Levoboček 3

Aldarion
Další den jsem se probudil těsně před polednem. Rychle jsem na sebe hodil nějaké slušnější, ale především teplé oblečení a vydal jsem se hledat Rogena.
Chvíli jsem tápal po chodbách a nakonec mě za ním musel doprovodit jeden ze sloužících. Když jsem vešel do menší, ale krásně vytopené místnosti, Rogen tam už seděl a vypadalo to, že je v mimořádně dobré náladě.
„Á, tak tady vás máme. Už jsem si začínal dělat starosti.“
„Trošku jsem v těch vašich chodbách ztratil, vaše veličenstvo, ale naštěstí mě vaše služebnictvo z toho bludiště vysvobodilo.“ Prohodil jsem a děkovně jsem se usmál na sluhu, který mě sem dovedl.
Sluha se nám poklonil a spěšně odešel. Ještě předtím jsem ale v jeho očích zahlédl ustaraný pohled.
Rychle jsem se otočil na Rogena a na chvilinku jsem postřehl, že už se neusmívá. Jakmile ale zachytil můj pohled, úsměv se mu opět na tváři objevil.
Na chviličku mě to zmátlo, ale nakonec jsem nad tím v duchu mávl rukou a rozhodl se, že to nebudu řešit.
Dne jsem měl totiž velice dobrou náladu i já.
Konečně jsem se pořádně vyspal, seděli jsme v příjemně vyhřátém pokoji, k obědu nám přinesli pečeného zajíce s naprosto úžasným salátem a navíc, Rogen byl dnes opravdu zábavným společníkem. A aby toho nebylo málo, po chvilce dohadování jsme se konečně posunuli i v našem společném úkolu, tedy k dohodě o společném míru a spolupráci našich vojenských sil.
Když nám donesli odpolední čaj, bolela mě bránice od smíchu a dobrá nálada ze mě musela doslova sálat.
Rogen sedící naproti mně měl od smíchu zarudlé tváře a oči se mu leskly.
Jak jsem ho tak pozoroval, připadal mi úplně jiný než předtím. Jeho tmavě hnědé oči mě doslova provrtávaly, ale přitom byl jejich pohled neuvěřitelně milý. Ta čokoládová barva se nedala ani popsat obyčejným výrazem hnědá, byly tak hluboké a plné….laskavosti?!
Nedokázal jsem ten pohled dál vydržet a natáhl se po čaji. Po chvilce jsem na něj letmo opět pohlédl, ale on už se díval taky jinam. Pozoroval jsem jak si pramen uhlově černých vlasů, který mu padal do očí, zastrčil za ucho a žasl jsem nad tím, jak se mohl tak neuvěřitelně změnit.
Dlouho nikdo z nás nic neřekl, jen občas jsem ho přistihl, jak mě pozoruje.
„Víš…tedy, víte princi, já…“
„Klidně mi tykejte, vaše veličenstvo.“ Spěšně jsem ho přerušil a zkoumavě jsem si ho prohlížel. Překvapilo mě, jak najednou zvážněl.
Když zaslechl mou poznámku, jeho vážnou tvář nahradila opět ta usměvavá a on se rozřehtal na celé kolo.
„Dobře, co kdybychom se dohodli, že v soukromí si budeme tykat navzájem?!“ Dostal ze sebe mezi záchvaty smíchu.
Překvapeně jsem na něj pohlédl. Když byl ale takhle rozesmátý, připadal mi až příliš roztomilý na to abych ho odmítl s poznámkou, že se to nehodí. Navíc, když jsem si to tak přebíral, nemohl být o moc starší než já a postavením byl víš jen o jeden jediný stupínek, tak proč ne?!
„Tak…tak tedy dobře.“

