Nebezpečný učitel 01

Jako každý zcela jiný den jsem se jen potuloval školním parkem a přemýšlel, jak proletět u testů. Pro středoškoláka tohle většinou není ten největší problém- spíše se snaží o pravý opak, ale já jsem nechtěl nic jiného, než být ten nejhorší. Občas jsem si vzpomněl, jak jsem byl jedním z dobrých studentů, ale vždy jsem tyto vzpomínky raději hned zadupal zpátky. Býval jsem hrdý na svoje úspěchy, ale vše se změnilo rukou mého otce, jako vše v mém životě. Vše se točilo kolem něj už od doby, kdy jsem byl ještě dítě, ale já to chtěl změnit. Nic jiného jsem už od světa nečekal. Proto jsem dělal ty nejhorší věci na škole a záměrné chyby i v těch nejprimitivnějších věcech pro jeden jediný důvod- naštvat mého otce. Šlo to celkem lehce a už nějaký čas se nemusím snažit špatně odpovídat. Vůbec nic z toho totiž už nechápu.
Ale před pár dny táta vytáhl trumf a za něj mu stoupl počet bodů v naší malé hře. Sice už několik soukromých učitelů mi najal, ale tohle byla podpásovka. Ani mi nemusel říkat, kdo přijde. Hned jak jsem na chodbě uslyšel to jméno, dobře jsem věděl, o koho jde. Byl to dobře známí kluk, který se stal učitelem, ale ještě známější byl pro svoji pestrou minulost. Nikdo nikdy nezjistil, co přesně z té hromady příběhů, které se o něm vyprávějí, je vlastně pravda a co ne. Někdo tvrdí, že byl členem Yakuzy, jiný zase, že vůdcem. Jiní zase přišli s tím, že byl jeho vychovatel kriminálník a svoje triky ho naučil. Každopádně se toho povídalo ještě mnohem víc, ale jedna věc byla jistá- vyhýbat se mu obloukem. Jednou jsem ho viděl na vlastní oči, když pominu, že jsem málem umřel a další měsíc si odnášel hororové sny, vůbec jsem nechápal, jak se mohl stát učitelem. První, čeho jsem si všiml, hned po klukovy, který sotva dýchal před jeho nohama, byly černé oči. Měl krásné, hluboké a zářivé černé oči. Byl vysoký se štíhlou a vypracovanou postavou. Když se otočil směrem ke mně, zazářily mu jeho černé vlasy. V tu chvíli jsem ale už nic neviděl, protože jediné, co jsem měl na práci, byl rychlý útěk.
Proto jsem teď musel přijít na způsob, jak proletět a udržet si při tom svoje zdraví. Nechtěl jsem ještě umřít, zvlášť rukou učitele, dokud neuvidím tátův obličej po tom, co propadnu. Zazvonilo na hodinu. Nijak mi to nevadilo.
„Jeden z mnoha pozdních příchodů mi jenom vylepší skóre.“ zamumlal jsem unaveně a šel pomalu do školy. Za celý den jsem toho ještě hodně stihl. Spousta problémů, poznámek, napomenutí a nějaký ten pokus napadnout spolužáka. Nikdy bych si nedovolil nikoho napadnout. Sice jsem se snažil o to nejhorší, co jen šlo, ale přece jenom to byla pořád jenom přetvářka. Uvnitř jsem byl pořád ten starý a mírumilovný student, jakým jsem býval dřív, proto jsem se dohodl s jedním kamarádem ze třídy, že spolu budeme předstírat rvačky a potyčky. Abych pravdu řekl, moc mi to pomáhalo.

