Náctiletá láska - 4. kapitola - Cesta domů

Ještě chvíli si užívali koupele, a teď už se bavili všichni tři společně. Ed byl celou dobu zalezlý pod vodou a snažil se, aby z něj moc nebylo vidět, jen Ameliu nenápadně okukoval. Vždyť kvůli tomu sem přišel, ne?
„Myslím, že bychom už mohli jít, než se všichni rozmáčíme…“ řekl potom Roy a pomalu se zvedal. Ed okamžitě zapadl pod vodu ještě víc a nedíval se. Rozhodně se na něj netoužil koukat, jak říkal sám sobě. Ale Amelia ho vytáhla za ruku ven z vody.
„Jdi Ede, půjdeme taky, ne? Už jsme tu byli dlouho a plukovník má pravdu,“ pak ho za ním postrčila. Ed musel uznat, že už se stejně pomalu rozmáčel a že má dívka pravdu.
Povzdychl si a kráčel za ním do šatny. Ale pak se zmateně rozhlédnul, něco nebylo v pořádku. „Plukovníku? Nevidíte někde moje oblečení?“ zeptal se ho.
„Nic takového nevidím, jsou tu jen samé velké kusy oblečení…“ odpověděl mu zamyšleně Roy, ani nepřemýšlel o tom, co nyní řekl.
„ZATRACENĚ, KDO JE TU U VÁS TAK MALEJ, ŽE ANI NENÍ VIDĚT JEHO OBLEČENÍ?!“ zaječel Ed, až se místnost začala otřásat v základech, ale v tom vykoukla Amelia od vchodu.
„Co je to tu za křik, Ede? Stalo se něco?“ podivila se, a dívala se na ně.
„A… Amelio! Někam mi zmizelo oblečení!“ řekl Ed, měl okolo sebe omotaný ručník a popoběhnul k ní.
„Opravdu? No… ale to je vážné… ale počkej, něco vedle mám. Víš, zrovna jsem to chtěla odnést do divadla, jsem přeci kostymérka, a vypůjčila jsem si to, ale nevím, jestli to nebude… trochu… no možná až moc… já to přinesu, ano?“ nabídla se. Edovi vděčně zazářily oči, ať to bude cokoliv, bude rád.
Vrátná se očividně bavila a proto Ameliu předtím vpustila do té mužské části, plukovník byl zatím skoro oblečený. Ed vrátnou probodával očima, zatímco byla Amelia pryč. „Vážně jste neviděla, kdo mi to oblečení odnesl?“ zeptal se a zavrčel.
„Nikdo tu nebyl, bohužel o ničem nevím,“ odpověděla mu s velkou lítostí v hlase. Pak přišla Amelia, nesla menší paklíček něčeho červeného ale… ono to mělo… kraječky a volánky…
„Co to k***a je?!“ vylítnul Ed, když to viděl.
„Omlouvám se… nic jiného nemám… je to kostým… Červené Karkulky,“ řekla trochu rozpačitě. Mustang okamžitě propuknul v takřka nezadržitelný smích.
„Co je?! Já za to nemůžu, tak mi půjčte něco vy, když jste tak chytrý!“ štěknul po něm Ed, Roy jen pokrčil rameny.
„Já nic nemám… ovšem jsem zvědavý, jak ti to bude slušet… Na to si ještě počkám,“ řekl mu plukovník, když se dostatečně vysmál.
„Promiň Ede… buď tohle, nebo půjdeš nahý,“ poznamenala Amelia s chladným klidem. Edovi bylo jasné, jak to bude… natáhnul po oblečení ruku, ale to ani nemusel. Už ho do toho začala strojit a oči jí jen zářily. Kdyby jen Ed věděl… kdyby jen věděl, že ona schovala oblečení, aby ho do tohohle mohla nastrojit. Ale ani trochu to netušil, bral jen jako náhodu, že se tohle stalo, a nic jiného po ruce není. Asi je to lepší, než kdyby vážně musel jít nahý. Plukovník zatím šel čekat ven.
Poslední volánek byl upravený, límeček krásně seděl, nádherná spodnička pod sukní to oblečení rozšiřovala, sukýnka byla po kolínka, dokonce mu nanutila botičky, že musí být sladěný. Bylo podivné, že mu všechno tak dokonale sedlo… nakonec mu rozpustila vlasy a nasadila čepeček.
„Krása,“ vydechla, když všechno bylo na svém místě, pak spolu vyšli ven. Plukovník stál u zídky a opíral se o ni. Zíral do nebe a byl dost zamyšlený. „Plukovníku, podívejte se, jakou tu máme krásnou Karkulku,“ řekla, když vyšli ven.
„Páni! Fullmetale, kdybych nevěděl, že jste muž, hned bych po vás skočil,“ zažertoval, protože věděl, že to Eda ještě víc naštve. Ale Amelia to brala jako skvělý pokrok v jejím plánu.
„Co… cože?! Co jste to řekl, vy zatracený plukovníku?!“ vylítnul Ed, podle jeho očekávání.
