Neříkej mi Yuu-chan 01

Kapitola 1

Yuuri
„Wah…. Nádhera, tak takhle vypadá Japonsko?!“ jmenuji se Yuuri a jsem 16-letí kluk. Přijel jsem, protože mým celoživotním snem je studovat tady na střední.
„Hmm…. Mapa, mapa.“začal jsem lovit mapu ve svém batohu.
„Né….. Tady není….. A tady taky ne! Sakra co budu dělat?!“sice jsem v Japonsku, ale právě se nacházím v nějaký zapadlí uličce a začíná se smrákat….. Sakra nikde nikdo…..áá támhle někdo jde třeba mi poradí.
„Haló, pardon…poradil byste mi, jak se dostanu do ulice Akita?“vysoký chlapec se na mě jen ušklíbl a řekl. „Neotravuj, smrade!“ a šel dál.
„To je náfuka.“sakra co si o sobě myslí….
Po dlouhé době co nikdo neprocházel touto ulicí jsem sebral všechnu svou kuráž a vyrazil, kam mě nohy zavedli…. Mezitím jsem potkal o něco starších páreček zamilovaných lidí. Sic jsem si říkal, že je třeba budu rušit, ale kdo zaváhá, nežere. Byli to docela ochotní lidé nic nenamítali a hned mi ukázali cestu. Trvalo to docela dlouho, než jsem došel na ulici Akita….no není se co divit když sebou vláčím lodní kufr snad ještě po babičce. Myslím že by jsem se do něj úplně celej vešel. V duchu jsem se nad tím zasmál.
Našel jsem ulici. Fajn! Co dál?......Kde mám ten lístek, co mi dala mamka? Á, tady si!.......Takže,…..
„Ubytovna Katsuki pokoj číslo 24.“Sakra jak to mám najít.
Ani chvilku jsem neotálel a už jsem se ptal kolemjdoucích na onu ubytovnu. Docela rychle mě k ní navedli.
Zastavil jsem se před ní. Nevypadala nijak zvláštně. Devět pater. Bílá fasáda, středně velký okna, velký vchod a vedle byla malebná zahrádka. Jediný háček byl v tom, že tu nebyl výtah. A tak jsem musel pěšky až do 7. patra.
„Sakra!“zanadával jsem, protože už jsem potřetí spadl dolů ze schodů. To všechno jsem musel vytrpět protože ten můj zázračnej kufr byl značně neforemnej a navíc vážil skoro tunu.
Konečně jsem se dobelhal do 7 patra.
„Po-ko-j čí-slo 24.“četl jsem nahlas.
Nečekal jsem a z kapsy vytáhl klíč. Otevřel. Sundal si boty a odložil kufr do předsíně.
Pomalu jsem otevřel dveře, co jsem měl před sebou a nahlídl do místnosti. Vypadala úplně stejně jako předsíň, ve které jsem před chvílí stál, akorát byla trochu širší a delší. Z této řekněme chodby vedlo několik dveří. Necítil jsem žádný ostych a tak jsem jedny za druhými otevíral a zjišťoval, co se za nimi skrývá.
Když už jsem skončil s prohlídkou, byl jsem dosti vyčerpaný a tak sem se svalil na pohovku v pokoji, co vypadal jako obývák. Netrvalo to dlouho a dostal jsem se do říše snů.

…….Mezitím když jsem spal…….
Natsuki
„Clic, clic.“jako každý den jsem otevřel dveře a říkal si, že to bude zase další nudnej večer.
„Au.“narazil jsem hlavou do dveří, jelikož o něco zavadili a zasekli se.„Do pr**le.“zaklel jsem. Nakoukl jsem dovnitř a zjistil, že dveře blokuje velký lodní kufr. A nebyl můj! Při sundávání bot mi došlo, že tu nejsem sám. Říkal mi to fakt, že tu na podlaze ležel ten podělanej kufr kvůli kterýmu sem se picnul do hlavy a nějakej pár boty, který určitě nepatřili mě.
