Kazuki Café 15.díl

Ryuu
Vyběhl jsem z bytu s odpadky a rychle metelil zpátky za svým malým neodolatelným zlatíčkem. Výtahem jsem vyjel do nejvyššího patra, ještě před dveřmi se upravil a vzal za kliku. Akira což mě mrzelo, byl již převlečený. Zrovna se chystal k nazouvání svých nových bot a tak se bez povšimnutí sklonil a jal se zavazování svých tkaniček. Díky tomu, že byl ke mně zády, tak jsem měl perfektní výhled na jeho nádherně modelovaný zadeček.
„Fšiůí!“zahvízdal jsem s úsměvem a pozoroval Akirovo rozpačité jednání.

Akira
Zavazoval jsem si boty a tak jsem si ani nevšiml kdy Ryuu přišel. Když zahvízdal, lekl jsem se a plný rozpaků se rychle napřímil. Když jsem uviděl usměvavého Ryuua opřeného o futra zčervenal jsem jako rajče a můj dech se mi začal zrychlovat.
„Co to zase děláš?!“vyhrkl jsem na něj stále červený.
„Obdivuju tvůj zadeček.“oznámil mi, aniž by se nechumelilo a rozešel se ke mně. „Vadí?“dodal s úsměvem a pozdvihl mi hlavu tak, aby mi viděl do očí.
„Samozřejmě, že vadí!“vyjekl jsem naštvaně a sklopil oči, jen abych se nemusel dívat do těch jeho.
„Vážně?“zavrněl mi do ucha a přejel mi palcem přes ústa.
„Vážně! A neblbni, už musíme jí!“obořil jsem se a odstrčil jeho ruku. „Jseš jak malej!“dodal jsem naštvaně a s nafouknutými tvářičkami se vydal ke vchodovým dveřím. Mezi nimi jsem se otočil a zahlídl tak zklamaný Ryuův pohled.
„No tak, šup!“zvolal jsem radostně a usmál se na něj. Hned byl na něm jasně vidět úsměv přes celou tvář a radostná nálada.
„Už letím!“zvolal a následoval mého příkladu.

…….

Do Kazuki Café jsme dorazili přesně pět minut před otevíráním, ale i tak nás pan Saburo seřval, že jdeme pozdě. Rychle jsme sundali všechny židle a připravili se na otevírání. Ráno bylo takové poklidné. Zato odpoledne se dveře jenom trhli.
„Tchibo Exclusive Mild a Yoichi desert pro vás mladá dámo a Tchibo Gold pro vás pane.“řekl jsem u stolu a servíroval objednávku na stůl.
„Děkuji.“řekla mi ona žena a muž se na mě jenom žárlivě podíval. Já se mírně uklonil a odešel dělat svou práci. Ryuu mezitím obsluhoval jiné zákazníky a tak nám práce odbíhala velice rychle.
„Pane Saburo. Dneska bych potřeboval skončit trošku dřív. Teda pokud by to šlo?“zeptal jsem se opatrně a čekal na jeho rozhodnutí.
„Tos mi to nemohl říct dopředu!“odpověděl naštvaně a drbal se jeho hlavě.
„No já sem to, tak nějak neplánoval.“povzdechl jsem si.
„Cos neplánoval?!“ozval se za mnou tentokrát naštvaný hlas Ryuua.
„No….“ošíval jsem se „To je jedno! Tak můžu?“obrátil jsem se zpátky na pana Sabura. Když nakonec svolil, poděkoval jsem mu a vrátil se zpátky do práce.
„No tak Akiro, řekni mi, proč chceš skončit dřív?!“dožadoval se Ryuu.
„Neřeknu! A ne aby tě napadla nějaká pitomost!“
„Mě nenapadají žádný pitomosti!“obhajoval se a naivně se domníval, že mu na to skočím.
„Fakt ne?“pozvedl jsem obočí a dal ruce v bok.
„Máš o mě špatné mínění.“zapíral dál.
„Když to bereš takhle.“zafuněl jsem a odvrátil pohled jinam.

