Levoboček 1

Aldarion
Ležel jsem na posteli ve svém pokoji a poslouchal živý ruch, který ke mně doléhal z nádvoří.
Obyčejně tu nebylo moc rušno, ale dnes tu byl na návštěvě velvyslanec sousedního království i se svým početným doprovodem. Byly proto pozváni komedianti a na nádvoří se usídlili trhovci.
Já měl od bratra nakázáno držet se mimo dohled.

Ne že bych snad s bratrem nevycházel v dobrém, ale sám jsem moc dobře věděl, že moje přítomnost by u návštěvy vzbuzovala nechtěný zájem.
Moje po pas dlouhé bílé vlasy, zašpičatělé uši, vrozená elegance a uhrančivý pohled zelených očí vždy vzbuzovali pozdvižení, ať už jsem byl kdekoli.
Můj původ napůl člověka napůl elfa byl mým prokletím i pýchou.
Navíc jsem byl královský levoboček. Bastard, který u ostatních šlechticů nebyl uznáván jako člen královské rodiny.
Svou matku jsem nikdy nepoznal. Otec mi o ní sice často vyprávěl, ale mé srdce stále doufalo, že se s ní někdy osobně setkám.
Zdědil jsem prý po ní barvu vlasů i očí a proto jsem na ně byl náležitě hrdý. Od mých čtrnácti, se mi na vlasy nůžky nesměly téměř ani podívat.
Jedinou další věc, kterou jsem se o ní dozvěděl byla, že patřila k národu lesních elfů z Temného hvozdu.
Otec se s ní setkal jen dvakrát v životě. Poprvé přímo v Temném hvozdu, přes který se vracel z honu. Okamžitě se do ní zamiloval a ještě tu noc se spolu milovali. Podruhé o půlnoci, když se procházel v zahradách hradu a ona mu vložila do náruče dítě a potom se ztratila v noční temnotě.
Můj starší bratr Tirno, nynější král, mě ale vždy považoval za právoplatného člena rodiny.
Šlechta mě tudíž veřejně uznávala, ale za zády se mi pošklebovali a pomlouvali mě. Jejich nesouhlasné a znechucené pohledy mě vždy provázeli na každém kroku, jako by pozorovali něco nechutného.
Když jsem byl menší, byl jsem kvůli tomu dost uzavřený a odmítal chodit na velké oslavy a večírky, ale časem jsem si zvykl a začal jejich pohledy a šeptané urážky ignorovat.
Navíc, ne všichni byli takoví.
Služební a lidé z hradu a okolí mě milovali. I proto jsem se několik posledních let zdržoval převážně ve stájích, v kuchyni, na polích, v lese nebo prostě někde v zapadlých uličkách podhradí. To byl ovšem další trn zabodnutý do oka vznešených pánu a dam.
Navíc mě můj prozíravý otec pojmenoval elfským jménem – Aldarion, neboli syn stromů.