„Aki!“ zavolal na mě kamarád a přiběhl ke mně. „Slyšel jsi to?! Ve škole se povídá, že se vrátí! ON sem zase přijede.“ Prý, že nebude učit, ale stejnak sem přijde!“
„C-Cožee?!“ vyjekl jsem a hned mi došlo, o kom je řeč. „A… A kdy?!“
„Zítra odpoledne.“ řekl Tashi pomalu, slabým hláskem. Nezmohl jsem se ani na slovo. Pouze jsem stál a vyjeveně na něj zíral pomalu s otevřenou pusou. ´Tak málo života mi zbývá?!´ Blesklo mi hlavou. ´Budu se mu muset postavit. Musím propadnout za každou cenu… snad to pochopí? Néé! Nad čím to přemýšlím? Tohle nemůže pochopit a co navíc?! Je to.. je to- ON!´ Moje opravdové já se zmocnilo kontroly nad mým tělem a já se rozeběhl ven. Potřeboval jsem vzduch, čerství vzduch. Můj plán naštvat otce byl dokonalý, ale teď? Připadalo mi to skoro jako z nějakého filmu „Pomsta nebo život“.

Až do večera jsem jenom chodil po městě a přemýšlel nad mým plánem. Strategie! Něco o tom jsem ve škole zaslechl. Až jsem málem začal proklínat můj plán-„ koukat z okna a zpívat si“, který jsem nedávno začal provozovat.
Bylo už půl jedenácté večer a já ještě neměl žádný kloudný nápad. Jen jsem bloumal nočními ulicemi a nechal se unášet světlem lamp. Sem tam jsem se díval na hvězdy a někdy do oken cizích domů, ale pořád mě nic nenapadalo. Nemohl jsem na nic přijít. Až o půlnoci jsem si ustálil alespoň můj postoj, kterým se k němu budu chovat. Byl jsem tehdy asi nejšťastnější z toho, jakou mám osobnost. Ať jsem dělal cokoli, nemusel jsem se přetvařovat, mimo násilí a kriminální sklony, které jsem předstíral ve škole. Proto jsem si řekl, že probudím svoji stránku z dětství a budu se chovat ke každému stejně, i kdyby to znamenalo postavit se tváří v tvář peklu, od čehož realita nebyla daleko.
Když jsem přišel domů, bylo půl jedné ráno. Otec na mě čekal s obvyklým kázáním a pohlavkem. Alespoň to tak vypadalo, ale ukázalo se, že mu volali ze školy. Řekli mu o mně nějaké nové pikantnosti, které ho nepředstavitelně naštvaly. Tentokrát ale naštvaly i mě, protože některé z nich ani nebyly pravda. Otec na mě začal křičet něco ve smyslu: „Jak je možné, že mám tak blbého syna?!“ „Proč jsi se musel narodit?!“ „Co si o sobě myslíš?!“ „Neznáš své místo?!“ „Jsi jenom sprostý příživník! A jestli se nezačneš učit, dostaneš takovou, že na to nezapomeneš! I kdyby mě měli zavřít tak poletíš z domu s nejednou zlomenou kostí!“ …A spoustu dalších, ale poslední větou všechno přehnal. Na podobné řeči už jsem byl zvyklý, ale jeho: „Za všechno může tvá matka!“ Ta věta ve mně probudila veškerou zlobu a nenávist za celý můj život. Otec věděl, že každá zmínka o ní, z jeho úst, mě dokáže naštvat a vykolejit, jako nic jiného.
„Na ni to nesváděj! Neber si jí do svý špinavý huby!“ zařval jsem na něj dřív, než jsem si to stihl rozmyslet. A přesně toho jsem začal za chvíli litovat. Otec dobře věděl, že se naštvu a asi z toho měl potěšení, ale to, co jsem mu řekl, zase vytočilo jeho. Celý zrudl vzteky a napřáhl ruku vysoko do vzduchu. Věděl jsem, co přijde, a zavřel jsem oči. Netrvalo dlouho a ucítil jsem nesnesitelnou bolest, které doprovázelo hlasité plesknutí. Facka ale byla tak silná, že se mi nejen otočila hlava na stranu, ale dokonce jsem spadl na zem a bouchl se o stěnu. Všechno mě bolelo, ale stejně jsem neustoupil. Nehodlal jsem s ním prohrát. Jen jsem zvedl hlavu a pohrdavě se na něj usmál, to ho naštvalo ještě víc. Přišel ke mně a chytl mě za vlasy. Chvíli se na mě jen díval a potom mi dal ránu do břicha. Větší bolest jsem snad v životě necítil. Zhroutil jsem se na podlahu a nebyl jsem schopný se jakkoli pohnout. Potom se objevilo šero a vše začalo černat.

