Klavíristova útěcha

Potemnělou, jen slabým světlem ozářenou místností, kde jedinými diváky hlasitého ticha byly opuštěné stoly a židle obrácené vzhůru jako mrtvý hmyz, se nesl chlad. Prach z rušného dne, kdy většina obyvatel vysokoškolské koleje odjela domů, zvolna usedal na nábytek. Okna, zatažená tmavými lacinými závěsy nedala do pokoje vniknout byť jedinému paprsku záře měsíce, nebo pouliční lampy. Vzduchem se nesl lehký alkoholový opar, prozrazující něčí přítomnost. Avšak brzy se k němu přidala další neklamná zmínka faktu, že v místnosti někdo je.

Jen jediná klavírová klávesa vykřikla do ticha svůj vysoký tón. Mladík ji nechal doznít a napjatě poslouchal, ve snaze zbystřit poslední chabé dozvuky ozvěny. Dýchal pomalu a těžce, pozorujíc své prsty, jak pozvolna kloužou na klavírových klávesách, ačkoli se neodvážil rozezvučet další. Zavřel oči a soustředil se pouze na svůj dech. Jeho jindy napjaté smysly byly nyní otupělé lihovinami a kdo ví čím ještě, když zasedal za hudební nástroj, na který se mnoho let učil hrát. Najednou měl pocit, že to nedokáže, že nezvládne zahrát jakoukoliv skladbu bez toho, aby něco nespletl. Soustředit se bylo příliš namáhavé. V hlavě neměl nic a přesto tak mnoho. Vzpomínky a hlasy, tváře a tento zvláštní osamělý večer, to vše mu zakazovalo umístit prsty přesně tam, kde měla začínat tato nikým neoceněná skladba.
Mladík měl lesklé, jako uhel černé vlasy, jejichž délka jim nedovolovala padat do očí. Snědá mužná tvář nesla smutný a snad až přespříliš unavený výraz, přestože veškerá dětskost z nich během let a zkušeností vyprchala a ponocování měl černovlasý ve zvyku. Byl vysoký a štíhlý, nadmíru přitažlivý, než že by bylo možné si jej v davu nevšimnout. I když měl možná zlý pohled ostražitého psa, nemusel ani promluvit, aby kterýkoliv drzý výrostek pochopil, že se má stáhnout a nestát mu v cestě.
Odhodlal se. Hrubě a patrně i naléhavě udeřil prsty do kláves. Hrál. V tiché, temné místnosti to byl zvuk vzlyků a křik, jakoby sama hudba vypovídala o mladíkových pocitech. Jednou byla hluboko posazená, plakala a zlobila se na celý svět, nadávala a stěžovala si. Po druhé zase kvílela vysoko v bolestech a stenech, prosila o odpuštění a volala po pomoci.
Jisté pohyby prstů černovlasého jasně značily, že tuto kompozici nehraje poprvé, ale přesto bylo vše tak živé, tak procítěné a emotivní, že i pláč nad touto skladbou by byl ubohým projevem obdivu. Jedinkrát se nespletl, i když sotva vnímal tuto realitu. Cítil jak mu v žilách proudí alkohol a roztahuje mu žíly a cévy. Jakoby právě kořalka byla tekutinou, jež jej drží při životě. Uspěchaná melodie se zvolnila a přešla do pomalé, smutné, jednotvárné zpovědi.
„To bylo krásné.“ Ozval se ode dveří hlas, jehož majitel byl černovlasému moc dobře znám. Byl to Jarro, mladíkův kamarád z koleje. Taky nejel domů, neboť je od jejich blízkých a rodin dělila nejen vzdálenost, ale i mnohahodinová cesta vlakem, autobusem či jinými dopravními prostředky. Černovlasý při pohledu ke dveřím viděl jen černočernou nic neříkající tmu.
„Co tady děláš?“ Zeptal se zostra. Pochvala, jež mu věnoval Jarro, byla podružná. Neměl rád, když ho někdo vyrušuje, zvlášť když chce být sám. Dnes neměl den, kdy by vyžadoval společnost. Spustil ruce s klavíru a poslouchal tíživé ticho.