* * * * *

Zrovna jsem začal pomalu usínat, když někdo zlehka zaklepal na dveře.
Unaveně jsem vzdychnul a vyzval příchozího, ať vejde.
Byl to Nar, můj osobní sluha a nejlepší přítel. To byla další naprosto nemyslitelná a nepřípustná věc.
„Vaše královská výsosti, veličenstvo král si vás přeje vidět.“
Nevěřícně jsem na Nara zíral a nemohl uvěřit vlastním uším. Už když jsem byl malé dítě, jasně jsem mu nakázal oslovovat mě jménem a bez žádných titulů. Naštěstí si na to po čase zvykl a já se alespoň nemusel pokaždé, když mě oslovoval, cítit trapně.
Už už jsem se ho chtěl zeptat, jestli náhodou nezešílel, když jsem postřehl, že na mě mrkl a úkosem pohlédl zpět ke dveřím. Tam, schovaný ve stínu, stál nějaký neznámý muž, který si mě s přivřenýma očima zkoumavě prohlížel.
Okamžitě jsem odhadl, že není odtud a tudíž to bude někdo z velvyslancova doprovodu.
Podle Narova chování jsem si domyslel, že by nebylo nejmoudřejší chovat se jako obvykle a tak jsem okamžitě nasadil povýšený pohled i tón hlasu.
„Hned mi připrav nějaké jiné šaty a dones umyvadlo s vodou.“
„Jistě, vaše královská výsosti,“ pronesl se vší vážností Nar a já se musel ze všech sil držet, abych se na celé kolo nerozesmál.
Normálně bych šel za bratrem v tom, co jsem měl právě na sobě, ale pokud by byl zrovna s někým cizím, nebylo by dobré na sebe přitahovat ještě více pozornosti.
Zrovna jsem měl na sobě béžové kamaše, vysoké jezdecké boty a volnou zelenou tuniku a to nebylo zrovna oblečení vhodné pro formální setkání se s králem, byť by to byl třeba i můj vlastní bratr.
Nar mi donesl moje nejoblíbenější formální oblečení i umyvadlo s vlahou vodou.
Opláchl jsem si obličej, sčesal si vlasy do culíku a oblékl se.
Tohle bylo jediné ‚nóbl‘ oblečení, v kterém jsem se cítil pohodlně. Byly to černé, přiléhavé kožené kalhoty a černá košile bez rukávů. Okraje košile i kalhot byly bohatě zdobené zelenou výšivkou. K tomu tmavě zelený plášť a rukavice stejné barvy sahající až k loktům. Vysoké jezdecké boty jsem si nechal.
Když jsem byl hotov, vyšel jsem z pokoje a zamířil přímo do loveckého salonku. Ostatně tam se konala veškerá oficiální setkání.
Po pár krocích jsem za sebou zaslechl slabé zakašlání, ale ignoroval jsem to a rázoval si to dál. Po dalších asi dvou krocích se zakašlání ozvalo znovu, tentokrát ale podstatně hlasitěji.
Zastavil jsem a zhluboka se nadechl, abych se uklidnil. Potom jsem se otočil a se zdviženým obočím jsem provrtal muže, který stál hned přede mnou.
„Ehm, pokud vaše královská výsost dovolí, rád bych vás doprovodil.“
Přeměřil jsem si onoho muže pohledem od hlavy k patě a učinil závěr, že to bude nějaký patolízal, který se snaží, aby se zalíbil všem, kdo jsou na vyšších postech než on sám.
Téměř neznatelně jsem pokývl hlavou a pokračoval v cestě. Neudělal jsem však pomalu ani krok a už zase se za mnou ozvalo zakašlání. Tentokrát byl uklidňující nádech opravdu hluboký a dalo mi chvilku zabrat, než jsem se k němu mohl otočit s vyrovnaným výrazem v obličeji.
„Vaše královská výsosti, obávám se, že nejste obeznámen s místem konání schůzky. Jeho veličenstvo král se právě nachází v trůním sále.“
To mě zaskočilo, ale nedal jsem na sobě nic znát. Okamžitě a rozhodně jsem změnil směr chůze a za sebe jsem se ani neohlédl. Jen podle klapotu jeho bot jsem věděl, že je stále za mnou.

Když jsem dorazil do trůnního sálu, všichni přítomní se hluboce poklonili a hlavy nechali skloněné.
Já si klekl na jedno koleno a taky sklopil hlavu: „Bratře!?“
Tir mě pokývnutím ruky vyzval ať vstanu, což by signál i pro všechny ostatní, že už můžou vzhlédnout.
„Aldarione. Zavolal jsem tě, abych ti oznámil, že se zítra vypravíš spolu s velvyslancem, sirem Ysnem, do severního království. Potřebuji, abys osobně vyřídil mé pozdravy králi Rogenovi a podrobně dohodl podmínky k uzavření míru a spolupráce. Máš veškeré svolení k odsouhlasení všech podmínek. Očekávám, že chápeš závažnost a případné důsledky svých rozhodnutí. Rád bych tuto důležitou věc vyřídil osobně, ale zrovna teď nemůžu nikam odcestovat. Teď se běž prosím přichystat, zítra vyrážíte brzy ráno.“
Nevěřícně jsem na bratra koukal a úplně zapomněl, že mám vlastně odejít.
„Pokud máš nějaký dotaz, klidně se zeptej,“ prohodil a vrhl na mě pohled, který jasně říkal – neboj, všechno ti potom vysvětlím.
„Ne, to je v pořádku. Samozřejmě. Jistě. Pokud mě tedy nyní omluvíš……“ Žbleptal jsem páté přes deváté a u toho pomalu couval.
„Jistě.“
Celý zmatený jsem vyklopýtal ven a zamířil rovnou k mým pokojům.