Pomalu jsem otevřel oči. Cítil jsem zimu. Nepředstavitelný chlad se mi táhl po celém těle, ale nic jiného jsem necítil. Ozvalo se šramocení v zámku a bouchnutí dveří. Nějak jsem to nevnímal a přemýšlel, jak jsem se ocitl na zemi. Najednou jsem si na všechno vzpomněl. Pokusil jsem se vstát, ale zapomenutá bolest se ozvala. Tiše jsem zasténal a šramocení u dveří přestalo. Pomalu jsem se postavil a všiml si pořezané ruky. Ani jsem si nevšiml, že jsem rozbil vázu. Muselo se to stát, jak jsem spadl. Vyškrábal jsem se na nohy a rychle se přidržel o stěnu.
„Chlapeček se opil?“ ozval se ze tmy posměšek. Lehce jsem sebou škubl a při tom pohybu se ozvala nesnesitelná bolest. Svezl jsem se zpátky na podlahu a chytil se za břicho. Aniž bych chtěl, znovu jsem zasténal a do očí mi vhrkly slzy, které jsem zase hned potlačil.
„Kéž by… nechápu, proč tentokrát… “ odmlčel jsem se „ale stál to za to!“ zasmál jsem se. „Ale co tu děláš Tashi?“ zeptal jsem se. Osobu jsem neviděl, protože byla ve tmě, ale ani jsem nad tím neuvažoval. Jediný, kdo měl klíče od našeho domu mimo mě a otce byl Tashi a nikdy si neodpustil posměšky na můj účet.
„Co stálo za to?“ ozvalo se ode dveří.
„Ten jeho výraz.“ Uchechtl jsem se a znovu se zasmál, ale bodlo mě v žebrech a musel jsem zakašlat.
Chvíli jsem jenom ztěžka dýchal a pak se pokusil znovu vstát. Šlo to těžko, ale podařilo se mi došoupat až ke schodišti. „Tashi?“ zeptal jsem se potichu.
„Ano.“ ozvala se okamžitá odpověď.
„Nějakou dobu sem prosím nechoď. Něco, něco je jinak, a kdyby přišel na to, že sem za mnou chodíš, odnesl by jsi to taky. Jestli mu dělá dobře, když mě mlátí, tak ať si to užije, ale nechci, aby něco udělal i tobě, Tashi. Jo?“
„Hmm.“ donesla se mi odpověď.
„Dobrou.“ Hlesl jsem a začal se šoupat po schodech nahoru. Bolelo to, ale nebylo to nic proti tomu, jakou bolest jsem prožil za ta léta jeho psychického nátlaku. Nějak jsem se došoupal do koupelny a podíval jsem na sebe. Měl jsem rudou a nateklou tvář. Na nic jiného jsem se už radši nezaměřoval a šel jsem si lehnout. Přeci jenom se musím nějak uzdravit. Nemůžu dovolit, aby mě takhle viděl ON- můj budoucí domácí učitel.

***

Ráno jsem se probral celkem brzo. Bylo to asi kvůli bolesti na hrudi, která mi nedopřála ani chvilku odpočinku. Pořád to bolelo, ale nebylo to už tak strašný. Aspoň jsem se mohl hýbat. Když jsem neudělal nějak rychlý a nečekaný pohyb, ani jsem skoro nic necítil. Když jsem se podíval do zrcadla, viděl jsem trochu napuchlou tvář, ale přišlo mi, že si toho všimne jen ten, kdo se na to přímo zaměří. ´Ještě, že se na mě děcka ve škole moc nedívaj.´ Pomyslel jsem si s úsměvem. Potom jsem se šel převléct a šel jsem přímo ke dveřím. V rychlosti jsem se obul a vzal si první bundu, kterou jsem uviděl.