Zprvu mě napadl zloděj, ale tuhle myšlenku jsem hned zavrhl…. Proč by si sundával boty? A navíc, kdo by byl tak blbej a táhl do 7. Patra takovej loďák?! Být to já, tak radši vykradl přízemí.
Zvědavost mi nedala a tak jsem začal pátrat po mém bytě po onom týpkovi jak sem usoudil podle velikosti a stylu bot.
Našel jsem ho až v obýváku jak se spokojeně rozvaluje na mí pohovce. Zaujali mě jeho vlasy, protože je měl hnědý a tady v Japonsku moc brunetů nepotkávám. Napadlo mě jediné slovo…no vlastně jich bylo víc ale to nejzákladnější bylo….cizinec….
Kluk ležící na pohovce si ani nevšimnul, mé přítomnosti a tak jsem se začal k němu přibližovat. Když jsem byl od něj cca 3 metry, všimnul jsem si, že spí. Upřel jsem na něj své čokoládové oči a prohlížel si ho. Vtom se ale začal pomalu probouzet.

Yuuri
„UHM….“otevřel jsem oči a uviděl jsem přede mnou stát kluka.„Kdo jste?!“otázal jsem se a z mého hlasu se dala vyčíst známka strachu.
„To bych se měl ptát spíš já, né!“vyjel na mě ten kluk.
„Já jsem Yuuri a bydlím tady!“
„To se pleteš skrčku, tady bydlím já!...........Počkat říkal jsi Yuuri?!“
Na chvíli se zamyslel a pak zase spustil…„Ahá tak to ty seš ten novej kluk.“
„Cože? Jakej novej kluk?“ otázal jsem se nechápavě.
„No přece nastupuješ na Mizuki střední?!“
„Jo.“
„No tak tě tady vítám. Moje jméno je Natsuki a jsem tvůj spolubydlící.“ řekl „A taky Senpai.“dodal a lišácky se pousmál.
„Těší mě.“ řekl jsem
„Hm…..mů..“ nesměle jsem začal konverzaci ale Natsuki mě ani nenechal domluvit.
„Leze to z tebe, jak z chlupatý deky!“
„Ehm..můžeš mi prosím říct kde budu mít pokoj?“
„Jasně proč ne.“
Natsuki mě vedl dlouhou chodbou. Vtom se zastavil, až jsem do něj málem narazil u jednoho z pokojů a ukázal na dveře. „Tady.“ukázal. „Když něco budeš potřebovat budu hnedka vedle.“ Při této větě ukázal na dveře, který byli naproti těm mým. Pouze jsem kývnul hlavou a otevřel ty své.
Začal jsem se rozhlížet po pokoji.
Byl útulný. Jeden stolek, dvě skříně, postel a jedno okno, který jsem záhy otevřel. Chvíli jsem jenom tak stál u okna a kochal se výhledem, ale po chvíli jsem si řekl, že za mě nikdo nevybalí a tak jsem se dal do toho.
„OH….Tak do práce.“vyhrnul jsem si rukávy a šel vybalovat.

………….Po půl hodině…………
„Tááák a je hotovo.“Konečně jsem si vybalil úplně všechno a ještě navíc to tu trochu upravil k obrazu svému. Protáhl jsem se.
„Cože, už je 10:03?!“Rychle jsem popadl pyžamo, ručník a mycí potřeby a šel se vykoupat. Pustil vodu. Svlíkl se a vlezl do již napuštěné vany.
„Hm…ten obličej…kde jsem ho jenom viděl?“
„Havraní vlasy, hnědý oči, hubená postava, výška tak 182cm……hmmmm.“ V ten moment jsem zbledl. „Né, to snad není možný!“ Trvalo mi dlouho než mi to docvaklo.
„Sakra to je ten parchant co mi řekl, smrade!“rychle jsem se umyl a oblíknul do svýho pyžama a běžel za Natsukim.
