Marionette - Kapitola 18.

>Marionette< Já se nechlubím, že jsem chodil se samýma idiotkama!
>Helois< Vždyť říkám, že to není věc, kterou by ses měl chlubit.
>Marionette< Každopádně, já se s ní rozešel, ale ona to jaksi… nepřijala.
>Helois< Měl jsi nechat tu kočku, aby ji rozsápala!
>Marionette< Víš, jak to byla v tu chvíli lákavá představa?
>Helois< Myslím, že tuším.

Remyuu seděl na gauči, ruce založené na hrudi, nohu přes nohu a na koleni zavěšenou svou věrnou kočku, která mu drápala úzké kalhoty s károvaným vzorem, jedny z posledních, které přežili jeho vztah se Shimejim bez jediné skvrny od barvy. Na krku měl zavěšena sluchátka, na sobě bílou košili s krátkým rukávem a na tváři upřímně nairitovaný výraz.
V křesle před ním seděl muž ve středních letech. Na tváři mu rašilo několikadenní strniště, do čela mu padala stále hustá hříva světlých vlasů, které měl trochu delší než Remyuu. Z tváře, která přímo říkala, že její majitel pracuje rukama a na čerstvém vzduchu, na něj pohlíželi zkoumavé zelené oči. V ruce mnul nezapálenou cigaretu a v jednom kuse si jí poklepával na klouby prstů.
Remyuu se pokoušel neuhýbat pohledem, ale trochu se obával o jedny ze svých posledních kalhot. Muž před ním byl jako socha, pohled upřený přímo do jeho očích a na rtech sotva znatelný úsměv. Seděl v křesle rozvalený, jako by se nechumelilo, vrchní knoflíček u kostkované košile rozepnutý, v džínech, které vypadaly, že se po nich prohnalo celé stádo Darmošlapek.
„Slyšel jsem o tobě dost zajímavých věcí, Myuurine,“ začal muž a nenápadný úsměv se pomalu rozšiřoval do téměř zlomyslného šklebu.
„Asi tuším od koho,“ zahučel pochmurně Remyuu, popadl svou kočku pod břichem, protože už ho dosti otravovala a vytáhl si ji do klína. Jakousi telepatickou spojkou majitele a jeho kočky se jí pokusil sdělit, že pokud nechá jeho genitálie v jednom kuse, přivede Shimejiho, do nějž se Darmošlapka podle všeho zamilovala.
Odmítala se od něj hnout, což bylo občas na obtíž, obzvlášť když si chtěli užít alespoň trochu soukromí.
„Víš, že Shintaro neudrží žádné tajemství!“
„Já mu to neřekl dobrovolně!“
Muž se zasmál a zasunul si cigaretu za ucho. „Takže to poznal sám. Shintaro na to má prostě čuch! Nevím, jak to dělá!“
Muž před ním byl samozřejmě Ken Ichigata, poslední z nerozlučné trojice kamarádů, kterou tvořil Remyuův otec, Shintaro a právě Ichigata. A jak se nedávno ukázalo, Ichigata je gay.
„Nevím, co ti Shintaro napovídal, ale já si OPRAVDU nepotřebuju promluvit. Netrpím depresemi z nešťastné lásky, nic takového. Vlastně jsem docela spokojený!“
Ichigata povytáhl obočí. „Tak proč o tom nikdo neví?“
„He?“
„Kdybys byl úplně spokojený, tak by ses za to nestyděl. Ale já tě chápu. Uvědomit si to až v sedmnácti je dost… hm, jak to říct…“
„Máš pocit, že se tvůj mozek zbláznil a tak se ho tvoje tělo pokouší vypudit ven ušima?“ napověděl Remyuu. Ichigata se na něj se zájmem zadíval, než se rozesmál.
„Přesně tak. To je ten pocit.“
Remyuu se konečně trochu uvolnil. „Ichigato, kdy… kdy jsi na to přišel ty?“ zeptal se obezřetně.
„Když mi bylo asi čtrnáct. Zamiloval jsem se do jednoho spolužáka. Ne, nebyl to ani tvůj táta ani Shintaro, netvař se tak vyděšeně. Chodil o dva roky výš. Nikdy jsem mu to neřekl. Ale asi o rok později jsem se dal dohromady se svým prvním přítelem. No a od té doby to bylo v pohodě.“
Remyuu zamyšleně podrbal Darmošlapku za ušima.