„Víš Aldarione…“ začal, ale já ho se vztyčeným ukazovákem rázně zastavil. Oba už jsme měli značně upito a nálada byla více než uvolněná.
„Dare. Říkej mi Dare. Aldarion je strašně dlouhý a přehnaně vznešený jméno a když ho slyším, jsem z toho akorát nervózní.“
„Tak tedy Dare, víš….já….chtěl bych se ti s něčím svěřit.“ Blábolil a jazyk se mu pletl, ale já na tom očividně nebyl o nic líp. No, podle motající se hlavy, rozostřeného vidění a začínající nevolnosti, spíš ještě hůř.
To víno co jsme do sebe celou tu dobu lili, bylo dost silné a já ani nebyl na nějaké časté pití moc zvyklí, takže se vlastně ani nebylo čemu divit.
Cítil jsem, jak se mi začínají zavírat oči a snažil jsem se je mrkáním přimět k poslušnosti, ale únava a víno byli pro mě v tuhle chvíli příliš silnými protivníky. Nakonec jsem usnul s hlavou na stole dřív, než mi Rogen stačil vypovědět, co má na srdci.

Rogen
Zrovna když jsem se rozhodl, že se přeci jen pokusím něco mu naznačit, zjistil jsem, že usnul.
Hlavu měl položenou na stole a pramen bílých vlasů, který měl přes obličej, mu slabě povlával při každém vydechnutí. V ochablé ruce svíral nakloněný pohár s vínem, které v slabém proudu vytékalo na stůl a barvilo jeho vlasy do ruda.
Dlouho jsem ho jen tek pozoroval a žasl nad jeho dokonalostí. Když spal, vypadal tak bezbranně a křehce, že jsem se zapřísáhl, že nedovolím, aby mu kdokoli ublížil.
Jak čas plynul, cítil jsem, že opojení vínem ustupuje a nahrazuje ho tupá bolest hlavy a vyschlé hrdlo.
Potichu jsem vstal, tak abych ho nevzbudil a šel jsem hledat nějakou služebnou, aby připravila teplou lázeň.

Jak jsem ho nesl chodbou v náruči, připadalo mi, jako bych snad ani nic nenesl. Byl lehoučký jako peříčko a to mě jen utvrdilo v přesvědčení, že ho musím chránit.
Donesl jsem ho do svých pokojů, kde už na nás čekala velká káď, z které stoupaly velké kotouče páry.
Chvilku jsem zapřemýšlel o tom, že bych ho probudil, ale on vypadal tak sladce a spokojeně, že jsem tu myšlenku hned zaplašil. Navíc, kdybych ho probudil, určitě by mě vykázal do patřičných mezí.
Opatrně jsem mu stáhl dlouhou tuniku a dával jsem přitom dobrý pozor, aby se neprobudil.
Potom jsem mu sundal boty a rozepnul pásek, nakonec jsem stáhl i těsné kožené kalhoty.
Bílé spodky jsem se mu sundat neodvážil, protože jsem se bál, že až ho dám do vody tak se probudí. Nakonec ho ale ani to neprobudilo. Jen něco neurčitého zažvatlal a spokojeně si spal dál.
Pečlivě jsem mu umyl zarudlé vlasy a tělo mu umyl houbou. Při té příležitosti jsem si prohlédl každou křivku jeho dokonalého těla.
Takhle bych si zajisté představoval, že vypadá anděl. Co anděl, Dar byl jistě krásnější.
Já tě získám. Uvidíš, že nakonec budeš můj! Slíbil jsem si a potom ho osušil, oblékl mu jednu z mých čistých tunik a uložil ho do mé postele. Chvilku jsem ho spokojeně pozoroval a nakonec jsem tiše odešel. Zbytek noci jsem strávil ve své pracovně a snažil jsem se dohnat veškeré povinnosti, které se tam za celý den nahromadily, ale pořádně jsem se soustředit nemohl. Před očima jsem měl stále jeho dokonalé mokré tělo a spokojenou podřimující tvář.

