Láska ze školky, část 4.

"No, to určitě ne," zasmál se.
"Jsem unavenej," zívl s Bryan.
"Chceš už jít domů?" zeptal se skleslým hlasem tmavovlásek.
"Ne-e. Doma bude nuda. Chci si lehnout tady."
"Tak co ti v tom brání?"
Šibalsky se usmál, "ta zem! Je šíleně nepohodlná...! Chtěl bych si lehnout na tvoje nohy."
Tim se začal smát a Bryan na něj nechápavě koukal.
"Co je?"
"Nic," pokusil se uklidnit, "jen jsi šíleně roztomilej, když se snažíš."
"Tak promiň že jsem si na tebe chtěl lehnout!"
V zápětí se však začervenal, když si uvědomil, jakou, dvojsmyslovou větu řekl.
Tim se rozesmál ještě víc, "no, na mě si zatím nelehej ale na moje nohy si lehnout můžeš. Jen pokud dostanu mravenčení, tak tě zabiju."
Bryan se na něj usmál a uvelebil se na jeho nohách. Zavřel oči a vnímal teplo jeho těla.
"Pokud dostaneš mravence do noh, tak nejspíš přilezou i na moji hlavu a tu začnou ohlodávat. Taky bych tě za to zabil." Oba se tomu zasmáli.
Tim se na něj zadíval. Byl tak strašně rád, že má toho svého Bryana zase u sebe. Pravou rukou mu něžně vjel do vlasů a laskal tak každý Bryanův vlásek.
Bryan se na něj podíval a usmál se. Na jednu stranu to bylo příjemné, bylo to tak příjemné cítit něčí lásku k němu, zároveň mu to přišlo strašně rychlé. Kvůli té jeho amnésii má takovou menší 'zástavu'. Pamatoval si, že s tím začal on a svým způsobem už spolu byli dlouho ale pořád si na to nemohl zvyknout. To všechno jen kvůli té pitomé amnésii.
Ze snění ho vytrhl Timův hlas: "Děje se něco?"
Bryan sjel pohledem z oblohy na Tima, "ne, jen jsem se zapřemýšlel."
"O čem?"
Plavovlásek nahodil trošku tajemnou tvář a umál se, "to bys rád věděl, co?"
"No," začal takovým, dráždivým hlasem, "klidně si můžu myslet, že jsi přemýšlel o nějaké holce... nebo klukovi... třeba."
Plavovlásek se vzepřel na rukách a prudce tmavovláska políbil.
"Přemýšlel jsem o minulosti, magore," zašeptal.
"I v minulosti se v našich žvotech objevovali holky a kluci," škádlil ho.
"Jenže semnou se nikdo nebavil... to spíš já bych měl žárlit na tebe."
"Já že žárlím?" zasmál se.
"No a ne snad?"
"Ne," usmál se, "jen jsem chtěl další pusu."
"A proč mi ji teda nedáš sám?"
"Protože ty dáváš lepší," zasmál se.
Plavovlásek se usmál, "neříkej."
"Tak to vyzkoušej," zasmál se.
"Time? mám pocit, že chceš semnou vyjednávat," říkal se škodolibým výrazem.
"Myslíš?"
"Jo! snažíš se ze mě dostat co nejvíc pus!" vykřikl rozesmátým hlasem a oba se jeho reakci začali smát.
Poté ho Tim opravdu něžně vzal za zátylek hlavy a trošku se k němu nahnul. Jejich rty spojil v dlouhou hru s jazyky.
"A žeprej já jsem lepší," zašeptal a ještě mírně oddychoval.
"Jsi," zašeptal nazpátek a políbil ho na čelo. Bryan jen spokojeně zavřel oči a poté se zase uvelebil na Timove klíně. Společně pozorovali západ slunce a pomalu se objevující hvězdičky.
"Víš," začal Bryan, "včera jsem si říkal, že bych se s tebou takhle chtěl dívat na hvězdy."
"Fakt?"
"Hmm," odkýval na souhlas.
