Neříkej mi Yuu-chan 03

Yuuri´
......´Né….prosím pomozte mi.´ řval jsem, ale nikde nikdo.
„Na-tsu-ki!“
„Natsuki!“Zařval jsem nevědomky ze spaní.
„…ri…, uri…., Yuuri!“uslyšel jsem vzdálené volání. „Yuuri!“
Otevřel jsem oči a hleděl přímo do těch Natsukiho.
„Natsuki?! Jak..?“ nestačil jsem doříct a zalknul se slzami.
„Yuuri neboj se, jsem u tebe. Už ti nikdo nikdy neublíží.“ Šeptal mi do ucha Natsuki.
Trvalo to dlouho, než jsem se uklidnil, ale díky Natsukiho hřejivé náruči mi to tolik nepřišlo. Natsuki byl na mě celou dobu moc milí. Věděl, že nejspíš nebude vhodné mi tu událost připomínat.
„Yuuri je teprve devět ráno. Můžeš ještě spát. Ve škole jsem to zařídil.“
„Né, ne! Já ….uhm..“ nevěděl jsem jak mu říct, že když zavřu oči tak TO vidím před očima. Natsuki ale vypadal, jako kdyby věděl na, co myslím a radši mě už do postele nehnal.
„Tak chvilku počkej. Snídaně bude brzy na stole.“řekl mi mile a odešel.
Koukal jsem stále na dveře a přemlouval se vstát.
„Yuu-chan…Jestli nechceš, abych ti všechno snědl, tak rychle vstaň.“
Tahle věta mi stačila jako dostatečný důvod na to, abych se konečně vyhrabal z postele. U snídaně se Natsuki se mnou snažil navázat kontakt, ale bezvýsledně. Pak jsem se podíval bezduše na hodiny a vykulil oči. Teprve teď mi došlo, že měl být Natsuki dávno ve škole.
„Natsuki?“
„Hmm?“
„Víš ….Neměl bys být ve škole?“
„Hmm..no a ?“
„No a??“
„Přece tě tu nenechám samotnýho.“
Na to už jsem nevěděl jak odpovědět a tak jsem raději mlčel.
Uběhl skoro týden a já se stále bál vyjít ven. Bál jsem se toho, že je znovu potkám. Všeho. Ve všech lidech, jsem viděl, potenciální nepřátelé. Ve všech až na jediného. Natsukiho. On se ke mně vždy choval mile. Staral se o mě a nic nenamítal. Byl jsem mu za to vděčný.

Natsuki
Od toho dne se skoro nic nezměnilo. Yuuri byl stále mimo. Už mnohokrát jsem ho našel bezduše hledícího na zeď. Z prvu jsem to přehlížel, ale po pár dnech jsem to už nedokázal.
„Yuuri?“řekl jsem opatrně.
„Hmm.“to byla odpověď jak fík. Dost mě to namíchlo.
„Sbal si věci.“
„Cože? Proč?“
„Neptej se a sbal si je!“trochu jsem zvýšil hlas.
„Ty už nechceš, abychom tu bydleli společně. Kvůli mně sis ušpinil ruce. Promiň. Za chvilku odejdu.“drmolil rychle Yuuri a skoro se u toho rozbrečel.
„Co?!“teď jsem byl v šoku já.
„No….Sám si říkal, že….“
„No ty v**e Yuuri snad sis nemyslel….“nemusel jsem ani doříct větu.
„No ale říkals, že si mám sbalit věci! A řval si na mě!“odpověděl rozrušeně Yuuri.
„Bože! Ale nemyslel jsem, že se máš odstěhovat.“
„Tak teda proč?“
„No říkal jsem si, že by sis potřeboval provětrat hlavu proto……“v tom mi Yuuri skočil do řeči.
„Ne!“ jeho chování mi připomnělo chování malého dítěte, když protestuje, že se nerozdělí o svoje lízátko.
„Yuuri.“povzdechl jsem si. „Ležíš tu už 5. den a stále civíš do zdi. Neříkej mi, že sis prohlížel její strukturu nebo nějakou podobnou blbost. Toho mě laskavě ušetři. Už tě tak nechci vidět.“
„Ale“snažil se namítnout.
„Žádné ale. Prostě jedeme. Uvidíš, bude se ti tam líbit.“
„Kde? Už jsem říkal, že nejedu.“jeho zvědavost mu nedala a musel se zeptat. Ta jeho poznámka už neměla takový půvab jako předtím. Teď jsem si byl na 99% jistý, že pojede.
„Na chatě mých rodičů. Chceš pomoct sbalit?“pousmál jsem se.
Ani jsem nečekal jak mi Yuuri odpoví a už mu balil věci. Po chvilce jsem neodolal a musel se zeptat. „Yuu-chan? Čistě náhodou, nepotřebuješ pomoct s převlíkáním?“ V ten moment byl Yuuri celý rudý a vykázal mě z pokoje. Jeho reakce se mi líbila. „Kdyby sis to ještě rozmyslel, tak víš kde mě najít.“řekl jsem na chodbě tak, aby mě Yuuri slyšel.

