Korunovace smrtí

Slunce se pomalu vyhupovalo zpoza zelených kopců. Na hradě Randaron to žilo. Přípravy na korunovaci byly v plném proudu. Král si ve své komnatě sepisoval korunovační proslov a přitom si zkoušel svou vznešenou řeč. Královna procházela přípravami a snažila se to alespoň trošku kočírovat. Jediný, kdo se o korunovaci moc nezajímal, byl princ, ač to měla být jeho korunovace. Vesele si vykračoval v zahradě a byl duchem jinde. Jeho chůva posedávala opodál a nešťastně se na svého chráněnce koukala. Tajemník, jenž právě vstoupil do královských zahrad, se pokorně uklonil a štrádoval si to přesně k princi. Hoch strnul a jak se tajemník přibližoval, on se vzdaloval. Tajemník se zamračil a přidal do kroku. Princ si to ale nenechal líbit a snažil se svůj krok též zrychlit. Chůva se na chlapce dívala a čekala, kdy se její milost vrhne do strouhy za jejími zády. Tajemník se zastavil a pokorně zase couvl, když se princ začal cachtat ve vodě. Chůva se začala pro sebe smát. Princi ale neušlo, že se mu směje, ale neřekl nic, jen se rozesmál s ní. Tajemník se zhluboka nadechl a pomohl svému princi opět na nohy.
„Co jsi mi to chtěl, Felixi?“ zeptal se princ, když se přestal smát.
„Vaše paní matka vzkazuje, že byste si měl jít vyzkoušet šaty na svou… ehm…korunovaci,“ odpověděl Felix se ztlumeným hlasem.
„Ale já si nechci jít nic zkoušet,“ začal se princ vykrucovat jako malé děcko.
„Ale princi, vždyť ani nevíte, jaké šaty vám přichystali,“ promluvila chůva. Princ se na ni podíval a smířeně sklopil hlavu.
„Tak se mi to líbí, pane,“ řekl Felix. Popadl prince za rámě a táhl ho do hradu. Chůva se zvedla a pomalu se šourala za nimi.
V princových komnatách bylo snad více služebníků než kolem toho rozruchu na nádvoří. Královna seděla na okraji postele a netrpělivě očekávala svou nezbednou ratolest se vznešenými šaty na klíně. Byli opravdu krásné, jak se na královské šaty sluší a patří.
Tu se ozvalo lehké zaklepání.
„Vstupte,“ odpověděla královna a postavila se. Šaty přitom položila na postel. Dveře se pootevřely a dovnitř vešel tajemník s princem. Královna spráskla ruce a přiběhla k synovi. Chytila ho za paže a vyděšeně si ho prohlížela, pak mu sáhla na čelo. Princ se otráveně otřepal a vymanil z matčina sevření. Královna se na něj zamračila a podala mu bez jediného slova šaty. Princ je přijal, ale když jeho urážená matka odešla, hodil je zpět na postel.
„Měl byste si je vyzkoušet, pane,“ namítl tajemník a sebral pomačkaný oděv. Princ jen pokrčil rameny a přešel k oknu.
„Co chcete dělat?“ zeptal se Felix a chytil prince za rukáv.
„Já nechci být králem, Felixi. Nikdy jsem o to nestál. Teď mě otec nechá korunovat jen, protože je válka na spadnutí. A až budu králem, budu muset vést jeho… totiž své vojsko místo něj. Ano, Felixi, můj otec je zbabělec a radši pošle do války svého syna, než aby tam jel sám,“ odpověděl princ, na chvíli se odmlčel a znova spustil: „Ani se mě nikdy nezeptal, jestli se tím králem chci stát. Ale vím, jak ho přiměju mě nekorunovat.“
Tajemník se na něj jen nechápavě díval…
…Zazněli trubači. Korunovace mohla začít, jen princ chyběl a spolu s ním i tajemník. Král netrpělivě kráčel sem a tam. Královna seděla opodál a nevěřícně kroutila hlavou. Dav, který se nashromáždil v sále, si začal šuškat, že princ je nevychovaný fracek. Najednou se dvoukřídlé dveře do sálu rozrazili a v nich stál tajemník. Všichni rázem ztichli. Tajemník se dal do poklidné chůze, až došel ke králi.
„Kde je můj syn, Felixi, kde je ten spratek,“ řekl potichu král, div přitom nechytil tajemníka za límec.
„Hned tu bude, pane,“ odpověděl Felix klidným hlasem. Král se zhluboka nadechl a opovržlivým pohledem sledoval tajemníka, jak se zařadil mezi sluhy.
Opět se ozvali trubači. Dva sluhové, kteří by se dali brát jako vrátní, otevřeli dvoukřídlé dveře. Dav propukl ve sborový smích. Muž, který stál ve dveřích, byl sice princi podobný, ale nebyl jako princ oblečen. Královna vyjekla strachy a sesunula se ve mdlobách na zem. Služebné se přihnali ke své paní a pomáhali jí, se opět posadit do křesla. Muž se dal do pohybu. Šel otřepanou chůzí, kterou očividně nešel poprvé. Zastavil se těsně před králem a poklekl na pravé koleno. Král opovržlivě hleděl na tuláka, ale nedokázal nic říct.
„Kdo jsi tuláku,“ promluvil král a sešel ze stupínku, na kterém byl umístěn trůn. Muž pozvedl hrdě hlavu a pro sebe se ušklíbl.
