Neříkej mi Yuu-chan 02

Kapitola: 2

Yuuri
„Ahoj Yuuuuuuuu-chan.“ protáhl Natsuki. „Dlouho jsme se neviděli.“
„No jo celý dvě hodiny….A neříkej mi Yuu-chan!“odvětím.
„Tak co, jak se ti tady líbí?“
„No líbí se mi tu, akorát bych nejraději jednoho nebo rovnou dva lidi vymazal z povrchu zemského.“povzdechnu si.
„Ale copak, copak někdo tě snad naštval?“otázal se. „Toho bych rád poznal.“ Dodá s chichotem Natsuki.
„Heeeej Natsuki to na tebe máme čekat celí den?!“zabručí kluk s havraními vlasy.
„V poho kámo, už jdu.“Odpověděl mu Natsuki. Obrátil se zpátky na mě, rozloučil se a šel za svýma kamarády. Když Natsuki zmizel za rohem, probodávali mě holčičí oči. Nad těmito pohledy jsem zakroutil hlavou a doháněl svou třídu dlouhou chodbou. Nešťastnou náhodou jsem narazil do jednoho z nich. „Promiň………., jseš v pořádku?“starostlivě jsem se optal.
„Jo, to je v pohodě. Nic se nastalo.“Se zájmem si mě začal prohlížet. „Ty jseš Yuuri že jo??“
„Ehmmm, j….jo proč?!“řekl jsem zaraženě
„Já jsem Hikaru, těší mě.“podal mi vstřícně ruku. Já ji přijal.
„Mě taky.“
„Teď máme chemii tak jestli chceš tak si můžeš sednout vedle mě.“
„Uhm…., klidně, stejnak nevím, vedle koho bych si sednul.“
„Dobře tak tedy dohodnuto.“

O hodinu se bavíme šeptem tak aby nás profesor neslyšel…….
„Tohle je náš chemikář.“začal Hikaru „……, říkáme mu koblížek“zařehnil se Hikaru,
„Proč koblížek?“ nechápal jsem.
„No to víš….Je malej a kulatej.“
Vzhlídnu na učitele a prohlídnu si ho. No jo Hikaru měl pravdu. Teď se dokonce zbarvil do ruda, když mu jedna spolužačka nedokázala zapsat vzorec komplexní sloučeniny pentakyano-nitrosylželeznatanu disodného.
„No jo dneska je jahodový.“ozve se po chvíli Hikaru. To už nevydržím a zasměju se na celou třídu.
„No jak vidím pane Okinawo, když se tak náramě bavíte se svým sousedem tak zajisté látku perfektě ovládáte a můžete jít k tabuli.“Řekl a vyzval mě tím k tabuli.
Já se jen neochotně zvedl a loudal se k ní..
„Zapište mi vzorec chlorid-síranu hexaamminkobaltitýho“
„Do pr…“
„Co prosím?!“Vykulil oči a čekal, co řeknu. Chvilinku přemýšlím a vymýšlím co teď.
„Do prava, nebo do leva????“mile se usměju a čekám na jeho reakci.
„No jak vidím, tak evidentně nezvládáte chemii a dnes vás musím ohodnotit nedostatečnou.“
Po mém fiasku si sednu do lavice a radši dávám pozor. Po chemii jsme měli pouze nudný předměty jako je například fyzika. Vůbec nechápu, co na tom může Hikara bavit. Navíc ten co to učí je pěkně nudnej a myslí si, že na nás zaperlí těma jeho vtípkama a nebo frázemi.
Jeho „Devět, po cestě šel statný medvěd.“je známé po celé škole.
Naštěstí se při fyzice dalo spát a učitel si toho ani nevšimnul.“Crrr“ Zase mě vysvobodil ten zvonek spásy. Už jenom dvě hodiny pomyslel sem si a ani nevěděl, že tak rychle utečou. Po poslední hodině jsem šel do šaten. Přezul se a vyrazil ke školní bráně.
U brány jsem zahlídl hlouček holek, který mluvil o Natsukim. Nechápal jsem je. Dobře, uznávám, byl nejhezčí na škole, ale přesto nebyl takovej dobrák, jakým ho dělali. Radši jsem mezi nimi rychle proplul a vydal se na cestu domů.
Přešel jsem přes přechod a zastavil se před parkem. Chvíli naň koukal a poté vykročil.
Parkem jsem procházel velice pomalu a kochal se pohledem. Všude byla zeleň, nad kterou se rozprostíralo průzračně modré nebe. Kvůli tomu pohledu jsem se natáhl na zem a sledoval plující mraky po obloze.
Začaly se mi klížit oči a chvíli na to usnul.

