Nečekaná láska 02

Akira
Když jsem Yukika chvíli pozoroval, přišlo mi, že není tak špatný, jak se jevil na začátku. Ostatní si s ním povídali a on se choval přátelsky a někdy dokonce někomu i sám od sebe pomohl. Připadalo mi, že jsem jediný ke komu se tak nechová. Celou dobu si ze mě jenom utahoval a říkal mi “špunte“. Nejspíš na to slovo budu mít od teď trauma a kdykoli ho uslyším, budu utíkat hodně daleko. Stejně nevím proč, ale pořád mi víc a víc připadá, že se tím Yukiko jen baví na můj účet. ´To si se mnou jenom hraje?´ Ta myšlenka mě užírala víc, než bych chtěl.
,,Akiro!“ Zavolal na mě někdo od dveří. Poznal jsem hlas našeho vyhazovače. Je velice přátelský a často si spolu povídáme. Má pochopení a občas zastává funkci staršího bratra. ,,Neměl by jsi už jít? A pozdravuj ho ode mě.“
Vesele jsem se na něj usmál. ,,Budu. A díky.“ Uklidil jsem poslední sklenku a šel se do šatny převléct. Měl jsem ohromnou radost. Konečně uvidím Hikariho.
Když jsem se u dveří otočil a všem zamával na rozloučenou, všiml jsem si, jak Yukiko křečovitě svírá rok pultu, jakoby se ho snažil ulomit. Ale byl jsem tak nadšený z Hikariho příjezdu, že jsem tomu nevěnoval pozornost.

Yukiko
Zrovna jsem připravoval drink, když jeden zaměstnanec zavolal na Akira. Akiro se okamžitě otočil směrem ke dveřím.
,,Neměl by jsi už jít? A pozdravuj ho ode mě.“ Řekl mu ten chlap. Přišlo mi to divné. Hlavně ta část- ´pozdravuj ho ode mě´- mi neustále zněla v hlavě a doháněla mě k šílenství. Ale proč?
,,Budu. A díky.“ Ozval se najednou radostně Akira. Když jsem se na něj podíval ztratil jsem řeč. Najednou jsem nemohl ani čistě uvažovat. Akira se vesele usmíval a oči mu zářili štěstím. Takový výraz jsem u něj ještě neviděl. Byl to upřímný úsměv plný opravdové radosti a štěstí.
Najednou se Akira otočil a odešel do malé místnosti vzadu, která slouží jako šatna.
Já jsem tam ještě chvíli stál a snažil se překonat překvapení a spoustu dalších pocitů, které to ve mě vyvolalo. ´Co se to se mnou děje?!´ Zakřičel jsem v duchu sám na sebe.
Po chvíli se Akira vrátil a vydal se přímo k východu. Ve dveřích se ještě otočil a všem zamával na rozloučenou. I když odcházel, pořád měl v obličeji ten šťastný výraz.

Akira
Z práce jsem šel rovnou domů- jak jsem slíbil tetě. I kdybych jí to neslíbil, spěchal bych kvůli Hikarimu. Už bylo pozdě a byla celkem tma, přesto jsem se rozhodl jít zkratkou přes park. Nejsem na to nijak hrdý, ale z nočních parků mám trochu strach. Spíše mě děsí víc, než je normální.
Když jsem park přešel a byl jsem zpátky na cestě uslyšel jsem kroky. ,,Ááá Akira.“ Ozvalo se mi za zády. Rychle jsem se otočil, abych se podíval, kdo to je. Ten hlas mi byl povědomý.
,,Copak tady děláš? Já myslel, že se parků bojíš... natož v noci.“ Pokračoval výsměšným tónem. Když jsem uslyšel ten pohrdavý hlas, bylo mi jasné, kdo to je.
,,Co chceš Takahashi?“ Zeptal jsem se znuděně.
,,Ááá ty si vzpomínáš na svého starého kamaráda?“ Zasyčel kysele. Kdo by si nevzpomínal. Nebyl to vůbec můj kamarád. Každého uráží a snaží se mu udělat ze života peklo. Býval jsem s ním ve třídě, než propadl. Od té doby jsem se já i zbytek kluků ze třídy ocitli na jeho černé listině.
,,Promiň, ale nemám čas.“ Otočil jsem se k odchodu,ale chytil mě za ruku. Nechápavě jsem se na něj podíval a vytrhl se mu. Díval se na mě pohrdavě a s nenávistí. Až potom jsem si všiml, že z něj táhne alkohol. Radši jsem se rychle vydal na odchod a neotáčel se. Ještě jsem z dálky slyšel nějaké posměšky a urážky na můj účet, ale nevšímal jsem si toho.

