Kazuki Café 5.díl

Akira
Vstal jsem z pohovky a zamířil na chodbu k botníku. Z botníku jsem si vytáhl své oblíbené konversky a nazul si je. Poté jsem si vzal klíčky z košíku a vyšel ven z bytu. Byt jsem za sebou pečlivě zamkl a vydal se ven na procházku po městě.
Můj panelák leží kousek od hlavní třídy a tak není problém dostat se kamkoliv a kdykoliv. ´Celý svůj život jsem zde vyrůstal a tak mi nepřipadal nikdy divný ten ruch, jaký tu vládl. Auta jezdí stále sem a tam a lidi chodí z práce do práce. Tenhle zaběhlej život mi nikdy nevadil.´ Říkal jsem si v duchu když jsem šel po dlouhé rovné ulici. Všude kolem mě byli výlohy s drahým oblečením. U jedné z nich jsem se zastavil a zadíval se dovnitř. Ve vnitř jsem viděl zamilovaný pár, který se v objetí na sebe tulil. V tu chvíli jsem se uvědomil, jak jsem vlastně celou dobu osamělý. Když tu byli rodiče a Takashi, nikdy jsem nad tím neuvažoval. Až teď. Teď jsem tu sám a nemám co dělat.
„Akiro, Akiro!“uslyšel jsem za sebou holčičí hlas.
„Eh…???“otočil jsem se a nemohl jsem onu dívku nikam zařadit.
„Akiro!“zaječela moje jméno a vrhla se mi do náručí.
„Dlouho jsme se neviděli.“řekla šťastně a políbila mě na tvář. Já na ní jen nevěřícně civěl a nemohl si vzpomenout na jméno.
„Hele. To mi neříkej, že jsi na mě zapomněl?!“řekla mi naoko naštvaně. Já chvíli uvažoval….
„Tokiko?“oslovil jsem ji nejistě.
„Máš štěstí.“řekla a zavěsila se mi na ruku.
„Co tady vůbec děláš?“otázala se mě.
„Nic důležitýho. Jenom….“
„Jenom?!“
„Ale nic, jak si se vůbec měla celý ty…ehm 4 roky?“
„5 let! A neodbíhej od tématu!“opravila mě a chtěla vědět pravej důvod mí procházky.
„To je na dlouho.“řekl jsem jí a čekal, že to tedy nechá být. Ale ona ne.
„Tak proč nezajít do cukrárny?“
„Cukrárny?“zopakoval jsem její myšlenku.
„Jup!“řekla. Nečekala ani na odpověď a už mě táhla do nejbližší cukrárny.
V cukrárně
Když jsme přišli, objednali jsme si každý jeden pohár a sedli si ke stolu, ze kterého bylo vidět ven na ulici.
„Tak?“popostrčila mě Tokiko a čekala, co ji konečně řeknu. Já jsem zprvu nechtěl říkat vůbec nic. To Tokiko hned poznala a tak do mě začala píchat ukazováčkem.

