Náctiletá láska - 7. kapitola - Nová mise na obzoru

Ed se ráno probral s příšernou bolestí hlavy. V hrdle měl sucho a naprázdno otevíral a zavíral pusu, protože v ní neměl zrovna příjemně. Pootevřel oči a zamířil rovnou do koupelny. Pustil si vodu z kohoutku a hned pod ní strčil hlavu. Chvíli přemýšlel, jak se sem včera dostal… ledová voda mu proudila na hlavu a celého ho zchladila, že mohl trochu lépe přemýšlet. Vypnul vodu a zamračil se na sebe do zrcadla. Nejdřív si rozvzpomněl, jak s plukovníkem večeřel a jak se napil vína. Zamračil se ještě víc, tušil, že to neměl pít. Ani nechápal, jak se k tomu donutil. To se mu tak přesně nevybavovalo…
Prohlížel si kapku, co mu nyní stékala po obličeji a podíval se na sebe. Měl rozepnutý pásek a teprve mu došlo, že má i rozpuštěné vlasy… jeho vzpomínky byly zamlžené, ale pak se mu vybavila další myšlenka. S vyděšeným výrazem se na sebe podíval do zrcadla. „To… to snad ne! Já jsem…“ začal pro sebe koktat a pak se dotknul svých rtů. Ano, bylo to tak, uvědomil si, že plukovníkovi dal pusu. Znovu strčil hlavu pod kohoutek a nemohl se vzpamatovat. Jak to jen mohl udělat?! Všechno v něm křičelo, že se asi zbláznil. A teď už vůbec netušil, jak se má zachovat, až se znovu potkají. Jediné, co ho napadlo bylo, že to prostě bude ignorovat, jako kdyby se nic nestalo. Vytáhl hlavu zpod kohoutku a znovu se na sebe vyděšeně podíval.
Ještě matně si rozvzpomínal, co mu řekl, než odešel. I když to už nebylo tak jasné, jako ten zbytek. Rychle se šel podívat, kolik je hodin, jestli nezaspal. Měl se dnes dostavit za plukovníkem, aby dostal další misi. Už tušil, co ho bude čekat. Měla to být další drobná věc, i když podrobnosti zatím samozřejmě neznal.
Zděšeně se podíval na svůj budík. Měl být u plukovníka už před půl hodinou. Rychle si osušil hlavu a svázal si vlasy do copánku, aby nebylo tolik poznat, že je promočený a převlékl se do něčeho čistého.
Vyletěl ze svého bytu. Bylo to pro něj naštěstí tak rychle, že se nestačil strachovat o to, jak mu bude čelit po včerejšku. Jako vichřice se přiřítil do jeho kanceláře, oči na vrch hlavy. „Plukovníku! Hlásím příchod!“ vyhrkl ze sebe rychle a chvíli se vydýchával.
„To vidím, Fullmetale. Jdeš pozdě. Že by tvoje kocovina byla větší, než bys zvládl?“ řekl mu posměšně plukovník a ušklíbl se. Zdálo se, že je všechno ve starých kolejích, jako kdyby se nic nestalo. Ed se pousmál, byl za to moc rád, že mu vedle něj nebude muset být nepříjemně.
„Já jsem v pořádku. Jen jsem trochu zaspal… jaká je tedy moje mise?“ zeptal se, znělo to, jako kdyby si spíš mumlal pro sebe. Měl sice radost, že se k němu plukovník choval jako obvykle, ale na druhou stranu to znamenalo, že do něj bude nadále rýt a bavit se na jeho účet.
Roy chvíli mlčel a vpíjel se do jeho očí. Normálně by se Ed jen zamračil a praštil do stolu, aby mu konečně dal misi, ale tentokrát prostě uhnul pohledem a cítil drobné rozpaky. Ten chlap se snad zbláznil?! Myslí si, že to co se stalo včera bude pokračovat?! Ed byl v duchu rozzuřený, ale tentokrát to nedovedl dát tak hrubě najevo, jako vždy.
Když toho Roy konečně nechal, klidně promluvil. „Tady máš papíry k misi. Nevěřím, že bude tak snadná, jak by měla být, takže na ni půjde celá moje jednotka, kromě nadporučíka Hawkeye a poručíka Havoca, a ty. Ty dva dnes čeká další rehabilitace, poručík ještě není dokonale v pořádku na složitější mise.“ Potom vzal papíry a mrsknul je na stůl před Eda.
Ed vzhlédnul k papírům a vzal si je opatrně do rukou. Prohlížel papír za papírem. Tohle asi nebude tak úplně snadná mise. Několik kilometrů za městem se měl schovávat člověk, na kterého dostali zajímavé informace. Podle všeho chtěl sabotovat zdejší armádní sklad se zbraněmi. Možná ho podpálit? Každopádně úkolem bylo ho najít dříve, než se dostane do města, a zneškodnit. Pokud by kladl odpor, bylo povolení ho dokonce zabít, jak už bylo zvykem. Blonďák se na papír zamračil, ale pak opatrně kývnul hlavou, jakože rozuměl. „Jasně, jasně. Prostě si to sbalím a vypadnu, uvidíme se večer,“ řekl ledabyle Ed. Tentokrát to byl černovlasý muž, který se pousmál. Ed nikdy nedodržoval pravidla. Teď měl zasalutovat a poprosit o odchod, a ne to, co vždy předvedl.
