Heikou no Monogatari - ep. 001

Stíny se pomalu prodlužovaly, jak v Karakura Town nastávala noc. Ve vzduchu však visela nějaká špatná předtucha. A zdálo se, že to vycítila i mladá plavovlasá dívka. Na očích měla stříbrnou masku, ale i tak bylo vidět, že očima neklidně těká sem a tam.
Vzduch prořízlo zaječení a vytí. Dívka se nepříliš zaujatým pohledem podívala kolem sebe a cosi otráveně zahučela. Najednou se celá proměnila. Měla na sobě černé kimono, vlasy změnily barvu na červenou a v ruce držela dlouhý, úzký, černý meč. Zanpakutou.
Za několik sekund se u místa, kde stála, objevil obrovský Hollow. Okamžitě na ni zaútočil, ale ona se mu bleskově vyhnula. Vyskočila do vzduchu a podařilo se jí Hollowa seknout. Hollow na ni znovu zaútočil a také se mu podařilo zasáhnout. Jakmile se její krev dotkla země, zvedl se silný vítr.
„Satsu, Kinsei!“ vykřikla dívka. Její Zanpakutou se rozčlenil do několika milionů jehlic. Dívka si přiložila dva prsty ke spánku a tiše vyslovila: „Kai.“
Objevila se mlha. Když se znova zvedla, objevila se dívka, která vypadala jako dokonalá dvojnice té, vedle které stála. Měla jen o něco ostřejší pohled.
„Yin...“ promluvila první dívka. Druhá přikývla.
Yin pohnula ukazováčkem a poslala tím pohybem na Hollowa poslala několik stovek jehlic. Zasáhlo ho asi padesát. Yin pohnula druhou rukou a znova Hollowa zasáhla. Když ho zasáhla potřetí, Hollow se rozplynul.

Soi Fong stála nedaleko místa, kde dvě dívky bojovaly a skoro bez dechu pozorovala.
Dvě malý holky že porazily Menos Grandes? Pomyslela si Soi. Kdyby to sama neviděla, nevěřila by tomu.
„Jedna. A vidíš to, nezdá se ti to,“ ozvalo se najednou blízko ní. Stála tam jedna z těch holek. Soi se zmateně rozhlédla. Kde je ta druhá?
„Eh, už zase šla zpátky. By the way, já jsem Yang,“ řekla dívka. „A ta druhá je Yin.“ Zavřela oči.
„Proč ty oči zavíráš?“ zeptala se Soi. „Co kdybych byla nepřítel?“
„Ale nejsi. Já to vím – slyším tvoje myšlenky. A krom toho, nebyl by to moc velký rozdíl, i kdybych je měla otevřené. Mám už docela zničený zrak, mnohem víc se musím spoléhat na čich a sluch. Ale samozřejmě je výhoda, že můžu slyšet myšlenky – proto zrak ani moc nepotřebuju. A když už se bez něj neobejdu, zavolám si Yin. Ta má mnohem lepší oči než já.“
Soi všechno to poslouchala se stále narůstajícím údivem. Co ta holka může být?
„Kdo jsi? Co vlastně jsi?“ zeptala se jí nakonec.
„Eh, nejlepší bude asi začít od začátku. Mám rozdělenou mysl,“ začala vyprávět.
„Zezačátku jsem o tom ani nevěděla, i když mi připadalo zvláštní, že kam až sahají moje vzpomínky, jsem byla sama. Nikdy jsem ani nechodila někam do školy nebo tak. Někteří jiní... ti se mi posmívali, že nemám rodiče a že jsem sama. Další den... je vždycky našli mrtvé.“
Yang se na chvíli odmlčela a krátce otevřela oči. Potom je znova zavřela a pokračovala.
