Kazuki Café 9.díl

Akira
„Co ti řekl?!“domáhal se odpovědi.
„Nic!“řekl jsem mu rázně.
„Tak nic?!“
„Přesně tak!“vyhrkl jsem naštvaně a zrudl rozpaky při vzpomínce na moji ´přezdívku´. Ryuu si toho všiml a naklonil se nad mou tvář.
„Udělalo se ti hůř?“otázal se mě starostlivým tónem. Jeho obličej byl nyní pouhých pár centimetrů od mého.
„Jsem v pořádku!“vyjekl jsem, otočil se k němu zády a udělal krok kupředu.
„Nezdá se mi.“chytl mě a přisál se mi svými ústy na krk.
„Ale jsem!“vymanil jsem se mu a utekl do pokoje, ve kterém, jsem pobýval.

Ryuu
„Ale jsem!“vyhrkl na mě a vytrhl se mi z objetí. Nestačil jsem se ani nadát a viděl jeho mizící tělíčko za dveřmi od mého pokoje. Musel jsem se pousmát.
„Akiro, nechceš se, se mnou ještě zachumlat do peřin? “mluvil jsem polohlasně a šel směrem ke dveřím. Když jsem vzal za kliku, zjistil jsem, že je zamčeno.
„Akiro? Drahoušku? Pust mě dovnitř.“žadonil jsem za zavřenými dveřmi. Nevím, jak dokázal, aby byly zamčené. Od těchto dveří nemám žádný klíč.
„Akiro?! Já ty dveře vyrazím!“řekl jsem už mírně naštvaně. Mé tělo se po dnešní snídani úplně pomátlo a toužilo se dotýkat jeho jemné pleti.
„Budu počítat do tří!“oznámil jsem mu a začal s odpočítáváním.
„Jenda, dva……“
„Tři!“dořekl jsem a rozeběhl se naproti dveřím. S mým nárazem se dveře, pouze oklepali a mé rameno mě rozbolelo.
„Au! Do pr**le! Skurvený dveře!“ječel jsem na celý byt a držel si své pravé rameno. Vykouknuté blonďaté kštice jsem si nijak nevšiml.
„Ryuu?“otázal se mě slabím hláskem. S překvapením jsem mu pohlédl do očí.
´Teď už mám volnou cestu do pokoje.´ Radoval jsem se. S mírným jiskřením v očích jsem se přesunul blíž ke dveřím.
„To máš za toho miláčka, lásku a drahouška!“řekl mi rozesmátě Akira a s vypláznutým jazykem zabouchl dveře. Můj protáhlý obličej mluvil za vše.
„Cože!“vyjekl jsem a snažil se znovu vrazit do dveří. Výsledkem bylo bolavé rameno a ponížení mého alter ega. Se skloněnou hlavou jsem se došoural ke koupelně a vytáhl ze skřínky lékárničku. Své rameno jsem si se ´slzami´v očích obvázal a šel se koukat na televizi.

Akira
Už je to půl hodiny, co jsem se zavřel u Ryuua v pokoji a nehodlal mu otevřít. Z vedlejšího pokoje jsem slyšel zvuky povídajících si lidí. Moje zvědavost mi nedala a musel jsem jít prozkoumat situaci. Dveře jsem takřka neslyšně pootevřel a zadíval se na chodbu. Na chodbě jsem nikoho neviděl a tak jsem dveře otevřel dokořán. Nyní jsem hlas slyšel čistěji nežli v pokoji. Po celé chodbě jsem se rozhlídl a hledal oříškové vlasy. Ryuu se však nikde neschovával. Ty hlasy, které jsem celou dobu slyšel, mi nebyli nijak povědomí.
´ Že by rodiče? Zloději? Kamarádi?´ Vrtalo mi hlavou. Na jedné skřínce na chodbě jsem objevil plácačku na mouchy. Neváhal jsem a vzal si ji do ruky. Vypadal jsem nejspíš velice směšně. Přiznávám, ale alespoň jsem měl nějakou pojistku.
„Kolik si myslíš, že to hodí?“ozval se hlas z místnosti přímo přede mnou.
„Nejmíň sto táců.“odpověděl mu ten druhý.
„Ah zloději.“zašeptal jsem.
„Co to bylo?!“vyhrkl jeden z nich. *klap*uslyšel jsem kroky. Najednou jsem si myslel, že mě omejou. Mé nohy se nemohli hnout a já tak zůstal přimražen k podlaze.
„Hej Timi co uděláme s tímhle?“otázal se náhle ten druhý.
„Ryuu?!“vyděšeně jsem zašeptal jeho jméno.
„Zase ten hlas!“vyjel jeden z nich naštvaně a začal pročesávat místnost. Rychle jsem se schoval za plácačku a předstíral, že jsem vzduch.