"Vůbec se mi nechce domů," povzdechl si, "radši bych tu zůstal s tebou."
"Tu chvilku doma vydržíš. Nemůžeme spolu jen tak zdrhnout," usmál se.
"Já vím, já vím. Stejně už budu muset," povzdychl si a vstal, "už teď mě rodiče stáhnou z kůže."
"Tak jo. Víš co, co kdyby jsme se tady sešli už o třičtvrtě na dvanáct a udělali si piknik? místo oběda."
"Bude mi potěšením," zasmál se Bryan a pomohl Timovi na nohy. Společně se odebrali ke svým domovům.
V okamžiku loučení, na křižovatce tří cest, se ještě něžně objali a poté políbili. Nakonec se rozešli ke svým nynějším domovům. Každý z nich se ještě párkrát otočil na toho druhého ale jejich pohledy se už nestřetly.
Když byl Bryan ve své ulici, nahlas si řekl: "Teď ještě nějak spracovat rodiče. Možná bych měl pořád hrát toho necitlivýho parchanta po amnésií..."
Doma ho ale nikdo nevítal, jako vždycky. Tak šel potichu do svého pokoje. Když nemusí mluvit s rodiči, o to je to lepší. U sebe si v klidu lehne do postele a bude snít. Vzpomněl si, že jeho deník má pořád u sebe Tim. Alespoň si jeho pocity přečte. Ví moc dobře, že o něm nikdy nenapsal nějakou špatnou věc.
Pomalu a hlavně potichu otevřel dveře svého pokoje, rychle do něj zalezl a zase stejně potichu a opatrně zavřel. Podivil se, když vedle svého batohu uviděl batoh úplně cizí.
Zajímalo ho to. Jeho nová osobnost byla tak zvědavá...
Kašlal na rodiče a rychle se rozutíkal do kuchyně. Když prudce rozrazil dveře, u stolu seděli nejen jeho rodiče ale i jeho bratranec, James.
"Co ten tady-" vykřikl a hned se zarazil nad svým hlasem. Odkašlal si a klidným, chladným hlasem, řekl: "Co ten tady dělá?"
"Přijel sem na měsíc," začala jeho matka, "jejich dům se opravuje tak tu bude na měsíc."
'To mi ještě zbývalo...' povzdechl si Bryan v duchu.
"Jo, aha, a to bude spát v mým pokoji?"
"Vadí ti to?" usmál se James.
Bryanova matka pak dodala, "jinej volnej pokoj tu není. Alespoň můžeš chodit ven s ním a ne s Ti-"
"Neurčuj mi laskavě život!" přerušil ji a se silným prásknutím dveřmi, vyšel z kuchyně.
Tentokrád byl opravdu naštvaný. Měl Tima rád a nechtěl zase dostat nějaké kázání. Šel naštvaně ke svému pokoji. Měl sto chutí něco rozbít. Copak mohl za to, že se do něj zamiloval? že ho měl rád...? Nemohli ho od něj odtrhnou tak, jak kdysi, když teď můžou být konečně spolu... po tak dlouhé době.
Sedl si na zem a opřel se o postel. Hlavu sklonil a kolena si přitáhl až k bradě. Jen tak se dokázal trošku odreagovat.
"Time..." zašeptal a podíval se z okna.
Zachvilku uslyšel zaťukání na dveře a následné kroky po pokoji, mířící pomalu k němu. Otráveně povzvedl pohled k příchozímu. Myslel si, že to bude někdo z rodičů ale na Jamese, který tam stál, zapomněl.
"Nevadím ti?" zeptal se a mírně se usmál.
"Nevadíš mi ale rodiče mi vadí!" řekl rozzlobeně.
"Ukážeš mi to tu zítra?"
"Jestli chceš, tak jedině ráno. Odpoledne už mám něco domluvený."
"S tím Timem, o kterém mluvili tví rodiče?"
"Jo," povzdechl si a mírně se usmál do země, "s Timem."
"Proč ti tví rodiče zakazují s ním být?"