Král sešel až k němu a promluvil: „Tohle není můj syn. Co jsi s ním udělal, tuláku.“
„Začaroval jsem ho. Je pryč a už ho nikdy neuvidíte, vaše výsosti,“ odpověděl muž a dál se škodolibě usmíval. Královna se opět sesula na zem a její muž se jen nepřítomně pohyboval zpět k trůnu. Služebné se opět vrhli ke své paní. Král ztěžka usedl a podíval se na tajemníka. Ten vyděšeně zíral na muže, jako by se ho snažil zeptat, proč to dělá. Dav si začal něco šuškat mezi sebou.
Muž se zvedl z pokleku a s úšklebkem se otočil k davu. Tou samou uličkou, kterou přišel, chtěl také odejít, ale král vydal rozkaz: „Zavřete jej do vězení. Zítra ráno jej nechte popravit.“
„Ale to nemůžete,“ vykřikl Felix a vrhl se ke královým nohám.
„A proč ne, Felixi? Řekl, že začaroval mého syn, tak proč ne?“ zeptal se král a znovu vstal.
„On je váš syn, pane. Jen se převlékl,“ odpověděl tajemník. Vzápětí ale dostal pěstí od krále. Zatím co se snažil Felix přesvědčit krále, že to byl jeho syn, prince odvedli do kobky…
…Princ seděl na vlhké zemi v otrhaných šatech a v železech. Nebyl nijak smutný, ale nebyl ani šťastný. Jeho otec ho dal zavřít, ale vždyť si za to mohl sám. Když byl v korunovačním sále, měl naději v tom, že jej otec pozná, ale on ho nepoznal a právě teď už ho opouštěla víra v záchranu.
Na schodech, které vedly do kobek, se objevilo světlo. Za chvíli světlo prozářilo potemnělou místnost. Na schodech stál tajemník. V jedné ruce držel pochodeň a ve druhé držel svazek klíčů. Tajemník se na svého prince usmál a zastrčil pochodeň do jednoho nástavce. Princ oplatil úsměv a postavil se na nohy, které neměl svázané. Tajemník přistoupil k mřížím a zasunul jeden klíč do zámku. Bohužel klíč nebyl pravý a tak zkusil další.
„Co to děláš, Felixi?“ zeptal se princ.
„Zachraňuji vás, můj pane,“ odpověděl tajemník a vesele zkoušel další klíče.
„Já se nechci vrátit jako poslušný synáček. Ani nechci žít na útěku,“ řekl princ a chytil tajemníka za předloktí. Felix přestal odemykat a pohlédl na svého pána. Ve tváři měl kamenný vyrovnaný výraz, ale v očích se mu zrcadlil strach a smutek.
„Mám vás rád, pane, a nechci, abyste šel na popraviště, či na hranici,“ řekl tajemník. Na chvíli bylo hluboké ticho. Pak se princ vzdálil od mříží a usadil se opět na vlhkou zem. Felix se uklonil a odešel. Na schodech se ještě jednou podíval na svého prince. Ten se na něj usmál a tajemník se jen tak pro sebe ušklíbl…
…Kolem popraviště byl další nesčetný dav. Lidé měli rádi takovou to drsnou zábavu. Příchod krále s královnou oznámili opět trubači. Tajemník s kamennou tváří zapadl za královo křeslo. Nechtěl se na to koukat, už jen protože muže, kterého chtěli popravit, byl jeho pán.
Najednou všichni ztichli. Uličkou, která vznikla smrštěním davu, se táhl muž, jenž říkal, že začaroval jejich prince. Muže dotáhli až k popravčímu špalku a tam ho chvíli nechali ležet. Pak král povstal a napřáhl ukazováček na ležícího člověka.
„Slyš verdikt, který jsme, my váš král, rozhodli. Za údajné kacířství budeš dnes popraven,“ promluvil král a znovu se posadil, pak ještě dodal: „Chceš k tomu něco říci?“
„Ano, můj pane. Jako kacíř, neměl bych být upálen? Rozhodně mě tohle pobavilo,“ řekl muž a škodolibě se usmál.
„Jestli chceš, můžeš být upálen, ale vsadím se, že toto bude rychlejší,“ odpověděl král.
„Pak mi tedy dovolte, abych se mohl srdečně naposledy zasmát,“ řekl muž a rozesmál se.
Král se napřímil a svraštěl čelo, pak vykřikl: „Ty se nám budeš posmívat? Už jen tomu, že můj syn zmizel tvojí rukou? Popravte ho, hned.“
Muž se přestal smát a poslušně poklekl a nastavil hlavu na špalek. Při tomto procesu spadla z mužovy hlavy čepka. Odhalila tak světlé princovi vlasy, ale bylo pozdě. Král vytřeštil oči, ale než stačil něco říct, princova hlava sjela do košíku pod špalkem. Královna se dala do pláče a celé nádvoří, kde se poprava konala, propukla ve vyjevený šepot. Tajemník za královou židlí přivřel víčka a po tvářích mu stékaly slzy. Král nebyl schopen slova, jen se mu v hlavě honilo: „Tajemník měl pravdu. Nechal jsem popravit vlastního syna. Co jsem to za otce? Ale proč si vymýšlel?“
Tak místo princovi korunovace, byl jeho pohřeb. O několik dní později se královna zabila ve svých komnatách. Randaronské království se válce nevyhnulo a později i padlo. Z Randaronu zbyli jen trosky. Král padl spolu se svým vojskem a tak jediný kdo z téhle nesmyslné války přežil, byl tajemník. Ten se vydal na jih za novou prací a jídlem. Tam našel ale jen chudobu. Tou dobou se zrovna proháněl po Zemi mor a tajemník na něj později i umřel. Je vidět že ne všechno má šťastný konec.