„Přijď hned po škole.“ ozvalo se mi za zády nezaměnitelným rozkazovačným tónem. Trochu mě to překvapilo, ale nedal jsem na sobě nic znát a bez odpovědi odešel z domu.
„Co si o sobě myslí…“ zabreptal jsem a šel do školy.
Ve škole jsem se vyhýbal všem zvědavým očím, které jsem potkal. Zřejmě byla moje tvář nápadnější, než jsem myslel. Celý den jsem jen nepřítomně seděl a dělal, že neexistuju. Vlastně jsem neměl, co dělat, protože nebyl ve škole ani Tashi. Nevěděl jsem proč, ale přišlo mi, že se na mě všichni dívají nějak ustaraně, dokonce i učitelé. Ale neměl jsem chuť to řešit. Jen jsem čekal na odpoledne. Přemýšlel jsem, jestli mám přijít včas nebo pozdě, abych zase naštval otce, ale zase na druhou stranu bych naštval asi i jeho. Byla to těžká situace a já nevěděl, co mám dělat. ´Kdyby tu tak byl Tashi.´ Povzdechl jsem si v duchu.
Cestou ze školy jsem se loudal. Měl jsem ještě dost času a být doma dřív, než bylo nutné, se mi nechtělo. Potkal jsem nějaké spolužačky, které si povídali o blížících se závěrečných zkouškách. Vlastně už zbývali jen dva měsíce a něco. Proto se každý připravoval a snažil se toho naučit co nejvíc jenom šlo. Ani jsem si to nějak neuvědomoval. Každý den bez učení pro mě byl stejný, jako ty předešlé a čas ve škole pro mě ztratil roli. Aniž bych si to uvědomil, stál jsem už před naším domem. Sotva jsem se na něj podíval, přejel mi mráz po zádech. Bál jsem se jít domů. Někde uvnitř jsem se skutečně bál. Radši jsem nasadil nepřítomný a lhostejný výraz, který jsem používal v přítomnosti mého otce. Nadechl jsem se a šel „domů“.
Sotva jsem otevřel dveře, všiml jsem si cizích bot a kufru. Bylo jasné, komu patří, proto jsem se nad tím nepozastavoval a pokračoval do další místnosti.
„Ááááh, už je doma.“ řekl sladce táta. Z toho tónu a slov mi bylo špatně. Lehce jsem se otřepal a všiml si falešného úsměvu mého otce. Bylo mi to jasné- před hosty jsme přeci šťastná rodinka. Ale tentokrát jsem neměl v plánu hrát tátovu hru a sjel jsem ho tím nejpohrdavějším pohledem, který jsem zvládl. Naštval jsem ho. Bylo to poznat, sice to zamaskoval, ale zůstalo mu to na očích. Jen jsem se v duchu pousmál nad jeho bezmocností, ale netrvalo dlouho a bezmocně jsem se cítil zase já.
„Aki, tohle je odedneška tvůj soukromý učitel.“ pronesl vítězoslavně. Tentokrát mě zamrazilo z něčeho jiného, než z jeho slov, ale z toho, že jsem si konečně uvědomil, že vedle něj stojí někdo, koho jsem se obával ze všeho nejvíc. Pomalu jsem se na něj podíval. ´Dai… Dai Katashi.´ Stál tam vysoký a pohledný kluk. Černé vlasy mu padaly do přísného obličeje, které zdobily dvě velké černé oči. Byl stejný jako tenkrát. V jeho očích bylo pořád něco silného a nebezpečného. Byl akorát větší a vypracovanější než tenkrát na základce. Chvíli jsem jenom stál a zíral na něj, než otec zase promluvil.
„A tohle je můj neposedný a blbý syn- Aki Kaemon.“ procedil otec mezi zuby. Zdálo se mi to nebo jsem tu nenávist slyšel jenom já? Znovu jsem se podíval na Daie a potom střelil pohledem po otci.
„Jdu ven.“ Oznámil jsem suše a otočil se směrem k odchodu.
