Levoboček 2

Rogen
Na večeři jsme se sešli v hodovní síni, i když u stolu jsme byly jenom dva.
Když už na sobě neměl plášť, mohl jsem si prohlédnout celou jeho postavu. Okamžitě bylo poznat, že z obou ras zdědil jen to nejlepší.
Byl štíhlý, ale ne tak vychrtlý jak elfové bývají. Měl dokonce dobře vyrýsované svaly.
Obličej byl celý elfský až na oči. Ty jeho nebyly protáhlé a sešikmené, ale to mu na kráse jen přidalo.
Pohyboval se s přirozenou elegancí. Všechny pohyby byly jisté a účelné.
Celkově vypadal naprosto sebejistě a na to, že byl sám tak daleko od domova, se nezdál vůbec nervózní.
Byl prostě dokonalý. Nádherný.

Aldarion
Byl jsem neuvěřitelně nervózní.
V jednu chvíli se mi tak strašně nekontrolovatelně roztřásla ruka s pohárem, že jsem ho musel zase položit, abych jeho obsah nevycvrndal.
Pevně jsem ale doufal, že si toho můj hostitel, král Rogen, nevšiml.
Rogen byl muž s postavou válečníka. Byl vysoký, měl mohutná ramena a svalnaté paže.
Od hlavy až k patě z něj vyzařovala autoritativnost a sebevědomí.
Všiml jsem si, že sloužící před ním kvapně uhýbají a neodvažují se na něj pohlédnout.
Osobně jsem už zvyklý, že kamkoliv jsem poprvé zavítal, provázeli mě zvědavé pohledy. V jeho přítomnosti si to ale nikdo netroufl.

Pokoje, které mi byly přiděleny, byly opravdu nádherné. Byly o dost prostornější než mé vlastní a i mnohem elegantněji zařízené.
No, to asi bude tím, že čekali, že přijede Jeni!
Ložnici dominoval velký krb, za což jsem byl opravdu rád, protože tu všude byla strašná zima.
Na večeři jsem si oblékl své oblíbené formální oblečení a před odchodem jsem požádal Nora, aby mi někde sehnal ještě jednu deku.
Večeře probíhala v tichosti a já jsem s narůstající nervozitou cítil, jak mě neustále propalují jeho tmavě hnědé oči.
Jídlo bylo výtečné, i když většinu chodů tvořily pouze masité pokrmy.
Říkal jsem si, jestli mě náhodou nezkouší vyvést z rovnováhy, protože i každé malé dítě ví, že elfové maso nejedí.
I já dávám přednost ovoci a zelenině, ale jíst maso mi nedělá žádné potíže.

„Myslím, že nyní byste si měl jít odpočinout. Cesta k nám na sever je značně vyčerpávající a nechtěl bych vás ještě více unavit dohadováním se o zbytečnostech.“
V první chvíli jsem si myslel, že jsem se přeslechl: „Zbytečnostech?!“ vyhrknul jsem svoji otázku i nahlas.
„No, to zřejmě nebyla nejsprávněji zvolená slova, ale jistě chápete, jak jsem to myslel.“
Abych pravdu řekl, tak jsem to opravdu nechápal. Jak by něco tak důležitého, jako budoucnost našich zemí, mohlo být zbytečné?
Nakrčil jsem obočí a vzdorným hlasem pronesl: „Vaše veličenstvo, byl bych opravdu velice rád, kdybychom tuto záležitost vyřídili co nejdříve.“

Rogen
Svou odpovědí mě opravdu překvapil.
Nebylo v ní nic urážlivého, ale byl v ní vzdor a to bylo něco, co jsem už strašně dlouho neslyšel.
Nebyl jsem zvyklý na to, aby mi někdo odporoval a on to udělal už podruhé v jediný den.
Ještě jednou jsem si ho pečlivě přeměřil podmračeným pohledem, ale on očima neuhnul.
I s naštvaným, odmítavým výrazem vypadal jako anděl.
„Dobrá, následujte mě prosím.“
Zavedl jsem ho do svých pokojů. Úmyslně jsem vybral salonek, v kterém nebyl krb, a proto tam bylo nepříjemně chladno.
Usadil jsem se do pohodlného křesla a rukou mu pokynul, ať obsadí druhé naproti mně.
Teď už se tvářil poněkud smířlivěji, ale já mu jeho opovážlivost nehodlal odpustit tak snadno.
Co nejpřívětivěji jsem se na něj usmál a začal diskutovat o podmínkách