Ichigata se ještě chvíli rozhlížel, než pokrčil rameny, vytáhl si cigaretu zpoza ucha a zapálil si ji. Remyuu se ušklíbl. „Máma by tě zabila,“ ušklíbl se, ale Ichigata mu hodil krabičku a Remyuu si zapálil taky. Popotáhl a vyfoukl kouř. Ichigata se zvedl z křesla a otevřel okno, aby se jejich hřích alespoň trochu vyvětral.
„Takže, Myuurine… ty máš někoho vyhlédnutého?“ zajímal se Ichigata. Remyuu ho sjel pohledem. Ichigata v podstatě patřil do rodiny, ale nikdy ho nenapadlo, že by byl na kluky. Prostě na to nevypadal. Jako Shimeji. Nebo Homura. Nebo Nanami. Čekal, že gayové budou zženštilé třasořitky a ne… normální kluci. Navíc v Homurově, Shimejiho a Ichigatově případě kluci, kteří by ho s přehledem zmlátili do bezvědomí. A Nanami na to možná nevypadal, ale po Akabaře kolovalo několik dost neuvěřitelných historek.
„Vyhlédnutého…“ zamumlal Remyuu. „No…“
V duchu si slíbil, že až se mu Shintaro dostane pod ruku, zlomí ten křivý nos ještě jednou. Řekl Ichigatovi, že je na kluky, ale že kluka MÁ, to už zapomněl?
„Jak bych to řekl… já už… někoho mám…“ zašuměl potichu.
Ichigata překvapeně zamžikal. „Vážně?“
Remyuu přikývl a znovu potáhl cigarety.
„Neztrácíš čas, co?“ zazubil se Ichigata. Remyuu se na něj zamračil, protože odpověď byla jasná.
„A co ty? Máš teď někoho?“ Remyua napadlo, že takhle se asi baví holky. A co ty, máš teď nějakého kluka? A vážně? On je tak sladkej! Hihihi! Nepovídej! (Pozn. autorky: Tohle je častý omyl. Holky to neřeší až takhle. Vážně! Nebo možná jak které.)
Ichigata se rozvalil v křesle a mávl rukou. Z cigarety odpadl popelný ocásek a Remyuu si pomyslel, že by nebylo od věci zase jednou vyluxovat. Darmošlapka hlasitě mňoukla, jako kdyby na to chtěla Remyua taky upozornit. Byla co se týče čistoty dost svérázná, což vlastně znamenalo, že v jejím pelechu, tedy Remyuově bytě, může dělat nepořádek jen ona sama.
„Zrovna teď u mě v dílně pracuje jeden brigádník. Ale nerad bych to nějak rozebíral.“
Remyuu povytáhl obočí. „Proč mám pocit, že všechny ty tvoje historky byli pravdivé, jen jsi trochu pozměnil pohlaví těch tvých zajíčků?“ zeptal se chladně. Hibari a Remyuu byli odmalička krmeni fantastickými historkami a tuctech dívek, které Ichigata dostal do postele. A jak to tak vypadalo, ona to bylo skoro pravda.
„Nooo…“ Ichigatův předstíraný stud byl opravdu na Oskara, ale Remyuu ho měl za ta léta prohlédnutého.
„Mohl by to být můj spolužák, co?“ Pochyboval totiž, že tomu brigádníkovi je víc jak sedmnáct. Možná osmnáct, aby Ichigatovi nekřivdil.
Následovalo další Nooo… což byl vlastně souhlas. Remyuu protočil oči. Ichigatovi bylo už sedmatřicet. To bylo o dvacet let víc než Remyuovi. Nedokázal si představit, že by kdy šel do postele s někým, kdo by byl o generaci starší než on. Shimeji byl o devět měsíců starší a to mu přišlo ideální.
Dobře, u Shimejiho by pro něj bylo ideální cokoliv, ale zamilovaný člověk takové maličkosti prostě nevnímá.
„Měl by ses stydět, Ichigato! A nebo líp, měl by ses usadit! Najít si… ehm… přítele, zajet si do Ameriky nebo někam, kde je povolené registrované partnerství a vzít si ho. Pak si adoptovat nějakého sirotka z Ugandy a žít šťastně až do smrti!“ potřásl hlavou Remyuu a típl cigaretu do opodál stojícího květináče s fíkusem, který jeho matka milovala, on nesnášel a Darmošlapka používala jako náhražku džungle.
