Kořist co dala zabrat 2 - Nový bar ve městě

Nový bar ve městě

Uplynul už měsíc co Hayo Madarame učil na Mitsuhashi tělesnou výchovu a byl s tímto místem velice spokojený. Pokud se mu dařilo vyhnout ředitelce, což se mu dařilo, měl jen šťastné dny. Se svým kolegou v kabinetu si rozuměl, dokonce zjistil, že Hanabi Kyosuke je velice zábavný společník. Nemohl by vyčíslit čas, který s ním o přestávkách proplkal. Mluvili o všem možném. Kyosuke se Madaramemu svěřil, že ho ženy nepřitahují. Zpočátku z toho byl Madarame vyjukaný a nebylo mu to zrovna po srsti, opravdu neměl homosexuály rád, spíš je nesnášel, ale kdyby mu to Kyosuke neřekl, prd by poznal. To ho alespoň trochu uklidnilo a Kyosuke u něj získal své vlastní místo i přes svou orientaci.
„Ty, Hayo-san, co kdybychom šli dnes na pivko po práci? Alespoň na jedno.“ Lámal jedno odpoledne Kyosuke Madarameho. Chtěl jít pít a nechtěl jít sám. Měl vytipovaný bar, který chtěl navštívit a k tomu potřeboval maličkou lest a společníka.
„Noo, snad by to i dneska šlo, oba učíme do dvou, tak já se jen po práci skočím domů převléknout a sejdeme se v půl čtvrté na náměstí pod hodinama?“ Souhlasil nadšeně Madarame. Doufal, že by si snad dnes mohl sehnat nějakou přítelkyni, přeci jen mu samota nevyhovovala, byl družný a v posteli měl spoustu místa.
„Jop, budu tam včas tak ne že ty budeš meškat.“ Usmál se Kyosuke.
V půl čtvrté se setkali na náměstí, Kyosuke tam celý natěšený čekal už od tří, opravdu se do toho baru těšil. Jakmile Madarame dorazil, chytil ho za ruku a už ho táhnul. Madarame si připadal jak vlaječka v uragánu, neměl nejmenší představu o tom, do kterého baru ho Kyosuke táhne.
„No ták, Hanabi-san, ten bar nám přeci neuteče, nemusíš mě tak táhnout.“ Zkoušel na své koncové pozici protestovat Madarame. Protesty neměly žádný účinek a Madarame byl po zbytek cesty tažen dosti nevybíravým způsobem. Když dorazili do baru, divil se, že nemá oblečení minimálně o deset čísel větší při tom jak ho Kyosuke táhnul. To byl ovšem ten menší problém. Ten větší byl, že se v baru nevyskytovaly vůbec žádné holky. Ale opravdu ani jedna. A oblečení ostatních pánů bylo..přinejmenším odvážné a velice odhalující, často latexové.
„Ty, Kyosuke, kam jsi mě to vlastně zatáhnul?“
„Do gay baru, je v tomhle městě nový, chtěl jsem ho obhlédnout aniž by mě někdo obtěžoval a k tomu jsem potřeboval pánskou společnost. Já ti to neřekl?“ Uculoval se.
„No tos mi teda opravdu neřekl. Víš jak takový lidi nemám rád, ty jsi můj kamarád a to je něco jiného, ale myslím, že tohle je na mě moc.“ Pokoušel se nabrat trochu nedostatkového kyslíku do plic Madarame. Ovšem, čeho moc není, toho moc neseženete, proto se Madarame musel spokojit s troškou kyslíku a spoustou kouře z cigaret. Až mu z toho smradu bylo nevolno. Než se stihl vzpamatovat z prvního šoku, nastal druhý. Kyosuke ho drapnul na ruku a táhnul do nitra té gay obludnosti, ze které chtěl Madarame tak moc utéct. V momentální situaci byla myšlenka na útěk zažehnána s nálepkou Utopie. Madarame nepochyboval, že by určitě byl nejrychlejší běžec, rychlejší než olympionici, ale dokud Kyosuke měl svůj železný stisk, opravdu to bylo nemožné. Madaramemu vrtalo hlavou kde vzal matikář takovou sílu. U rovnic přeci svaly nenaženete. Kyosuke během Madarameho přemýšlení vyhlédl prázdný stůl a zamířil přímo k němu. Než Madarame stihl zaprotestovat znovu, byl usazen na měkkou lavici.
„Dobrý den, copak si dáte k pití, cukroušci.“ Zavrkal jim nad hlavami klučina, odhadem 18 let v uniformě maidky s chybějícím předním dílem uniformy. Bradavky mu koukaly nestydatě ven a mladíkovi to buď bylo jedno, nebo to neřešil a nebo na to byl dokonce pyšný?
