Marionette - Kapitola 27.

>Helois< Typy jako Kanako nikdy nevydrží udržet tajemství dlouho.
>Marionette< I když za to dostává slušně zaplaceno.
>Helois< Přesně tak.
>Marionette< Nakonec mě to stálo dvacet tisíc.
>Helois< Taky způsob jak utratit kapesný…

Remyuu se cítil provinile skutečně provinile. Ne ani tak kvůli platbě dvou tisíců, kterou se značně kyselým výrazem předal jako spíš kvůli Shimejimu, který teď stál před ním, ruce založené na hrudi a tvářil se jako řecký bůh války. Remyuu najednou musel souhlasit s těmi, kteří tvrdí, že zrzci bývají hodně zuřiví. Protože Shimeji teď budil dojem, že má chuť mu prokousnout hrdlo.
„Ehm,“ řekl Remyuu.
„To je všechno, co mi k tomu řekneš? Ehm? Jenom ehm? To myslíš vážně?“ zasyčel tiše Shimeji a velmi efektivním, navíc výhružným gestem si z čela odhrnul pramen zvlněných rezavých vlasů.
Remyuu by byl rád ještě o krok couvl, bránila mu v tom však velmi poctivá zeď.
„Ehm,“ zopakoval.
Shimeji jen povytáhl obočí tím šíleně protivným způsobem.
„Já,“ pokračoval Remyuu a v duchu se poklepal po rameni, že ze sebe dostal jiné slovo než ehm, které bylo navíc spíš… odkašlání než slovo.
„Já,“ zopakoval, protože se mu to zájmeno nějak zalíbilo a přešlápl z nohy na nohu. Očima sklouzl k podlaze, která mu najednou přišla strašlivě zajímavá. Zíral na vzorek lina jako kdyby se z nerovnoměrných tmavých šmouh od podrážek najednou mohl vynořit text, který by mohl předčítat.
„Watanabe Remyuu, jestli ze sebe do deseti vteřin nedostaneš jiné slovo než já a ehm, které jen tak mimochodem není ani pořádně slovo, tak nejenom že se s tebou rozejdu, ale navíc tě roztrhám na nudličky!“
Remyuu si během osmi z těch deseti vteřin představoval, jak by asi takové nudličkování vypadalo, nakonec se však rozhodl, že je přece jen lepší nechat takové věci jen v plánovací úrovni.
„Není to jak to vypadá,“ vypadlo z něj nakonec.
Shimeji si pohrdlivě odfrkl. Najednou se jeho přístup podobal chvílím, kdy ho bral jenom jako přítěž, která mu zničila práce.
„Vypadá to jako kdybys platil svojí bejvalce, aby si nechala pro sebe, že se mnou chodíš,“ řekl Shimeji pomalu.
„Dobře, je to jak to vypadá,“ dodal Remyuu rozpačitě a prohrábl si tmavé vlasy. „Ale nedělám to kvůli tomu, kvůli čemu myslíš, že to dělám!“
„A proč to děláš?“
„Nooo….“
„Remyuu, měl bys vědět, že já jsem hodně trpělivý člověk. Překousnu v podstatě všechno. Jen hodně málo věcí mě skutečně rozhází. Ale tohle je trochu přes čáru!“
„Není to že bych se za tebe styděl nebo…“
„Ještě aby!“ To znělo krapet dotčeně.
„Jen se pořád necítím na to, aby o tom vědělo celé Tamayori!“
Shimeji se nevesele ušklíbl a rozvážným krokem přešel až k Remyuovi. Ten se zády přitiskl ještě blíž ke zdi a najednou zapomněl, jak se vlastně dýchá. Tušil, že to souvisí s plícemi, nemohl však přijít na to, které svaly použít, aby se plíce roztáhly a přijaly k životu potřebný vzduch.
Sklonil se nad něj. Remyuu nejistě vzhlédl.
„Teď mě poslouchej, Remyuu. Byl jsem dost chápavý, když jsi to říkal svým kámošům, ale i moje téměř bezbřehá trpělivost má svoje meze.“
„Ty jsi zase…“
„Remyuu, smiř se s tím! Chodíme spolu! Spíme spolu! Teď už nad tím nemůžeš mávnout rukou, jako že se nic nestalo, rozumíš?“
Remyuu mlčky přikývl.
„Přestaneš té malé mrše platit.“
Další přikývnutí.
„A jestli nechceš, aby se to lidi od vás ze třídy dozvěděli od ní, řekni jim to sám. Ale každopádně, nebudeš si vykupovat mlčení!“
Remyuu překvapeně zamrkal.
„Dáváš mi ultimátum?“ zeptal se stejně, jako se ho před nedávnem zeptal Shimeji.
