Nebezpečný učitel 04

Aki
Další den ráno jsem se probudil až okolo čtvrté odpoledne. Zprvu jsem vůbec nevěděl, která bije a co se vlastně stalo. Až později mi docvaklo, že jsem se s tím šíleným učitelem učil až do svítání. Napřed přišel s tím, že se musím naučit pořádně češtinu a skončili jsme u angličtiny. Můj mozek to už opravdu nepobíral a Dai usoudil, že bychom měli jít spát. Ještě před tím, než odešel, mi oznámil, že se vrátí kolem osmé a chce mít k jídlu palačinky. Potom se ztratil někde za hromadou knih a já usnul na stole.
Ani jsem se nedivil, že se mi spalo tak špatně, když všude kolem mě nebylo nic jiného, než učení. Ačkoli jsem si to nechtěl připustit, musel jsem uznat, že za jeden den s Daiem jsem se naučil víc, než za poslední rok. Měl jsem plnou hlavu cizích slov, pojmů , vzorečků a vůbec všeho možného, co jsem se poslední měsíce snažil ignorovat. Celé ty dny sedění ve škole, dělání problémů, hraných rvaček, drobných krádeží- všechno by to přišlo na zmar kvůli pár známkám. ´Ale co bych měl proboha dělat? Ani jsem si nepřipravil bojovou taktiku pro závěrečné testy a každým dnem to vypadá hůř a hůr. ´ Domlouval jsem sám sobě, když jsem si všiml papírku na jedné z učebnic. Chvíli jsem si ho nechápavě prohlížel a snažil se v paměti najít sebemenší záminku, kterou by Dai měl, aby mi znovu nechal vzkaz. „Snad ne další křeček?“
Přeletěl jsem vzkaz očima. Stálo v něm něco o palačinkách a úklidu na mém stole. Už jsem ho chtěl hodit zpátky, když jsem si dole v rohu všiml malého písma: „Opravdu jsi se snažil- dobrá práce.“ V tu chvíli jsem ztuhl a nebyl schopný jakéhokoli pohybu. Jenom jsem svíral kus papíru a zaskočeně na něj zíral. „Snažil?“ „Dobrá práce?“ Před tím mi řekl, že mě chválí. Abych byl sám k sobě upřímný, byl jsem v tu chvíli opravdu rád. Ještě nikdy mi nikdo nic takového neřekl nebo nenapsal. Vlastně „Dobrá práce“ jsem od Daie už jednou slyšel. A už tehdy jsem…
„Nad čím to přemýšlíš!“ napomenul jsem sám sebe. „Zbláznil ses z toho učení, nebo co?!“ Radši jsem se zvedl a šel se učit dělat palačinky.

„Takže~ potřebujeme 300 g hladké mouky, ½ l plnotučného mléka, 2 žloutky a špetku soli. To zní jednoduše.“ Všechny vypsané ingredience jsem si položil před sebe na kuchyňskou linku a šel hledat misku a pánvičku. Když jsem je konečně našel, připravil jsem si ještě něco na míchání a šel si přečíst, co teda s tímhle vším mám dělat.
„Do mouky lijeme pomalu mléko a době promícháme.“ Vzal jsem mouku a vysypal ji do misky. Potom jsem postupoval přesně podle receptu. Pečlivě jsem si připravil těsto bez žmolků a chystal se jít smažit. Ještě nikdy jsem nic takového nedělal, ale vypadalo to zábavně. Při smažení první palačinky jsem se musel pořád jenom smát. Jak legračně prskala a dělaly se na ní bublinky. Vypadalo to opravdu vtipně a já se toho z nějakého důvodu nemohl nabažit. Málem jsem ji připálil, jak jsem na ni pořád koukal.
Když jsem měl první palačinku hotovou, radostně jsem ji položil na talíř, který jsem si předtím připravil vedle sporáku. Na naběračku jsem si nabral těsto a všechno to začalo od začátku. Nemohl jsem si pomoct, ale pořád jsem se smál nebo alespoň naculoval na smažící se palačinku. Ani jsem si neuvědomoval, jakou mám radost z obyčejného smažení. Nikdy předtím jsem sice nevařil, maximálně tousty nebo polévku ze sáčku, ale tohle bylo úplně něco jiného a z nějakého nepopsatelného důvodu mě to hrozně bavilo.

