Minulost si nevybírá 19

19. kapitola - Střípky

„Kisame nevíš, jestli Itachi dneska podával hlášení?“ Vyptávala se modrovláska.
„Před chvílí jsem ho viděl, jak opouští Šéfovu pracovnu.“
„A kde je teď?“
Žralok se začal vytáčet. „No… víš…“
„Na něco jsem se tě ptala, Kisame!“ Pohrozila mu Konan prstem.
„Já vlastně ani nevím, kde se momentálně nachází.“ Řekl nakonec a rychle jí zmizel z očí.
„Že by byl už zase venku?“ Přemítala Konan. „Stejně se mi zdá, že dělá něco nepatřičnýho a Akatsuki ho kryjou.“

Zetsu, Hidan, Kakuzu a Tobi se v hale bavili nějakou divnou, a dalo se předpokládat že úchylnou, hrou. Deidara ležel na zemi jen malý kousek od nich, kreslil si a myslel na minulost. Nikdy jsem si o tobě nemyslel nic špatnýho, Sasori, ale tvé techniky v cizích rukou jsou skutečně nebezpečnou zbraní s děsivými následky. Ještě chvíli nad tím uvažoval, ale pak toho nechal.

Uchiha podpíral hnědovlásku a společně kráčeli lesní stezkou směrem k sídlu. „Ty víš, že nejsem na ty věci, co děvčata od mužů očekávají.“
„Já vím. Ty jsi totiž pěkně nebezpečnej chlap!“ Poškádlila ho.
„Ale to jinak nejde!“ Bránil se černovlasý. „Tenhle způsob života jsem si dobrovolně zvolil.“
„Já to nemyslela nijak špatně! Jen jsem tím chtěla říct, že je mi s tebou moc dobře.“ Vymanila se z jeho sevření. „Vlezu do sídla zadem, ať tě nepodezírají.“ Mrkla na něj.
Přitáhl si ji k sobě a políbil ji. „Tak běž.“ Díval se za ní. Jako by přesně věděla, proč se schovávají. Tvářil se šťastně, přestože se nemohl smířit s tím, že ji ztratí.

Ninjové zaslechli hlasité zvuky, které se ozývaly ze sklepa. Svítilo se v něm. „Shenai, co tu děláš?“ Podivil se blonďáček, když ji našel uvnitř.
„Už jsem tu nějakou dobu. Trochu jsem uklízela.“
„To vidím. Jsi celá zamazaná!“ Propukl v hlasitý smích.

Kisame vešel do pokoje a našel svého parťáka, jak leží na posteli s rukama za hlavou. „Jak se to tváříš, Itachi?“
Obrátil oči v sloup, chvíli udržoval na tváři vážný a soustředěný výraz, pak se však začal nahlas smát.

Shenai měla radost, že paměť se jí vrací až neuvěřitelně rychle. Možná už bude brzy úplně v pořádku. Srovnávala právě nějaké věci ve svém pokoji, když se jí v mysli vynořil obraz její matky. Ihned se jí vybavila vzpomínka na ten den, kdy se pohádali. A z ní plynuly další, celá plejáda výjevů z dětství, dospívání a doby ne tak dávné. Musela se posadit, hlava jí třeštila a zdálo se jí, že uvnitř celá hoří a ten tlak ji roztrhne vejpůl. Byla tu ovšem jiná důležitá věc… Shenai si vzpomněla na všechno.

Ninjové se hádali kvůli něčemu v hale, když zaslechli z dívčina pokoje jásot. „Myslíte si, že…?“ Pípl Tobi.
„Nech to na mně, zjistím to.“ Deidara vytvaroval z jílu drobnou myšičku a ta se hned rozběhla k Shenaině ložnici. „Dostaneš úkol, Tobi.“ Blonďáček se zatvářil tajemně. „Najdi Zetsua.“ Skrček zasalutoval a vypařil se. Blonďatý ninja byl zvědavý na dívčinu reakci.

Hnědovláska zaslechla pištění a vzhlédla od práce. Malé myšky si ihned všimla. „Aha. Deidara si zase hraje.“ Ušklíbla se. „Tak mu přerušíme zábavu.“ Rychle uklidila nahromaděný nepořádek a přikrčila se na posteli. Nedalo jí to, s těmihle bouchacími zvířátky si vždycky užila spoustu legrace. Zkoušela nahromadit chakru, ale zjistila, že jí z rukou tryskají jen slabé pramínky. Po chvíli toho nechala, chytla myš za ocásek a vyšla na chodbu. Deidara zůstal v hale a dělal překvapeného.
„Nepostrádáš tohle?“ Podávala mu zvířátko. „Domyslela jsem si, že je tvá.“
„Chtěla jsi mi ji donést, anebo se ti nepodařilo nechat ji explodovat?“ Vyzvídal.
Celá zčervenala a pak prohlásila: „Koukám, že už mě máš přečtenou!“ Zahihňala se.
„Tobi je zpátky!“ Oba se lekli. „Zetsuovi-san se nechtělo přijít, ale přemluvil jsem ho!“ Pyšně se naparoval mužíček v masce.
„Jdeš jako na zavolanou!“ Deidara se obrátil na ninju v zeleném brnění. „Mohl bys Shenai prohlédnout? Ale prosím tě jemně, to děvče je přece jen křehký.“
Zetsu zašilhal očima a pak poručil dívce, ať si klekne na zem. Připlížil se k ní zezadu a začal svými úponky zkoumat její tělo.
„Lékařská prohlídka?“ Podivil se Hidan. Ostatní už také dorazili.
„Byli jsme venku.“ Omlouval se Uchiha.

Zetsu se zvedl a zvážněl. „Máš poškozený oběh chakry, děvče.“
„Jak se to mohlo stát?“ Nechápala hnědovláska.
„Podle toho, co zjistil Hidan ze Sasoriho zápisků, jsou to následky Orochimarova paměťového jutsu.“
„Znamená to, že už nemůžeš používat ninja techniky.“
Nevyvedlo ji to z míry. „Mně to nevadí. Stejně jsem se je učila jen kvůli tomu, abych na vás jednou mohla udělat dojem.“
„To se ti rozhodně povedlo!“ Zachechtal se Kakuzu.
„No a taky je to důkaz toho, že už máš paměť v pořádku.“
„Nevím, jestli bylo dobré zjistit, že mne rodina zavrhla kvůli tomu, co se stalo kdysi.“
Ninjové seděli v kruhu kolem ní a všichni společně si povídali. Itachi stál za nimi, tvářil se vážně. Netušil, že se to stane tak brzo.

Setmělo se. „Právě usnula.“ Oznámil Kisame shromážděným.
„Dobře. Čas vyrazit.“ Zašeptal Uchiha.
Hidan k němu došel. „Nezapomeňte jí dát tohle.“ Vtiskl mu do ruky přívěsek, který dlouhou dobu opatroval. „Koneckonců je její.“
Přikývla. Deidara už bral děvče do náručí, spala tvrdě.
„Máte všechno?“ Vyptával se Zetsu.
„Snad jsme na nic nezapomněli.“ Posmutněl blonďatý ninja. „Čekejte nás ráno!“