Nebezpečný učitel 03

Aki
Už bylo šest a Dai-baka nikde. Ne, že bych si o něj dělal starosti- chraň Bůh, ale přeci jenom už mě ty jeho úkoly nebavily. Kdybych tohle tušil, snad bych se radši i učil. Už od té doby, co jsem se probudil, jsem nedělal nic jiného, než lítal po domě a hledal všechno možné. Vlastně, když jsem se na to zpětně podíval, divil jsem se sám sobě, co všechno jsem stihl. Uklidil jsem, srovnal jsem mu věci, koupil mu noviny, zašel do obchodu pro všechno, co si vyžádal, sehnal školní pomůcky, umyl okna, napsal slohovku a spoustu dalších věcí. Ale dva úkoly mi pořád zůstávaly v hlavě. Vlastně, kdyby to byla soutěž, přely by se o to nejdivnější místo. Ta první- naučit se vařit palačinky a ta druhá-koupit… křečka. Když jsem si to prvně přečetl, nevěděl jsem, jestli se mám začít smát, nebo brečet. Nakonec jsem skončil u toho, že jsem si to četl ještě aspoň desetkrát, jestli jsem se opravdu nepřehlédl. Ale opravdu- bylo to tam.
Asi ve tři hodiny jsem šel koupit křečka, jak jsem měl přikázáno a vrátil jsem se domů s kupou dalších věcí, které křeček potřebuje. Jediné pozitivum věci asi bylo, že křeček byl opravdu roztomilý a přátelský. Byl tmavě hnědý a oči měl jako dva uhlové korálky. Hned jsem o něm napsal slohovku, jeden z úkolů, a než jsem se nadál, bylo šest.
Jak jsem tak seděl v pokoji a přemýšlel nad tím vším, co se za jeden den událo, přepadl mě pocit naprostého vytížení. Po celém tom dnu jsem byl vyčerpaný a ospalý, jako už dlouho ne. Položil jsem si hlavu na stůl a než jsem se nadál, byl jsem zase v říši snů. Alespoň do té doby, než mě probudil známý hlas.
„Aki. Aki! Vzbuď se, Aki!“
„Tashi?“ zamžoural jsem očima a nechápavě se kolem sebe rozhlédl.
„Proč tu proboha spíš? A… proč je tu křeček?“ zíral na klec přede mnou.
„T-To je na dlouho. Spíš co tu děl-“ zarazil jsem se uprostřed věty. V tu chvíli mi to došlo. Byl tu Tashi a já nevěděl, jestli je tu i Dai nebo dokonce, jestli se nevrátil otec.
„Tashi, musíš rychle-“
„To je dobrý, ten hodný pán mě sem pustil. Mimochodem, kdo to je? Příbuzný? Nevěděl jsem, že máš mimo otce ještě nějaké příbuzné.“
„To já taky ne…“ zašeptal jsem zamyšleně. ´Hodný pán?´ To slovo „hodný“ vylučovalo kohokoli, kdo by mohl mít něco společného s naší rodinou a ten tyran nepřipadal v úvahu. Tashi si asi všiml mého zamyšlení a dál už se nad naší „rodinou“ nepozastavoval.
„To je fuk. Přišel jsem se na tebe podívat. Jestli jsi v pořádku, když jsi nešel do školy. Jo a ON je ve městě. Nikdo neví, co dělá, ale prý ho dneska někdo viděl.“ Nad touto informací jsem se pouze hořce pousmál. Já bohužel věděl až moc dobře, co dělá, ale Tashimu jsem to radši říkat nechtěl.
„Promiň Tashi,“ ozvalo se ode dveří, „ale Aki má ještě něco na práci a já také. Kdyby ti to nevadilo.“ Tashi jenom vesele přikývl, hodil na mě pohled „ten je milý“ a jeho záda se mi ztratily ve dveřích. Zato já jsem jen zůstal sedět s otevřenou pusou- ten „hodný pán“ byl Dai. Štípl jsem se do nohy, ale opravdu přede mnou stál Dai a vřele se usmíval. Tedy… alespoň do té doby, než se ozvalo cvaknutí vchodových dveří. Přesně v tu chvíli se také vrátil náš opravdový Dai- tyran verze.
„Jak jsem se díval, úkoly jsi splnil. Za to tě chválím, ale pořád tu zůstávají palačinky, k tomu se vrátíme zítra nebo pozítří. Teď se půjde konečně učit!“ řekl, jakoby si sám dodával odhodlání. „Jo… a dobrá práce.“ Nechápavě jsem zamrkal a zpracovával informace, které jsem právě získal- „chválím“ „dobrá práce“? ´O-On mě pochválil?!´ V hlavě jsem měl takový zmatek, že kdyby byl můj mozek z ozubených koleček, určitě by se rozletěl na miliony součástek. Ani jsem si nevšiml, jak pobaveně se na mě Dai díval.

Tak, jako první se podíváme na matematiku. V té jsi na tom asi nejhůř. „Taky kdo by nebyl.“ vypadlo ze mě potichu. Dai to asi slyšel, ale překvapivě to přešel bez odezvy. Vyndal učebnici matematiky, sešit, tužku a začal na papír něco předepisovat.