Ichigata se pobaveně zasmál. „Myslíš? Usadit se, mít syna a pak obrážet celý svět?“
Remyuu pochopil, že Ichigata naráží na jeho otce. Shintaro i Ichigata mu často vyčítali, že doma tráví tak málo času, stejně jako jeho workoholická žena a Remyuu v podstatě vyrůstá sám. Proto se o něj začal starat Shintaro, který bydlel v domě naproti jejich a Ichigata ho bral o víkendech do své autodílny. Tak se Remyuu seznámil s Hibarim.
„Myslím to vážně!“
„Remyuu, tohle pochopíš až budeš starší. Já prostě nejsem typ na to, abych se usadil!“ Ichigata měl chuť dodat Stejně jako ty, měl bys mě chápat, ale pak se zarazil a zadíval se na svého kmotřence (protože Remyuu měl kmotry dokonce dva, jelikož se jeho rodiče nemohli rozhodnout mezi Shintarem a Ichigatou), který před ním seděl na gauči, na klíně rozvaleného svého osobního tygra. V Remyuově výrazu se něco změnilo. Dřív se na něj vždycky spiklenecky šklebil, když se mluvilo o vztazích, ale teď vypadal vážně… dotčeně!
Ichigata se překvapeně usmál. Ten kluk se vážně tvářil uraženě! On to skutečně myslel VÁŽNĚ! Kdo sakra byl ten někdo, kdo donutil Remyua přehodnotit svůj pohled na vztahy? Kdo vlastně mohl s Remyuem v nějakém dlouhodobějším vztahu BÝT?! Buď musel být hodně, hodně tolerantní a podřízený nebo….
Ichigata při tom pomyšlení zamračil. A nebo…
Ne, to prostě nebylo možné. Není možné, aby si někdo ochočil tohohle kluka. Byl to kluk, který spal s holkami, které ani neznal křestním jménem. Byl to kluk, který patřil do té nej- nevěděl, jaké slovo po tom nej má přijít, party ve škole. Prostě někdo, kdo se jen tak nepodřídí.
Naklonil hlavu na stranu. Remyuu nechápavě povytáhl obočí.
Ale když se na to podíval z druhé strany, taky to byl kluk, který odmítal jíst maso, protože nenáviděl násilí na zvířatech. Kluk, který si přitáhl z ulice zubožené, vyzáblé kotě obalené blátem rozhodnutý tu nešťastnou kočičí duši zachránit.
Ichigata cítil, jak mu hlavou něco vrtá. Byla to zvědavost. Šílená zvědavost. Prostě musel vědět, jestli se plete. Potřebuje vědět, kdo je ten Remyuův přítel. Prostě si nedokázal představit někoho, koho by Remyuu respektoval.
„Myuurine?“
„Hm?“
O Ichigatovi bylo potřeba vědět jednu věc.
„Jsi nahoře nebo dole?“
Nikdy nebyl zvyklý brát si servítky. Byl gay a automechanik. Neměl DŮVOD si brát servítky a obzvlášť ne s Remyuem.
Remyuu to věděl, ale stejně měl pocit, že ho někdo bacil palicí do hlavy a mozek mu vyletěl z hlavy uchem. Chvíli jen tupě zíral před sebe, jako kdyby se celé jeho tělo zastavilo, aby hlava měla dostatek energie si tu větu přeložit a zformulovat ji tak, aby Remyuu uvěřil, že to Ichigata skutečně vypustil z pusy. A potom udělal to, co se od něj čekalo.
Jeho tvář se ve zlomku vteřiny zbarvila do tmavoruda. Úplně zničehonic. Přechod od pleťovou k červené byl tak náhlý, jako kdyby se přepnul kanál na televizi. Zároveň s tím vyskočil z gauče, což nebyl moc dobrý nápad vzhledem k tomu, že měl na klíně uvelebenou kočku. ta zasekla drápy do jeho kalhot, aby se udržela a vztekle zasyčela. Drápky vjely Remyuovi až do kůže, ale on si toho nevšímal.
„Cože?!“ vyjekl zděšeně. O okamžik později mu nohou projela ostrá bolest a on si znovu sedl a chytil svou kočku pod břichem s úmyslem si ji odháčkovat z kalhot a hlavně z nohy.