„Přesně tak,“ zopakoval Shimeji jeho tehdejší odpověď.
Pořád se skláněl nad ním.
„Můj táta to nepřežije. Jsem jediný syn,“ zamumlal Remyuu, který se pokoušel přijít na nějakou výmluvu.
„Myslíš, že když mu budeš pár let lhát a pak mu to řekneš, něco se na tom změní?“ nadhodil Shimeji chladně. Remyuu nasucho polkl. Tahle Shimejiho stránka ho velice znepokojovala.
„Možná?“ zkusil to s nadějí v hlase.
Shimeji si pohrdlivě odfrkl. To byl očividný nesouhlas.
„Ukaž, že se za mě nestydíš. Nebo že se nestydíš za svojí orientaci. Protože jestliže to v tom, nemáš se za co stydět. Bojíš se snad, že ti kvůli tomu klesne společenský status?“ zavrčel ponuře.
Zpoza rohu vyšly dvě prvačky, které se při pohledu na dvojici zatvářily hodně nejistě. „Pokračujte v krasojízdě, tady není nic k vidění,“ houkl na ně Remyuu aniž by spustil oči ze Shimejiho tváře. Prvačky okolo nich prosvištěly jako komety.
Shimeji povytáhl obočí.
„Myslíš, že mi záleží na něčem jako je společenský status?“
„Dřív záleželo,“ podotkl Shimeji.
„Dřív jsem nespal s klukem,“ připomněl mu Remyuu.
Shimeji se musel přemáhat, aby se neusmál. Způsob, jakým Remyuu okřikl ty dívky na něj udělal dojem. Těm dvěma muselo být jasné, že tady se nejedná o rvačku ani o kamarádský pokec. Na to byl k Remyuovi moc blízko a Remyuu by ho nesměl držet za cíp košile (za který ho úplně mimoděk chytil během Shimejiho poslední věty).
„Takže?“ nadhodil Shimeji, na tváři stále ani náznak úsměvu.
„Trochu mi to připomíná vydírání od těch stíhaček se kterými jsem chodil,“ řekl Remyuu, stále ještě svíraje Shimejiho košili.
„U těch by ti ale nevadilo, kdyby ti dali kopačky.“
To byla pravda. Remyuu stále udržoval oční kontakt. V jednom okamžiku zúžil oči a naklonil se k Shimejimu. Ten se ani nehnul. „A jsi si jistý, že u tebe by mi to vážně vadilo?“ zeptal se se rty jen pár centimetrů od Shimejiho krku.
„Mám pocit, že by ti to vážně vadilo,“ přikývl Shimeji a sklonil se. Políbil Remyua na jamku pod uchem a rty pomaličku klouzal podél jeho čelisti, dokud Remyuu nezvedl hlavu a nenastavil mu rty. Nechal se políbit, ale pohled měl stále upřený do Shimejiho očí.
A tak… vznikla jedna z nejznámějších historek školy v Akabaře.

Remyuu seděl v pohodlí křesla ve velké prosklené kukani Ichigatovi kanceláře. Jako část medové plástve v úlu byla nalepená pod střechou jeho dílny a vedly k ní trochu vratké dřevěné schůdky. Remyuu se choulil do černé bundy a nevraživým pohledem shlížel dolů do dílny, kde zrovna jedna z Ichigatových zaměstnankyň hodnotila právě přestříkanou kapotu bílé hyundai.
Dřív by při tom pohledu na Karasu, jak se dívka jmenovala, přemýšlel jen o jednom. Teď si však říkal, co udělat, aby uspokojil všechny strany rozhořčené rovnice. Tedy sebe, Shimejiho, Kanako a vlastní rodiče.
„Proč mám pocit, žes sem přišel jen aby tě Ichigata politoval?“ ozvalo se do ticha.
Remyuu načuřeně vzhlédl a odfrkl si. „Tak zaprvé, to máš vážně jenom pocit a zadruhé, co je tobě do toho?“ utrhl se na muže, který seděl za stolem, nohy opřené o desku a s kreslící podložkou na klíně.
Yoshino, Ichigatův přítel, se lišácky ušklíbl a odhrnul si z čela kadeři černých vlasů. Na první pohled vypadal jako středoškolák, ve skutečnosti mu však bylo třicet a živil se jako úspěšný architekt.
Ti dva, Remyuu a Yoshino, se neměli příliš v lásce, ale oba byli ochotni se nepříliš přesvědčivě přetvařovat, aby se do toho nepletl Ichigata.
„Jestli máš nějaký problém klidně se svěř,“ nadhodil Yoshino a přes okraj kreslící podložky po něm střelil tmavě hnědým pohledem. Remyuu si opět odfrkl.
„Nemám potřebu se svěřovat šamstrovi svého kmotra!“
„Jak chceš,“ pokrčil rameny Yoshino, stále na něj ale upíral zamyšlený pohled.