„Vůbec jsem nechápala, jak se to mohlo stát. Na mě nikdo nikdy podezření neměl – byla jsem jenom osamělá malá holka, a žádnou zbraň jsem neměla, takže jsem asi sotva mohla vraždit. Ale brzy se jim začala zdát podivná skutečnost, že vždycky zemřeli poté, co se mi posmívali. Nejdřív se pokoušeli mě zajmout, ale vždycky se stalo ta věc. Ale oni o tom nikdy nemohli nikomu říct, protože vždycky zemřeli. Jednomu se ale jednou podařilo uprchnout. Podal svědectví o tom, co viděl - vždy, když se naštvu nebo se cítím v ohrožení, zostří se mi pohled a... hrany mých dlaní jsou ostré stejně jako čepel kteréhokoli meče. Hned po tom, co tohle dořekl, zemřel.
Po té události už mě nepovažovali za malou neškodnou holku, nýbrž za krvelačného a nebezpečného šílence. Vydali příkaz mě zabít. Ale ani to se jim nikdy nepovedlo – všechny vždycky stihla smrt. Nebo spíš Yin? No to je jedno...
Poté, co se mě tolikrát neúspěšně pokoušeli zavraždit, došlo jim, že je to zbytečné. Proto zavolali nějaké lidi, co měli jakousi „zvláštní moc“ nebo jak tomu oni říkali. Vystavěli kolem tohoto místa nějakou bariéru a taky vyvolali iluzi, abych si myslela, že jsem stále normálně ve městě. Ale...“
Znovu otevřela oči a smutně se rozhlédla po místě.
„Já moc dobře vím, kde jsem. Nevěděla jsem proč, ale já jsem prostě proti iluzím imunní. Možná proto mi někteří říkají Maboroshi (=iluze), i když to není mé pravé jméno. Ostatně, já mám víc jmen. Nejvíc ze všech těch vymyšlených jmen asi nejvíc odpovídá Kara (=prázdnota).
Asi týden potom, co jsem tady byla zapečetěná, to Yin přestalo bavit. Zjevila se mi v mém podvědomí a vysvětlila mi, kdo je. Potom už se nikdy nestalo, že bych ztratila kontrolu a někoho zabila, aniž bych sama nechtěla. Čas od času se tady objevil nějaký Hollow. Já tuhle bariéru prorazit neumím. Možná bych to dokázala, ale byla by to moc velká otrava... ani jsem to nezkoušela. Ale taky jsem ani nemusela. Ten Hollow totiž vždycky došel nebo doletěl sem. Yin mi vždycky říkala, co mám dělat a když jsem potřebovala pomoc, mohla jsem uvolnit pečeť mysli, kterou jsme tam my dvě vytvořily, a pustit ji ven. Mým snem bylo vždycky stát se shinigami. Sice jím nejsem, ale když jsem bojovala s Hollowy, bylo to skoro to samé jako jím být. Když tu zrovna žádný Hollow nebyl, Yin mě trénovala. Ovládám shi-kai a dosáhla jsem i ban-kai, i když ho neumím pořádně používat. Nikdy se tu neobjevil žádný shinigami, protože ty Hollowy jsem tu ničila já, a navíc nebyli nijak zvlášť silní. Až teď ty.“
Yang se odmlčela a vypadalo to, že domluvila. To byla chvíle pro Soi, která se chtěla zeptat na spoustu věcí.
„Ale jak můžeš mít Zanpakutou? Odkud vůbec víš, co je to shi-kai, ban-kai nebo Hollow?“
Yang se ušklíbla. „To ví Yin.“
„A kdo je tedy Yin?“
„To pořádně nevím ani já. Nejlíp by ti to řekla ona sama. Počkej chvíli, zeptám se jí.“
Yang si se stále zavřenýma očima přiložila dva prsty ke spánku. Asi minutu tak nehybně stála a poté si povzdechla.