Tokiko a já jsme se poznali před 9 lety. Tehdy jsem byl ještě maminčin mazánek a držel se její sukně. To díky Tokiko jsem trochu poznal svět. Vždy jsme si spolu hrávali a říkali si všechny svoje tajemství. Stačil jeden její pohled a řekl jsem ji vždy všechno. Tentokrát to nebylo jiný.
„Nekoukej se na mě tak!“napomenul jsem jí.
„No tak Akiro……“zaprosila a zamrkala těma svýma dlouhými řasami.
„Ahh……“zafuněl jsem a dal jsem se do vyprávění. Vyprávěl jsem jí jak Takashi odešel a místo něj se objevil Ryuu, o Takashiho svatbě, odjezdu rodičů a i o tom polibku.
Tokiko to se zájmem celý poslouchala až do konce a divně se přitom pohuhňávala.
„To je všechno,“dokončil jsem svůj proslov a čekal na její rozsudek.
„Ten Ryuu je zajímavej člověk.“řekla mi s leskem v očích a s úsměvem na tváři.
„A zdá se, že hodně žárlí.“rozesmála se na celé kolo. Já na ní celou dobu naštvaně koukal a čekal, až se uklidní.
„Co s tím hodláš dělat?“otázala se mě vzápětí.
„Nehodlám s tím dělat vůbec nic!“vyprskl jsem. Tokiko na mě pouze nevěřícně hleděla neschopna jediného slova.
„Promiň. Vždycky mě jenom vzpomínka na něj dokáže vytočit.“řekl jsem jí omluvným tónem a sklopil svůj pohled.
„Asi láska.“řekla mi a upřímně si mě prohlídla.
„Cože! Jaká láska! Takovýho blbce! Kdo by ho mohl mít rád! Já teda ne! Nikdy!“osopil jsem se na ní naštvaně a pokračoval dál.
„Kdo by chtěl vysokýho, hnědovlasýho, hnědookýho, 20 letýho a krásnýho kluka?“říkal jsem zprvu hlasitě. Ke konci jeho popisu jsem však ztišoval hlas a klopil svůj zrak znovu k poháru.
„Že by ty.“řekla mi zcela upřímně Tokiko a pousmála se nad mými rozpaky.
„To sotva!“vyvrátil jsem její myšlenku a nechtěl o tom už slyšet ani slovo.
Svůj pohár jsem už měl dávno snězený a tak jsem čekal až Tokiko dojí poslední lžičku. Když už ho měla konečně snězený, zaplatili jsme a odešli ven na čerstvý vzduch.
„Kde že jsi říkal, že je ta kavárna?“otázala se mě.
„Kavárna?“nechápavě jsem se otázal.
„No ta jak v ní pracuješ.“řekla následně na to.
„V ulici Shibata. Proč?“
„Jenom se chci přijít podívat.“řekla mi a znovu zamrkala těmi dlouhými řasy.
„Proč mi tohle děláš?!“zaúpěl jsem.
„Protože chci.“řekla mi, políbila mě na tvář a rozeběhla se ulicí pryč. Z dálky mi ještě zamávala a utíkala dál. Nechápavě jsem se za ní díval a její mávání opětoval. Až teprve zmizela z dohledu, odešel jsem se i já.

Ryuu
Po mém uspokojení jsem znovu zalehl a usnul na hodnou chvíli. Probudil jsem se až okolo 12 hodiny s bolestí hlavy. Ani jsem se nedivil po tom, co jsem včera vypil. Když jsem pootevřel oči, prudký paprsky slunce se mi zabodli do očí. Proto jsem je raději znovu zavřel. Bylo mi šíleně blbě. Hlava mě třeštila a zvedal se mi žaludek.
„Tak už si se probral?!“vlítl do pokoje otec.
„No fuj co to tady smrdí?!“ řekl schválně a otevřel okna dokořán. Poté pohlédl na mě.
„Co tam tak ležíš, jak ryba na suchu. Vstávej!“přikázal mi.
„hnuhuh…“zahuhňal jsem a přetočil se na druhý bok. To ho ovšem víc dopálilo. Strčil do mě a sledoval, jak padám z postele na zem.
„Co děláš?!“vyjel jsem na něj.
„Budím tě.“oznámil mi a odešel ven z pokoje.
„Teď už neusnu.“pomyslel jsem si a začal se oblíkat.
U snídaně
„Co se včera stalo, že ses tak zlil?!“otázal se mě otec.
„Nic zvláštního!“odsekl jsem a snažil se sníst svoji snídani.
„Jo tak, nic zvláštního…“opakoval po mě otec.
„Přesně tak.“přitakal jsem.
„Doufám, že zítra budeš vypadat normálně!“řekl mi rázně.
„Tak o tom nepochybuj.“řekl jsem a on se zasmál. ´Kdo by se zlil když mu je blbě.´pomyslel jsem si.
„Mám pro tebe novinku.“řekl mi nezáživně.
„Jakou?“otázal jsem se ho se zájmem. Minulá novinka alias ´přivrtání práce v Kazuki Café´ se mi zamlouvala.
„Od zítřka bydlím v horní části kavárny.“
„Cože!“vyprskl jsem část snídaně z úst. „A proč? Mě nevadí, že tu bydlíš!“
´neodcházej, kdo mi bude vařit?´šílel jsem v mysli.
„Proč?...No tobě už je 20 a myslím, že už bys měl začít bydlet sám.“ Ve chvíli kdy jsem chtěl něco namítnul, dodal.
„A navíc to nebudu mít tak daleko. Jenom sejdu ty schody a bude to.“
„Ahh….!!“s hlubokým povzdechnutí jsem mu dal za pravdu.
„Ale co já?! Kdo mi bude vařit?!“otázal jsem se ho sobecky.
„Hihi….řešení by bylo.“
„Jaký????“otázal jsem se nadšeně.
„Najdi si ženu.“řekl mi. To mě úplně zdrtilo.
„Sám víš, že na holky nejsem!“řekl jsem mu podrážděně.
„No jo…..tak to se nadá hold nic dělat. Budeš se to muset naučit.“řekl mi a s úsměvem na tváři odešel od stolu.
´To bude můj konec!´pomyslel jsem si a nechal spadnout svou hlavu na stůl. Můj otec to celou dobu pozoroval a posmíval se mi.
„Ten humor tě stejně přejde.“oznámil jsem mu.
„Myslíš?!“řekl mi a podíval se na mě pohledem kočkovité šelmy. „A Ryuu…, dneska musíme všechny moje věci přestěhovat do kavárny.“řekl mi a šťastně odešel.
„To je snad za trest!“zaúpěl jsem a vydal se za ním.