Jarro vystoupil ze tmy na světlo. Byl pravým protikladem Duffyho. Pleť měl světlou, snad až bílou. S tváří podobnou té andělské a roztomilým zřetelně chlapeckým vzezřeným představoval nevinnost samu. Světlé, na krátko střižené vlasy si pečlivě upravoval na ježka a kdykoliv mohl, hodil na někoho svůj okouzlující úsměv. Nebyl nijak zvlášť vysoký a ani vypracovaný, avšak snad právě to hrálo v jeho prospěch. On byl panenka, kterou by mohl jeden neuvážený dotek rozbít. O jeho atraktivitě pro druhé pohlaví nemohlo být pochyb.
„Chystal jsem se, že půjdu spát, ale uslyšel jsem, jak hraješ. Věděl jsem, že jsi to ty, nikdo jiný tu na klavír nehraje.“ Přišel světlovlasý k mladíkovi blíž a až potom ucítil ten zřetelný zápach alkoholu. Předtím netušil, že je černovlasý opilý, ale nyní mu to jasně viděl na očích. Věděl, že si občas dá skleničku i víc a také že mnoho vydrží, ale dnes to neomylně přehnal.
„Běž klidně zpátky na pokoj, už nebudu hrát. Zůstanu tady, ještě nejsem unavený.“ Odpověděl mu klidně Duffy a pokusil se postavil, avšak jakmile stál na nohou, podlomila se mu kolena a on se musel opřít o klavír. Takovou únavu jako dnes již dlouho nepociťoval. Na sobě měl volné džíny, které zvýrazňovaly jeho štíhlou postavu a tmavě modré triko, pod kterým se rýsovalo veškerenstvo svalstva. Polkl a znovu se pokusil vstát, tentokrát jistěji.
„Přece Tě tu takhle nenechám, jsi opilý. Pomůžu ti na pokoj a vyspíš se z toho.“ Prohlásil Jarro natolik pevně, že černovlasý se ani neodvážil protestovat. Zvolna se nechával navádět ven ze dveří a nastoupil do výtahu. Bydlel sice jen o patro výše, avšak ani jeden z chlapců nechtěl riskovat, že se skutálí ze schodů. Duffymu se svět motal a obraz sléval je jednolité kaluže barev, ačkoli vnímal ještě docela slušně.
Vystoupili ve druhém patře, jen s obtížemi prošli dveřmi a Jarro už se jal prohledávat kapsy černovlasému, opřenému o zeď u pokoje 215. Nic nenašel, dokonce ani peněženku nebo doklady, jen mobil, který mu ale byl k ničemu. Došlo mu, že klíče zřejmě budou v mladíkově černé bundě, visící přes jednu z mnoha židlí v patře s klavírem. Vracet se ale nechtěl, rozhodl se tedy, že pro dnešní noc by mohl Duffyho ubytovat ve svém pokoji ještě o patro výš. Beztak tam je sám, neboť jeho spolubydlící se rozhodl odjet, tak by to neměl být problém.
„Duffy? Hej Duffy, vnímáš mě?“ Mával světlovlasý rukou před očima ospalého mladíka. Duffy na něj malátně upřel zrak a kývl na souhlas. Jarro pochopil, že nemá cenu černovlasému cokoliv vysvětlovat, prostě ho odvede na svůj pokoj a uloží do postele. Považoval to za správné a byl by rád, kdyby se takhle někdo postaral také o něj, být v Duffyho situaci.
Vyjeli tedy do třetího patra a nemuseli se vláčet nijak daleko, neb světlovlasý měl pokoj hned na kraji chodby. Zašmátral v kapsách a netrvalo dlouho, aby položil ztěžka oddychujícího černovlasého na postel po svém spolubydlícím. Nerozsvěcel.
„Děkuju.“ Řekl vděčně Duffy, byl rád že nemusí spát někde na stole, kde by se vůbec nevyspal pohodlně a také, kde by si zcela jistě udělal ostudu. Dnes se nečekaně podcenil, myslel si, že těch pár skleniček vodky, co do sebe kopl na závěr, ještě snese, ale jeho tělo mělo jiný názor. Odmítalo ho poslouchat i když se moc snažil. Nebylo mu právě nejlépe a malátně se pokoušel vysoukat ze svazujícího oblečení.