Yuuri
„Co si o sobě Natsuki myslí. Já nikam nepojedu.“řekl jsem odhodlaně a ani nepostřehl, že se oblíkám.
„Fuuuuuu“našpulil jsem rty a nemohl uvěřit tomu, že ho poslouchám. Popadl jsem věci a šel za Natsukim.
„Hotovo.“řekl jsem, když jsem vstoupil do pokoje. Natsuki se zrovna převlíkal. Trochu jsem zčervenal.
„Yuu-chan?“šťouchl do mě Natsuki.
„Víš, že se červenáš?“popichoval mě Natsuki.
„Ne ne!“řekl jsem a rázem se otočil. Kvůli tomu jsem si ani nevšimnul jak se Natsuki culí.
„Tak jedeme.“ Prošel kolem mě Natsuki a vzal mi můj kufr. Já zaprotestoval, ale hned na to jsem byl umlčen Natsukiho pohledem.
Rozloučili jsme se s bytem. Zamkly ho. A vyšli před ubytovnu. Oči mě chvilku pálili od bodavých paprsků slunce, ale za chvíli jsem si zvykl.
„Yuu-chan….. tady!“zařval Natsuki a já jen vyděl, jak nakládá kufry do Maserati 4200. Chvíli jsem nevěřícně koukal a nedokázal ani dýchat.
„Budeš tam stát celý den?“otázal se mě. Zakroutil jsem hlavou a sedl si na sedadlo spolujezdce.
„Natsuki?“řekl jsem
„HMM….“
„Nevěděl jsem, že máš řidičák a auto.“
„To hodně lidí.“
„Proč teda nejezdíš do školy autem?“
„No možná protože, řidičák mám rok a auto není moje, ale rodičů.“
„A to ti ho jenom tak půjčili?“
„Jo. Stále se mi snaží podlézat.“
„Co to nechápu.“
„To je na dlouhý vyprávění.“
„No myslím, že teď máme času dost.“
„No tak dobře.“