"To je na dlouho," povzdechl si, "ale je mi to jedno. Příští rok mi bude osmnáct. Můžu se rozhodovat za sebe."
James se usmál, "takže ty už sis vzpomněl?"
"Jak... jak to..."
"Nikdy jsi nebyl na rodiče naštvaný tak moc. Nikdy jsi neměl žádné kamarády a když jo, vůbec ses o nich nebavil. Dokonce jsi nikdy nemluvil tímhle tónem hlasu a nikdy ne tak dlouho. Musel sis vzpomenout."
"Neříkej o tom rodičům, dokud na to nepříjdou sami, prosím."
"Ale oni budou rádi."
"Nebudou, věř mi. Nebudou. Chtěli předemnou zatajit celou minulost jen kvůli tomu, že byl semnou Tim."
"Proč?"
"To je na dlouho..." odsekl.
James si k němu přisedl a konečně se na něj přestal tak pronikavě dívat.
Bylo mu to hodně nepříjemné.
"Nebudu tě trápit. Až mi tu budeš chtít říct, řekneš mi to. Myslím, že byl a je pro tebe Tim hodně důležitý, že?"
Bryan jen přikývl a znovu si představil Timovu tvář, jeho úsměv a hlavně jeho hebké, horké rty. Malinko se pod tou představou začervenal. Úplně cítil jeho polibek. S vědomím, že vedle něj sedí James, ke rtům jen lehce a tak nenápadně, aby to nebylo nějak podezdřelé, přiložil hřbet ruky. Jen co se jich dotknul, přejelo jím zvlášní mrazení. Poté vstal, aby se moc nerozptyloval a přešel k oknu.
"Tak fajn, zítra vstáváme v devět. Ukážu ti to tady."
"Tak jo!"

Bylo tiché ráno. Slunce už pomalu vylézalo zpoza hor a zem se začínala oteplovat.
Dva chlapci, jeden mladší než ten druhý, vycházeli z jednoho domu. Starší, na žádost toho mladšího, dělal průvodce městem právě tomu mladšímu, který si to vyžádal.
"Tento rok ti bude patnáct, že?" zeptal se Bryan.
James se zasmál, "jo, už se těším."
Bryan se nad tím taky pousmál ale vzpomněl si, že nehoda, která amnésii způsobila, se mu stala právě v patnácti.
"Je to divný," zasmál se James, "ty jsi byl u nás tolikrát ale já u vás ani jednou."
Bryan se na něj ironicky usmál, "připomeň mi, kdo sem nechtěl jezdit..."
James se nevinně zasmál, "no, to právě nechápu, když je tu tak pěkně."
"Pěkně možná ale je tu nuda. Sice tu žije celkem dost lidí v mém věku ale kvůli mojí povaze se semnou vždycky bavil jen Tim a s tím jsem domluvený na poledne."
"A co já tu budu dělat sám?" zeptal se schválně smutným hlasem.
"Blízko je park a tam lidi chodí odpočívat. Můžeš si tam najít kamarády," usmál se Bryan. Poté zamířil směrem k parku aby Jamesovi ukázal, kde je a odkud se může vrátit bezpečně domů.
"Vážně to tu vypadá pěkně," vydechl James a podíval se okolo sebe.
Uprostřed vedla cestička, která se místy rozvětvovala ve dvě, nebo tři další cesty. Všude okolo byla tráva, pár zasázených květin a hodně stromů, hlavně listnatých, které dobře propouštěly sluneční paprsky a ohřívaly nejen zem ale i lidi, kteří na ní seděli.
"Myslím, že se sem potom stavím," řekl James.
"Tak jo. Víš už jak se dostat dom, že?"
"V pohodě," zasmál se.
Bryan mu ukázal ještě pár zajímavých míst ale pak museli domů. Teda jen Bryan aby stihl nachystat nějaké jídlo.