Natsuki
„Natsuki, jdeš s náma?“otázal se mě můj kamarád.
„Jasně, Toushi.“odpověděl jsem.
„Hele, hele Natsuki co to bylo vlastně za týpka, cos ho dneska zdravil?“ptal se Toushi
„Ále, to byl jenom Yuuri. Bydlí se mnou na pokoji. Proč?“
„Jen tak, koukal ses na něj, jak na nějakou krasavici, se kterou flirtuješ.“
„Si pleteš pojmy s dojmy“
„Hmm…….“

Yuuri
Z mého snění mě probrala zima, která mi pronikala celým tělem. Oklepal jsem se a zamžoural očima. Otevřel jsem je velice pomalu a zjistil, že se slunce dotýká horizontu.
„Oh my little Freund.“ zaklel jsem.
Rychle jsem si sbalil saky, paky a běžel směrem, o kterém jsem si myslel, že je ten správný.
Minul jsem na rozcestí odbočku a mířil si to do neznáma……..
„Sáááááákra kde to jsem?! Sakra….sakra…..sakra“ zařval jsem do ticha a složil se na lavičku.
„AAAAAAAlllllllllllééééééééééééé ko-koho pak to tu má-máméééééééééé!“
„Štěňátko, ztracenýýýýýýýýýý!“
Zaslechl jsem za sebou dva neznámý, opilý hlasy. Polekaně jsem se zvedl a podíval se oním směrem. Byli tam dva muži středních let.
První měl dlouhý kabát černé barvy, rozcuchaný vlasy a flašku Sake v ruce.
Druhý měl zelenou bundu, natržený kalhoty, vlasy slepené od Sake a malou lesklou věc v ruce.
„Chlapečku, nemusíš se nás bát, nechceme ti ublííížit.“zašklebil se jeden z nich a pomalu se začal přibližovat.
Neváhal jsem a rychle se otočil a snažil se utéct. I přes podnapilý stav mých pronásledovatelů to bylo marné. Jeden z nich mě zachytil za ruku a strhnul ke stromu, u kterého jsem se pod nárazem složil. Přistoupily ke mně.
„Chlapečku, jak jsem říkal. Nemáš se čeho bát.“zašklebil se a pohyboval s nožem před mýma očima.
„Nechte mě!!!“křičel jsem
„Jen si křič, tady tě stejně nikdo neuslyší.“
„Néééééééééé, pomóóóóóóóóc!“snažil jsem se proklouznout mezi nimi.
„Ale, ale, chlapeček se nám vzpouzí.“ „…., Takeshi podrž ho. Užijeme si trochu legrace.“oslovený mě chytl za ruce a tím držel v šachu.
„Hele Seshi. Chci si ale taky užít.“ řekl Takeshi
„To se neboj. Tohle štěně si můžeme vzít oba.“řekl Seshi
Oba dva si mě prohlíželi a čekali na mé reakce. Můj strach hned vyčetli z mých očí.
„HHHeey….. Tak ono se nám to bojí…….“promluvil posměšně jeden z nich.
„ ..., A to ještě neví čeho.“dopověděl druhý.

