Náctiletá láska - Kapitola 8. Neúspěšný útok

Den uběhl daleko rychleji, než by Ed čekal. Myslel si, že se to bude táhnout a on bude nervózně přemýšlet o tom, co ho večer čeká, a co se jim může stát, jenže jeho mysl byla plná úplně jiných věcí. Před očima se mu začala sestavovat skládanka a Amelia byla hlavní spojník. Od chvíle, co jí zná, začal podivně dobře vycházet s plukovníkem. To byla první stopa. Pak tu byly ty její různé vtípky, které měly většinou zajímavou dohru. A vše se tak podivně točilo okolo plukovníka… Ani nechtěl pomyslet na to, co zamýšlela, ale byl si naprosto jistý, že to nebude jen tak.
Jeho bloumání a přemýšlení o Amelii a plukovníkovi bylo přerušeno, protože nastal čas na misi. Neměl z toho moc radost, jako vždy, když obsahovala nějakého alchymistu. Znamenalo to daleko víc starostí a větší obtížnost, než obyčejně. Ještě štěstí, že jde i Mustang a jeho jednotka.
Sebral tedy to nejdůležitější a vydal se na velitelství. Tam už ho čekal Roy a muži z jeho jednotky, kteří do této akce půjdou. Šlo o Fueryho, Falmana a Bredu. Ed na místě zjistil, co každého přibližně čeká a vyslechl Royův plán pro akci.
Podle všeho celá akce měla proběhnout co nejtišeji, hlavně aby Roy splnil svou misi a zároveň si obyčejní lidé nevšimli, co dělá. Nechtěl je moc pobuřovat, kdyby muselo dojít k zabíjení. Bylo to jasné, po jednom až dvou obklíčit dům, kde sídlí a pak zaútočit, aniž by si toho všiml nějaký civilista. Celkem náročný úkol, ale Mustang očividně své jednotce naplno věřil, a to dokonce i Edovi. Dnes si dokonce odpustil své posměšné poznámky na Edův účet. Útok byl plánovaný na brzy ráno, kolem šesté hodiny, teď si měli jen prohlédnout okolí a někde tam přes noc přespat.
Když plán všichni pochopili a v rychlosti ho prodiskutovali, mohlo se vyrazit na akci. Všichni se vešli do jednoho auta a ani cesta netrvala moc dlouho. Konečně stáli na místě. Mustang si bystrým okem obhlížel z dálky celou situaci. Snažili se být nenápadní, ačkoliv na sobě měli své uniformy, kromě Eda samozřejmě.
Jenže než se stihli vzpamatovat, ozval se za jejich zády arogantní hlas. „Pánové se přišli podívat, kdo tu provádí neplechu proti armádě? Být vámi se nehýbu, mířím na vás zbraní… Můžete se pouze otočit.“
Ed hodil po Royovi velmi znepokojený a nazlobený pohled. Když je tak skvělý stratég, jak to, že tohle neplánoval? Jak to, že nebyli nenápadnější a objevili se přímo tady?! Otočili se přímo na něj a zírali. Mířil na ně zbraní přesně tak, jak říkal. Ale Edovi stačil jediný pohled od Roye a v rychlosti tleskl a udělal velkou zeď mezi nimi a tím útočníkem. „Ústup! Rozdělte se!“ volal Roy, než se útočník stihl vzpamatovat. Muž vystřelil několikrát zmateně do zdi, a teprve když si plnil znovu zásobník, se všichni sebrali a rozutekli někam do lesa. Breda skončil sám, Fuery s Falmanem a Ed měl natolik smůly, nebo snad štěstí, že utíkal na stejné místo, co Mustang. Došlo alespoň k plánovanému rozdělení.
Nějakou dobu běžel Ed těsně vedle plukovníka, ale ten po čase nemohl dál. Nebyl tolik trénovaný jako Ed, a možná se trochu ozvala jeho pradávná rána. Možná se to zdálo jako věčnost, ale jeho památka na boj s Lust ještě stále nebyla dokonale zhojená.
