Nebezpečný učitel 05

Aki
Další den jsem se vzbudil asi kolem páté odpoledne. S Daiem jsme celou noc probírali všechno možné a vyšla z toho jedna velice děsivá věc- já si to všechno pamatoval. Prostě nešlo ignorovat fakt, že mě učení bavilo- a to jsem zcela zdráv a v pořádku. Tak nějak jsem měl co dělat a nenudil jsem se. Celé dny flákání jsou zřejmě mnohem náročnější, než spousta učení. Mezi těmi řádky všech možných informací se dal najít zvláštní klid. Byl to „hlasitý klid“. Něco v tom smyslu, že toho máte moc, nestíháte, pořád se něco snažíte dělat, nad ničím jiným nepřemýšlíte a přesto… v srdci máte klid. Nic netrápí vaše city a nemáte čas myslet na něco špatného nebo smutného. Přesně tenhle druh klidu a útěchy mi učení začalo dávat, a i když to bylo na jednu stranu osvobozující, na tu druhou mi pomalu dohoříval plamínek mé naděje. Naděje na pomstu mému otci.
Pomalu jsem se dopotácel do kuchyně. I když jsem se zrovna probudil, byl jsem ospalý a neuvěřitelně unavený. Ani jsem si nevzpomínal, do kolika jsme se učili. Klidně by mohl přejít jeden den a já bych si toho nevšiml. Mozek mi přetékal informacemi, jako nikdy předtím a změnil se v časovanou bombu. Byl jsem si téměř jistý, že kdyby mě někdo v noci nahrával, mluvil jsem vzorečky a letopočty ze spaní.
´Dobrá práce, zítra jdeš do školy. Dai´ Všiml jsem si malého papírku na stole. Vedle něj byl položený kypřící prášek. Vůbec jsem nechápal, co tím Dai myslel a ani jsem se o to nepokoušel. V tu chvíli jsem už žádné další informace nebyl schopen vstřebat. Radši jsem si vzal něco k „snídani“ a šel si zase lehnout.

Když jsem se probudil, bylo něco málo po půl osmé. Už to nebylo jako dřív. Tentokrát jsem si připadal plný života. S úsměvem jsem se převlékl a chystal se jít splnit úkoly, které mi zadal Dai do jedenácti večer. Už jsem chytal za kliku, když mi hlavou bleskla vzpomínka na „včerešo-dnešní“ hodinu.

***
Bylo asi půl páté ráno a křeček se rozhodl proběhnout v kolečku. Vůbec ho nezajímalo, že se zrovna potřebuju soustředit a Dai se mě chystá uškrtit za mou neznalost matematických vzorečků. Prostě si vesele vlezl dokolečka a začal šlapat jak na šampionátu. Byl jsem si v tu chvíli téměř jistý, že by s jeho vervou a smyslem pro rychlost a důsledné šlapání, předběhl i toho nejrychlejšího běžce. Společně s jeho snažením však mohl dostat ocenění za neuvěřitelný rámus, který byl pro křečka opravdu obdivuhodný.
Dai vypadal, že ho sportovně nadaný křeček nezajímá, ale i jeho začal po nějaké době štvát. Bylo zajímavé sledovat jeho výraz. Snažil se tvářit učitelsky, vážně a přitom skrýt vztek. Muselo se nechat, že mu to šlo, než jsem začal plést dvě látky dohromady a počítal zcela novým matematickým systémem. Dai byl z křečka tak vydeptaný, že tohle ho asi už dorazilo. Když opravoval, spíš škrkal, mé příklady, křeček se zřejmě začal přibližovat k cíli. Do velkého finále dal svou veškerou poslední sílu a běžel opravdu ze všech sil. Už byl těsně před cílovou páskou, když se Dai zvedl, otevřel klec a křečka strčil přímo do jeho domečku. A nebyl by to tyran učitel, kdyby nenásledoval trest. Vzal malou dřevěnou destičku, s kterou si křeček hrál a zatarasil mu s ní dveře tak, aby křeček nemohl ven.
„C-Co to děláš?“ Koukal jsem na něj nechápavě. Dai se na mě jen povýšeně podíval:
„Domácí vězení.“
„A jak bude dýchat?“
„Má okýnko.“
„A jak bude jíst a pít?“
„Až vstaneš, tak ho pustíš.“
„A… za co má to domácí vězení?“ zaptal jsem se opatrně.
„Ještě se zeptáš na něco mimo učení a budeš ho mít taky.“
Jen jsem přikývl a radši už nic neříkal. O něco později se mě Dai zeptal, jestli už jsem mu dal jméno. Řekl jsem, že ne, na to už Dai nijak neodpověděl a pokračoval v učení.
***

Nad tou vzpomínkou jsem se musel pousmát. Čím víc jsem na to vzpomínal, smál jsem se víc a víc. Dát křečkovi domácí vězení…
Pustil jsem kliku a šel ke kleci s křečkem, abych ho pustil, ale někdo mě už předběhl. Křeček se zrovna ládoval a ničeho kolem si nevšímal. Už jsem se chystal odejít, když jsem si všiml, že má u domečku opřenou destičku, se kterou ho Dai zavřel a na domečku nad dveřmi bylo vyryto- Noizu. Chvilku jsem si nápis prohlížel a pak se začal smát. To už si mě křeček všiml a hodil po mě pohled typu- ticho, jim. Začal jsem se smát ještě víc.
„Gomene, Noizu-kun.“ Musel jsem se smát. Pojmenovat křečka „Hlučný“…
Když jsem měl hotové všechny úkoly, co mi nakázal Dai, bylo okolo půl jedenácté. Až potom mi došlo, že jsem za celý den ani jedenkrát nepotkal otce. Byl jsem za to rád, ale stejně by mě zajímalo, co pořád dělá, když má takovou tajnou práci. Nikdy o ní nemluví a tváří se jako nejdůležitější člověk ve vesmíru. Jediný, co vím, je, že se jeho práce týká politiky. Když jsem byl ještě malý, přišli k nám nějací podivní chlapy a začali se s otcem hádat. Tehdy jsem si z celé hádky pamatoval pouze slovo korupce, takže když jsme v první třídě říkali povolání našich rodičů, neřekl jsem jako ostatní- kuchař, politik, doktor, ale slavnou větu: „Tatínek dělá korupce.“
Pamatuju si, že potom u nás byli další pánové a otec mě tehdy zbil jako nikdy předtím. Asi od té doby se to začalo postupně zhoršovat.
„Aki?“ ozvalo se mi za zády.
„Dai?“ otočil jsem se překvapeně, ale Dai to nebyl. Ve dveřích stál Tashi s nějakým podivným klukem.
„Keigo, těší mě,“ promluvil vysoký blonďáček.
„Aki, tohle je můj nevlastní bratr,“ oznámil mi Tashi. Místo odpovědi jsem po něm hodil nechápavý a překvapený pohled. ´Nevlastní bratr?!´
„Aki..?“ promluvil další hlas, ale tentokrát doopravdy Daiův. „Promiňte, jestli vás ruším, ale za chvíli se vrátí pán domu. Měli byste jít, je pozdě.“ Tashi s Keigem jen přikývli, rozloučili se a odešli.
„A ty běž spát,“ otočil se na mě Dai.
„A co učení?“
„Zítra jdeš do školy, zapomněls?“