Aldarion
Když jsem se ráno probudil, první věc, kterou jsem zaznamenal, byla třeštící hlava.
Už nikdy nebudu pít! Sliboval jsem si v duchu a opatrně otevíral oči.
Sluneční paprsky byly jako střepy, které se mi do už takhle bolavé hlavy zabodávaly s neskutečnou intenzitou. Když jsem si na ně konečně zvykl, rozhlédl jsem se. Okamžitě jsem poznal, že nejsem v ‘mě přiděleném‘ pokoji.
Ááá, co jen se to včera stalo? V hlavě jsem měl úplně vymeteno a ze včerejšího večera jsem si, až na pár rozostřených chvilek, nic nepamatoval.
V rychlosti jsem se vyhrabal z postele a teprve v tu chvíli jsem zjistil, že na sobě mám jen cizí tuniku a svoje spodky. Ty navíc byly poněkud vlhké. Ááááá.
Opatrně jsem otevřel dveře a vyhlédl do chodby. Nikdo tam nebyl. Díky velkému brnění a stolku s květinami jsem se dokázal zorientovat a určit, kde to jsem.
Rogenova ložnice! Ááá, do prkenný ohrady, co jsme to včera vyváděli?!
Znovu jsem se rychle rozhlédl a vběhl do chodby. Rychle jsem ji proběhl a na konci se zastavil. Nahlédl jsem za roh a zkontroloval, jestli je také prázdná. Pak jsem se rozběhl a tryskem jsem doběhl až na její konec, kde byly moje pokoje. Rychle jsem rozrazil dveře a potom je za sebou přibouchl.
Pak jsem je opět opatrně otevřel a zkontroloval jsem, jestli mě někdo nesledoval, ale chodba byla stále stejně opuštěná. Znovu jsem zavřel a s odechnutím a spokojeným výrazem jsem si poprvé prohlédl pokoj.
Vypadalo to, jako by se tam prohnalo menší tornádo. Peřiny byly rozházené po podlaze a jedna z nich byla po celé délce rozpáraná, takže podlaha byla úplně pokrytá bílým peřím. Noční stolek byl převrácený a jednotlivé šuplíky vytažené, jejich obsah byl vysypaný na posteli. Na podlaze ležel i stříbrný svícen a různě rozkutálené svíčky. Skříně byly otevřené a veškeré oblečení a ostatní věci, které v nich byly uloženy, byly porůznu rozházené po celém pokoji.
Nic z toho mě však nezajímalo. To, co okamžitě upoutalo můj pohled, bylo nehybné tělo, které leželo uprostřed toho nepořádku a na spánku mělo zasychající krev. Pod tělem byla navíc velká rudá kaluž.
„Nareeee!!!“ Zakřičel jsem z plných plic a rozběhl se ke svému příteli.

Rogen
Když jsem se dozvěděl, co se stalo, okamžitě jsem se rozběhl do jeho pokojů. Našel jsem ho sedícího v salonku s očima vytřeštěnýma přímo před sebe. Opatrně jsem k němu přešel a sedl jsem si před něj na zem. Vypadalo to, že je v šoku. Jako by vůbec nezaznamenal, že jsem tady. Pomalu jsem se natáhl a chytil ho za ruku. Teprve potom se na mě zaostřil.
„Nar, on….ta krev…já…“ vyrážel ze sebe a celý se třásl.
Nemohl jsem vystát dívat se na jeho bezradnost a stáhl jsem si ho k sobě do náručí. V salonku stejně nikdo jiný nebyl a tak jsem se nemusel držet zpět. Dar byl navíc v takovém rozpoložení, že se tomu vůbec nebránil.
„Neboj, doktor mi řekl, že bude v pořádku.“ Šeptal jsem mu do ucha a hladil ho po vlasech.
„Bude to v pořádku, v úplném pořádku.“ Pohupoval jsem se s ním tak dlouho až nakonec usnul a já ho opět odnesl a uložil do své postele. Ke dveřím jsem postavil dva své nejdůvěryhodnější vojáky a rozběhl jsem se chodbou pryč.

Aldarion
Když jsem se probudil zjistil jsem, že opět ležím v cizí posteli. Byl to ten stejný pokoj, takže jsem si odvodil, že je to opět Rogenova ložnice. Bylo mi tak trošku zvláštně, když jsem si uvědomil, že je to tenhle den už podruhé co jsem se probudil v jeho posteli, aniž bych věděl, jak jsem se do ní dostal nebo co se dělo předtím.
Pak jsem si vzpomněl, co že se to vlastně stalo a zadoufal jsem, že to byla jen ošklivá noční můra.
Chvilku jsem jen tak ležel a snažil jsem se na to nemyslet, ale rudá skvrna na podlaze mi stále vyvstávala před očima.
Po chvilce někdo zlehka zaťukal a poté do pokoje vstoupil Rogen.
„Jsi v pořádku? Odpočinul sis trochu?“ Zkoumavě si mě prohlížel a potom ještě dodal: „Neboj, je v pořádku a dokonce je už při vědomí.“ – Toliko k noční můře!
„Můžu se za ním jít podívat?“ Zeptal jsem se a on přikývl na souhlas.
Vstal jsem z postele a zamířil ke dveřím, ale potom jsem si všiml Rogenova pobaveného pohledu.
Nechápavě jsem se na něj zadíval.
„No, možná by neškodilo, kdyby sis nejprve oblékl nějaké kalhoty.“