Dai
Když jsem přišel domů, našel jsem zase spícího Akiho. Jediné, co se změnilo, bylo, že teď spal v pokoji u stolu. Vedle jeho hlavy si spokojeně pochrupoval křeček, až celé to vypadalo jako z nějakého filmu. Rozhodl jsem se ho nebudit a šel do kuchyně. Tam jsem našel papír s úkoly, které jsem mu ráno napsal. Postupně jsem obešel dům a spokojeně se usadil na verandě.
„Opravdu to všechno udělal.“ zamrmlal jsem.
„P-Promiňte! Je Aki doma?“ ozvalo se přede mnou. Zvedl jsem hlavu a uviděl nějakého kluka. Byl celkem vysoký a tvářil se zmateně.
„Ano, spí ve svém pokoji. Kdo jsi?“
„Jeho kamarád. Můžu nahoru?“ zeptal se zdráhavě.
„Ale jistě.“ Snažil jsem se být přátelský, ani jsem nevěděl proč, ale měl jsem to nutkání. Jen se na mě usmál a šel do domu, který očividně velice dobře znal. Ještě nějakou dobu jsem tam seděl a pak jsem se rozhodl, že půjdu nahoru taky. Přeci jen se musí Aki začít učit. Tak lehký to se mnou mít nebude.
Zrovna jsem chtěl otevřít pootevřené dveře, když jsem uslyšel Akiho: „Tashi, musíš rychle-“ Tu jeho větu přerušil ten druhý kluk, ale ten strach, když to Aki říkal, mě zarazil. Chvilku jsem jen tak nehnutě stál a přemýšlel, než jsem vešel dovnitř a poprosil Tashiho- jak jsem z rozhovoru pochytil, aby odešel.

O pět hodiny později
„Ale vždyť už je půlnoc!“ odporoval Aki.
„Už za sebou máme matematiku a angličtinu. Teď se podíváme ještě na češtinu.“

Aki
„Ale já už nemůžu…“ nejradši bych se v tu chvíli rozbrečel. Tolik učení jsem neviděl ani v těch nejhorších nočních můrách.
„Ještě čeština a pokračování zítra. Chceme přece, aby ses vrátil do školy co nejdříve, ne? Máš už jen dva měsíce, musíš se teď naučit alespoň něco z toho, co dělají ostatní.“
„Učení- mučení.“ odsekl jsem místo odpovědi.
„Opakování- matka moudrosti.“ vrátil mi okamžitě.
„Zítra moudřejší večer.“
„Dokud dýchám, doufám. V práci a vědění je naše spasení. Tajemství úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme… Chceš pokračovat? “
„…“ naštvaně jsem se na něj podíval a šáhl po češtině.
„Tak, můžeš začít tím, že mi řekneš, kdo jsou autoři těch výroků.“ pozvedl obočí. Místo odpovědi jsem se na něj podíval pohledem, který hovořil za všechno. „Dobře, tvůj domácí úkol na zítra večer.“
„To není-“ zasekl jsem se. Dai se na mě díval takovým pohledem, že ve mně veškerá bojovnost vyprchala. Náhle jsem si připadal strašně slabý a ohrožený. Skoro jako nějaké štěně na ulici. Radši jsem začal listovat učebnicí a hledat body, které jsem už měl od Daie sepsané na papíře.

„Vysvětli mi, co to znamená.“ řekl přísným hlasem Dai.
„Nooo… ehmm…“ zakoktal jsem a nervózně se zasmál. Vážně jsem to nevěděl. Opravdu ne, ale jeho přísný učitelský pohled mi nedovoloval to napřímo uznat. Vlastně jsem až žasl nad jeho povahou. Když mě učil, byl opravdu přísný a vypadal nedostupně. Když jsme skončili, objevila se najednou jeho příšerná povaha. Byl nafoukaný, rozkazovačný a opravdu náročný. Rozkazoval mi a dělal si za mě osobního sluhu. A pokud jsem chtěl žít, musel jsem hrát jeho hru.

Dai
„Takže znovu,“ začal jsem, „je to bajka. Ještě jednou ti to přeříkám. Vrána seděla na stromě a měla sýr. Ten sýr chtěla liška, a proto šla k vráně, jenže ta jí ho nechtěla dát. Proto jí liška řekla, že krásně zpívá. Chválila vránu, jak jen to šlo, a prosila jí, aby jí zazpívala. Vrána se rozhodla ukázat svůj krásný zpěv a otevřela zobák. Kvůli tomu jí sýr vypadl a liška ho snědla. Tak? Co z toho plyne?“ zahleděl jsem se na Akiho a čekal na jeho odpověď.
„Nooo.. ehmm… Že ten spisovatel… má rád sýr?“
„Ne.“ odpověděl jsem s klidem, ale jeho originální odpověď mě opravdu zaskočila. ´Je vážně tak blbej nebo to jenom hraje?!´
„Tak… liška má ráda sýr?“ zkusil to podruhé.
„Ne.“
„Já nevim! Všichni maj rádi sýr!“ Jeho odpovědi mě opravdu fascinovaly. Nevěděl jsem, jestli před sebou mám dítě z mateřské školky nebo nadprůměrně inteligentního středoškoláka. Skoro, jako kdyby se chvilkama snažil odpovídat špatně a jindy omylem odpovídal dobře. Bylo složité se v něm vyznat, ale jakmile se přestalo s učením, stala se z něj celkem jednoduchá osobnost.
´Tak či onak, já tě to naučím, jen počkej. Přeci jenom, učitelem jsem se stal kvůli takovým, jako ty.´

Aki
Po naší opravdu dlouhé diskusi o lišce a sýru mi Dai oznámil, že do mě natluče všechno, co jsem ve škole zameškal. K tomu mě ubezpečil, že jestli na závěrečných zkouškách dostanu horší známku než jedničku, čeká mě trest, který se bude známku od známky stupňovat. Hned na to mě ubezpečil, že si takový trest opravdu nepřeju a bezpečím je pro mě jen dosavadní nevědomost. Vážně jsem nevěděl, co budu dělat. Mám umřít a nebo projít do dalšího ročníku?! Normálně bych okamžitě bral to druhé, ale v mojí situaci…
...Vážně jsem se stal sloužící hračkou v rukách učitelského tyrana…