„Copak plukovníku, jste neschopný i když neprší?“ poznamenal s úšklebkem Ed a sám se zpomalil na Royovu úroveň. Plukovník zavrčel cosi nesrozumitelného a to Edovi stačilo.
Hned, co se Roy vydýchal, pokusil se převzít zpátky velení. „Fullmetale, bude lepší, pokud mě teď budeš poslouchat. Jsme rozprášeni po tomhle lese, ale zdá se, že s útokem ráno v šest můžeme počítat. Tak zněl náš plán, a i ostatní by se ho měli držet. Bylo by dobré si úkryt obhlédnout ze všech stran a zjistit, kudy dovnitř, ale hlavně nepozorovaně a ne tak okatě, jako předtím, a…“
„Na tom je vidět, že jste vážně k ničemu,“ skočil mu Ed do řeči. Rozhodně neměl radost z toho, jak skončili. Čekal hladký průběh a ne takovéhle rozdělení.
„Nepřerušuj mě! Ztichni a pro jednou poslouchej, co se ti snaží dospělý říct!“ rozkřikl se Roy.
„K čemu bych vás měl poslouchat, když nic nezvládnete?“ odvětil drze Ed a otočil se k Royovi zády. Oba byli velmi neklidní, a nebylo to jen kvůli tomu, jak se jim mise nemile zvrtla. Určitě částečně měli strach zůstat jen spolu. Po tom večeru šlo vidět, jak jsou jejich reakce rozpačité, ačkoliv na sebe křičeli.
Teď na sebe jen nasupeně zírali, ale první povolil plukovník. „Tohle nikam nevede. Ty si nedáš domluvit, a já na tebe nemám náladu,“ řekl otráveně. Bylo mu jasné, že pokud tu na sebe budou křičet, ještě je nepřátelé objeví… Co ho zarazilo byl Edův pohled, Ed navíc ztichl. Roy se podíval směrem, kam se chlapec díval a hned pochopil. Přímo proti nim stál naštvaný divočák a hrabal nohou. Ed už se chystal tlesknout a něco s ním udělat, protože vypadal docela rozzlobeně, ale Roy ho zastavil. „Středně propečený?“ zeptal se, ale dočkal se jen zmateného pohledu. Černovlasý muž však neváhal, rychle si nasadil rukavici, divočák se rozeběhl jejich směrem, ale doběhnout už nestihl, protože padl ožehnutý na zem. Fullmetal zamrkal a podíval se znovu na plukovníka. „Něco jíst musíme, když tu nejspíš spolu uvízneme až do rána… tak si pospěš, tvoje alchymie je všestranná, takže pokud nemáš nůž, budeš ho muset z něčeho stvořit…“
„Jo, ale nemám z čeho. Automail už nějakou dobu nemám,“ řekl Ed otráveně a rozhlížel se kolem. Sáhl do kapsy, nic zajímavého nevytáhl. Chvíli procházeli okolí, ale nemohli nic najít. Ale bylo to k něčemu dobré, najednou už byli zaměstnáni a neměli čas na sebe křičet kvůli jejich ne zrovna pěkné situaci.
Nakonec došlo na nejhorší… „Ede, máš pásek?“ zeptal se zničehonic Roy, teď zrovna klečel u prasete a zkoumal, jestli bude jedlé, nebo ho bude muset opéct víc.
„No mám, proč se ptáte?“ podivil se chlapec.
„A je kovový?“ ptal se Roy dál, Edovi nějak nic nedocházelo.
„Samozřejmě, že má i kovové části…“ řekl zamyšleně.
„Dolů s ním!“ rozkázal Roy, pomalu k Edovi kráčel. Teď teprve Edovi došlo, o co tu jde.