„Na to zapomeň,“ zastavil mě otec, „ty budeš studovat. Začínáš hned dneska, hned teď.“
„Jdu ke… jen se projít.“ řekl jsem a v duchu si nadával. Málem jsem řekl, že jdu ke kamarádovi. A to by nebylo nejlepší. Nevím, co by otec udělal, kdyby zjistil, že mám kamaráda a ještě k tomu, že je to Tashi.
„Rád bych se studiem začal hned,“ ozvala se poslední osoba v místnosti, „ potřebuji vědět, jak na tom jsi, abych věděl, jaké materiály si mám připravit.“ Daiův hlas byl temperamentní. Dalo se v něm uslyšet, že je jeho majitel silný a není radno si s ním zahrávat. Stejnak jsem si stál za svým.
„Já… jdu ven.“ zopakoval jsem s větším důrazem na poslední slovo a otočil se na dvě postavy za mnou. Můj otec to už nevydržel a přešel ke mně. Rychlým a nepříčetným krokem přešel vzdálenost, která nás oddělovala, a bylo vidět, že by mi nejradši vrazil. V očích jsem mu vyčetl přesně ten moment, kdy si uvědomil, že tam nejsme sami. Ovládl se a místo rány mě jenom chytl a strčil mě směrem k mému pokoji.
„Dělej! A bez odmlouvání!“ zavelel a mě nezbylo nic jiného, než poslechnout.
„Byl bych ti vděčný, kdyby si odnesl kufr, co je za dveřmi.“ ozval se Dai. Jen jsem otevřel pusu na protest, ale on mě zase zarazil. „A oslovuj mě Dai-sama.“ dodal. Bylo vidět, že se tím přímo baví, zato já si připadal jako mezi dvěma tyrany. Naštvaně jsem si odfrkl a šel pro milost pánův kufr.
Když jsem je odnesl do pokoje, Dai-baka tam už byl. Uvelebil se u mého stolu a tvářil se, jako, že mu patří svět. „Óóó, něco jsem ti zapomněl říct. Tenhle pokoj je teď můj.“ prohodil jako samozřejmost. „C-Co?!“ vykoktal jsem ze sebe a vyvalil na něj oči. Jen mávl rukou a ukázal do rohu.
„Ten kufr polož tam.“ rozkázal. S hlavou plnou nadávek jsem přešel k rohu místnosti, kam ukázal, a položil jsem tam kufr. V tu chvíli jsem si chytl za žebra a přikrčil se k zemi. Úplně jsem na to zapomněl. Snažil jsem se kufr nést co nejopatrněji, ale teď mi to nějak vypadlo z hlavy. V duchu jsem sám sobě zanadával a rychle se postavil. Pořád to bolelo a já zaťal ruku v pěst. Rychle jsem se podíval na Daie, ale vypadalo to, že si ničeho nevšiml. V duchu jsem si zanadával a zároveň oddychl.
„Tak, začneme tímhle.“ ozval se Dai a hodil po mně učebnice. Pokusil jsem se je chytit, ale znovu se ozvaly moje žebra, jen jsem se chytl za bok a sesunul jsem se k zemi. Abych to aspoň trochu zakryl, začal jsem ony učebnice sbírat.

Dai
´Jak jsem si myslel.´ Řekl jsem si v duchu. Měl naražená žebra. Všiml jsem si, že s ním něco je už podle toho, jak držel tělo, jeho tvář, potom ten kufr a ty učebnice. Nicméně to vypadalo jako zábava. Vypadalo totiž, že se to snaží skrýt za každou cenu a ten jeho postoj. Musel jsem uznat, že se tvářil celkem věrohodně, ale jakmile jsme byly v pokoji, ta maska mu spadla. Bylo vidět, že si dokáže udržet jen chvíli. ´Bude to zajímavé zpestření .´ Udělám si z něj sluhu. Ten ještě bude chtít být nejlepší na škole, aby se mě zbavil. Pousmál jsem se.
Když jsem mu řekl, ať mi ukáže, čemu nerozumí, otočil učebnice na samotný začátek a spokojeně se na mě podíval. ´Tohle bude asi ta těžší část.´ Nevypadal blbě, ale opravdu nic nevěděl. Tak tomu, ale nebude dlouho…