„Já nejsem smrad!“zakřičel jsem na něj.
„To ti to trvalo.“pousmál se
„Sakra proč se směješ. Chceš abych ti jednu ubalil!!“
„Ale, ale Yuu-chan se zlobí.“začal výsměšně Natsuki.
Natsuki měl na to nárok, protože v podání Yuuriho to znělo poněkud komicky, páč je o hlavu menší nežli Natsuki.
Když se Natsuki uklidňoval tak si začal prohlížel Yuuriho a zarazil se u jeho modrých očí který se mu očividně líbili. Byli jako dvě studánky ve kterých se dalo utopit.
Najednou sebou trhnul………………nad čím to sakra přemýšlím……zakroutil hlavou a vracel se zpátky do přítomnosti. Zvedl ruce na obranu a řekl „No tak sorry.“pousmál se a odešel do kuchyně.
„Hele Yuu------chan, dáš si kafe nebo čaj?“
„Čaj…. A neříkej mi Yuu-chan!“
„Jasně Yuu-chan a mimochodem pěkný pyžamo.“začal zase Natsuki. V ten moment Yuuri pěkně zrudnul.
„No a co, mám ho od mámi!!!!“
„Jo jasně já nic neříkám…..ti medvídci jsou úplně…..pě…“nestačil ani doříct a dostal výbuch smíchu.
„Haha moc vtipný!“
„cvak“ voda nám oznámila, že už je hotová a tak Natsuki zalil kafe a mě čaj.
„Kolik sladíš?“Zeptal se mě
„Dvě.“odpověděl jsem. Docela strohá odpověď ale co…
Chvíli jsem jenom tak popíjeli čaj a kafe, ale později jsme se rozpovídali. Povídali jsme si o všem možným. Od holek až ke škole……
„No a když je řeč o škole.“začal jsem.„Mohl bych jít zítra společně s tebou? Vůbec neznám cestu.“
„No to potěš koště, ty sem jdeš studovat a ani nevíš, jak se dostaneš na vlastní školu?“řekl Natsuki
„No a co! Už sem tam byl, ale to mě tam dovezli rodiče a byl jsem navíc malej!“začal jsem na obranu.
„Ahhhh…“vydechl Natsuki „No tak dobře, zavedu tě do naší školy.“
„Děkuju, děkujuuuuuuuuu.“řekl jsem
„Ale teď bysme měli jít spát. Zítra vstáváme brzo.“
Přikývnul jsem hlavou a popřál dobrou noc.
V pokoji.
Ležím v posteli a přemýšlím nad zítřkem. Už se nemůžu dočkat. Najednou mi uvíznula Natsukiho tvář v hlavě. Přeci jenom není zlí. Řekl jsem si v duchu a hned na to usnul.

......

Druhý den ráno mě probudili paprsky slunce, který mi šlehali do obličeje. Dlouho jsem se přemáhal, než jsem se odhodlal vstát z postele.
„Bum, bum“ozvalo se zabouchání na mé dveře. „Héééééj….Yuu-chan, vstávej! Snídaně je na stole!“
Na nic jsem nečekal a vyběhl za Natsukim z pokoje. „Ale, ale co tak najednou. Jenom zaslechneš zmínku o jídle a hned seš Akční.“
„No a co, jsem ve vývinu.“obořil jsem se a usedl ke stolu v kuchyni.
„Itadakimas.“ dal jsem se do jídla.
„To´s vařil ty sám???“optal jsem se a přitom se na něj nevěřícně podíval.
„No tak když nechceš…“začal mi brát jídlo od ruky.
„Nikdy jsem neřekl, že to nechci! Jen…chutná to fantastický.“ Když jsem to dořekl Natsuki se náhle mírně začervenal. Všimnul jsem si toho, ale nic jsem neřekl.
Jedli jsme a úplně ztratili pojem o čase. Najednou Natsuki bez jakýhokoliv varování zařval.