„Dobrá, už chápu. Podle vašeho vyjadřování nejste dáma ani náhodou,“ smál se Roy, tohle vážně ještě neviděl a rozhodně nečekal, že by Fullmetal mohl v těch šatičkách vypadat tak zatraceně dobře. Co se to děje? Tady ta malá mrška, Amelia, určitě něco kuje. Plukovník byl lehce zmatený, věděl, že tohle není jen tak. Nevěděl, proč se mu Fullmetal líbí, ano, pořád je totiž mužského pohlaví. Jemu je už skoro třicet, není to snad dost ubohé v tomhle věku uvažovat o tom, že se mu líbí také nějaký kluk? Určitě ano, vždyť nikdy, ale opravdu nikdy o žádném muži ani neřekl, že by byl hezký! Za všechno může Amelia, byl si tím jistý. Všechno co dělala, všechno co dnes udělala, svědčilo proti ní. Jen Ed to stále neviděl. Pořád ji měl za tu milou a hodnou dívku, kterou v podstatě byla.
„Ede! Můžu si tě vyfotit?“ zeptala se najednou Amelia.
„Cože?! Proč bys mě měla fotit?“ nechápal Ed.
„Já jen… nečekala jsem, že by ti to takhle moc slušelo. Ten čepeček, ta zástěrka přes sukýnku… jsi daleko hezčí Karkulka, než ta, kterou strojím na představení,“ vysvětlila. Ed rozhodně odmítal, ozvalo se několik nadávek, sice se mu líbily lichotky, ale rozhodně ne typu, že je hezčí holka, než někdo jiný.
„No tak Fullmetale, je to jen fotka. Slečno Amelio, pokud chcete, podržím vám ho pro fotku, ano?“ ozval se Roy. Stále se velmi bavil, a udělal by cokoliv, aby Fullmetala trošku pozlobil.
„To by bylo báječné! Můžete mi zapózovat, fotka bude „Voják a Karkulka“, skvělé! Prostě skvělé!“
„To… to ani náhodou! Plukovníku, jak to můžete dovolit? To prostě nejde! Já nechci, aby taková fotka existovala! Amelio, jestli tu fotku uvidí kdokoliv jiný, než my tři…“ začal protestovat Ed a lehce vyhrožovat, ale už bylo poněkud pozdě. Kolem procházející lidé se divili, jak se může tak rozkošná holčička vztekat. Amelia si vyndala fotoaparát a chytila ho za ruku. Táhla ho kousek, do zdejšího parku. Naštěstí bylo ještě dost světla, plukovník je pomalu následoval.
„Tak… tady se mi postavte… ano, tak, Karkulko, chytni se víc plukovníka. No tak, je to jen pro fotku, prosím!“ začala Amelia štěbetat a pak jen zakroutila hlavou. Vzala jednu plukovníkovu ruku a dala ji Edovi okolo pasu. Eda natočila jeho směrem a hlavu mu natlačila na jeho hruď. Druhou ruku plukovníka položila na Edovu hlavu. „Teď je to dokonalé! Vydržte mi tak!“ zaradovala se.
„Dělej!“ rozčiloval se Ed. „Tohle mi není ani trošku příjemné… jak jsi mě k tomu vůbec přemluvila? …“
Ale Amelia jako kdyby zdržovala schválně. Ed cítil, že se trošku chvěje. Bylo to zvláštní… jen měl ty zatracené šatičky, které ho rozčilovaly víc, než cokoliv jiného, možná kdyby je neměl… vynadal si za své myšlenky. Nakonec se poprala se svým foťákem. „Omlouvám se, trošku jsem měla problémy… jen mi vydržte, už to bude!“ dodávala jim trpělivosti a pak konečně spustila spoušť. Udělala asi tři fotky, aby si byla jistá, že alespoň jedna vyjde hezky. „Výborně, děkuji. Neboj se Ede, tu fotku uvidíme jen my tři, ano?“ ujistila ho, jakmile bylo hotovo. Ed se trochu rozpačitě odtrhnul od plukovníka, ale stále se mračil.
Pak se s Mustangem rozloučili a vydali se každý domů. Ed stále po cestě nadával, byl tak rozzlobený, jak už dlouho ne. Nevěděl, co ho vytáčelo víc. Jestli to, že musel plukovníkovi mýt záda, nebo že se mu ztratilo oblečení, nebo snad to, že musel mít ty šatičky, protože nic jiného nebylo? Anebo snad… ta fotka… takhle blízko plukovníkovi snad ještě nikdy nebyl. Vždyť… byl v jeho náručí. Rozzlobeně nakopnul plechovku, co před ním ležela a ještě chvíli šel. Doma se rychle převlékl a nenávistně sledoval ty šaty. „Kdyby vás Amelia nemusela vrátit… tak vás snad rozškubu!“ vykřiknul na ně. Nakonec si jen povzdechl a pověsil je na ramínko. Ale nemohl se zbavit toho pocitu, který měl vedle plukovníka. Byl to skoro ten stejný, jako když se potkal s Ameliou, jen… plukovník je chlap, zatraceně!
Dnes už nic nechápal. Nezbývalo, než si dát sprchu, navečeřet se a jít spát. Druhý den vrátí šaty a snad zas bude mít klid… snad… ale jeho srdce už bylo s pomocí Amelie nakousnuté k novým věcem, které teprve přijdou.