„No jestli jsi nahoře,“ Ichigata ukázal cigaretou ke stropu, „nebo dole!“ a ukázal k podlaze. Remyuu nechápavě zvedl hlavu nahoru a potom sjel očima podlaze, kde je i nechal. Konečně mu došlo, na co se ho vlastně Ichigata ptá.
„Ale ono se dá zeptat i jinak, víš? Jen to je takové… neslušnější.“
„Ono to jde i neslušněji?“ vyštěkl Remyuu.
Ichigata pokrčil rameny a odpinkl cigaretu do květináče. „Všechno jde neslušněji, když chceš!“
Remyuu se zamračil. „A na takovéhle věty balíš ty svoje šestnáctky?“ A na co sbalil Shimeji tebe? zeptal se ho tichý hlásek v jeho hlavě.
„Víš, Myuurine, dřív nebo později ho stejně se Shintarem uvidíme!“
To bylo Remyuovi jasné. Ti dva čmuchalové si určitě najdou způsob, jak si Shimejiho prohlédnout. „Nevím, proč vás to oba dva tak zajímá. Když jsem měl někoho předtím, ani vám nestálo za to si zjistit, jak se jmenuje!“
„To bude možná tím, že se dost často měnily a vesměs měly asi stejně charakteru jako pomeranč.“
Remyuu uraženě pohodil hlavou. „To je ale…“
…pravda, napověděl tichý hlásek, který popíjel v koutě jeho mozku čaj a užíval si Remyuovi rozpaky jako kdyby seděl v kině. Remyuu si odhrnul vlasy za ucho a sklonil oči ke kočce, která mu seděla na kolenou a čistila si srst za ušima.
„Dole…“

„Asi začínám chápat, proč z tebe vyrostl takový hajzl, jaký jsi. Jak to tak vypadá, vychovala tě parádní dvojice. Metalista s dost pochybným přístupem k výchově a gay, co spí se svými o dvě desetiletí mladšími zaměstnanci. Jo, řekl bych, že tohle to všechno vysvětluje!“
„Héj!“
Remyuu se po něm ohnal loktem, ale z tak krátké vzdálenosti se mu nepodařilo Shimejiho rýpnout tak, aby to alespoň trochu bolelo.
„No tak, uklidni se, jen žertuju. Náhodou mi to přijde docela roztomilý!“
„Co myslíš? Že ze mě můj vlastní kmotr tahá jestli jsem ten, co si ráno po sexu dá snídani na stojáka?“
Ode dveří se ozval smích. Oba dva vzhlédli. Shimeji ležel opřený o pelest své postele (Remyuu strávil téměř čtvrt hodiny jejím zkoumáním, aby se ubezpečil, že na ní nikde nejsou nějaké podezřelé vrypy) a Remyuu ležel s hlavou opřenou o jeho hrudník. Bylo to poprvé, co byl Remyuu u Shimejiho doma. Shimeji bydlel v rodinném domě kus od školy. Pokoj měl v prvním patře a výhled měl přímo na řeku. Byl to malý pokoj, mohla to být zhruba polovina toho Remyuova, ale každé místo bylo využito do poslední špetky. Stěny byly pokryty skicami, výkresy nebo hotovými malbami a všude se povalovaly potřeby na malování. V rohu místnosti stál stojan přehozený kusem látky, aby se na něj neprášilo.
Ve dveřích, které byli z obou stran pomalované složitými spletitými motivy, stála Sayuri, na sobě školní uniformu, přes rameno přehozenou brašnu s učebnicemi. Opřel se o futra a založila si ruce na hrudi.
„Čauky, Watanabe-kun.“
„Zdravím,“ mávl na ní Remyuu aniž by se obtěžoval zvedat hlavu z hrudi jejího mladšího bratra. Bylo mu jasné, že Sayuri o jejich vztahu ví, i když o tom Shimeji nikdy nemluvil. Bylo to logické. „Dlouho jsme se neviděli!“
„Jo, naposledy když jsi byl ještě heterosexuál a můj bratr tě upřímně nenáviděl,“ ušklíbla se Sayuri a odhodila si dlouhé rudé vlasy přes rameno. Remyuu se nemohl než neusmát.
„Byl čas na změnu,“ odpověděl prostě. Shimeji se na něj zakřenil a odhrnul mu vlasy z čela. Byl to mimoděčný a zároveň něžný detail. Sayuri se na ně zkoumavě zadívala.