Natsuki:
„Když jsem byl malý, rodiče byli stále v tahu. I když mám staršího bratra, doma jsem byl vždy sám. Nikdo o mě nejevil zájem. Každýmu jsem připadal zbytečný. ´Ten parchant by neměl vůbec existovat´ říkali.
Oba pracovali ve stejné firmě ve vysokých kruzích. To víš velké šelmy. Já jsem byl vždy až na posledním místě. S bráchou jsme si nikdy moc nerozuměli. Možná to bylo tím, že si každý den vodil domů nový ubožáky, co používal jako hračky. Brácha je Bi a tak to rodičům nevadilo. Vždy se mi zdálo, že ho v tom dokonce podporují.
Kvůli tomu, že nebyl nikdo nikdy doma, tak naše lednička byla poloprázdné. Navíc to co tam bylo, se buď jíst nedalo, nebo to snědl brácha. Často jsem kvůli tomu hladověl a přál si umřít. Nenáviděl jsem život.
Jednou, když jsem byl zase sám doma, přišli mí rodiče. Byli opilí. Tak jsem jim nabídl pomocnou ruku. Netvářili se moc nadšeně. Zatracení k*****i. Nepoznali ani vlastního syna. Začali na mě řvát a kopat do mě. Já jsem se nedokázal bránit. Bylo mi teprve 8 let. Schoulil jsem se do klubíčka a čekal, až to přestane. Ale ono nepřestávalo. Otec mi chytil ruce a dal mi pěstí do obličeje. Potom co je to přestalo bavit, jsem se nemohl ani pohnout. Rozbrečel jsem se a oni se mi posmívali. Pak jsem udělal chybu. Otevřel jsem si na ně hubu. Proč jsem jen tenkrát nemlčel?! Vyčítal jsem jim celý můj život. To jak se ke mně chovali. To že nemám co k jídlu a i bráchovi večerní návštěvy. Matka to už nehodlala poslouchat a rozeběhla se do kuchyně. Nevěděl jsem, že vzala nůž až do tý doby co ho vytáhla proti mně. Její hněv jsem vyčetl z jejích očí. Vypadala jako saň. V hrůze jsem se přemohl zvednout a chtěl utýct. Otec mě ale chytl pod krkem a zvedl do výšky. Ona pak měla skvělou příležitost mě bodnout. Vrazila mi nůž do břicha a znovu se rozesmála. Otec mě odhodil na zem a znovu mě nakopl. Po podlaze tekla má krev a je to vůbec nesralo. Spíš naopak bylo jim to k smíchu. Pak se rozhodli jít do ložnice a užívat si. Jako by se nic nestalo. Za to co mi udělali, jsem je nenáviděl ještě víc. Cítil jsem, že ze mě vyprchává můj život. V tom ale cvakli klíče v zámku a ve dveřích stál můj bratr se svým novým objevem. Zděšeně na mě pohlédl a rozeběhl se ke mně. Prohmatal mi tep a zjišťoval, jestli žiju. Viděl, že dýchám tak mi rychle začal zastavovat krvácení. Křiknul na toho druhýho a ten mi zavolal záchranku.
Pak si jenom pamatuju, jak ležím v sanitce. Okolo mě samí hadičky. Vedle mě můj bratr a lidi co mě ošetřovali. Zavřel jsem oči.
V nemocnici jsem strávil týden. Tentokrát jsem ale nebyl sám. Každý den mě přišel navštívit brácha. Byl jsem mu za to vděčný. Jednou společně s nim přišli i policisté a ptali se mně kdo mi to udělal. Já ale zapíral a řekl, že si to nepamatuju. Doktor to dával za vinu amnézii. Tak to neřešili.
Od toho incidentu mi lezli neustále do zadku. Splňovali mi jakýkoliv rozmarné přání. Já jim už ale nevěřil ani nos mezi očima. Po čase mě zase začali přehlížet. Ani bratr už o mě moc nejevil zájem. Zase jsem si připadal, osamělí. Naštěstí si sousedky všimli, že domu chodím pouze já a tak to nahlásili na sociálku. Ta provedla kontrolu a chtěli mě mým rodičům odebrat. Nicméně mí rodiče jsou fikaní a jejich sítě jsou snad všude. Podplatili vlivné lidi a mě raději poslali na čas k babičce. Babi byla vždy milá. Možná to bylo díky tomu, že žila na venkově. U ní jsem konečně poznal pravej smysl života. Taky nesmím zapomenout, že mě patřičně zaúkolovala. Každý ráno jsem musel jít pro vajíčka do kurníku, přinést vodu ze studánky a další věci.
Sice byla moje babi v už přezrálém věku, ale to ji nevadilo k flirtování s jejími nápadníkami. Člověk, který se jí nejvíce líbil, se jmenoval Shishido. Byl to místní myslivec. Hned na první pohled jsem zjistil, že to je dobrák. Když cokoliv babi potřebovala tak Shishido naklusal jak na koni a udělal to.
Jednoho dne přijeli mí rodiče a chtěli, abych s nimi odjel zpátky do toho bytu, kterýmu říkali domov. Samo sebou že jsem nechtěl. Babi se za mě postavila a přesvědčovala je, abych s ní mohl zůstat. Říkala jim všechny jejich výhody. Ale oni byli neoblomný. Nechtěl jsem, aby křičeli na babi a tak jsem se s nima pohádal já. Zase na mě byli naštvaný, ale mě už to bylo jedno. Naštěstí po ruce nebyli žádný ostrý předměty. Oddychl jsem si.
Potom mě i přes mé protesty odvlekli od babi a už mě k ní v životě nepustili. Dlouho jsem tam chtěl jet, ale neodvažuji se ji podívat do očí. Nevím, jestli je na mě naštvaná nebo ne. Možná jsem obyčejný srab!“
„Ne to nejsi!“skočil mi do vyprávění Yuuri. „Kdyby mi něco takovýho udělali rodiče tak já……“
„Víš Yuuri život není fér.“ Rychle jsem řekl. Chvíli jsme mlčeli a já pokračoval v konverzaci.
"Nikdy jsem to nikomu neřekl, až teď tobě.“
Zastavil jsem kvůli červené a upřel jsem svůj zrak na Yuuriho. Ten na mě nevěřícně koukal a ani nedutal. Až po tom co jsme se rozjeli, začal mluvit.
„Promiň, že jsi o tom musel mluvit.“
„To je pohodě. Už je to dlouho.“
„Ne není Natsuki. Žádný šrám nikdy zcela nezmizí.“ Viděl jsem jak je Yuuri skleslí a v duchu jsem si nadával do idiotů.
„Yuu-chan kam chodíš na ty moudra.“zasmál jsem se i když nebylo čemu.
Chtěl jsem jenom, aby se tak Yuuri netvářil.
„Natsuki! Už jsem ti říkal ať mi tak neříkáš.“nafoukl se Yuuri. Byl přitom tak roztomilí.
„A pročpak ne YUU-CHAN?“ pokračoval jsem dál v škádlení.
„Já ti taky neříkám Natsu-san.“
„Klidně můžeš. Mně to nevadí.“
„Bléé!!“vyplázl na mě Yuuri jazyk.
„Tohle bych nedělal. Je spousta lidí co by ti ho chtěla ukousnout.“hned jak jsem to dořekl Yuuri zrudnul a zatáhl jej blesku rychle dovnitř.
„Bááka!“zakřičel Yuuri a zahleděl se radši na krajinu, kterou jsme projížděli.