Když jsem, už řádně oblečený, dorazil do ošetřovatelského pokoje, Nar byl vzhůru a hýřil optimismem. Vrhnul jsem se k němu a vroucně jsem ho objal.
„Ani nevíš, jak se mi ulevilo. Tohle už mi prosím tebe nikdy nedělej.“ Vyčítal jsem mu ale stále ho pevně tisknul v objetí.
„Dare, vždyť mě uškrtíš.“ Smál se a snažil se vykroutit z mého stisku.

Nar musel několik dalších dní zůstat na lůžku a tak mi byli přiděleni někteří z Rogenových sloužících aby se postarali o mě i o Nara, kterého jsem odmítal nechat někde o samotě.
Rogen se osobně zabýval tím, kdo a co hledal onen útočník v mém pokoji.
Nar si z onoho útoku nic nepamatoval a tak bylo předem téměř jasné, že se nic nezjistí, ale Rogen se tím nenechal odradit. Navíc naše dveře dnem i nocí neustále hlídali dva strážní, kteří měli zakázáno hnout se třeba jen na krok.
V té době mě Rogen velice často navštěvoval a já si začínal připouštět, že moje první dojmy byly poněkud milné.
Byl to neuvěřitelně zábavný a milý člověk a já si začínal myslet, že ten Rogen z prvního týdne mého pobytu tady, byl určitě někdo jiný.

„….a nevěřil bys, jak vysoko vyskočil. Byl to chlap jak hora a vypadal jako neohroženej válečník, ale když zahlíd tu malilinkatou myšku, choval se jako obyčejná děvečka z kuchyně.“
Rogen s námi seděl v salonku a vyprávěl nám historky. Mě už od smíchu slzely oči a ztěžka jsem lapal po dechu, ale on nezadržitelně a vražedně pokračoval dál.
„No a potom, když už zase stál nohama pevně na zemi, se ke mně otočil a s úplně vážnou tváří prohlásil – Vaše veličenstvo, mohl byste mě prosím omluvit? – no a když se otočil a odcházel, tak bylo vidět, že si…“
„Vaše veličenstvo, vaše královská výsosti, omluvte mě prosím, ale asi si půjdu na chvíli zase lehnout.“ Přerušil Rogena Nar a zamířil směrem do ložnice.
„Jsi v pořádku Nare?“ Zavolal jsem za ním s obavami v hlase a rychle jsem si z očí utíral slzy smíchu.
„Jsem v pořádku. Jen se dál dobře bavte.“ Usmál se na mě, ale já jsem v jeho hlase zaslechl i hořkost a nesouhlas. Než jsem se ho ale stačil ještě na něco zeptat, dveře se za ním zavřely.
Vyměnil jsem si s Rogenem nechápavý pohled, ale rozhodl jsem se to nechat být.
Než však Rogen mohl povídku dopovědět, někdo další zaklepal na dveře vedoucí na chodbu.
Po výzvě vstoupil do pokoje Rogenův pobočník. Rychle přešel přes pokoj k jeho křeslu a naléhavě mu něco pošeptal do ucha.
Rogen se prudce postavil a rozběhl se i se svým pobočníkem pryč. Chvilku jsem nechápavě koukal na otevřené dveře. Nakonec jsem jimi proběhl taky a běžel za mizejícím zvukem kroků dvou běžících osob.

Rogen
Když jsem doběhl ke dveřím do trůnního sálu, zastavil jsem se a trochu se vydýchal. Pak jsem rozrazil obě křídla dveří a vešel dovnitř.