´Ne! Co se to děje? Proč? Proč já? Nechápu to. Celý den byl tak krásnej. Sakra….sakra. Proč jsem sakra usnul?! Jsem blbec! Mám strach! Prosím, pomožte mi někdo. Kdokoliv!
Ten pocit. Dělá se mi zle. Ještě nikdy jsem…..no ehm…..Nechci aby se to stalo. Chci se zamilovat. Copak chci hodně. Proč tudy nikdo nejde? Proč? Potřebuju pomoccccc……….´

V tom mi Seshi začal přejíždět s nožem k mému krku a dělal tam malé rýhy, ze kterých se řinuli potůčky krve. Zasmál se nad tím a jel s ním k mé košile.
Knoflíky u košile mi začal odřezávat a za chvíli už jsem neměl ani jeden. Zkoumavě pohlédl na mé tělo. Přisál se k mé bradavce a začal ji sát.
Sakra…… já tohle nechci. Ale přesto, je to docela příjemný a o to mě to děsí ještě víc.
„Po…..!“moji snahu o volání o pomoc zmařil Takashi. Využil té situace a pronikl svým jazykem do mých úst. Zkusmo jsem skousnul, ale to nepomohlo. Jenom mě víc přišpendlil na zemi a drtil mi tím ruce.
Mezitím mi Seshi začal rozepínat zip u mých kalhot. To jsem si poměrně rychle uvědomil a začal s sebou házet, jak nejvíc to šlo. Udeřil mě, a pokračoval dál. Zip už byl otevřený a jeho nedočkavé mužství se tlačilo v jeho kalhotech. Takashi na tom nebyl o moc líp a tak na dočasné uspokojení chytl můj úd přes látku slip do ruky a začal ho mnout.
Cítil jsem povolení v sevření rukou a snažil se uniknout. Posadil jsem se a vymrštil na nohy.
Naneštěstí mi to vůbec nepomohlo a byl jsem vtažen zpět.
„Králíčku! Tohle se ale nedělá!“ „……., budu tě muset naučit slušnému chování!“dořekl Seshi a začal si rozepínat svůj poklopec. Polilo mě horko……..

Natsuki (V baru)
„Lidi, tak já už budu muset.“ Prohlásím, když zahlídnu, jak se za okny šeří.
„Vždyť jsme se teprve začali rozjíždět.“řekne Toushi.
„Natsuki, Natsuki to si nám neřekl, že za tmy nesmíš chodit ven.“řekne další
„Oishi, Oishi….., to víš aspoň se nemusím hlásit každou hodinu mamince“v tom začnu předvádět Oishiho rozhovor s mámou………“Haloo, … Ano mami jsem v pořádku…jo neboj…bláblá..“
Mince se obrátila a propukl smích na účet Oishiho. Oishi hodil uraženě hlavou do strany a hned na to mu začal vyzvánět mobil. Ani se nepodíval na displej, kdo volá a zvedl ho.
„Nóóóó!“zařval vztekle do něj.
„Oishi, zlatíčko copak se stalo?“
„Ale nic mami.“uklidňuje mamku a poslouchá za sebou smích přátel, který se ještě víc rozbouřil od tý doby, co odpověděl „Mami.“do telefonu.
„Tak čau lidi, zejtra ve škole.“využil jsem situace a rychle se vytratil. Do ubytovny jsem šel pomalu. Dnes byl tak nádherný den a já si ho chtěl ještě užít. V ubytovně jsem vyšlapal těch milion schodů a trmácel se ke dveřim. Otevřel je.
„ÁÁÁÁhoj Yuu-chan!“zařval jsem do bytu.
Odpovědí mi nebylo nic, jen hrobový ticho. Rozhlížel jsem se po chodbě, ale nikde nebyla znát známka toho, že je někdo doma. Bylo mi to divný a tak jsem šel prohledat byt. Už podruhé. Poprvé to bylo když Yuu-chan přišel. Pousmál jsem se.
Poslední pokoj co jsem neprohledal, byl obývák. Otevřel jsem rychle dveře a zařval na celý pokoj „Tak tady jsi!“Můj úsměv hned opadl. Nikdo. V pokoji nebyl nikdo.“Yuu-chan?“zkusil jsem znovu. Nic. „Sakra!“zanadával jsem a rychle vyběhl z ubytovny. Venku už byla tma a na cestu mi akorát svítily pouliční lampy. Běžel jsem směrem ke škole. Hledal ho, ale byl, jako jehla v kupce sena. Už jsem si myslel, že to vzdám, ale vzpomněl jsem si na ráno.
„PARK! No jasně vždyť si ho chtěl prohlídnout.“řekl jsem.
V parku jsem běžel stejnou trasou jako ráno, ale stále nic. Uprostřed parku jsem se na chvíli zastavil a vydýchával se. Uslyšel jsem z dálky nějaký hlas. Zdál se mi zoufalí a tak jsem se vydal za ním.
„NÉÉÉ!“uslyšel jsem zcela zřetelně a poznal ten hlas. V té tmě jaká už byla, jsem nic neviděl, ale ten hlas bych poznal kdykoliv. Yuuri……
Přiblížil jsem se blíž, abych zjistil co se děje. Ale to co jsem viděl……..
Yuuriho uplakaný obličej. Dva chlapy. Jeden držel Yuuriho a druhý se do něj snažil zasunout.
Popadl mě vztek a rozeběhl jsem se k nim. Tomu co chtěl Yuurimu vzít jeho nevinnost jsem vrazil pravej hák a kopl ho do břicha. Druhýho jsem chytl pod krkem. Chvíli ho škrtil a pak odhodil stranou. Mezitím se první zvedl a chtěl utýct. Nepodařilo se mu to, protože jsem mu podrazil nohy a začal do něj kopat.