Když jsem přišel domů, všiml jsem si velkého lodního kufru na chodbě a nového páru bot, které tam jen tak postávaly bez svého majitele. S neskrývanou radostí jsem si sundal boty a běžel do kuchyně. Jak jsem si myslel. Hikaru stál u lednice a hledal něco na zub. Vůbec se nezměnil.
,,Hikaru!“ Zavolal jsem mezi dveřmi. Hikaru sebou trhl a otočil se ke mně.
,,Akiro.“ Vydechl potichu. Rychle jsem k němu přišel a pořádně si ho prohlédl. Nic bych nedal za to, že vyrostl a rysy v obličeji mu zvýrazněly. Měl jsem sto chutí ho obejmout. Asi si toho všiml a mile se na mě usmál. ´Ten úsměv mi chyběl.´ Pomyslel jsem si.
,,Vůbec si nevyrostl Akiro.“ Řekl s úšklebkem a rozcuchal mi vlasy.
,,Nech si toho.“ Odsekl jsem na oko naštvaně. Hikaru to pochopil a začal se smát. ,,Vážně si se vůbec nezměnil Akiro.“ Začal jsem se smát s ním, ale radostí nad tím, že je zpátky.
,,Kde jsou rodiče?“ Rozhlédl se Hikaru po kuchyni.
,,Teta šla určitě naproti strýčkovi.“
Hikaru mi gestem naznačil, ať se posadím a já poslechl. Hikaru si sedl naproti mně a začal se mě vyptávat na to, co se dělo, když tu nebyl. Když jsem mu všechno převyprávěl, začal mi říkat o jeho roce v zahraničí. Podle toho co jsem se dozvěděl to muselo být úžasné a poučné. Také si tam prý užil spoustu zábavy a našel si nové přátele. Měl jsem z něho radost, ale nechtěl bych, aby zase odjel.
Po chvíli přišla teta se strýčkem a začali se s Hikarim vítat. Všichni vypadali tak šťastně. Na chvilku mi bliklo hlavou, že tam nepatřím, ale tu myšlenku jsem zase rychle zahnal.
Po večeři plné příběhů ze zahraničí jsem šel spát. Hikaru mě ještě zastavil a odvedl si mě stranou.
,,Rád bych se tě na něco zeptal.“ Řekl s vážným výrazem. Jenom jsem přikývl.
,,No... jeden můj kamarád nemá kde bydlet a mě napadlo, jestli by nemohl být tady. Rodiče souhlasí, ale ještě jsem se chtěl zeptat tebe.“
Potěšilo mě, že se mě ptá. ,,Jo, klidně.“ Odpověděl jsem s úsměvem.
Hikarimu se viditelně ulevilo. ,,Díky. Bude se ti líbit. Je hodnej a je s nim sranda.“ S těmi slovy se otočil a zmizel za rohem. Po chvíli jsem litoval, že jsem se nezeptal aspoň na jméno.

