Kořist co dala zabrat 3 - Když se podaří, co podařit se nemá

KDYŽ SE PODAŘÍ, CO PODAŘIT SE NEMÁ

Kdyby Madarame měl možnost volit mezi zvracením spojeným se zelenkavou barvičkou nebo parádním výbuchem vzteku, volil by to druhé s ohledem na to, jak často byl Seijim srážen na chodník. Bohužel pro něj, jeho tělo, hlavně žaludek, zvolilo první možnost a perfektně zelený Madarame vyhodil bohatou Kyosukeho snídani k obrubníku. Trochu mu jí bylo líto. Seiji ho jen zmateně pozoroval.
„J-jste v pořádku?“ Měl v tváři ustaraný výraz a měnil barvu ze zelené na bledou. Po střetu měl stejný problém jako profesor – udržet žaludek na uzdě, ale on nesnídal a tak to tolik práce nedalo.
„Hm..“ Zabručel Madarame od krajnice.
„Víte, zvracení je příznakem otřesu mozku.“ Strachoval se Seiji.
„Nebo taky parádní opice spojené s kocovinou.“ Bručel si svojí Madarame a začal se sbírat k odchodu. Seiji na něj pouze nevěřícně zíral, poddávajíc se vlastnímu bolehlavu. S další omluvou se urychleně vydal do lékárny pro tolik touženou úlevu.
* * *
Seděl doma na pohovce a zíral před sebe se sklenicí šumivého Céčka v ruce, na víc se opravdu nezmohl. Jak zbědovaně v tu chvíli Madarame vypadal. Litoval, že ho v takovém stavu viděl student a neskutečně se za sebe styděl. Doufal, že to nebude mít následky.
* * *
Chodil po škole jako duch a doufal, že by snad mohl být i tak průhledný, snad i neviditelný. Bohužel, asi byl víc než viditelný.
„Sensei! Sensei! Sensei!“
Otočil se za hlasem s dosti nepříjemným výrazem v očích.
„Copak se děje?“
„Sensei, někdo vyvěsil vaše fotky na veřejnou tabuli.“
„Cože?!“
„No vaše fotky, Sensei..“
„Cožeee??!!??“ Nasadil rychlost pátého stupně a letěl k nástěnce, kde opravdu visely fotky pořízené přesně ve chvíli, kdy si důvěrně potykával s krajnicí a bohatě jí kropil obsahem svého žaludku. Nahodil křídově bílou a fotky sundal.
„Povedly se, co?“ Leknutím nadskočil.
„Kyosuke?!“
„Ne, to jsem nefotil já, ale fakt ti musím říct, že ti to sluší za každé situace.“
„Radši je vezmi a vyhoď, já jdu do tělocvičny a cestou nepotkám žádnej koš.“ Vrazil mu zmuchlané fotky do ruky a nasupeně odkráčel. Kyosuke se jen usmíval a pomuchlané fotky zastrčil do kapsy.
* * *
„Mayuu, pořádně se po tom míči vrhni!“
„Kisame, nepodávej tak prudce, dyk ty holky rozdrtíš už při podání, podívej se jak sou hubený, to ti jich není líto?!“
„Tami, neboj se toho míše, nekouše, jen ho odbij přes síť!“
Naučit tuhle třídu volejbal bylo opravdu nad lidské síly. Všichni se zdáli jako polena. Tedy jen holky. Míče se bály a kluci je opravdu nešetřili. Madaramemu nepřišlo férové ukazovat svojí sílu tímto způsobem, dle jeho názoru se dá na holky jistě zapůsobit lépe, než jim do nalíčeného pěstěného xichtíku vpálit volejbalový míč. Ale když to ti adolescenti tak chtěli, měli to mít. Co on by se do toho pletl. Jediný, kdo hrál přiměřeně tělesné konstituci holek byl ten Yamamoto-kun. Ohleduplný chlapec.
Ostré písknutí proťalo tělocvičnu a potrápilo uši studentíků.
„Tak, mládeži, pro dnešek konec, mazejte do sprch na další hodinu!“ Poslední vyučovací hodina dnešního dne pro něj, těšil se domů.
