Nejsem ten pravý 02

Dan
Když jsem se konečně nabažil toho pocitu z horké vody tak jsem neochotně vylezlo z vany. Po slepu jsem šátral po ručníku ale ručník nikde. A sakra. Takže v téhle situaci existovali dvě možnosti, buď zavolat Jamese jestli by mi nemohl přinést ručník, nebo bych si pro něj mohl jít sice sám, ale no... Na konec jsem přece jenom zvolil první možnost, protože byla o něco míň trapnější než ta druhá.
„Jamesi mohl bys mi prosím přinést ručník?“ zavolal jsem. No nikdo se neozýval tak mě možná neslyšel. Takže zbývá druhá možnost…

James
Z koupelny jsem slyšel nějaké volání tak jsem se tam šel podívat. Sice jsem přesně nerozuměl slovům ale co kdyby náhodou. Vyšel jsem po schodech nahoru a tam jsem ztuhl. Dveře od koupelny byli otevřené a v nich stál Dan, tak jak ho pánbůh stvořil. No tak to bylo trochu moc. Ale snažil jsem se mu dívat do očí a zamaskovat že zhluboka dýchám, protože se tak můj mozek mohl soustředit na dýchání a ne na nemravné věci…
No sice jsem věděl, že má Dan pěkně tvarované tělo ale, když jsem ho viděl tak jsem poznal, že jsem se opravdu mýlil. Jeho tělo nebylo pěkně tvarované, bylo přímo dokonalé. Vypracované svaly se mu rýsovali po celém těle. Nebyl přímo kulturista, ale měl takové to pevné tělo, po kterém by šílely všechny ženy. A co pak já.
„Mohl bys mi podat ručník?“ zeptal se nesměle. No asi mu bylo blbé stát tak přede mnou nahý. Ale aspoň mi to dalo příležitost se od něj odvrátit. Ne že by se mi ten pohled na něj v takové situaci nelíbil, ale tohle prostě nešlo.
Sešel jsem schody a vytáhl jsem ze skříně jednu osušku a šel jsem mu ji zanést. Když jsem mu ji podával, byl trochu zrudlý, ale mě to nedalo a musel jsem si do něj rýpnout, abych skryl svůj zájem.
„Bože ty si tak otravný, když se jdu sprchovat, tak si vemu ručník ne. Co kdyby tady byla třeba Kate a viděla tě tady, jak se tady promenáduješ?“ vyčetl jsem mu. Omluvně se usmál a zavřel za sebou dveře do koupelny. Úlevně jsem si oddechl ještě chvilku a byl by to průser. Ale zdá se, že si ničeho nevšiml. Opřel jsem se o stěnu a zhluboka jsem dýchal, i když jsem si to nechtěl přiznat, ta touha po něm byla stále silnější. Toužil jsem ho obejmout a už ho nikdy nepustit. Sám sobě jsem si byl pro smích a to nebylo zdaleka to nejhorší.