Remyuu vydržel mlčet celé tři minuty.
Trvalo to téměř čtvrt hodiny než Remyuu Yoshinovi vysvětlil do podrobností celý svůj problém. Svěřil se mu i s věcmi, které svým nejlepším kamarádům neřekl a to z prostého důvodu, že Yoshino ho už tak neměl rád a tak se nestaral jak se na něj bude dívat po té „pohádce“.
Yoshino odložil návrhy novostaveb ve Východním městě a opřel se lokty o Ichigatův stůl.
Když Remyuu skončil, zhluboka si oddechl. Přesně tohle potřeboval. Někomu se svěřit. I kdyby to měl být přítel jeho kmotra kterého jinak z duše nesnášel.
„Takžé… jestli jsem to pochopil správně,“ začal Yoshina a z čela si opět odhrnul pramínek neposlušných vlasů. „Tys platil svý bejvalce aby nikomu neřekla o tom, že jsi gay?!“
Remyuu se zachmuřenou tváří přikývl.
„Ahá.“ Yoshino se na židli zaklonil a promnul si bradu.
Chvíli oba mlčeli. Remyuu si připadal jako obžalovaný stojící před porotou, čekající na svůj rozsudek. Yoshino si dával na čas, jako kdyby si Remyuovu nejistotu užíval.
„No, pokud ti do toho můžu mluvit, nevím, co máš za problém,“ řekl nakonec Yoshino. Remyuu vztekle vyletěl z křesla.
„Cože?!“ vyštěkl a naučeným gestem si z čela odhrnul záplavu tmavě hnědých vlasů, které mu při tom prudkém pohybu přepadly do tváře. „Jak jako co mám za problém?!“
Yoshino nehnul ani brvou. „Hele, uklidni se,“ pokoušel se Remyua trochu zchladit. Se svou jednatřicetiletou apatií vůči výstupům puberťáků si promnul čelo a jednou rukou udělal ve vzduchu gesto jako divadelní herec.
„Vezmi si to takhle. Tady v podstatě žádný problém NENÍ. Jsi se Shimejim, jsi s ní šťastný, jsi gay. To sis ujasnil už dáno, ne?“
Remyuu pomalu přikývl.
„Tak potom nechápu, co ti je. Pokud to myslíš vážně, jednoho dne to budeš muset udělat. Tvoji rodiče i spolužáci se to dozví a ty s tím nic nenaděláš, pokud se teda z Tamayori nechceš v brzké době odstěhovat. Takže myslím, že tohle je příležitost s tím vyjít na veřejnost. Věř mi, že pokud se přiznáš sám, přijmou to lidi líp, než když se to dozví jako šuškandu od Kanako, nebo jak se ta tvoje bejvalka jmenuje,“ pokračoval Yoshino a zvedl ze stolu hrnek. Nahlédl do něj a když zjistil, že je prázdný, vstal a přešel ke kávovaru, který stál vedle Remyua.
„Vůbec se Shimejimu nedivím, že tak vyváděl. Co bys na jeho místě dělal ty? Pro něj to vážně vypadá jako když se za něj stydíš a nejsi si tím vztahem jistý. To, že to tajíš, to je v podstatě tvoje úniková cesta kdyby se něco nepovedlo. Nouzový východ, který Shimeji už dlouho nemá!“
Remyuu měl pocit jako kdyby pomalu splaskával. Všechen vztek a sebelítost pomalu odplavovala Yoshinova slova. Jasně, dávalo to smysl. Sám už o tom takhle přemýšlel, ale když to z pusy vypustil někdo jiný, bylo to jako kdyby se mu ta teorie potvrdila.
„Takže?“ nadhodil Remyuu trochu schlíple. Najednou byl emocionálně vyždímaný jako houba na tabuli.
Yoshino pokrčil rameny. „Co by? Přiznat se, zabít Kanako zakopat ji někde na břehu Shimario,“ navrhl. Remyuu zamyšleně zvedl oči ke stropu.
„Myslíš?“ zeptal se.
Yoshino sebou trhl jako kdyby do něj uhodilo. „Samozřejmě, že ne! Teda, tu první část jo, ale tu vraždu už ne! Nerad bych si zbytek svého života kreslil leda tak čárky na zeď své cely!“
Remyuu se pomalu zvedl a neutrálně na něj mávl. Mohl to být zároveň pozdrav i velmi nezdvořilé umlčení.
„Každopádně dík,“ zahučel temně. Ta slova mu nějak nešla přes pusu.
„Za nic,“ ušklíbl se Yoshino a přihnul si z puntíkatého hrnečku kafe.