„Počkej, pomůžu Ti.“ Nabídl se Jarro a sklonil se nad černovlasým. Uchopil okraj jeho trika a pomalu mu jej přetahoval přes hrudník a hlavu. Propocený svršek odhodil světlovlasý do kouta. Duffymu se vůbec nechtělo spolupracovat, jen ležel, jakoby ho všechny síly opustily, jakoby se nabízel chlapci před sebou a doufal, že jeho výzva bude přijata. Nepostřehl, že si ho Jarro prohlíží, pohledem zkoumá veškerou nádheru jeho svalnaté postavy. Viděl paže, které dokáží ublížit, ale umí také hladit? Viděl hruď, jež se v pomalém rytmu dechu vzdouvala a opět klesala, jakoby skutečně dokazovala, že černovlasý ještě žije. Studoval to ploché bříško, které dnes muselo snést více lihovin, než na kolik bylo zvyklé a na jemnou linii tmavých chloupků, táhnoucích se od pupíku pod lem volných džínových kalhot. Následně si ale všiml, že chce Duffy něco říct, avšak rozumět mu nebylo, spíše šeptal. Jarro se sklonil až k jeho ústům, potřeboval vědět, co černovlasý potřebuje.
„Promiň.“ Zašeptal Duffy omluvně, jakoby se styděl za to, kolik s ním má světlovlasý trápení a jakoby mu toto pouhé slovo nestačilo, mírně zvedl hlavu a jemně políbil svého opatrovatele na rty. Jarro neucukl. Takovouto reakci opravdu neočekával a ačkoliv si snažil namluvit, že černovlasý ve svém stavu netuší co činí, srdce se mu při tom letmém polibku rozbušilo. Usmál se.
„Neomlouvej se, ty bys pro mne udělal totéž.“ Řekl chápavě světlovlasý chlapec, a jal se rozepínat Duffymu přezku u kalhot. Poté zip, ale nemohl mu je stáhnout přes zadek, neboť mladík ležel na zádech. Musel donutit Duffyho ke spolupráci, klekl si proto na postel, směstnal se pánví mezi jeho kolena, chytl černovlasého za boky, pokoušeje se ho nadzvednout. Musel se nahnout hodně nad něj, ale několik marných pokusů nakonec vyneslo své ovoce a jemu se podařilo přetáhnout kalhoty na stehna. Avšak jakmile se chtěl vyprostit ze sevření Duffyho svalných nohou, zjistil, že je z obou stran tisknut koleny. Byl to úmyslný stisk.
Jarro se nechápavě podíval černovlasému nejen do tváře, ale též do otevřených očí. Mladík jej celou dobu pozoroval a schválně ho nechal, ať si s jeho oblečením poradí bez pomoci. Dříve než se mohl světlovlasý rozčílit a cokoliv říct, Duffy se posadil, aniž by povolil stisk , jednou rukou zajel do světlých vlasů udiveného Jarra a přitáhl si jej blíž. Toužil po polibku, avšak neměl v úmyslu ho ukrást, nechtěl si přivlastnit ty rty, které již jednou ochutnal.Věděl, že nechce mít víc, než může mít. Díval se světlovlasému zpříma do očí a cítil na tváři jeho horký, rychlý dech. Uvědomoval si více než dobře, že dělá chybu, ale neovládal se, pokoušel se vystopovat jakýkoliv náznak strachu či nesouhlasu v Jarrově obličeji.
„Duffy, víš co děláš?“ Otázal se světlovlasý mladíka, který nejen že začal pociťovat touhu po mladém pevném těle před sebou, ale také počínající erekci.
„Nevím, nezáleží na tom.“ Odsekl černovlasý a jakoby všechen čas na rozmyšlení vyprchal, hrubě až vulgárně si přisvojil ta sladká ústa. Jarro zapomněl na vše kolem sebe a vnímal pouze mladíkovu intimní přítomnost. Jejich polibky byly zprvu letmé a váhavé. Zrychlený dech se rozléhal po pokoji stejně hlasitě jako bušení dvou vzrušených srdcí. Duffy světlovlasého objal, přičemž jednou rukou mu neustále laskal vlasy a tou druhou možná až příliš násilně hladil po zádech. Nepřestával se mu jazykem probojovávat do úst.
Jarrovi byla nadbytečná hrubost cizí. Cítil, jak jej černovlasý drtí svou silou a zatíná nehty do zad. Nechtěl si nechat ubližovat a dal to mladíkovi jasně najevo. Odstrčil jej od sebe, tak, až si černovlasý lehl opět na postel. Tvářil se zmateně, ačkoli celá tahle situace byla více než chaotická. Neměl tušení, co bylo špatně, čím si zasloužil toto zacházení.