„Do pr**le!“
„Co?“nechápal jsem
„Jestli nepohneš tím svým zadkem příjdem pozdě!“
Rychle jsem popadl poslední kus topinky, vzal tašku a pelášil za Natsukim. Jedna věc mi nelezla do hlavy
„Jak pozdě? Vždyť je teprve 7:15!“vyslovil jsem svoji myšlenku nahlas.
„Protože nám jede vlak v 7:20 ty hlavo skopová.“vyjel na mě Natsuki. Ani jsem se nestačil osočit a už mě kamsi táhl. Jen tak, tak jsme stihli náš vlak a usadili se na sedadlo naproti sobě.
„Jak dlouho pojedeme?“
„Pět zastávek.“odpověděl stroze Natsuki.
Na další zastávce nastoupil postarší muž a neměl si kam sednout tak jsem mu nabídl svý místo.
„Pane, nechtěl byste si sednout?“
„ÁÁÁch, děkuju mladý muži.“ani nezaváhal a hned si sedl. Natsuki to jenom mlčky sledoval. O stanici dřív mě Natsuki upozornil, že budeme za chvíli vystupovat.
Stanice byla obrovská. Takovouhle stanici u nás v Mikulově nemáme. Při vzpomínce na Mikulov jsem zavrtěl hlavou.
„Tak jdeme?!“zeptal se mě Natsuki.
„Jo…jenom jsem se trochu zasnil.“Když jsme vyšli ven ze stanice začalo mírně pokapávat. Já jakožto připravenej vždy na vše jsem pohotově z tašky vytáhl deštník. V tu ránu se rozpršelo ještě víc. V koutku oka jsem zahlédl Natsukiho schovávajícího se pod malou střížkou před krůpějemi deště. Přistoupil jsem k němu a natáhl ruku s otevřeným deštníkem.
„Hej Natsuki, …….. myslím že pod tenhle deštník se vejdou klidně i dva lidi.“ Natsuki jen pozvedl rameny a řekl „Když myslíš“.
Kvůli Natsukiho výšce jsem musel mít ruku nataženou. Až do teď jsem si toho nijak moc zvláštně nevšímal, ale teď to jinak nejde.
Natsuki si všimnul, jak se natahuju a tak mi deštník vytrhl z ruky a nesl ho on. Abychom si zkrátili cestu, šli jsme přes parčík. Opravdu byl moc krásný. Cesta, kterou jsme šli lemovali lavičky a lampy v anglickém stylu, tráva byla taktéž upravena a stromy se tyčili až k obloze. Po chvíli jsem před sebou zahlídl fontánu, ze které stříkali gejzíry vody. Vše bylo naprosto dokonalé, takové nostalgické. Z mého tranzu mě probral Natsukiho hlas.
„Hej, hej už zase?!“ na mou odpověď ani nečekal a dodal „Klidně si sem můžeš zajít odpoledne a prohlídnout si to tu, ale teď musíme pohnout“. Můj zrak spočinul na mích hodinkách.
„Cože už je 7:50?!“ nevěřícně jsem řekl a přidal do kroku tak abych dohonil Natsukiho. Když jsme byli na konci parku, zahlídl jsem před sebou budovu podobnou škole z mých vzpomínek.
„Tak co budeš tu stát ještě dlouho?!“
„Ehhmm???“
„No tak dělej, už jsme tu."Nevěřícně jsem chvíli stál se zaraženým dechem a prostoduše koukal před sebe, ale hned jsem zase šel za Natsukim, který se dal do pohybu. Šli jsem radši přes přechod, protože tu byl takový ruch, že je až k neuvěření, že jsem ho neslyšel v parku, kterým jsme procházeli.
„To protože to tak vymysleli architekti.“Natsuki mi hned odpověděl na moji nevyřčenou otázku. Někdy se mi opravdu zdá, že mi čte myšlenky. „A neboj myšlenky ti opravdu nečtu“zasměje se. To by mě fakt zajímalo jak to dělá.