Yuuri
„Nééé!“zařval jsem do ticha ve snaze zabránit tomu. Odpovědí mi byl smích těch dvou. Seshi mi vrazil jeden prst do mé dírky a začal s ním pohybovat. Bolelo to. Řval jsem dál do tmy a po tvářích mi stékaly slzy. Moje panika narostla, když jsem uslyšel vedle ucha rozepínání zipu toho druhýho. V mí panice jsem si ani nevšimnul kdy Seshi přidal i druhý prst. Už jsem nemohl nic dělat. Zaúpěl jsem.
Kus ode mě jsem zahlídl mužskou siluetu. Čím dál víc se přibližovala. A vrazila Seshimu pěstí do obličeje a do břicha. Takeshiho chytla pod krkem a pak ho odhodil stranou. Schoulil jsem se do klubíčka, klepal se strachem a brečel. Slyšel jsem, jak můj zachránce kope do někoho z nich. Pohlídl jsem na něj a můj obraz se začal zaostřovat.
„Na-tsu-ki.“Vydechl jsem.
Natsuki se zarazil ve své činnosti a stočil svůj pohled na mě.
„Na-tsu-ki.“opakoval jsem a do očí se my nahrnuly nové slzy. Natsuki překonal tu krátkou vzdálenost, co byla mezi náma a i přes mé protesty mě objal. Po zádech mi začala přejíždět jemně jeho ruka a já se pomalu uklidňoval.
„Yuuri. To bude dobrý. Neboj, já tě ochráním. Nikdo ti už nikdy neublíží.“říkal mi tak laskavým hlasem. V jeho objetí jsem cítil bezpečí a tak jsem se přitiskl k jeho tělu a zavřel oči. Zanedlouho jsem usnul únavou.