Světlovlasý se nad mladíka sklonil a opřel se oběma rukama o polštář za jeho hlavou, poté jej velice oparně a zlehka líbal na krk. V jeho chování nebylo nic naléhavého ani uspěchaného, měl v úmyslu černovlasému ukázat, že proto aby ho měl, nemusí použít hrubou sílu. Ta požitek jen znepříjemňovala. Nato začal rty mapovat také mladíkovu hruď. Slyšel ten kvapný tlukot srdce, jež mu připomínal nedávnou hru na klavír.
Duffy pochopil. Očekávala se od něj jemnost a něha, přestože se obával, že ani jedno z toho nikdy neměl v povaze. Hřbety rukou tedy co nejjemněji přejel po bocích světlovlasého a v kladnou odpověď se mu dostalo teplo chlapcova těla, když se na něj přitiskl. V té chvíli již nebylo oblečení potřeba, jeho účelem nyní nebylo ukrývat, nýbrž odhalovat.
S každým dalším kusem svlečeného ošacení se prohlubovala jejich vzájemná důvěra a blízkost. Černovlasého okouzlovalo to smyslné tělo, které se mu vybízelo s neskrývanou dychtivostí. Hýčkal jej a rozmazloval ve snaze být co nejněžnější. To poslední co by chtěl, je světlovlasému ublížit, uškodit jeho kráse a nevinnosti. Neustále mu dokazoval, že se nemusí obávat hrubosti, nechtěl jej poranit, byť neúmyslně. Dotýkal se ho tak, jako laskal klávesy klavíru a stejně tak, jako u něj, pokud zahrál správně, dostala se mu líbivá reakce. Alkohol v krvi mu dodával jistoty, i když mladík byl sebevědomý odjakživa.
Sotvaže se stačili úplně zbavit zbytečného oblečení, Jarro ucítil, jak se mu o bříško opírá černovlasého pevné mužství. Zneklidněl, neb věděl, že dnešní večer bude mnohem výjimečnější, než vůbec mohli oba předpokládat. Naproti tomu nechtěl světlovlasý přestat, jeho vlastní tělo ho nutilo nemyslet, pouze jednat. Duffy již vytušit chlapcovi obavy a popravdě ani on si nebyl sám sebou příliš jistý. Neměl ponětí jak se v takové situaci chovat nebo co dělat. Jediné co věděl bylo, že se touží se světlovlasým milovat, že si jej chce přivlastnit.
„Nechci Ti ublížit.“ Vydechl Duffy aniž by přestal polibky opečovávat Jarrovo tělo. Ten slastně přivíral oči a bylo pro něj nemyslitelné, že by se rozdělilo to, co má být spojeno v jedno.
„Neublížíš mi.“ Ujistil černovlasého a nepřímo tím dal najevo, že i on sám si přeje, užít si tuto překrásnou chvíli až do konce. Natáhl se a políbil jej na rty, prohlubujíc okamžik využitím jazyka. Přeci jen nebude tak nevinný, jak se jeví.
Mladíkův dech se zrychlil, když ucítil, jak pod jeho doteky světlovlasý tvrdne a otírá se mu o stehna. Včera bylo pozdě na to čekat dál. Přestože potřeboval, aby to bylo klidné a pomalé, třásl a chvěl se při pouhé myšlence na jejich sloučení. Ne, nesměl spěchat, nedovolil si to, neboť kdyby příliš chvátal, střetl by se s možností, že světlovlasého poraní. To nesměl.
Dříve než stačil černovlasý cokoliv udělat, Jarro se ujal své role pasivního milence. Jemně vzal mladíkův penis do úst a věnoval mu veškerou péči. Líbal jej, olizoval, sál a občas něžně skousl jazykem. V uších mu zněly Duffyho steny a vzdechy, což ho podporovalo v jeho činnosti. Hrál si s ním, doufajíc, že černovlasého nepřivede k vrcholu dříve než se spolu vyspí.
Duffy znal své hranice a věděl kolik této blažené starostlivosti snese. Byl náročným milencem. Přesto, nebo možná právě proto světlovlasého vyzval, aby si k němu lehl na bok. Postel byla sice stavěná jen pro jednu osobu, ale poradili si. Jarro se uvelebil vedle Duffyho zády k němu, věděl co bude následovat, byl připravený. Černovlasý mladík si ho poté, co si dostatečně navlhčil prsty slinami začal připravovat.
