Levoboček 4

Rogen
Uprostřed trůnního sálu byl hlouček lidí, kteří o něčem šeptem diskutovali. Když zaslechli zvuk otevírajících se dveří a rázných kroků, spěšně se odmlčeli a odstoupili od sebe.
No samozřejmě, zase si šuškají za mými zády!
Všechny přítomné jsem si přeměřil zkoumavým pohledem a vždy jsem chvilku každému koukal přímo do očí, dokud nesklonil hlavu. Pak jsem se zaměřil na Goxe. On jediný před mým pohledem neuhnul a jeho oči mě propalovaly stejně intenzivně jako ty mé jeho. Nakonec jsem pohledem uhnul já a bylo vidět, jak se nepatrně pousmál nad svým vítězstvím v našem tichém souboji.
Přešel jsem mlčícím sálem až k vyvýšenému stupínku a usedl jsem na trůn, který byl na něm umístěný. Celou dobu mě doprovázely pohledy všech přítomných.
„Tak, kdo z vás chce začít?“ vyzval jsem je, a co nejpohodlněji jsem se v tom nepohodlným ‚křesle‘ rozvalil.
Samozřejmě, začít nechtěl nikdo. Nervózně po sobě pokukovali a snažili se být co nejnenápadnější.
Po chvilce naprostého mlčení jsem líně ukázal prstem na nejbližšího z mužů a pokynul mu, ať začne. Muž okamžitě zbledl a ztěžka polkl, ale přece jen přistoupil o kousek blíž a odkašláním si pročistil hrdlo. Nakonec roztřeseně a koktavě spustil.
„Vaše veličenstvo, hrabě Varen - jihovýchodní oblast. Těžba postupuje dle plánu a dělníci jsou s nynějšími podmínkami spokojeni, jen….. Poslední dobou se cestou přes Transký les občas někdo ztratí. Myslíme si, že za to můžou vlci, ale ještě se nám nepodařilo žádného zabít. No a dělníci odmítají chodit lesem po setmění, což znamená, že s těžbou se končí dříve a začíná později. Zatím se to nijak výrazně neprojevilo ale časem….“ Muž se nervózně ošil a zmlkl.
Zamračil jsem se na něj, ale nijak jsem to nekomentoval. Krátce jsem kývnul hlavou na znamení, že to beru na vědomí a že ho propouštím.
Muž se zjevnou úlevou zacouval a ztratil se v klubku ostatních.
Než přistoupil další, stačil jsem si koutkem oka všimnout Aldariona, který stál v otevřených dveřích a opíral se o jedno jejich křídlo. Zkoumavě si prohlížel muže stojící přede mnou, ale sám se snažil být co nejnenápadnější. A opravdu to vypadalo, že zatím si jeho přítomnosti nikdo jiný nevšiml. Nechtěl jsem sice, aby mě viděl takhle, ale nemohl jsem proti tomu nic dělat, protože ještě víc jsem si nepřál, aby ho někdo z těch tady zahlédl.
Nervózní a rozklepaní šlechtici postupně přistupovali a podávali hlášení o oblastech, které měli za úkol spravovat. Kvůli Aldarionově přítomnosti a taky proto, že jsem měl velice dobrou náladu, jsem tentokrát na nikoho nekřičel a ani jsem si výhružně nehrál s mečem. Celou dobu co oni mluvili, jsem je jen bez jediného slova pozoroval a jen občas jsem pokynul rukou, že poslouchám nebo že má mluvit další.
Bylo to zvláštní, ale zdálo se, že je moje mlčení děsí ještě víc. Když jsem si to uvědomil, musel jsem se tomu pousmát, což je asi vyděsilo ze všeho nejvíc. Udělal jsem si mentální poznámku a rozhodl jsem se tuto taktiku využívat častěji.
Jako poslední předstoupil Gox. On jediný vypadal sebevědomě a stále se mi beze strachu díval přímo do očí.
„Vaše veličenstvo, vévoda Gox – severní oblast. Kmeny ze severu už dlouhou dobu nezaútočily, ale obávám se, že o to obezřetněji bychom měli postupovat. Osobně si myslím, že by bylo příhodné navýšit počet stálé vojenské posádky v Gornské pevnosti. Zajisté nemusím připomínat, že pokud by se přes Gorn probojovali, nikdo by je nezastavil a dostali by se až sem.“
Ten jeho sebejistý tón a vyzařující arogance mě dokázali vždy rozčílit a ani dnešní dobrá nálada mi v tom nezabránila.
„Vévodo Goxi, zajisté si uvědomuji, že v takovém případě by se stala situace velice nemilou, ale nemyslím si, že bych zrovna nyní mohl postrádat další své vojáky. Proto se obávám, že si budete muset vystačit s dosavadní posádkou pevnosti. Spoléhám se na vaše schopnosti a věřím, že někdo jako vy, si zajisté poradí.“ Snažil jsem se o ten nejsladší tón, ale pohrdání z něj přímo čišelo. Ani milý a zkroušený úsměv nevypadal zrovna přesvědčivě, když mi z očí létaly blesky, ale ani v nejmenším mě to netrápilo. Všichni přítomní moc dobře věděli, že náš vztah není zrovna nejrůžovější a podobný výstup se konal na každém shromáždění.
Po chvilce mlčení jsem na ně kývnul, že už můžou odejít a oni s viditelnou úlevou a úklonami rychle vycouvali na chodbu a zmizeli mi z očí.
V sále ale přeci jen někdo z nich zůstal. Byl to Gox a na jeho tváři bylo něco zvláštního. Místo aby se tvářil uraženě, rozhořčeně nebo zmateně, se blaženě usmíval.