* * * * *

„Promiň, ale byla to moje poslední možnost. Já sám teď musím zůstat tady a připravit všechno na nadcházející válku. Víš přece, že jižani na nás útočí. No a ten jejich velvyslanec dost nevybíravě naznačil, že pokud to nebude někdo přímo z královské rodiny, nemusíme k nim ani nikoho posílat. No a je jasné, že Jeni jet nemůže. Cesta na sever je dlouhá a dost nepohodlná a navíc, pokud je pravdivá třeba jen polovina z klepů co se říká o Rogenovi, dost bych se bál o její čest.“
Samozřejmě jsem to úplně chápal a vlastně jsem byl i hrdý na to, že mě pověřil něčím tak důležitým, ale stejně jsem z toho měl dost divný pocit.
„Mě je to všechno jasné, ale jsi si jistý, že jim nebude vadit, že jsi místo sebe poslal královského bastarda?“
Tir se zamračil a zvýšil hlas: „Okamžitě tak o sobě přestaň mluvit! Nikomu nedovolím, aby tě takto urážel. Ani tobě samotnému. Rozumíš!“
Sklesle jsem pokýval hlavou, ale v koutcích úst mi zacukalo.
„Tak dobře, vyrážíte zítra za východu slunce tak buď připravený. Přijdu se s tebou k bráně rozloučit a vezmu i Jeni. Jinak v tebe vkládám veškerou svou důvěru tak mě nezklam. No a hlavně….buď opatrný! Naše vztahy se severem byly vždycky dost na vlásku a i teď s námi chtějí uzavřít mír jen kvůli vidině toho dolu s rudou, který jsem jim nabídl jako dar. Nikomu nevěř a vrať se, co nejdřív to půjde, rozumíš?“
Kývl jsem, že ano a abych ho uklidnil, usmál jsem se a poplácal ho po zádech: „Neboj se, všechno bude v pořádku, uvidíš.“

* * * * *

Příští ráno jsem vstával ještě za tmy a osobně si šel osedlat Tauruse. Byl to ten nejkrásnější hřebec v královských stájích a pustil k sobě pouze mě. Dostal jsem ho od otce, těsně před jeho smrtí, k mým patnáctým narozeninám a byl to ten nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostal. Byl to frísák a jeho povaha si nijak nezadala s jeho jménem.
Štolba mi vždycky mohl ruce zulíbat, když jsem mu sám uklidil v boxu nebo si s ním vyjel na projížďku, protože to potom mohli box uklidit sami a ještě mu naprosto bezpečně a beze strachu připravili oves, seno i vodu.
Jinak sedlat jsem ho musel vždy jen já, proto jsem byl i dnes vzhůru tak brzy a tak jsem byl i první u brány.
Asi za půl hodinky se ke mně mlčky přidal i zbytek velvyslancova doprovodu. Mě osobně doprovázel pouze Nar.
Nakonec dorazili i Tir, Jeni a s nimi i sám severský velvyslanec, Ysn.
Jeni mě dlouze objala, políbila na čelo a tichounce zašeptala tak, aby ji nikdo jiný neslyšel: „Buď opatrný, nikomu nevěř a hlídej si záda. Miluju tě bratříčku.“
Povzbudivě jsem se na ni usmál a oplatil jsem jí polibek na čelo: „Já tebe taky, Jeni, já tebe taky.“
Pak jsem si ještě s bratrem pevně stisky předloktí a vyměnili si vážné pohledy.
Když jsem se naposledy díval na sestru, která mi ještě dlouho od brány mávala na rozloučenou a na bratra, který ji pevně držel okolo ramen a ztrápeně pozoroval, jak odjíždím, ani ve snu by mě nenapadlo, že je příště uvidím až za tak strašně dlouhou dobu.

Rogen
Když jsem si četl zprávu, kterou donesl sokol, chvíli jsem si říkal, jestli si ze mě Ysn nedělá srandu. Pak jsem si ale řekl, že to by si někdo jako on vůči mně nikdy nedovolil.
Takže to, že Tirno ke mně posílá svého bratra, bude nejspíš pravda.
Navíc bastarda. Pche! Nějaké zvěsti o tom, že je to levoboček už jsem zaslechl, ale že je to napůl elf…..to pro mě byla naprostá novinka.
No uvidíme, uvidíme.
Samozřejmě mi bylo jasné, že Tir nepřijede osobně, ale doufal jsem, že by mě mohla svou návštěvou potěšit alespoň jeho sestra. Ostatně, říkalo se o ní, že je moc krásná a roztomilá.
Když si to však celkově přeberu, jestli Tir zaslechl nějakou šeptandu o jisté stránce mojí osobnosti, ani se nedivím, že radši poslal svého bratříčka.
No, každopádně jsem byl na toho levobočka zvědavý. I na to, jak asi bude reagovat na moje malé překvapení.