„NE! Ani náhodou… udělejte si to z něčeho jiného, ale můj pásek… toho se nikdo ani nedotkne!“ začal se bránit a ustupovat, ale to už ho Roy pevně držel za zápěstí. Blonďák rychle sklopil pohled a lehce zrudl. Věděl, že jedině tak zajistí dnešní večeři, už si chtěl pásek sundat, když na něm ucítil Royovu ruku. Zvedl hlavu a vytřeštil oči. Chvíli lapal po dechu a sbíral v hlavě jedovatá slova, co by mu vpálil, ale nic z jeho úst nevycházelo. Konečně byl pásek dole, plukovník ho hodil na zem a pokynul Edovi rukou, aby z něj něco stvořil. „Vy jste hrozný…“ zabručel nazlobeně Ed, zatímco tleskl a s pomocí transmutace stvořil jakousi provizorní čepel. Na krájení určitě bude stačit.
Zatímco Roy přebral čepel, a začal krájet večeři, Ed seděl opodál a pečlivě si ho prohlížel. Sledoval jeho pohyby, každou drobnou změnu ve tváři, a kdykoliv trochu foukl vítr, i zde v lese, sledoval směr, kterým jdou jeho vlasy. Fascinovaně ho pozoroval a přemýšlel, proč ho nikdy takhle neviděl… co s ním jen ta Amelia udělala? Nebo… udělal něco sám se sebou? Trochu se obával, co přinese večer, až se oba trochu uvolní a budou se chystat nějak přespat, a také aby je nikdo neodhalil. Plukovník byl hotový s přípravou jídla.
„Hned, co se najíme, budeme pokračovat dál. Tady by nás přeci jen mohl někdo odhalit,“ řekl Roy, poté, co Edovi podal část z divokého prasete. Sám se posadil vedle a zakousl se do svého kusu. Bylo to skutečně výtečné, zvěřina chutná úžasně skoro vždy. Mladík se zatím pustil do svého přídělu, a hrozně hltal, jako kdyby týden nejedl. Sám si pak šel nařezat další kus, ale Royovi nyní vše odkýval.
Neuplynulo dlouho, a z divočáka toho mnoho nezbylo, Ed si znovu z čepele udělal součást pásku. A ač byl Ed přecpaný, vydal se s plukovníkem hlouběji do lesa a jak už to bývá, když jste nacpaní, teplo se shromažďuje kolem žaludku, a vám je zima. Eda potkal stejný osud. Prostě a jednoduše se začal třást, když zašlo slunce a oni klopýtali ztichlým lesem.
Plukovník si ničeho nevšiml. Teprve až když se na chvíli zastavil, aby se zaposlouchal, jestli je někdo nesleduje. Edovy zacvakaly zuby. Nyní se Roy potýkal s problémem. Jemu samotnému nebylo nejtepleji, přeci jen byla noc, a celkem chladná… jenže… co když si to Fullmetal vyloží špatně, když po něm bude chtít, aby se vzájemně zahřáli? Ještě chvíli to ignoroval, teprve až když si pomyslel, že zašli dostatečně hluboko do lesa, tak se zastavil už úplně.
„Fullmetale, přestaň tu cvakat zubama, a pojď sem… ještě nás někdo uslyší,“ řekl Roy, snažil se znít neutrálně.
Ed se zamračil, ale udělal k němu pár kroků. Začínal se chvět, a nejen zimou. Tušil, že tohle nedopadne zrovna dobře… „Dejte mi pokoj. Já si vystačím sám,“ odsekl Ed, jenže než stačil přidat další silácké řeči, Roy ho strhl na sebe. Vážně tu bylo něco v nepořádku, že se k Edovi plukovník takhle choval i ve chvíli, kdy to nepodpořila některá z Ameliiných akcí. A co ho děsilo ještě víc, nebylo mu to zrovna nepříjemné…
Roy si sedl na zem a Eda si stáhl k sobě. Nyní se Ed choulil u něj v náručí a oba se klepali zimou. Jako kdyby něco Eda ovládalo, ale sám od sebe se k němu přitiskl ještě blíž a pevně kolem něj sevřel své ruce. Teď si oba vyčítali, že s touhle variantou moc nepočítali, a neměli v zásobě ani tu deku.