Celý den utekl jako voda a já už začal být nervózní z dnešního večera.
´Co po mě asi může ten chlápek s deštníkem chtít?´nechápal jsem. Raději jsem nad tím už nepřemýšlel a šel se převléct. Když jsem vycházel z šatny, obrátil jsem se na pana Sabura a oznámil mu, že už jdu. Pan Saburo pouze kývl hlavou a dál se mnou nezabýval.

Ryuu
Sotva co Akira odešel, začal jsem si balit věci a vydal se co nejnepozorovanějš za ním. Nečekal jsem však, že jedny oči mě celou tu dobu pozorují.
„Ryuu! Kam si myslíš, že jdeš?!“zaburácel hlas mého pozorovatele.
„Já někam jdu?!“dělal jsem blbího a začal předstírat, že leštím prosklené dveře.
„Jen aby!“řekl se vztyčeným prstem a odešel za pult.
„Ach…!“zafuněl jsem, protože můj plán selhal.
„A vylešti to pořádně!“zvolal na mě škodolibě při obsluhování nedočkavých zákazníků. Po mém leštícím propadáku jsem se raději nezkoušel dostat ven za Akirou. Stejně bych jej nyní nezahlédl. Už se dávno ztratil mezi davem lidí.

……

Z Kazuki jsem domů přišel o 15 minut později, protože jsem musel odvést veškerou Akirovu práci. Co mě zarazilo, bylo, že Akira nebyl ještě doma. Nějak jsem si neuvědomoval, že nemá klíče. Ale i kdyby. Na chodbě stejně nebyl.
„Sakra kde vězí!“řekl jsem spíš pro sebe, zapnul televizi a lehl si na pohovku. Neležel jsem ani půl hodinky a ozval se domovní zvonek.
„No konečně!“uklidnil jsem se a šel mu otevřít. „Už jsem myslel, že nedorazíš!“řekl jsem vyčítavě. Toho koho jsem uviděl ve dveřích, jsem však nečekal.
„Dlouho jsme se neviděli.“řekl mi kluk menší postavy.
„Co tady děláš?!“zeptal jsem se ho se zhnusením v hlase.
„Ale co jseš tak podrážděnej? To mě ani nepozveš dál?“nečekal ani na odpověď a vešel ke mně do bytu. „Koukám, že se tady ten skrček docela zabydlel.“řekl zhnuseně a pohlédl na Akirovo pyžamo ležící na mé posteli.
„Akira není žádnej skrček, ale můj přítel!“osopil jsem se na něj.
„Když to říkáš.“odpověděl ledabyle a ušklíbl se ještě víc.
„Jestli je to všechno, cos mi chtěl, tak támhle jsou dveře!“
„Nečerti se hned brouku.“uculil se a přistoupil ke mně. Poté mě objal a své ruce položil na mé pozadí.
„Vypadni!“zařval jsem na něj rozhořčeně a shodil jeho pracky ze svýho zadku. On se však nedal a znovu se přitulil. Tentokrát svým přirozením na mé.
„No tak Ryuu. Chyběl si mi.“zavrněl a dál se o mě otíral.
„Ale ty mě ne!“odsekl jsem a ustoupil o krok vzad. „Vypadni!“zopakoval jsem a ukázal na vchodové dveře. Hiroki si povzdechl a došoural se k nim. U nich se na mě ještě ohlédl a řekl.
„Nechápu, co na tý kurvě vidíš?! Teď si to stejně rozdává s nějakým jiným!“
„Cos to řekl?!“zařval jsem nepříčetně a chytl ho pod krkem.
„Slyšels.“usmál se pobaveně „A kde si myslíš, že teď asi je? Zahřívá postel jiným!“smál se dál. Já tohle nenechal být. Za tohle jsem ho začal mlátit hlava nehlava. O mém Akirovi nebude nikdo mluvit jako o nějaké prostitutce!
Prudce jsem ho udeřil do břicha a on se sklonil. Hned na to jsem mu vrazil pravej hák a on se poroučel k zemi. Znechuceně jsem na něj pohlédl a vyzvedl si ho ještě k obličeji. Když jsem uviděl ten jeho vítěznej škleb, mrštil jsem s ním o protější stěnu a zabouchl za sebou dveře do bytu.