Stojím před velkými dveřmi, který jsou dokořán a pomálu do nich vstupuju.
Chvíli s úžasem zírám a pak už jen jdu za Natsukim, který mě vede do mé třídy.
„Děkuju.“poděkuju Natsukimu a ten se pouze pousměje a štráduje si to do svý třídy.
Když už stojím na prahu dveří ozve se rána.
„Auu!“pomálu vstávám a prohmatávám si hlavu, jestli tam nemám bouli.
„Co se mi pleteš pod nohy. Sem tu byl první tak vysmahni!“ozve se nade mnou neznámí hlas.
Chci se na něj rozkřiknout, co si to dovoluje, ale v ten moment vejde do třídy učitel a promluví hrubým hlasem.
„Jděte všichni na místa. Pokud je my známo, právě začala hodina.“ Pak si všimne mne a pokračuje v řeči. „Tohle je váš nový spolužák Yuuri Okinawa. Doufám, že ho přivítáte s otevřenou náručí“. V tom ukáže na lavice, ve které sedí kluk, který mě před chvílí uhodil do hlavy. Sakra, pomyslím si. Jsou to celkem tři místa, kam bych si mohl eventuelně sednout a učitel zrovna ukáže na tohle. Zanadávám v duchu. V klidu se posadím a nevnímám svého souseda, který nejspíš vymýšlí jak mi udělat za života peklo. Když se začne učitel věnovat látce tak si vyndám blog a tužku z mého batohu a začnu si psát poznámky. Ani jsem si nevšiml, jak hodina uběhla rychle a už zvonil zvonek ohlašující přestávku. Všichni jsme se postavili a ukončili tak hodinu.
„Helemese kohopak to tu máme.“ obrátí na mě můj soused hlavu.
„Máš zaražený větry, nebo neumíš mluvit.“
„Samo, že umím mluvit.“ odvětím mu a přitom si nechtěně odfrknu.
„Hele nedělej machry.“
„Já…..Nic nedělám to tys mě ve dveřích bouchnul do hlavy a ani se neomluvil, a teď ze mě děláš blbečka.“
„Nebuď drzej zakrslíku, takový jako ty mi nesahaj ani po kotníky.“
„Kotníky……..hmmm to by mě zajímalo, jak vysoko je máš.“
„Ty malej debí*ku!“zařve na mě, až celá třída zmlkne.
„CRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!!!“školní zvonek nám ohlásil začátek hodiny, ale přesto se nikdo nehnul z místa a čeká na mou odpověď.
„Pomiň, ale nemůžu být debílek, protože konkurence je veliká.“ podívám se zpříma do jeho očí a dávám mu tak jasně najevo co tím mám na mysli.
„Yuuri! Riku! Na místa!“ uslyším hlas učitele a radši ho poslechnu. Nepotřebuju si přidělávat potíže, i když jak jsem zjistil tak se mi to doposud moc nedařilo.
Další přestávku se kolem mě nakupilo hodně lidí ze třídy a začali se mě vyptávat na různý otázky typu odkud jsem, můj současný vztah s holkama atd.
Příští hodinu jsme měli být v jiné třídě a tak jsem společně se svojí novou pěchotou zahájil přesun do druhýho patra. Najednou uslyším vedle sebe šeptat holky:
„AAAAAAAAAAAAAA, Vidíš ho? Ten je tak božskej“
„Já vím dala bych si ho celýho >mlask<.“S nezájmem se podívám o kom se celou dobu baví.
K mému udivení je to právě Natsuki na kterého upírají svůj pohled. Náhle mě Natsuki zahlídne a pousměje se.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁ, to bylo určitě na mě!“začne pištět blondýna, co stojí vedle mě.
„No, to zrovinka včera jsme spolu začali chodit.“ Nevím proč, ale bedlivě jsem poslouchal, abych nepromeškal jediné slůvko. Když začal Natsuki mluvit, všichni strnuli a odvrátili svůj pohled na mě.