Yuuri
„Báka!“zakřičel jsem na Natsukiho a radši sledoval krajinu z okénka. Po chvilce jsem zavřel oči a přemýšlel nad tím, co mi řekl Natsuki.
„Natsuki?!“
„Hmm???“
„Promiň mi.“ Řekl jsem a zavřel znovu oči. Zanedlouho jsem usnul.

Natsuki
„Yuu-chan už jsme tady.“řekl jsem a podíval se na Yuuriho. Viděl jsem, že spí a nechtěl jsem ho budit. Proto jsem ho vzal do náruče a šel s ním k chatě. U chaty jsem vytáhl klíč a vrazil ho do zámku. Bylo mi překvapením, když jsem zjistil, že je otevřeno.
Vešel jsem dovnitř, položil Yuuriho na pohovku a přikryl ho dekou. Začal jsem se rozhlížet.
Naše chata je obrovská a tak mi trvalo, než jsem objevil ten pravý důvod, proč bylo otevřeno.
Našel jsem ho až v pokoji mého bratra. Leželi tam nějací dva kluci. Chtěl jsem je vyhodit, ale všimnul jsem si klíčí na stole.
„Ty jsou Asogiho.“řekl jsem a vracel se zpět k Yuurimu.
Právě včas. Asogiho jsem našel nakloněnýho nad Yuurim. Nejspíš se ho chystal políbit.
„Asogi! Nech ho na pokoji!“řekl jsem výhružně.
„Proč?!“odpověděl mi s posměškem, ale přesto se stáhnul.
„On je můj.“řekl jsem.
„Opravdu….hihi. Odkdy tě přitahují malý kluci?! Natsuki, Natsuki ty seš ztracenej případ. Jak tě znám tak o tom určitě nemá ani šajn?!“
Úplně mě uzemnil. „Ne.“řekl jsem tiše.

„Hmm….. Takže ti nepatří.“
„Ještě ne.“
„Hihi…….Tak můžeme zahájit hru.“
„Hru??“ nechápal jsem.

Yuuri
´Co to je? Slyším nějaký dva hlasy. Hra? Jakou hru?´
„Hnummmmm.“ zamumlal jsem.
„Yuuri?“uslyšel jsem Natsukiho hlas a pomalu otevřel oči. První co jsem uviděl, byla Natsukiho tvář. Až potom jsem si všimnul kluka, který stál kousek od něj. Natsuki a ten kluk si byli tak podobní. Skoro jakoby to byl stále Natsuki akorát ve starší verzi. Něco mi unikalo.
„Natsuki?“nechápavě jsem se zeptal.
„Ano??“nejistě mi odpověděl.
„Kdo je tohle?“řekl jsem a ukázal prstem na neznámého dvojníka.