Spát jsme šli až hodně dlouho po půlnoci a stejně jsme se nedohodli téměř na ničem.
Každý z nás požadoval lepší podmínky pro svou zemi a ani jeden jsme ze svých požadavků nemínili ustoupit.
Celou dobu jsem s určitým škodolibým uspokojením sledoval, jak si tře dlaně nebo zatíná pěsti, aby si je trošku zahřál.
Ještě než odešel, zastavil jsem ho a jakoby mimochodem prohodil: „Zítra ráno jedu na lov, takže pokud byste mě chtěl doprovodit…..?!“
Chvíli si mě zkoumavě prohlížel, ale potom se usmál a vesele odpověděl: „Ale jistě, velice rád.!“

Aldarion
Když jsem vešel do své ložnice, Nar tam na mě ještě čekal. V krbu praskal oheň, na posteli ležela ještě jedna přikrývka a na malém stolku byla postavená konvice s teplým čajem.
„Ááá, díky ti Nare. Přeju ti, ať se do tebe zamiluje ta nejkrásnější dívka, o které se ti může zdát. Tohle jsem opravdu potřeboval.“
Vypěl jsem na něj ódu a svalil se do křesla u krbu.
Nar se tomu jen zasmál a hned mi nalil šálek čaje. S děkovným úsměvem jsem ho přijal a ohříval si o něj znecitlivělé prsty.
„Tak povídej, jak to probíhalo a proč jste skončili tak pozdě? Myslel jsem, že ten čaj tu budu ohřívat donekonečna.“
„No, skoro na ničem jsme se nedohodli, ale já snad ani nic jiného nečekal. Budu prostě muset být neústupný a tvrdohlavější a vemlouvavější než on. To je celé.“
Ještě chvíli jsme si povídali, ale když jsem začal v křesle usínat, Nar mě zahnal do postele.
„Málem bych zapomněl, vzbuď mě prosím za svítání.“
Nar na mě vytřeštil oči, v kterých se jasně dalo přečíst, že přemýšlí, jestli už náhodou nemluvím ze spaní.
Ušklíbl jsem se, a abych ho vyvedl z pochybností, jsem prohodil: „Ráno jedu s Rogenem na lov.“
Pak jsem usnul. Tudíž jsem ani neslyšel jeho mrmlání o tom, že bych měl spíše odpočívat a ne lítat někde po lesích v tomhle počasí.

Rogen
Ležel jsem v posteli a přemýšlel o něm.
Těšil jsem se ze skutečnosti, jak jsem ho vytrestal za jeho neústupnost, ale zároveň jsem byl nešťastný z toho, že jsem ho tak trápil.
Ano, proslýchalo se o mě, že žádná žena v hradě přede mnou nemůže být v bezpečí, ale skutečnost byla poněkud odlišná. Nikdy jsem se do žádné ženy nezamiloval ani mně žádná nějak neuchvátila. Ty povídačky jsem nijak nepotlačoval ba naopak, dělal jsem vše pro to, aby si všichni mysleli, že jsou pravdivé.
Nestál jsem o to, aby si o mě mí odpůrci špitali nějaké výmysly a potom se mi mohli do očí vysmívat, že jsem pohlavně nemohoucí nebo něco podobného.
Když jsem však uviděl toho elfa,…..byl jsem jím naprosto okouzlen.
Ať je to jak chce, ty se mi podvolíš! A s touhle myšlenkou jsem i usnul.