Natsuki
Klepe se mi v náručí a já cítím zlost vůči sobě, za to že jsem tomu nezabránil. Uvědomuji si jak je zranitelný a začnu ho uklidňovat slovy…., když po chvíli cítím, že je klidnější tak ho začnu hladit přes záda. Trošku mě zarazilo, když se na mě přitiskl a zavřel oči. Chvíli na to pomalu oddechoval a usnul.
Ti chlapy co ho napadli, stále leželi na zemi tak jsem je nechal být.
Uvelebil jsem si Yuuriho v náručí a nesl ho domů.
S Yuurim jsem došel do ubytovny krátce před půlnocí. Položil ho do svý postele a zul mu boty. Teprve teď jsem si všimnul, že je špinavý. Na chvilku jsem odešel pro hadřík s mísou vody a už byl zase u Yuuriho. Začal jsem mu otírat celý obličej od špíny.
„Sakra Yuuri. Cos tam do pr**le dělal.“zabědoval jsem a sundal mu jeho košili. Prohlížel jsem si chvíli jeho tělo. Od krku k podbříšku měl rýhy od nože. Zápěstí celé oteklé. Modřiny na hrudníku.
´Co by se stalo, kdybych přišel později nebo vůbec?! Ne na to nesmím myslet.´
Jemně jsem mu přejížděl přes rány hadříkem, tak abych mu nezpůsobil další bolest. V tom mi vyvstala před očima vzpomínka na dnešní večer. ´ Proč jsem měl vztek na ty chlapy? Vždyť Yuuri je kluk a mě by nemělo zajímat, co s kým dělá. Ne, to ne. To si ze mě střílíš. Proč mi bije srdce jak o závod? ´
„Na-tsu-ki.“zašeptl Yuuri.
„Natsuki!“řekl znovu trochu hystericky a začal se třást.
„Neboj Yuuri jsem tu u tebe.“řekl jsem mu .
„Natsuki!“podíval se mi zpříma do očí jako by mi nevěřil. Hned na to sklopil svůj pohled a koukal se na sebe. V tom zjistil, že je do polovic těla svlečený a znovu se roztřásl.
„Jo, tohle. Měl se zničenou svoji košili tak jsem ti ji svlíknul. Počkáš chvilku?“řekl jsem a začal prohrabávat svou skříň. Yuuri ze mě po celou dobu nespouštěl oči. „ Tady.“řekl jsem a už ji nesl Yuurimu.
„Yuuri. Neboj se, nic ti neudělám, jen ti ji oblíknu jo.“
„To říkali oni taky!!“ rozeřval se na mě Yuuri.
„No tak Yuuri, mě můžeš věřit.“
„………..ehm…….no…..dodobře“zakoktal se. Přišel jsem těsně k němu a pomohl mu ji oblíknout.
„Yuuri podle mého názoru, by sis měl sundat ty kalhoty. Asi by se ti v nich blbě spalo. Klidně se otočím jestli ti to vadí.“
„Já……já nemůžu.“řekl
„No když ti to vadí tak si je můžeš nechat na sobě.“
„To jsem nemyslel. Já…., nemůžu, protože to nezvládnu.“
„Mám ti pomoct?“otázal jsem se
„NE!“vyjeknul.
„Už jsem ti říkal, že se nemusíš bát.“
„Dobře.“zašeptal.
Pomalu jsem je rozepnul a sundával mu je. Na nohách jsem uviděl další modřiny a zabědoval jsem. Potom jsem Yuuriho přikryl peřinou a chtěl odejít.
„Natsuki!“zapištěl Yuuri a já se otočil.
„Prosím nechoď pryč. Nechci tu být sám.“
„A nebude ti to vadit?“zeptal jsem se. Odpovědí mi bylo zakroucení hlavou. Přišel jsem tedy k jeho posteli a lehl jsem si vedle něho na peřinu. Yuuri se natočil svým obličejem ke mně, přiblížil se k mému tělu a řekl „Děkuju.“Objal jsem ho a poslouchal jeho zklidňující se dech. Když už jsem si byl na sto procent jitý že spí, odhrnul jsem mu vlasy z jeho tváře a zahleděl se na něj. Najednou jsem měl chtíč ho políbit.
´Co mě to napadá. Je to kluk, je to kluk. Ale vypadá tak krásně, když spí. Ne, ne. No, i když malí polibek není nic strašnýho.´Mé rty se začali přibližovat k těm jeho. „A dost!“ řekl jsem, rychle se stáhnul a vstal z postele. Teprve teď mi došlo, že jsem se zamiloval do Yuuriho. K mému údivu mi to nevadilo. Zasmál jsem se nad tím.
„Dobrou noc Yuuri.“řek jsem a odešel z pokoje.