„Potřebuješ něco, Sayuri?“ zeptal se Shimeji. Sayuri překvapeně vzhlédla.
„Hm? Jo, jasně. Mohla bych si půjčit akvarelový pastelky? Potřebuju dodělat nějaké ilustrace pro FH!“
Shimeji se zamyslel a rozhlédl se po pokoji. „Mohli by být někde na stole. Myslím.“
Sayuri přešla přes místnost a přejela pohledem změť haraburdí ležící na stole. Remyuu se ušklíbl při pohledu na její zoufalý výraz. Ten však v příštím okamžiku zmizel a Sayuri jedním pohybem smetla polovinu věcí ze stolu na podlahu. Přejela zbývající předměty pohledem a vítězoslavně se usmála, když spatřila krabičku pastelek, kterou hledala.
Mávla na dvojici ležící na posteli a tanečními kroky pokoj opustila.
„V takovýchhle chvílích,“ zamumlal Shimeji pochmurně, „ti docela závidím, že jsi jedináček.“
„Já si to závidím taky,“ přitakal Remyuu a potlačoval smích. Shimeji k němu sklouzl pohledem.
„To není k smíchu! Tohle mi dělá pravidelně! A pak mi máma nadává, že tady mám bordel! A kdo za to může?!“ Remyuu se ale stejně začal smát, ať už právem nebo ne. Vytáhl se do sedu, aby se neudusil.
Shimeji si povzdechl a založil si ruce za hlavou. „No jen si posluž. Jen mi rány pěkně přisol!“
Remyuu omluvně zvedl ruce před sebe, což nebyl moc dobrý nápad. Shimeji ho chytil za zápěstí a přitáhl si ho k sobě. „Já ti ji půjčím, jestli chceš!“
„Ne, díky, mě stačí ten můj tygr. S tím si užiju úplně stejně. Dneska sežrala roh dveří do ložnice, takže teď nejdou dovřít. Máma ji asi prohodí oknem, až se zase jednou vrátí domů!“
Shimeji se prostě nemohl zlobit. Remyuu měl tak nakažlivý smích, až to bylo skoro nepříjemné. Nechtěl se smát! Chtěl se na něj alespoň trochu zlobit, ale prostě to nešlo.
Znovu si povzdechl a políbil ho.
„Měl by ses oholit, škrábeš,“ poznamenal Remyuu, když se mu lokty opřel o hrudník a odfoukl si vlasy z očí. Shimeji překvapeně povytáhl obočí a promnul si bradu.
„Ty taky škrábeš a stejně s tím nic neděláš!“
Remyuu se ušklíbl. Pořád mu Shimejiho nebylo ani za mák líto. Prostě si ta rozdrápaná záda zasloužil. „Protože nemám jediný důvod s tím přestat!“
Shimeji po něm ublíženě loupl očima. „No tak! Ty bys měl být ten hodný, co se pořád stará a ne abys mě ještě takhle…“ Shimeji se k dalšímu slovu nedostal, protože Remyuu se mu zapřel proti ramenům a rozbolavělými zády ho přitlačil na pelest postele. Shimeji bolestně sykl a několikrát zamrkal. Opravdu si občas připadal jako fakír, který si pořádně nezvykl na svou postel.
Sotva ho stihl znovu políbit, když do pokoje opět vběhla Sayuri. Jednu ruku si držela v úrovni očí tak, aby si bránila ve výhledu na postel.
„Nekoukám, nenechte se rušit!“ houkla, došla ke stolu, sebrala jakýsi sešit, vyměnila ruce, když se otáčela a znovu vyběhla ven.
Remyuu se smíchy zhroutil Shimejimu do náruče. „To prostě nejde. Zase se budem scházet v ateliéru, protože tohle, TOHLE nemá fakt cenu!“

>Helois< Ten tvůj strejda se mi líbí.
>Marionette< To věřím. Ale nemůžu si stěžovat, mám bezva rodinu.
>Helois< Jen menší dotaz.
>Marionette< Povídej.
>Helois< Nenapadlo tě někdy, že by ses vyspal s Ichigatou? Respektive on s tebou?
>Marionette< Kdo říká, že nevyspal?
>Helois< To jako fakt?!
>Marionette< SAMOZŘEJMĚ, ŽE NE!!!