Aldarion
Když mě ráno Nar budil, připadalo mi to, že od našeho posledního rozhovoru neuběhlo snad ani pět minut. Venku už ale obloha začínala blednout a tak jsem se, ač velice nerad, vykulil z postele a začal se spěšně oblékat.
„Dare, myslím, že bys nikam jezdit neměl. Ne v tomhle stavu. Takhle na tom koni akorát usneš a spadneš.“
„Ale já před ním prostě nemůžu ukázat žádnou slabost. Přesně tohle měl v úmyslu, když mě včera zval. Myslel si, že se omluvím kvůli únavě a on by pak vyhrál, ale takovou radost mu neudělám.“
Prohlásil jsem tvrdohlavě a všechny další Narovi důvody, proč bych neměl jezdit, jsem okázale ignoroval.
„Umíš si vůbec představit, jak strašně promrzlý se vrátíš? Vždyť tě budu muset rozmrazovat jako kostku ledu. Ať si to přebereš z kteréhokoli úhlu, to že jsi zdědil elfskou citlivost na chlad prostě nezapřeš. A navíc jsi toho poslední dobou moc nenaspal, jen se podívej na ty kruhy pod očima. Ty stejně neschováš a jemu musí být jasné, že se přemáháš jen silou vůle.“
„To je mi jedno, já rozhodně neustoupím!“ a s těmito slovy jsem vyšel z ložnice.

* * * * *

Nar měl úplnou pravdu. Jen co jsem vyšel na nádvoří, rozklepal jsem se zimou.
Asi uprostřed nádvoří stáli dva muži. Byli oblečení jen v košilích a tříčtvrtečních kalhotách. Na nohou neměli boty a vlasy měly celé ojíněné.
V jednom z nich jsem rozpoznal Rogenova pobočníka, ale absolutně jsem nechápal, co asi provedl, že si vysloužil tak krutý trest.
Svižným krokem jsem se vydal směrem ke stájím, kde byla alespoň přívětivá teplota, a v duchu litoval ony dva nešťastníky.
Okamžitě jsem zamířil k Taurusovi a stájníkovy zkoumavé pohledy jsem ignoroval.
„Tak co, vyjedeme si spolu? Chceš se proběhnout?“ ptal jsem se ho a hladil ho po sametové kůži na nozdrách.
Taurus si slabě odfrknul, což jsem bral jako souhlas a začal ho sedlat.
Když jsem byl hotov, otevřela se stájová vrata a dovnitř vběhl udýchaný Nar.
„Tak dobře, jeď si, ale já pojedu s tebou.“ Zakřičel na mě, a když viděl, že chci něco namítnout, ještě dodal: „A nehodlám se o tom dohadovat!“

Rogen
Když jsem vyšel na nádvoří, Aldarion tam už čekal i se svým osobním sluhou.
Pod očima měl sice tmavé kruhy, ale jinak vypadal odhodlaně a…….ano, vzdorně.
No uvidíme, jak dlouho ti to vydrží.
Došel jsem k nim a mávnul na jednoho ze sloužících, aby mi také přivedl koně.
„Dobré ráno, vaše veličenstvo.“ Pozdravil mě s mírnou úklonou Aldarion.
„Vám také, princi. A jak jste se vyspal, doufám, že vám nic nescházelo.“
„Ne, vše je v naprostém pořádku a vyspal jsem se opravdu výborně.“ Šveholil a kouzelně se u toho usmíval.
„Opravdu? No, to velice rád slyším. Tak tedy pokud jste připraven vyrazit…!“ Odvětil jsem mu s mírným úšklebkem, protože bylo vidět, jak se celý chvěje.
„Ano, ovšem. Jen….mohu mít na vás, vaše veličenstvo, jednu otázku?“
„Samozřejmě.“
„Jen by mě zajímalo, co provedli ti dva muži, že tu musí v tomto nepříznivém počasí stát v tak nedostačujícím oblečení?“ Když se na to ptal, bylo vidět, jak postupně úsměv z jeho tváře mizí a nahrazuje ho nesouhlasný, podmračený výraz.
O to s širším úsměvem jsem mu co nejsladčeji odpověděl: „Vlastně už si ani nevzpomínám.“ A s tím jsem se otočil, vyskočil na koně a vyjel k otevřené bráně následován ostatními účastníky lovu.

Aldarion
Jeho odpověď mě šokovala.
Jak může být tak bezcitný? Jak se může takhle chovat k ostatním lidem?
V duchu jsem ho proklínal, ale jakožto host jsem s tím nemohl nic dělat.
Soucitně jsem na ty dva pohlédl a potom jsem nasedl na Tauruse a vydal se bránou za ním.