Okolo 00:00
Vzbudilo mě prásknutí dveří. Pomalu jsem vstal a snažil se najít vypínač. Bohužel bez úspěchu, tak jsem se po tmě dotrmácel do kuchyně. Na stole jsem rozpoznal malý papírek. ,,Vždyť teta vlastně říkala, že na noc jedou pryč.“ Zadrmolil jsem pro sebe.
Najednou za mnou zavrzaly dveře. Lekl jsem se a málem dostal infarkt. ,,Hikaru! Ty blbče!“ Zakřičel jsem na něj a hodil po něm polštář, který jsem do teď nevědomky svíral v ruce. Zřejmě jsem ho trefil do obličeje a on tiše zaklel bolestí a leknutím zároveň. ,,Promiň, ale nemáš mě takhle děsit.“ Vyčetl jsem mu a vykročil k němu. Byl jsem skoro u něj a začal jsem k němu pomalu natahovat ruku.
,,Akiro?!“ Ozval se za mnou Hikarův hlas.
,,Ááá Hikaru.... říkám ti, že mě nem.......Počkat!!! Hikaru?!?! Co děláš tam, když máš být tady?!“ Začal jsem křičet a zuřivě mávat rukou mezi Hikarim za mnou a postavou přede mnou. Hikary se začal potichu smát a někdo mi chytil ruku.
,,Přestaň mi s tou rukou mávat před obličejem!“ Rozkázal podrážděně hlas přede mnou. ´To není Hikariho hlas, ale přísahal bych, že jsem ten hlas někde slyšel!´
Najednou někdo rožnul- zřejmě pravý Hikaru-a já zůstal stát jak opařený. ,,Tyyyyy?!?!“ Zaječel jsem. ,,C-Co-Co tady děláš?!“ Přede mnou stál Yukiko. V jedné ruce držel můj polštář a v druhé moje zápěstní.
Yukiko zpozorněl a zaostřil na mě svůj zrak. ,,Špunte?“ Vydechl nechápavě.
,,Neřikej mi špunte!!!!“ Zakřičel jsem znovu. ,,Hikaru?! Co to má znamenat. Proč je někdo jako ON v našem domě?!“ S důrazem na “on“ jsem se mu vytrhl z jeho sevření a otočil se na Hikariho. Přitom jsem cítil jak mě Yukikiho pohled pomalu skenuje, v tu chvíli mi došlo že mám na sobě pyžamo s medvídky. Zato Hikaru si tuhle scénu zřejmě užíval.
,,To je ten můj kamarád, který tu ode dneška bude bydlet.“ Odpověděl. ,,Ale mám takový dojem, že vy dva se už znáte.“ Dodal pobaveně.
Jeho poslední dodatek jsem ignoroval, jelikož jsem ztuhl při části věty “ který tu ode dneška bude bydlet“. ´Cožee?! On?! Proč zrovna ON?!´
,,Tak od tebe jsem slyšel jméno Akira.“ Ozval se Yukiko zamyšleně. ,,Už si pamatuju říkal jsi mi něco o tvém bratranci jménem Akira.“
Pomalu jsem se podíval na Yukika, který si mě pořád prohlížel, ale v jeho očích bylo vidět něco jiného, než předtím. Nevěděl jsem co to je, ale vypadalo to nebezpečně. ´Chtíč?!´ Blesklo mi hlavou. ´To je blbost, co mě to napadlo?´ Chvilku jsem těkal pohledem mezi těma dvěma. ,,Jdu spát.“ Vyhrkl jsem do ticha. ,,Třeba ráno zjistím, že to byl jenom dooost blbej sen.“ Otočil jsem se a namířil si to do pokoje.
,,Sakra!“ Zaklel jsem, když jsem si sedl na postel. ,,Ten zatracenej polštář.“ Když jsem se blížil ke kuchyni slyšel jsem Yukikiho hlas:
,,Já klidně půjdu jinam, jestli...“
,,Ne, to je dobrý.“ Skočil mu do toho Hikaru. ,,On to tak nemyslel, je hodný, když ho poznáš. Nedivím se, že byl překvapený... navíc já bych asi reagoval stejně.“ Dodal znalecky. ,,Stejnak nemáš kde jinde zůstat.“
Pomalu jsem vešel do kuchyně a šel přímo k Yukimu. Všiml jsem si, že se na mě oba nechápavě dívají. Stoupl jsem si před Yukikiho a podíval se mu zpříma do očí. Nevěděl jsem proč, ale najednou mi začalo rychle stlouct srdce a já se začal ztrácet v jeho očích. Když se chytal něco říct vytrhl jsem mu polštář z ruky a rychle s nim kráčel ke dveřím.
Ve dveřích jsem se zastavil. ,,To jsem ale blbec, že jsem Hikarimu schválil, aby tu bydlel jeho kamarád, když jsem ani nevěděl o koho jde. Ale svoje slovo už zpátky vzít nemůžu.“ Řekl jsem s hodně špatně hranou vážností a otočil se čelem k Hikarimu. Hikaru můj záměr pochopil a vděčně se na mě usmál, já mu úsměv oplatil a šel spát.
Až když jsem byl ve svém pokoji se moje srdce zklidnilo. Když jsem si vzpomněl na jeho pohled, začal jsem se červenat. Radši jsem si lehl a zkusil co nejdříve usnout.