Dai
Vrátil jsem se o něco dřív. Den byl nezvykle klidný a nikde se nic nedělo. ´Skoro jako ticho před bouří.´ Napadlo mě, ale tu myšlenku jsem zase rychle zahnal, odkud přišla.
Když jsem vešel do předsíně, uslyšel jsem zvláštní prskání a syčení. ´To asi Aki dělá palačinky.´ Ušklíbl jsem se, ale než jsem stihl dojít do kuchyně, přehlušil prskání hlasitý smích. Nevěděl jsem, co se děje a šel se rychle podívat.
„Aki?“ zašeptal jsem překvapeně, když jsem uviděl Akiho, jak se směje a kouká na palačinku na pánvičce. Přímo na ní zíral, až bych věřil, že se ji snaží zhypnotizovat a do toho se ještě smál. Dokonce mě napadlo, že je opilý, ale potom jsem si všiml výrazu v jeho tváři. Byl šťastný. Tak radostný výraz jsem u něj ještě neviděl a jak se smál. Po celou dobu, co jsem ho znal, byl buď naštvaný, neutrální nebo… Vlastně vystřídal skoro všechny nálady, ale nikdy nebyl veselý.
Zůstal jsem stát za pootevřenými dveřmi a díval se, jak se směje na každou další palačinku, kterou smaží. Vypadalo to strašně komicky a já sám jsem se nad tím musel pousmát.

Aki
Zrovna, když jsem měl skoro všechny palačinky hotové, ozvalo se cvaknutí vchodových dveří. Přestal jsem se smát a nasadil jsem vážný výraz. Nechtěl jsem, aby mě takhle ten tyran viděl.
„Copak se to tu děje?“ ozvalo se mi za zády, ale… Dai to nebyl.
„Nic!“ odsekl jsem, když mi došlo, kdo na mě mluví.
„To ani nepřivítáš svého tatínka?“
„Kdyby tu někdo takový byl, tak možná.“ otočil jsem se na osobu za mnou.
„Jak jsem říkal, jsi úplně po své-“
„Vůbec o ní nemluv!“ zařval jsem na něj. „Někdo, jako ty nemá právo o ní mluvit!“ Po tomhle se otec začal tvářit stejným naštvaným výrazem jako vždy.
„Přestaň na mě křičet a odpusť si ten tvůj bojovnej pohled!“ Aby svým slovům dodal váhu, dal mi facku. „Je tady ten učitel?“ Neodpověděl jsem a jen jsem se na něj pohrdavě povíval.
„To je fuk! Na smrady jako ty se musí tvrdě!“ zasyčel štěkavě a chystal se mě znovu uhodit, ale tentokrát víc. Už napřahoval ruku, když v tom se ozvalo třísknutí vchodových dveří. Otec se zarazil a veškerý hněv ho přešel. Alespoň navenek.
„Ah, už jste se vrátil.“ Usmál se otec jeho hraným oplzlým úsměvem. Dai jen přikývl a prohlížel si mě. Otec se na mě podíval taky a z očí mu přímo sršela nenávist. „My tady zrovna probírali něco důležitého, ale můžeme to odložit, že? Jo a Aki,“ sklonil se ke mně otec „ jsi úplně stejný jako ten kus odpadu.“ Zašeptal tak, aby to Dai neslyšel a spokojeně odešel. Dai si ho při odchodu prohlížel a pak mu znovu padl pohled na mě. „A… málem bych zapomněl, potřebuji s vámi mluvit.“ Vrátil se otec a Daie někam odvedl.
Já jen stál na místě a zíral před sebe. Chtěl jsem jít za ním, nadávat mu. Stejně, jako vždycky bojovat, ale nešlo to. Byl jsem z toho všeho unavený a pomalu to na mě dopadalo. Po nějaké chvíli jsem se vzpamatoval a odešel na balkón v mém pokoji.