„Ahojky zlato, mohl bys mi dát jedno pěkně studený a tady mýmu zajíčkovi taky?“ Jal se hned slova Kyosuke.
„Jistě, hned to bude, hrdličky.“ Mrknul rádoby-maidka a zmizel. Vůbec tedy podle Madarameho názoru nebyl sladký, natož zlatý, natož zlato, jak ho Kyosuke nazval.
„Hanabi-san, nezdá se ti, že je to trochu moc? Dokázal bych si to pivo objednat sám a míň..jak to říct..ulítle.“ Čertil se Madarame.
„Ale notak, pokud chceš být nenápadný, musíš se chovat stejně, jinak tu budeš víc než zajímavý pro všechny. Nedotknuté zadky každého přitahují a pokud to o tobě zjistí, budeš na tom hůř jak zboží na trhu nebo banány v zimě.“ Varoval ho.
„Ježííš, tos mi to nemohl říct dřív, Hanabi-san? To bych sem jinak vůbec nešel. Je tu větší koncentrace gayů než můj ubohej žaludek může zvládnout! Vidíš?! Támhle se zrovna tři vožužlávají!! To jim to není blbý takhle přede všema?!“ Rozhořčil se Madarame.
„Klid, Hayo-san, ty si mi ale pěknej nervák. Když je to gay bar tak tu nikdo nemusí nic skrývat, chápeš? Pokud se na to nechceš dívat, tak tam prostě tak vyjeveně nečum.“ Bavil se Kyosuke Madarameho výrazem.
„Tady to máte, hrdličky.“ Přicvrlikal rádoby-maidka a skládal před ně krásně orosená točená pivka. Na Madarameho nezapoměl spiklenecky mrknout, až Madaramemu přejela husina po celém těle. Opravdu se z tohohle baru chtěl dostat se zdravou kůží a netknutým zadkem a pokud možno co nejdříve. Hlavně si chtěl při odchodu zapamatovat polohu baru aby se mu v blízké i daleké budoucnosti mohl obloukem vyhýbat.
„Kampaiii.“ Začal svou žízeň hasit Kyosuke.
„Kampai.“ Zafrfňal Maradame. Vůbec v tomhle hadím hnízdě neměl chuť pít, ale jak se říká – žal a zlé pocity je třeba utopit v alkoholu. A Madarame utápěl, div neutopil i sám sebe. Po chvíli se dalo konstatovat, že je více než společensky unavený a dost přebral. Kyosuke na něj koukal velice povaveně.
„Teda Hayo-san, netušil jsem, že jsi proti alkoholu tak slabý.“ Culil se a očička mu po vypitém alkoholu trošku cukala kam neměla. Držel na uzdě i svoje oči, i svoje chutě. A šlo to těžko.
„Já ti dám Hayo-san, sakra!“ Brblal Madarame.
„Už spolu nějakej ten pátek makáme, říkej mi Madarame, už mě to tvoje Hayo-san otravuje, cítím se jak cizí, Kyosuke.“ Vrčel.
„Hai, Hai, Madarame. Každopádně to nic nemění na věci, že bysmě už mohli zvednout kotvy. Nejen my už máme upito a mohlo by to tu být za chvíli pro tebe nebezpečné i když jsi tu se mnou.“ Snažil se odtáhnout Madarameho. Ten měl nohy jak ze želé a žaludek ve stavu rozbouřeného moře. Sotva ho Kyosuke vytáhl na vzduch a on dostal jako bonusový přídavek kyslíkovou facku, pocítil nutkání označkovat první sloup. Původně si myslel, že chce jen na malou, ale žaludek nedal pokoj a tak zvracení mělo přednost. Křečovitě objímal sloup a před očima měl černé mžitky, Kyosuke ho pozorval se značnýma obavama. Když Madarameho žaludek uznal svou vzpouru za dostatečnou, mohl se v klidu vymočit a nechat se odtáhnout Kyosukem směr domov.
„Ty, Madarame, kde vlastně bydlíš?“ Kyosuke totiž zjistil, že neví, kam Madarameho odtáhnout.
„V postýlce s modrým povlečením.“ Neusnadňoval mu to Madarame.