Celý den jsme promarnili stěhováním věcí z jednoho místa na druhý.
´Nedal mi ani přestávku na oběd. Starouš jeden!´zanadával jsem v duchu.
Když už se začalo šeřit, jeli jsme s poslední várkou.
„No tak Ryuu, pohni zadkem!“zařval na mě, když jsem vycházel schody do druhýho patra.
„Vždyť já jdu!“osopil jsem se.
„Zítra ráno tady nebudu. Musím oběhnout pár úřadů“oznámil mi, když skládal krabice na hromádku.
„A kdo udělá zákusky?“otázal jsem se ho.
„Akira.“
„Akira? On to umí?
„Samozřejmě.“řekl sebevědomě.
„Tak na to jsem zvědavý.“řekl jsem a přemýšlel nad tím, jak asi vypadá v zástěře……..

„Akiro, stůl číslo 5 chce Kuchiku desert.“
„Jasně.“řekl mi a připravoval již hotový desert. Já na něj hladově koukal a pomálu se k němu přesunoval. Když jsem k němu přišel, chytl jsem ho za boky a zavrněl mu do ucha jeho jméno. „Akiro….“
„Ano?“otázal se mě nevinným tónem. Přitom se na mě díval a cumlal se prst od šlehačky, kterou použil na dortík. Já mu jeho prst vzal a strčil si ho do úst. Jemně jsem ho olízl a začal si s ním hrát. Akira se pod mými hrátky, svíjel rozkoší. Když jsem jeho prst vyndal ze svých úst, zabručel nesouhlasem. Na to jsem se mírně zasmál a přiblížil se vzrušeně k jeho rtům. Mírně jsem o ně zavadil svými rty a čekal na Akirovo reakce. Akira na to odpovídal hlasitým zasténáním mého jména. „Ryuu.“……..
„Ryuu?“…….“Ryuu……“ten hlas se náhle začal vytrácet a nahradil ho úplně jiný.

„Ryuu?“.
„Eh?“ otázal jsem se nechápavě, když jsem Akiru nikde neviděl.
„No ta Ryuu!“vyjel na mě otec. „Říkal jsem, že už odjíždíme!“řekl mi a nasedl do auta.
„Není ti něco? otázal se mě. „Po tom co ses mě ptal na Akiru jsi nějak zčervenal a po chvíli ti začala téct slina z pusy.“
„Co? Né, nic mi není.“řekl jsem mu a posadil se na sedadlo spolujezdce.
„Když myslíš.“řekl mi a nastartoval.

Když jsme dorazili domů, šel jsem rovnou do sprchy a spát. Na Akiru jsem se v té chvíli vůbec nevzpomněl.