* * * * *

Když jsme se vrátili z lovu, Nar mě okamžitě zahnal do postele a nařídil mi klid a odpočinek. Byl jsem tak promrzlý a unavený, že jsem se ani nesnažil protestovat.
Ležel jsem v posteli, poslouchal praskání ohně z krbu a přemýšlel, jak dlouho tady ještě budu muset zůstat.

Probudil jsem se až k večeru, protože mě někdo tahal za rukáv a volal mé jméno.
„Dare, musíš se probudit. Rogen na tebe čeká ve svém salonku.“
Byl to Nar a vypadal dost rozrušeně.
„Stalo se něco?“ Vyjekl jsem a rychle se posadil.
„Ne, to ne, ale myslím, že by sis měl pospíšit. Zaslechl jsem, že má dost špatnou náladu a nemyslím, že by byl nadšený, kdybys dorazil pozdě. Honem do sebe hoď nějakou večeři a jdi za ním.“
Popadl jsem jablko, krajíc chleba s máslem a honem to spořádal. Zapil jsem to vínem a rozběhl se k jeho pokojům.
Už z dálky jsem zaslechl jeho rozčílený hlas a pak ještě jeden, dívčí, který se omlouval a prosil o odpuštění.
Nervozitou mi přejel mráz po zádech a nasucho jsem polknul, potom jsem hlasitě zaťukal a čekal na výzvu, že můžu vstoupit.
Místo očekávaného ‚vstupte‘ se však ozvalo rozčílené: „Kdo je to zas?!“
Překvapením jsem vykulil oči a opatrně vstoupil do místnosti.
To co jsem uviděl, mě dokonale zaskočilo a já zůstal němě stát u otevřených dveří s pusou dokořán.

Rogen seděl ve stejném křesle jako včera, ale tentokrát mu u nohou klečela mladá dívka v šatech děveček z kuchyně. Vlasy měla celé rozcuchané a jeden pramen držel Rogen v ruce.
Hlavu měla hluboce skloněnou, až se čelem dotýkala podlahy a stále dokolečka opakovala omluvy.
Rogen se pobaveně usmíval a nakonec ji za vlasy vytáhl na nohy.
„Teď mazej a doufám, že se to nebude znovu opakovat. Potom si to s tebou ještě vyřídím.“
Dívka se mu několikrát hluboce poklonila a otočila se k odchodu. Když mě spatřila stát u dveří, uklonila se i mě a potom vyběhla z pokoje.
„Prosím, toho si nevšímejte. Neposlušné služebnictvo se občas musí potrestat a tato dívka dělá problémy už docela dlouho.“ Ledabyle prohodil a rukou mi pokynul, ať se posadím.
Já jsem omámeně přešel ke křeslu a sesul se do něj.
Potom jsme začaly přibližně tam, kde jsme včera s debatou skončili a dohadovali se zase až dlouho do noci.
Já jsem se však nemohl pořádně soustředit a stále přemýšlel o oné dívce, těch dvou mužích z rána a hlavně o Rogenovi.

Rogen
„Aldarione?“
Žádná odpověď. Jen v jeho očích hluboké zamyšlení.
„Aldarione! Posloucháte mě?!“
„Ano, ovšem. Tedy…….?“
Jeho provinilý úsměv ho jasně usvědčoval, že mě neposlouchal ani v nejmenším, ale také způsobil to, že jsem mu to neměl vůbec za zlé.
„No, myslím, že pro dnešek už toho máme oba dost. Pokud budete souhlasit, můžeme v rozhovoru pokračovat zítra u oběda.“
„Dobře. Jinak děkuji za váš čas a přeji vám dobrou noc.“
Uklonil se a stále hluboce zamyšlený vyšel na chodbu. Já vykoukl ze dveří za ním a pozoroval jsem ho, dokud se neztratil za prvním rohem.
Potom jsem vyšel na chodbu a zamířil přímo do kuchyně.

Když jsem se ráno probudil a vyhlédl z okna, mohl jsem spatřit mladou dívku v noční košili, která se na nádvoří klepala zimou. Při pohledu na ni, jsem se nedokázal ubránit spokojenému úšklebku.
Můžeš si za to sama, děvenko. Doufám, že tě to odradí od dalších pokusů.
Pak jsem se otočil a vydal se do své pracovny podepsat ty kopce lejster.