Aldarion
Když jsem došel k trůnnímu sálu, naskytl se mi pohled na hlouček šlechticů, kteří se ustrašeně klepali před stupínkem s trůnem, na kterém se Rogen právě uvelebil. Tiše jsem je pozoroval a čekal, co se to bude dít. Před Rogena postupně předstoupilo sedm mužů a každý podal hlášení o jedné z oblastí, na které se Severní království dělilo. Jako poslední předstoupil muž, který se představil jako vévoda Gox. Mohl být jen o něco málo starší než já, a jen o něco mladší než Rogen. Měl hnědé na krátko ostříhané vlasy, vypracovanou postavu a byl poměrně dost vysoký. Celkově vzato byl velice pěkný a zdálo se, že si je toho vědom. On jediný mluvil rozhodným hlasem a díval se přímo na Rogena. Když domluvil, Rogen mu něco jízlivě odpověděl a poté je všechny propustil. Vysoký brunet ale neodešel a spokojeně se usmíval. Rogen s ním zjevně neměl nejlepší vztahy a dával to značně najevo.
„Možná, že jste si toho nevšiml, vévodo Goxi, ale už jsem vás propustil, takže už můžete odejít!“ Prohlásil Rogen pohrdavě, ale vévoda se ani nehnul a stále se usmíval.
„Víte,“ teď na něj Rogen křičel a pomalu vyslovoval, jakoby to snad byl někdo slaboduchý: „teď už můžete odejít. Vaše přítomnost zde, již není nutná. Pokud potřebujete, aby vás někdo zavedl do vašich komnat, rád vám přidělím pár svých mužů, kteří vás k nim bezpečně dovedou.“
„Myslí, že to nebude třeba.“ Odvětil zcela klidně a stále se usmíval.
„V tom případě opravdu nerozumím, proč se zde ještě zdržujete. Hlášení jste již podal a já se nyní musím postarat o pár věcí, takže…..“ povytáhl obočí Rogen a rukou ukázal směrem ke dveřím, které byly na druhé straně, než jsem stál já.
Vévoda se nehnul z místa ani o píď a jeho úsměv se ještě rozšířil.
„Jistě, Vaše veličenstvo, chápu že jste zcela jistě nadmíru zaneprázdněn, ale já bych si s vámi přeci jen o pár věcech potřeboval promluvit předtím, než odjedu."
„Možná si myslíte, že se mnou máte nějaké téma k diskuzi, ale já vás ujišťuji, že to tak není a že bych nadmíru uvítal, kdybyste nyní odešel. Navíc, jen velice nerad bych nechal jednoho z mých vysoce postavených poddaných odvést strážemi.“
Gox se však jen znovu ušklíbl a zavrtěl hlavou.
„Vaše veličenstvo, chápu že já pro vás nejsem právě ten nejvítanější společník,“ prohodil Gox a pomaličku otáčel hlavu směrem ke dveřím u kterých jsem stál: „ale jsem si jist, že informace, které pro vás mám vás budou zajímat.“
Když jsem si byl jist, že se chce podívat přesně do míst kde jsem stál, okamžitě jsem odtamtud zmizel a s bušícím srdcem jsem se opřel o zeď na druhé straně sálu. Ale i tak jsem slyšel to, co po pár vteřinách vévoda ještě dodal.
„A jsem si jist, že vám vaše polární liška příliš daleko neuteče!“

Rogen
Když jsem zaslechl tu poslední větu, absolutně jsem nechápal, co tím chtěl říct. S posměšným úšklebkem jsem se mu chtěl podívat do očí, ale když jsem se na něj podíval, zjistil jsem, že ani on nekouká na mě. Rychle jsem sledoval jeho pohled a zjistil jsem, že se upřeně a pobaveně dívá do míst, kde předtím stál Dar.
V tu chvíli jsem se přestal kontrolovat a vyskočil z trůnu a rázným krokem zamířil k Goxovi. Cestou jsem tasil meč a mířil jím přímo na jeho krk. Když jsem stál přímo před ním všiml jsem si, že se vzteky celý třesu, ale teď mi to bylo jedno.
Moc dobře jsem věděl co je Gox zač. Když se mu zachtělo, neunikla před ním žádná služka a jak jsem se později dozvěděl ani žádný sluha.
Ostatně to byl jeden z důvodů našeho nepřátelství. A při představě co by se mohlo stát, kdyby potkal Dara v nějaké opuštěné chodbě, mě jímala hrůza.
„Vypadni! Vypadni odtud a hned. Nemysli si, že to budu ještě opakovat. A navíc bych ti radil, aby si rovnou odjel do Gornu, protože jestli tě tu ještě zítra uvidím, nejsem si jistý, že by ses vůbec ještě někam dostal.“
Pohrdavě se na mě ušklíbl, ale nakonec se přeci jen otočil a odtáh. Já tam ještě chvíli stál a snažil jsem se pomalými hlubokými nádechy a výdechy uklidnit. Když už jsem se netřásl vydal jsem se do chodby kudy jsem předtím přišel, ale Dar už tam nebyl.

Aldarion
Srdce mi bušilo až někde v krku. Co to mělo vlastně znamenat?
Doběhl jsem ke svým pokojům a rázně rozrazil dveře. Nedíval jsem se napravo ani nalevo a skokem jsem přistál přímo v peřinách na posteli. Hlavou se mi míhaly stovky myšlenek a nevypadalo to, že by se chtěly uklidnit.
Nakonec jsem díky praskání ohně v krbu a teplu přikrývek okolo mě neklidně usnul. Poslední myšlenky se ale stejně neodkladně probojovávaly i do mých snů a já byl obklopen obrazy Rogenovi tváře a šepotem: Vaše polární liška příliš daleko neuteče!