Dan
Bože já myslel, že se snad propadnu. Navíc ten jeho pohled jako by mi říkal: si nemožný. Ale co jsem měl dělat? Když jsem se doutíral a oblékl, nahlídl jsem za roh, jestli je vzduch čistý a přeběhl jsem zpátky do svého pokoje. Nevím proč, ale najednou jsem si připadal divně, do mysli se mi pořád vkrádal Jamesův výraz, nejdřív byl překvapený, potom neurčitý a nakonec podivně vážný až ostrý, ale nechápal jsem proč. Ani to je ho kárání jsem si nemohl, nijak vyložit přece se tolik nestalo, však jsme byli doma sami, a on to dobře věděl. No radši jsem nad tím jen mávl rukou a šel jsem si nachystat věci do školy. Už bylo skoro na čase.
Dneska mělo celý den pršet, takže jsem si půjčil od Kate auto. Nechala mi tady klíče tak jsem toho hned využil.
Ve škole všechno šlo od desíti k pěti. Takže jsem seděl u okna a koukal, jak na skle stékají kapky deště. Dneska mě nic nebavilo ani spát se mi nechtělo a to už je co říct. Všechno jako by bylo tak nějak v pozadí mého dění absolutně mimo mou realitu. Zbytek vyučování jsem si jen čmáral do sešitu a koukal do blba. Na konci vyučování jsem si prohlédl, co jsem vlastně načmáral. Nejdřív to byla nějaká postava ve stínech a pak nějaký muž, který seděl na prázdné lavičce. Nakonec jsem zavřel sešit a jel jsem domů.
Jamese jsem už z domovních dveří slyšel nadávat, že se mu něco pálí. Tak jsem šel za zvukem. Stoupl jsem si do dveří a chvíli jsem ho pozoroval, jak se snaží něco zachránit, podle zápachu to byla asi zelenina. Povzdechl jsem si a šel jsem rovnou k němu, ani jsem se ho na nic neptal a už jsem vypínal sporák. „Já bych si dokázal poradit i bez tebe…“ obhajoval se nazlobeně a už vytahoval novou pánvičku. „Jo ale ty to jíst nebudeš“ namítl jsem.

James
Celý den byl na nic od té doby, co Dan odešel do školy, jsem se jen válel na gauči a díval se na ohrané filmy, které jsem viděl snad tisíckrát. Mrzelo mě, že jsem byl na něj tak chladný a odtažitý ale nešlo to jinak. Kdybych k němu takový nebyl všiml by si, že se chovám divně a víc by si mě všímal, což by na jednu stranu nebylo tak špatné, ale na tu druhou reálnou, by to bylo ještě horší.
Bylo už celkem dost hodin, tak jsem začal, vařit večeři aspoň budu něco dělat a nebudu myslet furt na Dana. Jo ten kluk byl v mé hlavě jako noční můra. Tomu přirovnání jsem se zasmál, protože to bylo docela dost výstižné. Najednou jsem ucítil zápach spáleniny. „Ne moje zelenina!“ A už flambovala. Sakra, sakra. „Já se na to můžu…“ nadával jsem nahlas, ale nic mi to nebylo platné. Potom jsem uslyšel kousek odemě kroky a známou vůni. Sakra to musel přijít zrovna teď? Vzal mi spálenou pánvičku z ruky a celí její nepoživatelný obsah vysypal do koše. Vytáhl jsem zatím novou pánvičku, kterou mi taky vzal a sám obsadil místo u sporáku. A já ho mlčky pozoroval.
„Já bych si dokázal poradit i bez tebe…“ prohlásil jsem na svou obhajobu, ale on mě s klidem zarazil. „Jo ale ty to jíst nebudeš“ namítl a vytahoval z ledničky nějaké maso. Tak pokud jsem nebyl do teď naštvaný, tak v momentální době to ve mně vřelo. Co si do prkna myslí, že je ňáký Pán Bůh bez kterého se svět neobejde ani na minutu. A nejvíc ze všeho mi lezl na nervy ten jeho klidný netečný výraz, který používal, když mu bylo něco úplně ukradené. Nakonec jsem si donesl flašku krve smíchané s vínem a nalil jsem si do skleničky a pomalu jsem popíjel. Výhoda vína spojeným s krví byla ta, že v rámci této kombinace se nedalo opít. Víno vlastně bylo jenom na zředění a tělo ho s krví samo odbourávalo. Šlo jen o zpestření chutě.
Dan měl do půl hodinky uvařenou večeři a tak jsme v kuchyni seděli oba mlčky. On se ládoval svým masem s rýží a já si popíjel krev (vím, zní to morbidně, ale ve skutečnosti je to krev od dárců, takže to zase tak morbidní není.) Během vaření vypadal spokojeně. Usmíval se a dokonce si pohvizdoval. Vypadal při tom tak uvolněně, šťastně a bylo jasně vidět, že ho to baví.
A teď seděl přede mnou a já si hrál na uraženého, ze svého vlastního neúspěchu. Protože kdybych to nespálil, mohli jsme vařit spolu a já bych se nemusel urazit. Vzpomněl jsem si na naše první vaření. Tenkrát se všichni někam zdejchli a já měl za úkol ho provést po domě. Hrozně jsem, byl zvědaví, protože o lidském světě jsem toho moc nevěděl, takže jsem se ho pořád na něco ptal, na všelijaké kraviny a maličkosti. A on to trpělivě snášel a na všechno mi odpovídal. Až do té doby než mu zakručelo v břiše. Jo to byla vážně sranda. Chvilku jsem si říkal, co to bylo a pak když jsem ho viděl celého rudého tak jsem se musel válet smíchy… Jo to byli časy. Povzdychl jsem si.
Dan si všiml mého nepřítomného výrazu a vrátil mě do reality. „Halóo země volá Jamese, potřebuju, abys mi něco podepsal.“ Vytáhl nějaký sešit a čekal, až si to přečtu. Otevřel jsem sešit a hned na první stránce stálo: Studentský průkaz. Aha takže panáček má nějaký průser. Podíval jsem se mu na známky a hned jsem pochopil. Měl tam samé nedostatečné a občas se tam mihla nějaká ta trojka, aby se neřeklo. Plus ještě tam bylo cosi naškrábané malým červeným písmem. Takže to bude asi od profesorky. Po rozluštění jejího příšerného rukopisu jsem se dozvěděl, že má Dan spoustu zameškaných hodin a při hodině,… neprojevuje žádnou aktivitu.
Zvědavě jsem se na něj zadíval. „Proč se neučíš, vždyť nejsi hloupý, a taky máš hodně zameškaných hodin“ nadhodil jsem a počkal jsem si na jeho reakci. Jen pokrčil rameny. Tak to mě namíchlo.