Roy si zatím nedovedl vysvětlit, co se s ním dělo… i Ed byl zmatený, že sebou nechal takhle pohybovat… Ale Roy sváděl možná větší boj. Znal až moc dobře, jaké to je, když se vám někdo líbí, a nyní to pociťoval, ke svému údivu, dost silně. Netušil, zda být znechucený, anebo to prostě nechat být… Jenže jakmile, stále se klepající, projel rukou Edovy vlasy, hned ho všechno váhání přešlo. Byly tak hebké a když se trochu sklonil, tak také hezky voněly. A jak asi chutnají jeho rty dnes? To vše se mu hnalo hlavou… Neodolal a sklonil se až k němu. „Trochu víc nás zahřeji…“ šeptl, a udělal věc, o které by ještě před několika dny řekl, že je to naprostý nesmysl a jemu to nehrozí. Dotkl se svými rty těch Edových, jenže to mu dnes nestačilo.
Ed vůbec nevěřil tomu, co se to právě děje… Ale nebránil se tomu. Sám sebe přesvědčoval, že na to pouze nemá sílu kvůli zimě, ale v hloubi duše věděl, že se bránit ani nechce.
Obyčejný dotyk rtů se vzápětí změnil v jemný polibek, který přešel do vášnivého. Oba cítili, jak se jejich tělem rozlévá kýžené teplo a jak postupně sotva popadají dech. Ed skončil později na zádech a jen omámeně sledoval plukovníka, kterak se nad ním sklání. Ani jeden se už netřásl zimou, jen jimi procházelo zvláštní chvění. Konečně se s tím blonďák srovnal a strhl plukovníka rázně k sobě. „Zvláštní zahřívání,“ řekl arogantně a tentokrát to byl on, kdo zahájil další polibek podobného rázu. Zdálo se, jako kdyby byli smyslů zbavení. Jako kdyby ani nepřemýšleli co a s kým tu dělají.
Když uplynulo dobrých deset minut v podobném duchu, Roy se rozhodl to nyní zastavit. Jsou na misi, a zítra ráno v šest musejí zaútočit na toho sabotéra. Když už si chtěl Ed vymámit další polibek, plukovník mu zlehka položil prst na rty. „Jsi moc náruživý, Fullmetale… Nezapomínej, že zítra ráno musíme být brzy připraveni zaútočit…“ Ed chtěl očividně něco namítnout, ale další slova, která Roy vyslovil, ho pro tento večer zarazila. „A navíc, máš stále Ameliu. To by nebylo vůči ní fér, nemyslíš?“ řekl tiše. Ed ztichl, měl pravdu… Jenže po této zkušenosti ji už skutečně viděl jen jako kamarádku, schylovalo se k tomu už nějakou dobu, a teprve teď si to začal uvědomovat.
Další polibek nebyl. Té noci bylo už ticho, pouze se k sobě vzájemně schoulili, aby jim nebyla taková zima, když se konečně dostatečně zahřáli. Avšak ani jeden nespal pořádně. Roy neustále myslel na to, co se právě stalo, a Ed zas přemýšlel o Amelii… V podstatě na ni mysleli oba a oba stejným způsobem. To ona je dala dohromady, sice velmi křiváckým způsobem, ale dala. Ani jeden nechápal jak se jí to povedlo, a proč nyní nejsou znechuceni ani pohoršení. A už vůbec ne to, jak to, že je přitahuje zrovna ten druhý. Avšak v náručí toho druhého bylo sladké se pokoušet celou věc ignorovat.
Ráno, už brzy ráno vyrazí na zbytek mise…