* * * * *

„Vaše veličenstvo, sir Ysn s doprovodem se vrací a doprovází ho prý nějaká dáma.“
„Dáma?“ To mě naprosto zaskočilo, Ysn přece psal, že přijede s Tirnovým bratrem. No nevadí, nevadí, tím lépe pro mě.
„Ano pane, strážný z jižní věže říkal, že asi do čtvrt hodiny dorazí. Má se přichystat nějaké uvítání?“
„To nebude třeba, zajdu je přivítat osobně.“ Ostatně, řekl jsem si v duchu pro sebe, jsem na tu dámu dost zvědavý!

Rychle jsem si přes ramena přehodil teplý plášť a zamířil po širokém schodišti a potom přes vstupní halu na nádvoří.
Kamenité nádvoří bylo i teď, na začátku léta, pokryté silnou vrstvou sněhu.
Postavil jsem se na úpatí krátkého schodiště, vedoucího k vchodovým dveřím do vstupní síně, a čekal na příjezd diplomatické návštěvy.
Po chvilce studené ovzduší prořízl rozkaz k spuštění padacího mostu a otevření hlavní brány.
Pak už vjel na nádvoří předvoj a chvilku po nich i zbytek jezdců.
Okamžitě jsem mezi nimi poznal mohutnou postavu patřící spíš válečníkovi než diplomatovi. To byl Ysn. Vedle něho seděla na mohutném vraníkovi postava zahalená do černého pláště s kápí. Obličej nebylo vidět, protože kápě byla stažená hodně do obličeje a tak jsem jen odhadoval, že to bude opravdu Tirnova sestra, protože postava byla spíše menší, štíhlá a z pod kápě jí spadaly a ve studeném větru postavu téměř jako mlha obklopovaly úplně bílé dlouhé vlasy.
Počkal jsem, až přijedou ještě o kousek blíž a potom jsem jim došel naproti.
Zastavil jsem se u černého hřebce a nabídl jako pravý gentleman dámě pomocnou ruku.
„Lady, vítám vás na mém hradě.“
Postava na mě pohlédla a po chvilce ladně seskočila z koně. Nabízené ruky si vůbec nevšímala.
Pokrčil jsem obočí, ale nakonec jsem to nijak nekomentoval, protože ona postava promluvila jako první.
„Velmi mě těší, vaše veličenstvo, ale myslím, že nejspíš došlo k omylu.“ Zazpíval melodický hlas a potom si ona postava sundala kápi.

Byl jsem připravený téměř na vše, ale tohle mě opravdu vyvedlo z míry.
Nikdy předtím jsem nespatřil někoho tak nádherného. Z postavy přede mnou elegance přímo sálala a utvářela okolo ní neviditelnou, ale citelnou auru důstojnosti.
Snažil jsem se co nejrychleji vzpamatovat a nedat na sobě znát žádné překvapení, ale musel jsem na to vynaložit veškeré své sebeovládání.
„Promiňte, zdá se, že jsem nebyl dostatečně informován. Jeho výsost princ Aldarion?!“ Pronesl jsem s úsměvem, ale na svého pobočníka jsem vrhl zničující pohled.
„Osobně, vaše veličenstvo,“ a pak ještě dodal: „To je v pořádku. Abych pravdu řekl, nestalo se mi to poprvé.“ Muž se kouzelně usmál a mávnul nad tím rukou.
Já si říkal, že hned jak bude ve svém pokoji, můj sluha i strážný z věže si to pěkně odskáčou.
Zrovna jsem přemýšlel nad možnými druhy trestů, když jsem si všiml, že se Aldarion celý chvěje.
No samozřejmě. Elfové špatně snáší zimu.
„Pokud dovolíte, nyní vás doprovodím k vašim pokojům. Potom se spolu můžeme sejít u večeře.“
Elf se na mě usmál, ale neudělal ani krok k vchodovým dveřím a tudíž i k touženému teplu.
„Velice vám děkuji vaše veličenstvo, ale myslím, že nejprve budu muset odsedlat a ustájit Tauruse. Není zvyklí pustit k sobě někoho jiného než mě a byl bych velice nerad, kdyby měl někoho zranit.“
To bylo poprvé, kdy mi onen elf nějak vzdoroval a nebylo to ani naposledy.