Ryuu
Uslyšel jsem rachot ze svého pokoje a tak jsem se šel kouknout co se děje. Překvapily mě otevřený dveře a nepřítomnost Akiry.
„Akiro?“nechápavě jsem vyslovil jeho jméno a začal ho hledat. Našel jsem ho na chodbě u obýváku. Nejspíš jsme se minuli hned u východu z obýváku. Máme tam dvoje dveře. Vždycky jsem si myslel, že je to na nic, ale teď se mi to začíná líbit. Pozoroval jsem Akiru ještě hodnou chvíli. Celou dobu stál jak tvrdý Y s plácačkou v ruce. Jeho grimasy mě vždy rozesmáli. Když už mě přestávalo bavit jenom stát a nic nedělat připlížil jsem se potichounku k němu a foukl mu do ucha. Ten jekot co nastal, mě málem dostal na kolena. „Ahhhhhhhhhhhhhhhhhhhh!!!!“zařval ustrašeně Akira a jeho tvář zkrápěli velké kapky rosy.
„Aki…?“nestačil jsem doříct a vrazil mi facku.
„Ty seš takovej d***l!“zařval s uslzeným obličejem na mě a rozeběhl se zpátky do pokoje. ´Tak to prr.. Podruhý už mi neutečeš!´mluvil jsem sám se sebou v hlavě a rozeběhl se za Akirou.
„Akiro!“vyšvihl jsem ruku a přesně před zabouchnutím ji tam strčil. I přes bolest v mé ruce jsem dveře rozrazil a pomohl tak Akirovi spadnout na zem.
„Akiro?“oslovil jsem ho krátce po dopadu. Jeho udivený pohled nešel přehlédnout. Naše rty byli v nepatrné vzdálenosti a naše oči se navzájem hluboce propojovaly. V této situaci jsem nedokázal udržet ten chtíč, který mě zžíral již několik týdnů. Nedokázal jsem udržet svou uzdu a neochutnat to rajské ovoce, které se mi nabízelo. Svými rty jsem přejel po těch Akirovích a hladově hltal každý jeho detail obličeje. K mému údivu na to nic nenamítal. Jeho chvějící tělo jsem si přitiskl ke svému a pomálu jeho krk a klíční kost obdařoval motýlími polibky. Akira se pode mnou rozplýval blahem a povzbuzoval mě svými přidušenými steny. Jeho nádherně vzpouzející se tělo ve mně vyvolalo eufórii.
„Ryuu!! Nech toho….“zakuňkal Akira a dál se poddával mým polibkům.
„Tvé tělo říká něco jiného.“zabručel jsem mu do ucha a poté ho olízl. Dlouhé Akirovo zasténání mě vzrušilo až na maximum.
„Akiro.“vydechl jsem a začal se mu probíjet pod triko.
„Ryuu! Přestaň! Neslyšíš!“vzpouzel se mi.
„Už nechci čekat!“řekl jsem zcela zaslepen touhou. Svými prsty jsem mu zajel pod lem kalhot a začal je stahovat dolů.
„Hej co to děláš?!“zaječel na mě a začal s sebou házet. Jeho kmitající ruce jsem v mžiku zastavil a přišpendlil je k podlaze. Nečekal jsem ani sekundu a nenasytně jsem se mu začal probíjet do úst. Ještě před tím, než jsem stačil okusit kousek z jeho rtů, mě vší silou povalil pod sebe a díval se na mě nenávistným pohledem.
„Tak tohle si přehnal!“vyjel na mě, zvedl se a nakopl mě tam, kde jsem to nejmíň čekal.
„Aúúúú!“zaúpěl jsem bolestí a držel se za svůj rozkrok.
„Já vědě, že si jenom nadrženej úchyl!!“zaječel na mě a vyletěl ven z bytu. Teprve posléze mi docvaklo, co jsem málem udělal.
„Já jsem d***l!“zaskuhral jsem zlostí, udeřil pěstí do podlahy a sklonil svou hlavu k zemi.

Hiroki
„Já mu ještě ukážu! Prej milenec! Pche!“povídal jsem si sám se sebou. Nikdo si neumí představit, jak jsem byl naštvaný na toho kluka. Když jsem vyšel z Ryuuovo domu ohlídl jsem se za ním do okna a sliboval jeho milenci pomstu.
„Hiroki-sama.“oslovil mě můj sluha pracující v našem rodinném domě.
„Hmm…“zahuhňal jsem a čekal na odpověď.
„Měl byste nechat minulost spát.“řekl mi zcela upřímně.
„Proč?! Nic jsem neudělal!“vyjekl jsem naštvaně.
„Mě neoblafnete. Ten pohled znám!“ obořil se na mě.
„Ten tón si vyprošuju!“
„Promiňte mi.“omluvil se mi a dodal. „, ale přesto….“
„Ne! Vždy dostanu to, co chci!“řekl jsem zcela vážně a odvrátil svůj zrak od okna, za kterým jsem ještě před pár sekundami spatřil Ryuua.
„Jdeme!“zavelel jsem a nasedl do drahé, černé limuzíny.
…….
„Pane, už jsme na místě.“oznámil mi můj řidič poté, co jsme zastavili před vilkou mého přítele.
„Hmm.“odpověděl jsem mu a vystoupil z auta.
„Ááááá Hiroki. Dlouho jsme se neviděli.“zavolal na mě můj kamarád a objal mě kolem ramen.
„Ahoj Nabari.“pozdravil jsem zpětně a usmál se na něj.
„Pojď půjdeme dovnitř.“zavelel a vedl mě zahradou ke dveřím jeho vilky.
„Není to tu větší od doby, co jsem tu nebyl?“
„Všiml sis. To jsem rád. Před týdnem se dostavila část levého křídla a teď se dolazují maličkosti.“oznámil mi a zavedl mě do pracovny. Sedl si za stůl, na kterém leželi nerozehraný šachy, a ukázal naproti sobě. Já si tedy sedl naproti němu a udělal první tah.
„Moc rád tě zase vidím.“řekl jsem mu a čekal, až táhne.
„Já tebe taky.“ozval se a poté se pousmál. „Ale myslím, že to není ten důvod, proč si přijel.“
„Bingo.“řekl jsem souhlasně a oznámil mu Garde. Můj tah však proměnil ve výhodu a s úsměvem na tváři mi řekl.
„Mat!“já ho pouze propaloval pohledem a vyčkával na to, co udělá.
„Tak co potřebuješ?“otázal se mě, s úsměvem přehodil nohu přes nohu a dal ruce křížem.