Kroniky koní, 2.díl - Ran

"Yone, kde je ta snídaně?!" zakřičel rudovlásek ze svého hotelového pokoje.
"No já nevim, asi jí narostla křidýlka a vyletěla z okna..." zasmál se černovlásek z koupelny.
"To není fér. Ty jsi snídani už měl a mě jsi nenechal ani kousíček."
"Holt realita no. Udělej si ji sám."
"A co když tě pěkně poprosím?"
"Tak to taky nezabere."
Popravdě už toho bylo na Yona moc. Včera večer Hideaki usnul až kolem jedné v noci, vstal v sedm ráno a mezi tím se pětkrát vzbudil, že se chce napít. Yon se vůbec nevyspal.
Ještě včera se snažil navázat nějaký kontakt, aby alespoň trochu blikla žárovička naděje na přátelství, a teď ho začínal mít plné zuby. Narozdíl od toho Hideakiho, kterého včera pozal, byl tenhle veselý, upovídaný a hlavně umíněný.
Chápal, proč s ním nikdo nechtěl spolupracovat.
"Promiň, ale dnes jako tvůj sluha končím. Dnes v noci to bylo naposledy, cos mě takhle otravoval."
"Ale-"
"Sbal se," přerušil ho, "naše loď vyráží za dvě hoďky."
"Fajn." Hideaki se to snažil říct tím nejublíženějším hlasem, který dokázel napodobit, ale v duchu se mu chtělo smát. Rozzlobený Yon se mu líbil víc jak ten normální.
Černovlásek vylezl z koupelny z šibalským úsměvem. Hideakiho to trošku překvapilo. Jeho hlas zněl tak naštvaně a teď se směje.
"Vlastně jsem ti něco nechal," řekl Yon. To rudovláska překvapilo.
"Fakt?" vyletěl z postele jako medvěd, kterému hoří ocas, málem se přizabil ale nakonec do kuchyně došel.
Yon se zasmál, "ha! přiměl jsem tě vstát!"
"Hej! kvůli tobě jsem se teď málem přizabil, jestli to nevíš!"
To už se smáli oba.
"Ale příště mě opravdu nebuď pětkrát za noc," poprosil.
"Jasně. Dnes jsem jen zkoušel, jak moc tu práci semnou myslíš vážně. Řeknu ti, že nikdo nezvládl vstát pětkrát v rozmezí jedné a sedmé hodiny ranní. Takže tě oficiálně beru za svojeho parťáka. Navíc si ještě nasbírál pár budů za to, jak si mě zachránil. Nikdo mě ještě nezachránil."
"Takže jsem se nevyspal kvůli tvýmu pitomýmu ověřování?" praštil se, stále s úsměvěm, do čela.
"Hai!"
"Ach jo. Dnes se pěkně vyspím ve své kajutě a ty máš zákaz tam chodit, dokud sám nevylezu."
"Fajn. Chápu, chápu," usmál se rudovlásek a natáhl se pro jablko.
Na druhou stranu byl Yon rád, že už se nebude nudit. Jeho podvědomí tušilo, že s tímhle klukem nebude nuda možná.
"Hele, co kdybych ti říkal Rajče?"
Hideakimu málem zaskočilo jablko a začal kašlat, "tak o tom si nech jen zdát!"
"Hmm... a co Hide-chan?"
"Jaky -chan? já jsem kluk!"
"No a? klukům se taky říká -chan," zasmál se černovlásek.
"To jo, ale říkají to holky klukům, ne kluci klukům!"
Yon se málem ani neudržel na nohách, jak moc se smál.
"Dělám si srandu. Budeš Rajče."
"Hej!"
"Jasně, Rajče..."

Už v osm hodin ráno krásně svítilo sluníčko. Dav lidí čekal u lodi, až bude moci nastoupit.
Yon s Hideakim byli někde uprostřed. Bylo horko, a tak se Hideaki rozhodl pro upletení copánku, černé tílko a šedé kraťasy.
Yon, horko nehorko, měl dlouhý, kožený, černý kabát. Oproti Hideakiho šlo opravdu poznat, že to není jen tak obyčejný člověk.
V téhle době to ale bylo běžné, a tak se za Yonem ohlížely pouze dívky.
"Kdy už půjdem?" povzdechl si rudovlásek.
"Zachvilku. Je tu pěkny horko," zasmál se Yon, "s takovou bude moct tvůj obličej klidně konkurovat tvým vlasům, Rajčátko."
"Urusai už!"
"Nečerti se. Bude to sranda."
"Možná tak pro tebe," odsekl.
Konečně se dav trochu pohnul dopředu. Yon se snažil Hideakiho mírnit svými vtipy a narážkami. Věděl, že by byl rudovlásek schopný se prorvat dopředu, jízdenka nejízdenka.
"Co jim tak dlouho trvá?" přešlápl na místě.
"No to víš, tolik lidí dá hlídačům pěkně zabrat."
Hideaki si jen odfrkl a založil si ruce.