Jelikož Kyosuke bydlel od baru jen pár ulic, rozhodl se toho opilce odtáhnout k sobě aby se z toho alespoň trochu vyspal. V bytě s ním plácnul na postel a sám se uložil v obýváku nerušeným spánkem napitých. (Totálně vožralých…)
* * *
Ráno bylo pro Madarameho více než kruté a nepřívětivé (spravedlivé). Probudil se v cizí posteli s takovým king kongem na zádech, že by se za to nemusel stydět žádný holywoodský trhák, v puse měl sucho jak na Sahaře po sto letech bez deště a hlava se mu dokonale motala tak, že ani nebyl schopný se zvednout, jen bezmocně zaúpět.
„Áááá, koukám, že pan kořala se nám už ráčil vzbudit.“ Smál se Kyosuke na celé kolo. Ani jemu nebylo nejlépe, ale rozhodně to s alkoholem nepřebral tak jako Madarame. Madarameho kocovina dosahovala neuvěřítelných hodnot a nedalo se vlastně ani říct jestli už je to kocovina nebo má pořád upito.
„Kdybys mi radši udělal kafe, Kyosuke, místo toho aby ses mi smál. Tvůj smích je v takovém stavu jak kladivem do hlavy.“ Bručel nevrle. Medové vlasy se mu lepily na krk a na čelo.
„Ty, Kyosuke, mohl bych se u tebe prosím vykoupat?“
Kyosuke se zarazil v polovině kroku.
„Ehm, no, jistě, posluž si, ručníky jsou ve skříňce.“ Tohle tedy nečekal. Kdyby tak Madaramemu mohl říct, jak ho přítomnost nahého pohledného kolegy v jeho sprše dráždí. Ne ve špatném slova smyslu. Nemohl si nevšimnout hned první den, jak je Madarame krásný. Neměl odvahu na něj cokoli zkoušet, když už ho uznal jako jediného gaye ve své blízkosti. Vychutnával alespoň jeho přátelství. Aby nevnímal tekoucí vodu, postavil na kafe. Doufal, že bublání konvice zastří zvuk sprchy. Aby si vše pojistil, začal ještě dělat snídani. Ani nezaregistroval když Madarame vešel do kuchyně. Ke kyosukeho zděšení měl pouze omotaný ručník kolem pasu a své vypracované tělo vystavoval na obdiv. V medových vlasech se stále leskly kapičky vody a jeho černé oči už neměli ten opilecký povlak, který ráno zaznamenal. Nasucho polkl, bylo to na něj moc.
„Madarame, mohl bych tě o něco požádat?“ Obrátil se ke svému příteli zády a sevřel kuchyňskou linku.
„Jistě, Kyosuke, copak se děje?“
„Oblékni se prosím, neprovokuj.“ Pouze stručná žádost. Ale i tak to donutilo Madarameho, aby si uvědomil svojí chybu. Běžel do ložnice a prásknul dveřma, div nevyletěly z pantů.
Do kuchyně se vrátil oblečený a upravený, jak se sluší na středoškolského profesora.
„Díky.“ Hlesl pouze Kyosuke.
„Omlouvám se, vůbec mi to nedošlo.“ Červenal se Madarame. Než stihl zrudnout úplně, přistála před ním bohatá snídaně.
„Ty umíš vařit?“ Rozzářil se Maradame jak vánoční stromeček, popadl lžíci jne nepodobnou lopatě a pustil se do česnečky.
„Jistěže umím vařit, žiju přeci sám.“ Smál se Kyosuke. Byl rád, že Madaramemu chutná.
V odpoledních hodinách se Madarame rozloučil a jel nejkratší cestou domů do vlastní postele, která ho i na tu dálku tak volala. Původně chtěl na vlak utíkat, ale po dvou rychlejších krocích zjistil, že má hlavu nejspíš plnout střepin a tak volil pomalejší, ale jistější tempo.
* * *
Toho dne nebyl Madarame jediný, kdo se potýkal s kocovinou. Seiji se rozhodl udělat si free večer při pivku a filmech. Jen neodhadl poměr piv k filmům a stejně jako Madarame se potýkal s bolehlavem.
Rozhodl se skočit si do lékárny pro něco na bolest hlavy, protože byla urputná a on se kvůli vlastní blbosti nechtěl trápit celý den. Když se blížil k přechodu, slyšel cvakaní zeleného panáčka a jelikož nechtěl u hlučné silnice čekat do další zelené, rozběhl se. Bohužel v návalu kocoviny nestačil na protějších chodníku včas zastavit a sestřelil nějakého chodce.
„Argh, omlouvám se, moje chyba.“ Omlouval se v návalu bolehlavu. Pak až teprve zvedl oči. Pod ním ležel profesor tělocviku, ve tváři stejně zelený jako on sám, v očích vztek.
„Yamamoto-kun, zase?!!“
Jediná reakce ze strany Seijiho: „Ups.“