Nebezpečný učitel 08

Aki
Seděl jsem u stolu a tupě zíral na komínek učebnic, co stáli přede mnou. Přehrával jsem si odpolední událost v koupelně a nic jiného jsem nevnímal. Pořád jsem měl před očima Daiův výraz v koupelně. Ten jeho toužebný pohled byl tak nečekaně spalující. A jeho strach v očích mi naháněl husí kůži. Nedokázal jsem si ten jeho strach vysvětlit, že by se strachoval o mě? Byl jsem tak zahloubán do svých myšlenek, že jsem nevěděl o okolním světě. Ani mi nedošlo, že přišel domů můj otec. Všiml jsem si jej, až jsem dostal tvrdou ránu do zad. „Ahoj synáčku.“ řekl posměšně a sedl si ke stejnému stolu. „Vypadá, že se máš dobře, jaktože jsi dnes nebyl ve škole? Jsi jen liný spratek, který využívá svého milujícího a ochotného otce.“ Mlčel jsem a tiše poslouchal, jak můj otec vyťukává prsty do stolu rytmus, který zněl stejně jedovatě, jako byl on sám. „Tak, co mi k tomu řekneš?“ otázal se znovu po několika minutách mého mlčení. „Bylo mi špatně.“ Řekl jsem ledabyle a otevřel si učebnici matematiky. „Jo tak špatně! Ja zařídím, aby ti bylo špatně!“ Začal křičet můj tyranský otec a tak prudce vstal ze židle, až se s rachotem svalila na zem a rozbila. Chytl mě za límec košile a donutil si stoupnout. Nestačil jsem se ani vzpamatovat a už mi přilétla první facka. A za ní další a další... Nedokázal jsem se vschopit a něco udělat, natolik mě vyvedl z míry.
„Ty rozmazelný ničemo! Jsi stejný budižkničemu jako tvoje smradlavá matka!“ Zakřičel, tohle už jsem si nemohl nechat líbit a tak jsem ho kopl do kolene. Můj otec tiše zaúpěl bolestí a překvapeně se na mě podíval. Nestihl jsem si ani uvědomit, co jsem udělal a můj otec mě začal bít ještě surověji než před tím. „Takhle se chováš ke straším? Tohle je tvoje poděkování za to, jak pěkně jsem se o tebe staral? Nebýt mě, nebyl by jsi tu!“ Už jsem se nadechoval na jedovatou odpověď, ale v tom mému otci zazvonil telefon. Ta protívná, konzervativní melodie mi už od mala naháněla strach. Spěšně vzal telefon a něco do něj tiše říkal. Poté mi věnoval poslední otrávený pohled a odešel z místnosti pryč.
Rychle jsem se snažil přejít k zrcadlu, abych viděl jak moc mě zřídil, ale nemohl jsem udělat ani krok. Celé tělo mě od jeho ran bolelo, ale z domu jsem prostě potřeboval vypadnout. S myšlenkou na Daie jsem sebral veškerou sílu a odešel z domu. Chtěl jsem se nějak odreagovat a tak jsem se rozhodl koupit Noizu-kun nové kolečko na hraní, které nebude tak vrzat a rušit moji výuku. Při tomto jsem si vzpomněl na Daie, jak dal našemu křečkovi domácí vězení. Nad touto myšlenkou jsem se musel zasmát, ale moje žebra se ozvala, takže jsem ze sebe vydal jen jakýsi chrapot.
Vešel jsem do obchodu a hledal nějaké hračky pro domácí zvířata, když v tom na mě zezadu někdo škočil. Rychle jsem se otočil a uviděl Tashiho. „Ahoj Aki!“ Zavolal a usmíval se od ucha k uchu. „Jak se máš? Je ti už lépe?“ Zeptal se zkoumavě a prohlížel si mě od hlavy až k patě. „Ale jo dobrý, co ty? Byl jsi dnes ve škole?“ Snažil jsem se zamaskovat to, jak mě při každém nádechu bolela žebra. „Jo byl, je hrozné, jak se zkoušky rychle blíží.“ Usmál se Tashi a poplácal mě po rameni. Bolest mi projela ramenem až k žebrů, Těžce jsem se nadechl a zaúplě, toto úpění jsem chtěl schovat za kašel, ale ten bolel ještě víc, než nechtěná rána od Tashe. Zkoumavě a starostlivě se na mě podíval, ale já se jen usmál. „Jsi v pohodě Aki?“ Zeptal se s neskrývanou starostí. „Jo jsem, jen jsem asi prochladl, jsem v pořádku.“ Usmál jsem se hraně na Tashe. „Tak dobře. Promiň, už musím jít za Keigem. Tak se měj Aki!“ Křikl za mnou Tashi a odešel pryč. Ještě chvíli jsem se rozhlížel po regálech, než jsem naše to, pro co jsem přišel. Pomalým krokem jsem šel k pokladně, zaplatil a ještě pomaleji šel k „domovu“.