Dan
„Proč se neučíš, vždyť nejsi hloupý, a taky máš hodně zameškaných hodin.“ Bože už je jako Kamila. „Protože mě to nebaví, stejně se tam neučíme skoro nic, co bych mohl použít v normálním praktickém životě…“ odpověděl jsem otráveně, protože tahle debata mně fakt nebavila. Chtěl jsem odejít, ale Jamesova ruka mě zastavila.
„Nezajímá mě, že tě to nebaví, v životě bude ještě hodně věcí, které tě nebudou bavit…“ bla bla bla „… nechtěl jsem to sice udělat a být ti za drába, ale asi budu muset, protože momentálně mám na tebe dohlížet a Kamila mě uškrtí, jestli se dozví, že máš takový hrozný průměr…“ říkal už mírně zvýšeným hlasem a pořád mě držel za ruku, abych se mu nevytrhl. „A co je mi po tom, já nejsem malý, děcko, dokážu se o sebe postarat,“ nadhodil jsem vzdorovitě. „Navíc ty vůbec nevíš, jak to v té škole vypadá…“ „Fajn tak abych to věděl, dočasně se přihlásím do té vaší skvělé školy a uvidíme, jestli za to může ta škola…“ Zakřičel už. Myslím, že jsem ho pěkně namíchl. Ale já se hádat nechtěl. Ale představa, že semnou bude chodit James do školy, už jen dočasně se mi nelíbila, stejně jako představa mít ho za chůvu to se mi protivilo. Vždy jsem ho bral za přítele a ne jako drába. Věděl jsem, že má zodpovědnost ale tohle mi připadala už moc.
„Ty chceš vážně chodit do školy?“ zeptal jsem se nevině s úmyslem mu to rozmluvit. „Jo mohla by to být docela zábava, navíc je to dobrá příležitost se si tam na tebe dohlédnout…“ přemýšlel. A sakra. Fajn když to chce takhle, má to mít. Sbalil jsem si svých pár švestek a šel jsem uraženě do svého pokoje. A samozřejmě jsem nezapomenul bouchnout dveřma.
Co se to děje? Od rána mi připadá takový jiný. Víc se hádáme. A celkově je to na nic.