Po cestě domů, kde se chtěl pořádně vzpamatovat z kocoviny, pokračoval v pročítání papírů. Dotyčný byl alchymista, očividně dokázal různé kovy měnit ve zbraně s pomocí kruhů, které měl vytetované na hřbetech rukou. Bylo zajímavé, kde vzali tolik informací. Ed nikdy nechápal, proč tolik informovaná armáda už dávno nezlikviduje zločince sama… Ale armáda není policie a tak jí asi nejde o bezpečnost lidí, pouze o bezpečnost svých vojáků. Bezpečnost lidí je také důležitá, ale na rozdíl od policie mají samozřejmě trochu jiný žebříček. Nejdřív ubránit stát i za cenu oběti pár lidí. Ačkoliv tohle Ed věděl, stále v armádě zůstával. Někdy nechápal proč, když už všechno čeho dosáhl měl… Odůvodňoval si to tak, že se nadále může zlepšovat v alchymii díky vzácným a střeženým výtiskům o alchymii, ke které má přístup pouze armáda. Byl už hodně dobrý, ale sám měl neustále pocit, že je co zlepšovat.
S myšlenkami na to, proč vůbec v armádě zůstává došel až domů. Odhodil papíry k sobě na stůl a zamyslel se, jestli by neměl informovat Ameliu, že zas odjíždí na misi. Po krátkém uvažování se rozhodl, že bude lepší, když jí alespoň zavolá. Váhal, zda jí má volat do práce, anebo domů a chvíli přemýšlel, co měla dělat včera… pokud byla večer v práci, znamenalo by to, že teď bude mít volno. Pousmál se a došel k telefonu. Vyťukal číslo a netrpělivě čekal, až ho Amelia zvedne, jenže se nic nedělo… Zamračil se, nechápal, proč by neměla být doma. Ještě to zkusil dvakrát, ale ani jednou se mu nepovedlo se dovolat. Pak jen ze zvědavosti vytočil číslo k divadla a zeptal se na ni. K jeho údivu tam byla. Moc mu to nedávalo smysl, pokud byla včera večer v práci, proč by tam šla i druhý den ráno? To jí nikdy nedají pokoj? Ale jakmile zaslechl její hlas, všechny podobné myšlenky ho přešly.
„Ahoj, Ede. Pročpak mě sháníš?“ zeptala se Amelia a zněla trochu podezíravě.
„No… odjíždím dnes zas na misi. Nevím, jak bude dlouhá, ale měli bychom potkat jiného alchymistu, tak by mohla být trochu složitější…“ začal mluvit Ed. Ani se nenadál a slyšel, jak Amelia potěšeně zavýskla. Maličko si oddálil sluchátko od ucha.
„Jedeš sám nebo s plukovníkem?!“ zeptala se dychtivě. Ed protočil oči. Nechápal, co je na tom tak důležitého.
„Samozřejmě, že s plukovníkem, když mise obsahuje dalšího alchymistu,“ odpověděl jí otráveně.
„Výborně! Pak mi musíš vyprávět vše o svém včerejším večeru, jinak budu žárlit na slečnu Clair,“ řekla vesele. Tohle bylo Edovi podezřelé. Proč mluví o slečně Clair? Nebyl to snad její výmysl, aby plukovníka potrápila? Zamračil se, ale snažil se na sobě nedat nic znát. Začínal mít podivné tušení, že žertíky Amelie nejsou jen obyčejné žertíky, ale má něco za lubem.
„No jo… Tak se měj hezky, ozvu se ti po misi, ano?“ chtěl už Ed hovor ukončit, ale Amelia ho ještě zadržela.
„Počkej, počkej. Kde tu misi budete mít?“ zeptala se.
„To není důležité… nestarej se o to, ano? Kdyby ses tam nějak chtěla dostat, bylo by to pro tebe moc nebezpečné!“
„No dobrá, Ede…“ zněla docela zklamaně. „Tak se měj hezky, a ať se nikomu z vás nic nestane,“ dodala ještě rychle a pak zavěsila.
Nezbývalo než se na misi pořádně připravit. A hlavně se zbavit té příšerné bolesti hlavy a celkového oslabení. Pořádné jídlo a den strávený čtením by se o to měl postarat. Amelia ho nerozptýlí, protože je v práci… Avšak Ed nyní věděl, že se nesmí nechat rozptylovat podobnými myšlenkami, jinak by se na misi nemusel dobře soustředit a někomu by se vážně mohlo něco stát. V osm ho čekal sraz s plukovníkem a zbytkem jeho jednotky.