Když oba vešli do domu, jeho rodiče se chovali normálně, když ale řekl, že bude obědvat venku, zase se rozčílili. Zakázali mu, vzít si jakékoliv jídlo z domu. To naštvalo zase Bryana, který stejně naštvaně odešel, jen co si vzal ze svého pokoje nějaké peníze v domnění, že si nějaké jídlo koupí sám.

Když přišel k jezeru, Tim tam na něj zase čekal. Bryan se usmál nad představou, že s ním bude zase celý den a přidal do kroku. Tentokrát se však Tim neotočil jak minule.
"Ahoj," pozdravil ho zvesela Bryan. Teprve pak sebou šubl, otočil se na něj a taky se usmál.
"Už jsem se nemohl dočkat."
Bryan k němu rychle přišel a klekl si naproti. Pustil tašku s jídlem na zem, jeho obličej chytl něžně oběma rukama a dlouze ho políbil. Jejich rty se od sebe oddělily až tehdy, když už žádný z nich neměl dostatek kyslíku. Bryan ho hned potom objal a nehodlal ho pustit tak brzo.
"Ani nevíš jak moc jsem se na tebe těšil," šeptal do vzduchu.
Tim se zasmál, "vždyť jsme se neviděli jen pár hodin."
"No to sice jo ale víš jak děsných pár hodin to bylo? Musel jsem se pořád přetvařovat, aby se na mě rodiče pořád dívali jako na toho starýho Bryana a neměli zas nějaký pitomý kecy. Kolikrát jsem se chtěl zasmát nebo něco namítnout a mluvit svým normálním tónem hlasu... ale nemohl jsem."
"Jsi semnou rád?" zeptal se mírně sklesle.
"No jasně že jo," pustil ho ze svého objetí a podíval se na něj, "proči jsi tak skleslej a tváříš se tak smutně?"
"To nic," pokusil se o úsměv, "nic se neděje."
"Ale vždyť to na tobě poznám, co se děje? Nechci, abys byl smutný."
"Vážně o nic nejde," usmál se. Byl to ale smutný úsměv.
Bryanovi to vrtalo hlavou. Doteď byl normální. Co se mohlo stát, že byl tak smutný. Nepamatoval si ho tak smutného. To vždycky on ho podržel.
"Vždyť spolu chodíme, ne? můžeš se mi svěřit s čímkoliv."
Timovi, jakoby zazářily jiskřičky v očích a znovu ho políbil. Jenže tentokrát to bylo jiné. Líbal ho strašně rychle, intenzivně a vášnivě. Bryan z něj vycítil obrovský chtíč. I když už neměli v plicích žádný kyslík, nepřestávali. Jen se občas nadechli a Tim jejich rty zase rychle spojil v jedno.
Bryan zastřeně ucítil Timovy ruce na jeho zádech, jak mu po nich něžně maluje nějaké obrazce.
"Ti-Time, to už stačí..." vydechl. Ale zdálo se, že ho Tim neposlouchal. Své ruce pomalu přesouval ze zad na břicho. Bryan z toho měl až husinu. Tim napřed kroužil po jeho břišních svalech, poté pruce přesunul nahoru, na prsní svalstvo a začal si hrát s Bryanovými ztvrdlými bradavkami.
"Time... pře... staň...!" vydechl a zase rychle nabral dostatek vzduchu, který bude potřebovat. Tim ovšem nepřestal. Místo toho sjel pravou rukou níž a níž.
"Ne! už ne... Time!!" vykřikl, když se Tim dotknul jeho vzrušeného klínu. Poté ho pevně vzal a udělal pár pohybů nahoru a dolů.
"Ne... ne...!" když už ani na tohle Tim nereagoval, Bryan se rychle odtáhnul a Tima trochu odstrčil stranou.
"Proč?" zašeptal Tim, "copak... copak je vážně lepší než já?"
Bryan se na něj nechápavě podíval, "co? kdo zas?"
"No..." odmlčel se, "ten kluk."
"Jakej zas?"
"Viděl jsem vás ráno. Vypadal jsi, že se bavíš."
Bryan se začal smát a Tim se na něj nechápavě podíval.