Když v sobě světlovlásek ucítil první prst, zachvěl se po celém těle a kousl se do rtu, div mu kapka krve neukápla. Držel se a zvolna dýchal. Duffy, aby mu ulehčil, líbal ho neustále n krk a tišil jeho steny v polibcích. Usiloval o to, aby způsoboval co nejméně bolesti. Kdyby byl dal Jarro najevo jakoukoli hlubokou bolest, bez rozmyšlení by se ho vzdal, jen aby nebyl on tím, kdo ranil. Brzy poté do hry přibil i druhý prst a světlovlasý ho se kývnutím hlavy ujistil, že je připravený.
Byli nuceni změnit polohu, jelikož pozice na boku by mohla být nebezpečně bolestivá pro oba mladíky. Jarro se přetočil na záda, přičemž černovlasému dovolil vklínit se boky mezi jeho v kolenou pokrčené nohy. Dokud se Duffy necítil úplně vyrovnaný a při smyslech, neustále chlapce hladil a líbal. Chtěl mít jistotu, že za své činy nebude odsuzován, přestože Jarro jej neustále ujišťoval, jak moc jeho blízkost potřebuje. Černovlasý do něj vnikl pomalu, nespěchal. Čekal až si na něj chlapec zvykne. Dívali se navzájem jeden druhému do očí a prožívali společně každý okamžik. Duffy se mohl z výrazu světlovláska dozvědět, zda mu právě neubližuje, avšak ten ležel klidně, připraven pokračovat.
Mladík s havraními vlasy uvážlivě přirážel, zprvu zlehka a pomalu, později se jeho tempo zrychlovalo, jakoby ho tato extáze dočista ovládla. Sex ve spojení s alkoholem mu přidal novou vlnu energie do svalů a on se již nebál ukázat svou sílu mladšímu. Jarro si na jeho přítomnost v sobě již zvykl a snášel přírazy lépe než zpočátku. Po chvíli si i on užíval nádherné chvíle v objetí svého snědého milence, který z něj vycházel a opět jej plnil.
Jejich akt byl aktem ďábla obcujícího s andělem, hříchu a nevinnosti. Najednou spěchali, snad aby se na ně božstvo nerozhněvalo a neseslalo trest v podobě náhlého odloučení. Spojením těchto dvou, svou nádherou uchvacujících elementů se prohřešili proti všemu, co jim bylo svaté, proti pravidlům a zákonitostem božího království. Ale jejich touha byla větší, silnější a působivější než cokoliv jiného. Potřebovali se. Pohyb jednoho podněcoval touhu druhého a naopak, nebylo chvíle, kdy by zapochybovali. Ale ne, rozpaky byli určeny jiným, jim ne, oni mohli všechno na světě v tom okouzlujícím okamžiku, kdy splynuli a závratně se řítili někam, odkud není návratu. Jejich dech byl společný a nebylo síly, ba ani moci, jež by je rozdělila, bylo to něco víc a přesto to byl jen jeden ubohý večer, kdy jako obvykle svítí měsíc. Dnes to nebylo obvykle, dnes měsíc svítil pro ně.
Když už černovlasému docházel dech, položil se na Jarra a pažemi se zapřel o matraci, takže při každém přírazu cítil, jak se mu o bříško tře penis světlovláskův. Nepřestával udržovat tempo a tušil, že brzy bude po všem. To ho ještě více vzrušovalo a s živočišným vrčením, kdy už prahl po tom, aby výplod této noci ze sebe dostal ven a očistil se tak od hříchu, vyvrcholil do chlapce. Ten, jakoby to čekal, prohnul se v zádech jako luk a také vyletěl až k nebesům. Potřísnil jim oběma nahá, obnažená bříška, na tom však nezáleželo. V momentě, kdy se společně vznášely nad tímto světem, nad časem i prostorem, nad vším špatným a dobrým co tento svět nesl, byli v ráji. Všechno ostatní se stalo nepodstatným a nadbytečným, pouze objetí horké náruče toho druhého je mohlo upokojit.
Jakmile se jejich dech zklidnil a ustálil, měl černovlasý sílu ze svého milence vyjít celou svou délkou a unaveně se převalit vedle něho. Odpočívali a luna jim svými paprsky ozařovala vyčerpané tváře. V místnosti zůstal jen tichý dech dvou zdánlivě cizích lidí.
Za rozednění se temnou místností rozlévalo mlčenlivé světlo a spolu s ním také hudba. Neobyčejné vyznání ďábla, jež poznal jaké to je, jen na chvíli držet v náručí andělskou krásu. Nikdy neutichne, nikdy nevykřikne, nikdy nezapláče. Zůstane tu těm, kdož věří, že dva rozdílné světy se mohou spojit v jedno.