Dai
Když jsem tam tak stál, ozvalo se cvaknutí dveří. Rychle jsem se schoval a čekal, kdo přijde. Docela mě překvapilo, že to byl Akiho otec. Říkal totiž, že se vrátí až za deset dní.
Zůstal jsem schovaný a díval se, co se bude dít. Moje zvědavost byla zase jednou silnější, než já, ale to, co jsem viděl, mě překvapilo.
Když se Akiho jeho otec chystal uhodit, už jsem to nevydržel a šel rychle do předsíně bouchnout dveřmi, aby to vypadalo, jako, že jsem se zrovna vrátil. Zabralo to.
To, co jeho otec říkal, mě opravdu překvapovalo, a když mu něco zašeptal, vypadalo to, jakoby tím Akiho úplně zlomil. Už jsem nevěděl, co se dělo, když jsem odešel z kuchyně, ale Akiovi zrovna moc dobře asi nebylo.

Aki
Seděl jsem na balkóně a koukal se všude možně. Na lidi, domy, psy, stromy, prostě na všechno, na co mi padl pohled. Už jsem měl o něco lepší náladu, ale tentokrát to otec přehnal. To, jak mluvil o mámě, mě vážně vytáčelo asi ze všeho nejvíc.
„Hmm… *mlask* jsi vážně dobrej kuchař, víš to?“ Než jsem se stihl otočit, položil mi Dai ruku na hlavu. „Opravdu se ti povedly. Palačinky jsou moje nejoblíbenější jídlo a tyhle jsou asi ty nejlepší, co jsem jedl.“ Ztuhl jsem a nic jsem neříkal. Tak nějak… mě to těšilo. Ty slova, ta ruka. Jakoby ze mě všechno spadlo.
„D-Děkuju.“ zašeptal jsem. ´Sice řekl něco, co mě potěšilo, ale pořád to je ten stejnej učitelskej tyran.´
„Cože?“ zeptal se Dai a já zrudl jak rajče.
„Říkám, že děkuju.“ řekl jsem trochu víc nahlas.
„Co jsi říkal?“
„Áááá… vůbec nic.“ Prudce jsem se postavil a šel ke dveřím.
„Aki…“ zastavil mě Dai a přešel zezadu ke mně. Byl ode mě jen kousíček a já cítil, jak z něj sálá teplo. Najednou dal svoji hlavu vedle té mé a rty se přiblížil k mému uchu. Už jsem myslel, že začnu křičet, jako malá holka a uteču při nejmenším na druhou stranu demu. Začínal jsem pomalu víc a víc rudnout. Najednou mě začaly lechtat Daiovy vlasy.
„Aki…“ zašeptal mi Dai do ucha „příště to bude čokoládový dort.“

Na nic jsem nečekal a vzal nohy na ramena, jak nejrychleji to šlo. „Ten idi*t!“ začal jsem nadávat. „Blb*c, blb*c, tyran, idi*t, zákeřnííík!“ Nadával jsem, jak jen to šlo. ´Na chvíli jsem myslel… Ne! To jsem si rozhodně nemyslel! Tohle mě nikdy nenapadlo! … Ale takhle mě děsit!!!´
Přiřítil jsem se do pokoje pro hosty a svalil se na postel. Ani jsem si nevšiml talířku na stole. Byly na něm palačinky s marmeládou a vedle papírek: „Hodina začíná v deset.“

Dai
Když jsem ho slyšel nadávat, musel jsem se opravdu začít smát. Vypadal jako rozzuřené štěně.
„Lepší vztek než smutek… ne?“

Aki
Když jsem se vzbudil, bylo tři čtvrtě na deset. Teprve potom jsem našel vzkaz. „No bezva… další učení až do šesti ráno. To byl v Austrálii nebo co?“ V tu chvíli jsem si ani nevzpomněl, že bych na něj měl být naštvaný a smířeně šel do „svého“ pokoje na další tyranskou hodinu.