Před domem jsem se objevil dříve, než jsem myslel. Zdá se mi, že mě hnala myšlenka na Daie. Doufal jsem, že Dai bude doma a můj milovaný otec už ne. Jak jsem se pletl.
Těžce jsem dobelhal do pokoje, kde jsem si chtěl lehnout, ale než jsem stači udělat krok, objevil se za mnou můj otec a ledově se smál. „Copak, copak synáčku? Není ti dobře?“ Zasyčel mi za zády s notnou ironií v hlase. Napřímil jsem se a i přes bolest celého těla jsem se otočil. „Jistěže je mi dobře otče, jsem v pořádku a teď, když mě omluvíš, půjdu se učit na zkoušky.“ Procedil jsem skrz zuby a chtěl odejít, ale ten had stál uprostřed dvěří a zabíral celý východ, tak jsem se neměl jak dostat ven. Ovšem moje záchrana přišla brzy. Za otcem se objevil Dai a hlasitým zakašláním na sebe upozornil. „Dobrý den, pane Kaemon.“ Usmál se laskavě a okem sledoval mě. „Dobrý den sensei, zrovna jsem se ptal Akiho, jestli mu je lépe. Říkal, že ano, tak snad, můžete jít pokračovat ve výuce ne?“ Zašklebil se směrem ke mně. Nenápadně jsem protočil oči, odstrčil otce a šel do vedlejší místnosti, abych se mohl připravovat na zítřejší školu, která mě čeká.

Dai:
Měl jsem důležité jednání, ale nemohl jsem se soustředit. Pořád jsem myslel na Akiho a na scénu z koupelny. Nevnímal jsem člověka, co po mě chtěl důležitý úkol. Vnímal jsem jen Akiho vůni a představoval si jeho obličej jako kdyby stál živý vedle mě. „Pane Katashi? Vnímáte mne?“ Otázal se klient. „Oh, jistě. Promiňte, nevnímám, musím si jít ještě něco důležitého zařídit, sejdeme se zítra v devět ráno tady, omluvte mne.“ Omluvil jsem se a odešel. Náhle jsem dostal strach o Akiho a prostě jsem musel jít domů a zkontrolovat ho.
Přišel jsem domů, viděl jsem tam Akiho boty a boty jeho otce. Stuhl jsem a opatrně se vydal za hlasy, které vycházeli z Akiho pokoje. „Jistěže je mi dobře otče, jsem v pořádku a teď, když mě omluvíš, půjdu se učit na zkoušky.“ Slyšel jsem Akiho, jak mluví na otce s nenávistí v hlase. „Dobrý den pane Kaemon.“ Vešel jsem dovnitř a hraně se usmál na Akiho otce. Následně jsem se podíval na Akiho, jak je opět dořízený. Začínala mu modrat tvář, měl nateklé oko a stál v předklonu, aby ho nebolela žebra. „Dobrý den sensei, zrovna jsem se ptal Akiho, jestli mu je lépe. Říkal, že ano, tak snad, můžete jít pokračovat ve výuce ne?“ Přerušil tok mých myšlenek jeho otec a já dostal vztek a příšerný strach o Akiho. Ten ale odstrčil svého otce a odešel do vedlejší místnosti. Ještě chvíli jsem se díval na pana... než promluvil. „Mám důležitou schůzku, tak mě prosím omluvte.“ A s tím odešel. Já se posadil na Akiho postel a začal si znova, už po sté vybavovat ten malý incident v koupelně. Kdy mi tam Aki vtrhl a já se neovládl a musel jsem něco udělat. Přiblíž jsem se k němu, lehce ho přitlačil na dveře. „Aki..“