Trvalo to ještě dalších dvacet minut, než se tam dostali.
"Tak jo. Teď se jdu vyspat. Dobrou noc," zívl si Yon.
"Jasně. Brý ráno," zasmál se Hideaki.
Černovlásek na něj vyplázl jazyk a zalezl si do své kajuty.
"Fuá, někdy se fakt chová jak maly děcko."
Strčil ruce do kapes a šel se podívat na palubu lodi. Cesta do Erlandy jim bude trvat přes dva dny a Hideaki nevěděl, co bude celou tu dobu dělat.
"No, tak aspoň mě nebude otravovat s tim potomým rajčetem..."
Stoupl si k silnému, po pas vysokému zábradlí a koukal se na moře. Vypadalo tak nevinně a přesto se mu protivilo. Díky němu málem umřel.
Díval se do dálky nekonečného moře a pomalu přestával vnímat. Tenhle pohled měl vždycky rád, ale zároveň ho pěkně mátl. Moře a kolem něj nic, co by připomínalo pevninu.
Z tohohle přemýšlení ho vytrhl někdo, kdo do něj prudce vrazil. Otočil se a spatřil dívku, mohlo jí být patnáct.
"O-omlouvám se, odpusťte prosím," vyhrkla a zase se rozběhla. Hideaki ji však chytl za paži.
"Kam ten spěch?"
Dívka se zatvářila vyděšeně, "pusťte mě, prosím."
"Potřebuješ si něco zařídit?"
"Pusťte mě, nebo mi pomožte!" zakřičela a začala plakat.
"Ouu, promiň. Nechtěl jsem tě rozbrečet," stále ji však nepouštěl, "řekni mi, co se děje? Tady by ses měla bavit, ne plakat."
"Oni..." nervózně se dívala kolem sebe, "chtějí mě zabít... já..."
"Ok, rozumím. Popovídáme si osamotě."
Z pásku, který se schovával pod jeho tílkem, vytáhl něco jako krystal. Zamumlal pár slovíček a nenápadně zmizeli.
Dívka ani nedutala, "nevěděla jsem, že jste mág," pronesla v Hideakiho kajutě.
"Nevykej mi, je mi sedmnáct. Takhle si připadám jak dědek," zasmál se.
"Omlouvám se."
Hideaki zakroutil hlavou, "řekni mi, co se děje."
"Jde o bohyni z tohohle jezera, Ran. Tahle loď dokáže přeplout přes tohle moře jen díky darům, které jí dávají. Vždycky to bylo ovoce, zvířata nebo šperky. Jenže tuhle plavbu chtějí objetovat člověka a tím člověkem mám být já," rozplakala se.
"Nemůžou přece zabít dívku..." zakroutil hlavou, "počkej tady, dojdu pro svojeho parťáka. Oživuje mrtvoly. Sice nebude moc rád, že ho zase budím, ale co se dá dělat, že?"

Hideaki vystartoval z pokoje jako řízená střela. Měl štěstí, že Yonova kajuta byla hned vedle a nemusel ji hledat po všech čertech. Zabouchal a bouchání opakoval, dokud mu Yon neotevřel.
"Hideaki?" zívl, "slíbils, že mě necháš na pokoji..."
"Gomen, stav nouze!"
Popadl ho za ruku a táhnul ho do svého pokoje. Yon jen vytřeštil oči, když uviděl návštěvu v Hideakiho pokoji.
"Kdopak je ta mladá dáma?"
"Jmenuji se Sayuri," představila se.
"A to je ten problém," vmísil se do toho rudovlásek, "chystají se ji zabít a já mám nápad, kterej bych bez tebe nezvládl, Yone..."