"Takže, říkáš, že jsi tohle dělal jen proto, že jsi žárlil?"
"J-jo... chtěl jsem si tě vzít dřív, než by si tě vzal někdo jinej."
"To je dobrý," zasmál se, "a víš, že jsi žárlil na moje bratránka?"
Tim vytřeštil oči, "to... to byl..."
"Jo, můj malej bratránek. Musel jsem mu to tady ukázat. Šli jsme ráno, protože jsem chtěl být odpoledne s tebou, víš?" usmál se.
"Promiň," zašeptal a podíval se smutně stranou.
"Ne, neomlouvej se. Měl jsem ti o něm říct hned, jak jsem přišel. Vlastně jsem i rád. Jsem rád, že jsi žárlil kvůli mě a měl jsi tolik odvahy tohle udělat, abych ti neutekl. To mě neskutečně potěšilo," usmál se a zase se trochu přitáhl k němu.
"Fakt ti to nevadí? Choval jsem se jak v*l."
"Ne, nevadí. Jediný, co mi teď vadí, je ten problém, co jsi mi přivodil," zasmál se a ukázal na svůj 'malý problém'. Tim se nevinně usmál ale pořád byl tak trochu skleslý.
"Nelam si s tím hlavu," usmál se Bryan, "žárlit je lidský."
"Ale mohli jsme to vyřešit jinak."
"To sice mohli ale..." zarazil se a trochu se začervenal, "bylo mi příjemně."
"Opravdu?"
Bryan přikývl, "ne... nechtěl bys... emm..."
Tim viděl, že je červený ještě víc, než přezrálé rajče, tak se radši chopil slova, aby ho moc netrápil.
"Nebude ti to vadit?"
Bryan se jen usmál a políbil ho, "vždyť jsem ti říkal, že spolu chodíme, ne? jednou to stejně přijít musí. Takže mi to nevadí a ty se už přestaň obviňovat."
"Tak jo," usmál se. Vstal, chytl ho za ruku a zatáhl ho do nejbližších, nejvyšších křáků.
"Proč sem?"
"Tady nás nikdo neuvidí ani nevyruší," usmál se a začal si rozepínat rifle co měl na sobě. Poté Bryanovi pokynul, aby si na něj sedl. Tak si Bryan sedl.
Jen co se jejich vzrušení navzájem dotkly, Tim sebou jen trochu škubl, zatímco Bryan trochu vzdychl. Natiskl se na Tima co nejblíž a začal se pohybovat směrem nahoru a dolů. Tím způsobil vzájemné tření, které způsobovalo obrovské vzrušení obou dvou.
Bryan začal Timovi tiše šeptat do ucha jeho jméno a někdy ho i lehce do ucha kousnul, jen aby trochu ztišil svůj hlas. Tim zase naopak všemožně laskal Bryanův krk. Zachvíli levou rukou chytl jejich údy a ještě jim k vrcholu pomáhal. Oba dva tiše vzdychali.
Když Timova ruka zrychlila tempo, zanedlouho oba vyvrcholili. Bryan ještě chvíli zůstal v objetí Tima a vydýchával se.
"Time?"
"No?"
"Strašně tě miluju, víš o tom?"
"Však já tebe taky."
"Co uděláme s těma lepkavýma skvrnama na oblečení?"
"Asi je tak budem muset nechat," zasmál se, "ale ty si to budeš muset vyprat potají a sám."
"To je vážně moc k smíchu ale co mám dělat, aby to rodiče neviděli, až příjdu domů."
"Tak si to tričko vysvlečeš a vymluvíš se, že ti bylo horko."
Bryan se zasmál, "lepší nápad by nebyl?"
"Promiň, nejsem Einstein," zasmál se. V tu chvíli Bryan vstal a oblíkl se. Tim udělal to samé.
"Půjdem se už naobědvat jo? dnes jsem ani nesnídal," usmál se Bryan.
Společně, s rukou v ruce, šli ke svým taškám s jídlem, které pohodlně seděli na červené dece.