„Prosím profesora Hayo Madarameho do sborovny.“ Vytruboval rozhlas. S hlasitým, neskrývaným povzdechem se tam vydal.
* * *
„Můžete mi vysvětlit, Hayo-san, co ty fotky měly znamenat?!“ Tvářila se ředitelka jako bohyně pomsty. Vzhledem k upnutému kostýmku, uhlazenému uzlu místo vlasů a naprosto nevkusné rtěnce byl vzhled dosti realistický.
„Já opravdu netuším.“ Pípl Madarame.
„Pro tentokrát to přejdu jen s napomenutím, ale pamatujte, ještě dvě a máte letecký den, je to jasné?!“ A nasupeně odletěla. Jak baba na koštěti. Madarame se zničeně hlemýždil převléct.
„Sensei, Sensei!“
„Co je ZASE?!“
„Sensei, před školou jsou kluci z jiné školy co vyzvali Yamamota-san na souboj.“
„Zase..“ Podotkl si Madarame v duchu.
„Jistě, jistě, hned tam jdu.“ A nasadil první stupeň hlemýždí rychlosti. Když se dostal na prostranství před školou, zápas byl v plném proudu a Seiji měl jasnou převahu, byť početně byl v nevýhodě pěti na jednoho. V Madaramem narostl obdiv. Ten v první chvíli. V druhé to byl strach, ti kluci měli uniformu Midoriaki, školy, ze které musel Madarame odejít, protože ředitel ho zasadil na svůj seznam budoucích trofejí. V okamžiku, kdy neuspěl, dostal Madarame padáka. Ani nechtěl vědět, co o něm bývalý nadřízený rozhlásil, protože od té doby na něj studenti Midoriaki koukali skrz prsty.
„Jejda, kluci, koukejte, kdopak to tu je.“ Začal posměšně pořvávat blonďatý gauner s prošpikovaným uchem.
„Jůů, pan nenaučitel Hayo-kun.“ Chytil se nabízené noty druhý výtržník.
„Co si to..“ Ani nedořekl a byl sražen připravovanou ranou k zemi.
„Sensei, jste v pohodě?“ Staral se v tu chvíli Seiji o tělocvikáře, vymetajícího prach ulice. Seiji ho snad už ani jinak neznal. Podle něj to k profesorovi patřilo.
„Jo, sem. Teda myslim.“ Sbíral se Madarame.
„Tak si to rozmyslete hodně rychle a buď zůstaňte ležet a nepřekážejte, nebo mi pomozte.“ Zazněl jasný povel od Seijiho.
„Yamamoto-kun, takové jednání si vyproš…“ Opět se políbil s matičkou zemí, když ho jeden z útočníků kopl do zad.
„Tak sakra nechte ho, to nemáte úctu k profesorům?!“ Vyhodnotil Seiji rychle situaci. Madarame neměl ani šanci se bránit, natož mu pomoct.
„Úcta k profesorům? To myslíš tuhle směšnou kreaturu tady na zemi?“ A kopl do Madarameho.
Seijimu se před očima objevily červánky a vrhl se na protivníka. V okamžiku, kdy mu sundal nohu z profesora, dostal Madarame možnost postavit se na vlastní nohy, čehož využil. Postavili se k sobě zády a společně souboj dotáhli do zdárného konce. Byli na sebe hrdí a zrychleně dýchali, opírajích se zády o sebe.
„Co to tohleto..!!“ Vletěla do hloučku přihlížejících studentů ředitelka. Novodobé pojetí čarodějnice. Koště vyměnila za nevkusné vysoké podpadky, na kterých klopýtala jak klokan na chůdách a rozevláté zacuchané vlasy vystřídal přísný ulízaný uzel.
„Zase Hayo-san! A Yamamoto taky!“ Do ředitelny, OBA!!“ Řvala a prskala okolo sebe, až nejbližší studenti ustupovali před nechutnou sprškou. Se sklopenýma hlavama se šourali do ředitelny. Věděli, co je čeká. Madarameho druhé napomenutí ze tří, dokonce to stihl v jednom dni a Seijiho další příděl hodin po škole. Holt když se daří, tak se daří…