Na pokecu u Narutů - Blbej nápad! 1

Už je tu zase zima. Podíváš se ven a hned víš, na čem jsi. Hnusno, odporno, ani ptáčka neuslyšíš, protože ty jediný mají něco v hlavičkách a odletěli do teplých krajů. Já křídla nemám a tak jsem tu zůstala. Moje složitá finanční situace to také nedoluje, takže mi to zbyl jen internet, notebook a Konoha . Abych to upřesnila. Stal ze mne narutofil během pár týdnů a ve společnosti kolem mne pokládají za blázna. Typy vět jako : „Je ti 22 let a sleduješ pokémony?!“ nebo „Co je to ta manta? To je zase nějaká tvoje kreslená fantasy blbost, ne?!“ poslouchám docela často, tak se spíš stavím mezi utajené narutofily. Ale zpět k věci.

Stala se mi taková …no…prostě divná věc. Jednou jsem takhle brousila na internetu po nějakých nových obrázcích a narazila jsem na stránku, která se zaobírala tajemnem a paranormálními jevy. Byl tam takový malý článek s návodem, co máte dělat, když chcete, aby se vám splnilo nějaké přání. Popíšu to jednoduše … vezmeš ručně dělaný papír, na něj napíšeš svoje přání, rozpůlíš ten papír na polovinu, celý to podpálíš hřbitovní svíčkou a necháš to shořet. No jasně …blbost…to je první co mě napadlo a nechala jsem to být.
Asi dva týdny na to jsem dělala debordelizaci pokoje a řešila každou chvíli základní otázku vyhoditxnevyhodit, když jsem objevila ve skříňce hřbitovní svíčku, kterou jsem tenkrát kupovala kvůli babičce na hřbitov. Rozhodla jsem se tedy pro volbu nevyhodit a jen tak ze srandy zkusím provést ten „rituál“.
Všechno jsem si připravila včetně nože, kterým se má ten papír rozříznout. Už jsem seděla na koberci uprostřed pokoje, před sebou zapálenou svíčku, když jsem se zasekla, jaký by to přání mělo být. Napadly mě takový myšlenky jako : „Chci hooodně peněz!“ nebo „Kéž by bratr přišel náhle o řeč nebo dostal mozek!!!“, ale pořád to nebylo ono. Tak jsem si řekla, že když už je to sranda, tak si budu přát něco srandovního a tak jsem napsala :

„Chci si pokecat s Hatakem Kakashim a Akatsuki!“

Chechtala jsem se do té doby než jsem přání dopsala a přeložila na polovinu. Pak jsem vzala nůž a s tím, že ho rozdělím těsně před tím než ho spálím, jsem řízla.
„Auuu!“ zařvala jsem jak na lesy.
V tu chvíli se přiřítil můj bratr se slovy : „Co řveš? To se tu pokoušíš vyvolat Boženu Němcovou?!“ Ten tu tak chyběl.
„Neee! Snažila jsem se rozříznout papír a vzala jsem to i s rukou no! Teď je svíčka i papír od mojí drahocenné tekutiny!“
Bratr to chvíli sledoval načež konstatoval, jestli si tu ruku nechci ještě upálit, protože ten papír hoří!
„Uáááá!“ zařvala jsem podruhé a poslední, co jsem zaslechla bylo, jak na papíře v ohni zasyčely asi tři kapky mé krve. Pustila jsem už jenom oharek mého přání na připravený talířek a ponuře jsem si pomyslela, že blbý nápady úplně vždycky skončí blbě!!! Dost bylo duchaření a šla jsem spát.

Rána nemám ráda, když musím vstávat. Když mě nikdo nikam nehoní, tak se ještě válím a pomalu vzpomínám, co že se mi to vlastně zdálo. Tak si tak ležím, je přece sobota, nikdo po mně nic nechce, je to skvělý, když v tom uslyšim : „Co tady děláš?!“
Heh, co bych asi tak dělala ve svým pokoji? Asi spim ne?! Počkat…něco je špatně…já mam pokoj přece jenom sama pro sebe! Otevřu oči a přede mnou sedí na posteli asi tak patnáctiletý kluk.
„Aaaaa!“ začnu dialog.
„Aaaaaaa!“ pokračuje on. Hlavou se mi honily myšlenky něco o tom, že jsem včera neměla nikam chodit a teď jsem určitě znásilnila nějakého chudáka a je ze mě pedofil a podobný věci, když jsem projevila trochu inteligence a začal se někomu podobat. Pak jsem se rozhlídla a zjistila jsem, že naopak tenhle pokoj se mému absolutně nepodobá!
Přestala jsem řvát, chvíli jsem na toho kluka ještě koukala s mírně podezřelým výrazem a pak jsem prohlídla úplně.
„Ty! Ty ….ty…jsi…“ začala jsem opět velice zdařilou konverzaci.
„Já jsem Naruto a co, sakra, děláš v mojí posteli?!“