„Souhlasí s tím, abych ti o ní řekla to, co vím. Ale víc ne.“
„Dobře.“
„Yin je stará duše jedné shinigami. Jmenovala se... nevím to jistě, ale myslím že Kara Urahara. Ta shinigami byla velice silná, ale hledala způsob, jak se stát ještě silnější. Nechtěla se stát Hollowem, protože je nesnášela – zabili jí všechny, co pro ni byli drazí. Když žádný způsob nenašla, byla zoufalá a už nevěděla, co dělat. Ale pak se objevil nějaký muž, kterého podle všeho ona vždycky obdivovala. Nevím, jak se jmenoval, ale vím jeho příjmení... myslím, že to bylo Hitsugaya.
Když přišel, vypadal, jako by byl už na pokraji smrti. Říkal, že zná jeden způsob, jak se stát ještě silnějším. Ale potřebuje k tomu oběť nějaké bytosti. A že on ji vždycky miloval a stejně brzy zemřel. Pak cosi udělal a ta shinigami už najednou nebyla shinigami. Zbyla z ní jen duše, která dlouho sama nevydrží. Proto si musela najít někoho, s kým by mohla sdílet mysl. Vždycky si vybrala člověka s obzvlášť výraznou duševní energií. Ale nikdo s ní nedokázal vydržet. Buď ho ovládla, nebo on prostě sám zemřel. Až já. Když jsme byly v té situaci, kdy jsme měly stejný názor, vždycky jsme byly neporazitelné. Prostě jsme byly jako naše jména.“
„Nechápu.“
„Yin a Yang. Jako symbol rovnováhy. Proto jsme my dvě taky vytvořily pečeť mysli. To aby nedošlo k vychýlení té rovnováhy, která mezi námi byla.“
„Aha...“
Soi se vytrhla ze zamyšlení a řekla: „Ještě něco nechápu... jak mohlo podle toho muže pomoct stát se Yin silnější, když už nebyla shinigami, ale jen duše, která musí s někým sdílet mysl?“
Yang se usmála. „To je přesně to, co Yin nikdy nepochopila.“
„A ty to chápeš?“
„Možná. Napadlo mě, že podle toho Hitsugayi měla Yin svými schopnostmi a zkušenostmi pomáhat tomu, s kým mysl sdílela. Tak by ten, kdo ji měl v mysli, sílil. A protože to byla z části i její mysl, ona by tím pádem sílila také.“
„Zajímavá teorie. Poslyš, Yang... stále je tvým snem stát se shinigami?“
„Samozřejmě.“
„Možná bych ti to mohla splnit. Pokud máš takové schopnosti, mohla by ses stát klidně podkapitánem a dotáhnout to i na kapitána. Jo, mimochodem, já jsem se ještě nepředstavila, že? Soi Fong, kapitánka 2. Divize a vedoucí Tajných mobilních jednotek.“
„Máš hezké jméno.“
„To ty taky. Mimochodem, jaké je tvoje příjmení?“
„Eh, já nevím.“
„Ty nemáš rodiče?“
„Ne. Kdybych je měla, asi bych tady nebyla.“
„A víš aspoň, kdo byli, nebo jak se jmenovali?“
„Vím otce...“
„Kdo to byl?“
Yang potřásla hlavou.
„To mi nebudeš věřit.“
„Proč myslíš?“
„Až to uslyšíš...“
„Tak mi to řekni.“
„Dobře. Můj otec... je Bůh iluzí, Gobi no Houkou.“
„Cože?!“
„Já to říkala. Že mi nebudeš věřit.“
„No, to neřešme. Takové jméno prostě mít nebudeš... nebo chceš?“ pohlédla Soi na mladší dívku.
„Ne,“ ujistila ji Yang.
„Jak se jmenuje tvůj Zanpakutou?“ zeptala se Soi.
„Kinsei.“
„Zase rovnováha, že? No, a co kdybys byla Yang Kinsei?“
„To zní dobře.“
„Tak jo. Ode dneška jsi Yang Kinsei. Mimochodem, proč nosíš tu masku?“
„To nemůžu říct,“ povzdechla si dívka. „Soi?“
„Co je?“
„Arigatou.“
„Nemáš za co. Jen doufám, že tě přijmou.“
„To já taky.“