Byla tichá noc. Moře nebylo rozbouřené a ani vítr se neopovažoval tiché vlnky rušit. Pomalu ubývající měsíc svítil lodi na cestu.
Plula klidně po hladince. Jako by vůbec netušila, že je pod ní smrtící moře a v něm je teď někde bohyně moří, kvůli které se chystali zabít mladou dívku.
Yon se Sayuri byli odděleni od Hideakiho. Říkal, že potřebuje bohyni vylákat, ale pro dívku je to moc nebezpečné, tak šel sám.
Stál u zábradlí. Jednu ruku měl vztyčenou nahoru, kde mu ukazováček a prostředníček mířily ještě výš. Druhá dlaň byla na tom stejně, jen s tím rozdílem, že byla u jeho hrudi. Dlouhé rudé vlasy mu v mírném větříku vlály kolem celého těla. Mohli byste říct, že vypadal, jako by hořel.
Se zavřenýma očima mumlal nějaké věty. Po vyslovení jedné z nich, mu vždy z prstu vyskočil mírný paprsek světla, který skončil ve vodě.
Měl za úkol přilákat všechno živé v moři a trochu jim ošálit smysly. Byla to velmi slabá magie, tak nedoufal, že ošálí i bohyni, ale takový dav zmatených ryb by ji měl přinutit, podívat se na danou situaci.

Ran se opravdu zachvilku objevila. Nejdřív se snažila všechny poblouzněné ryby zase vzkřísit. Samozdřejmě se jí to povedlo, vždyť to byla jen lehká magie. Nakonec se konečně k Hideakimu vynořila.
Ten na ni jen vytřeštil oči. Nepřekvapila ho ani tak moc velikost, jako barva.
Ran byla větší jak celá loď, ploutve měla fialové a celé tělo růžové a třpytivé. Rudovlásek si nikdy nemyslel, že bude bohyně růžová.
"Eh... Zdravím, vážená bohyně moří Ran," poklonil se, "omlouvám se za vyrušení Vašeho spánku a za to, že jsem Vám takhle oblbnul rybičky, ale je čas pro vaši oběť."
Rudovlásek se snažil být co nejelegantnější. Když chtěl, uměl být muž několika tváří... nebo spíš nálad.
Pokynul rukou dozadu. Vyšel Yon a vedl někoho za sebou.
"Vy lidé..." promluvlila Ran. Její hlas byl překvapivě normální, ženský a mírně zvonivý.
"Žádné oběti nechci. Živím se řasami z tohoto moře. Tyhle řasy nerostou nikde jinde, takže mi žádné dary dávat nemůžete. Pořád mi sem házíte lidské jídlo, zvířata a nějaké divné třpytivé věci. Už to stačí. Nemám to kam dávat," zasténala bohyně.
"E~etoo..."
Hideaki, Yon i Sayuri za rohem na ni zírali, jako by spadli z višně.
"Mám lidi ráda, proto vám pomáhám zdolat tohle moře, ne kvůli darům. Takže buďte tak hodní a už žádné dary," otočila se a se žblunknutím zmizela pod hladinou.
"Hmm... takže ta oživená mrtvola zas stála za houby, co?"
"No, tak trochu," zasmál se rudovlásek.
"Ach jo..."
"No ták. Trocha energie tě nezabije. Taky jsem vyčepal půlku té svojí."
"Šak jo, šak jo, energie není ten problém," černovlásek se usmál, snažil se mrtvolu dotáhnout k zábradlí a přehodit ji tak do moře, "jen mě nebaví to uklízení."
"Ukaž, pomůžu ti."
Hideaki přistoupil k mrtvole, vedle Yona. Už už chtěl mrtvolu popadnout, ale trochu se mu zatočila hlava. Místo na mrtvolu sáhl na Yonovu ruku. Oba se na sebe trhnutím podívali.
"Eeh... gomen, gomen," usmál se Hideaki, "asi jsem to s tou energií přehnal. Byla to možná lehká magie, ale energii to žere jak prase."
Oddělal svou ruku od té Yonovy a pořádně do mrtvoly strčil, "hééj rup!"
Se žblunknutím byla tam, odkud byla vyvolána, v moři.
"Měl by sis jít lehnout, Rajče."
"Jasně, půjdu. A přestaň konečně s tím rajčetem!" zívl, "alespoň je teď slečna Sayuri v bezpečí."
"Nemyslíš na slečnu Sayuri nějak moc?" zasmál se Yon.
"Ne, nemyslím. Prostě jsme ji zachránili a tím to hasne," se zívnutím se otočil a mířil do své kajuty.
Yon se jen zasmál a jako pejsek utíkal za ním, "tak fajn. Teď si jen užijeme plavbu do Erlandy..."

Konec 2. části