Remyuu vyšel z kanceláře a rychle seběhl dřevěné schodiště. Na jeho úpatí málem vrazil do Ichigaty. „Ty už jdeš,“ divil se jeho kmotr a utíral si ruce do kusu hadru. „Myslel jsem, že jsi mi chtěl něco říct.“
„Už… musím jít,“ pokrčil rameny Remyuu. Ichigata vzhlédl ke své kanceláři. U jedné prosklené stěny sál Yoshino, jednu ruku v kapse, druhou svírajíc hrneček, na tváři samolibý úsměv.
„Yoshino ti něco řekl, nebo co?“ zeptal se nejistě Ichigata, když Yoshino jeho směrem pozvedl hrnek jako kdyby mu připíjel na zdraví.
Remyuu zavrtěl hlavou. „Jen jsem si to… promyslel.“
„Takže vážně nic nepotřebuješ?“
Asi tak půl metráku odvahy abych udělal to, co se hodlám udělat, napadlo Remyua, ale nahlas jen odpověděl záporně, rozloučil se a pohroužen do sebe opustil dílnu.
Ichigata se za ním chvíli díval, než vyběhl po schodech do své kukaně a našel Yoshina, jak sedí na psací desce jeho stolu a znovu črtá něco do svých návrhů.
„Vy jste si zase udělali?“ zajímal se Ichigata, když se posadil do křesla za stůl.
„Proč?“ zeptal se Yoshino jakoby mimochodem.
„Jen že se mi zdál trochu přešlej,“ odpověděl neurčitě Ichigata. Yoshino se jen sladce usmál, jako kdyby věděl něco, co Ichigata ne.
„Určitě jsi mu nic neudělal?“ zeptal se Ichigata, když si toho všiml. Yoshino odložil podložku, seskočil ze stolu a obešel Ichigatovi křeslo až mu stál za zády a mazlivě ho zezadu objal.
„Myslíš, že bych zvládl něco horšího než co by on udělal mě?“ zajímal se Yoshino a téměř hravě odhrnul Ichigatovi pramen světlých vlasů do čela.
Ichigata si povzdechl. Opravdu nevěděl, kdo by z ringu vyšel živý, jestli Remyuu nebo Yoshino.

Remyuu ležel na podlaze, nohy opřené do pravého úhlu o stěnu svého pokoje, na hrudi chrupající kočku, která mu zatínala všechny drápy nejen do trika, ale i do kůže pod ním. Remyuu to však nevnímal. Neměl chuť dostat rafanec do nosu nebo jiného tělního výběžku, který by se Darmošlapce připletl moc blízko k čelistem.
Pohladil ji po hřbetě a zamyšleně hleděl na strop.
Už měl jasno, co je potřeba udělat. Shimeji mu to řekl dost jasně a Yoshino mu to jen potvrdil. Nevěděl však jestli na to má dost odvahy. Jedna věc byla se Shimejim chodit, ale tohle bylo něco úplně jiného. Jestli s tím vyjde na světlo, změní se mu celý život. A už to nepůjde vzít zpátky.
Zadní dvířka. Poslední možnost úniku.
„A potřebuju já je vůbec?“ zauvažoval Remyuu nahlas.
Darmošlapka při zvuku jeho hlasu zvedla hlavu a nechápavě zatřepala oušky.
„Co říkáš?“ zeptal se jí Remyuu a nadzvedl hlavu aby se jí mohl podívat do očí.
Kočka mu pohled trpělivě oplácela a při tom švihala ocasem a švidrala jím Remyuovi po paži.
„Ty máš Shimejiho ráda, viď?“ nadhodil a podrbal ji mezi ušima. Darmošlapka jako na povel začala příst. „Někdy mám pocit, že sis ho zamilovala víc než já,“ dodal, když Darmošlapčino předení pomalu přešlo v hlasité mručení ne nepodobné medvědovi.
„Víš, co se týče lidí máš vlastně dobrý odhad.“ Vzpomněl se s jakým nadšení se Darmošlapka pokoušela roztrhat Kanako pokaždé, když ji viděla.
Darmošlapka se na něj podívala s výrazem, který přímo říkal: A to ti to došlo až teď?
Remyuu si povzdechl a posadil se. Kočku si z trika odháčkoval předtím, než stihla zatnout drápy ještě hlouběji. Zvedl ji do úrovni svých očí a zadíval se do její chlupaté tváře.
„Tak co? Mám to udělat? Zakopat svou heterosexualitu?“ zeptal se.
Darmošlapčina odpověď byla prostá.
„Mňau.“

>Helois< Ty se takhle radíš s kočkou?
>Marionette< Proč ne?
>Helois< Jen mi to přijde…
>Marionette< Trochu ujeté, to jsou ta slova, která hledáš.
>Helois< Hm. Jo. Asi jo.