Akira
Z Kazuki jsem šel rovnou na místo naší schůzky. Když jsem přišel před onu budovu, rozpačitě jsem přešlápl a zadíval se na přepychovou restauraci. Kdybych ji měl ohodnotit, tak by jistě získala plný počet bodů.
„Budete si něco přát?“otázal se mě muž v černým stojící u dveří.
„Mám tu domluvenou schůzku.“znovu jsem přešlápl a nevěděl, co mám dělat.
„A vaše ctěné jméno?“otázal se a zahleděl se do svého seznamu s černými deskami.
„Akira Naomi.“ Po chvíli hledání seznam zaklapl, uklonil se a pozval mě dál. Když jsem vešel dovnitř, oněměl jsem úžasem a rozhlížel se po celém tom nóbl prostoru.
„Wow!“uniklo mi z pusy. Muž v černém to přehlídl a vedl mě mezi kulatými stoly až do soukromých prostorů restaurace.
„To bude asi omyl..“snažil jsem se ho přesvědčit, že určitě nebudeme seděl někde v osamělý místnůstce.
„Omyl? Pan Nabari už čeká.“oznámil mi a vešel do jedné z místností. Já pootevřel ústa a raději šel za ním. Když jsem vešel, uviděl jsem Nabariho sedícího u stolu. Celá místnost byla útulná a taková romantická. Svíčky na stole a červený ubrus tomu dával jistou korunku.
„Pane.“uklonil se číšník a odsunul mi židli. Já si na ní bez řečí sedl a zadíval se do očí muži naproti mně.
„Jsem rád, žes dorazil.“přivítal mě přívětivým tónem a usmál se na mě.
„Uhm…, já taky.“usmál jsem se na oplátku já na něj a zahleděl se raději do stolu.
„2x červené víno.“zavelel číšníkovi a natáhl ruku naproti mně. Já nevěděl co dělat a tak jsem pouze seděl a čekal. Jeho ruka chytla tu mou a ne a ne jí pustit. V tu ránu jsem na něj pohlédl s otazníkami v očích.
„Doufám, že nevadí, že sem objednal za tebe?“otázal se mě mile a stáhl svou ruku zpět.
„Nevadí.“cítil jsem se nesvůj a tak jsem mu radši vše odkýval. Neuběhla ani minuta a otevřeli se dveře s několika číšníky. Číšníci položili jídlo na stříbrných podnosech na stůl, nalili nám sklenice vína a odešli taktně za dveře.

……

Po hodině naší večeře jsem se rozpovídal a nikdo mě už nemohl zastavit. Od té doby co jsem se napil toho vína, cítil jsem se takový volný. Možná to bylo díky tomu, že jsem dřív nikdy nepil.
„Wow…., to jsem nevěděl…“nevěřícně jsem vydechl po zjištění, že tato celá budova patří Nabarimu.
„Opravdu…, jestli chceš tak tu můžeš přespat. Nahoře je místa dost.“řekl mi náhle a dolil mi prázdnou skleničku.
„Né, to ne. Nebudu vás déle zatěžovat.“usmál jsem se přiopile.
„Tvoje přítomnost mě neobtěžuje.“řekl a naklonil se nade mě. Potom mi přizvedl obličej a přitiskl své rty na mé. Na nic jsem nečekal a rychle se od něj odtáhl.
„Tohle ne!“řekl jsem celý červený.
„A proč ne?“otázal se mě sladce a jezdil mi prsty po dlani.
„Já , no totiž…., už někoho mám.“zdráhal jsem se. Nabari se pouze pousmál a zeptal se mě.
„Miluješ ho?“
„Ano!“byla má odpověď. Se sklopenou hlavou jsem se zvedl a začal se mu za to omlouvat. Nabari mě však zarazil a s úsměvem mi řekl, že se nemám za co omlouvat.
„Příjemně jsem si to užil.“dodal poté a objal mě.
„Uhm…, už budu muset jít.“řekl jsem stále červený.
„Tak běž.“usmál se a odvedl mě až před restauraci. Před ní mi ještě zamával a pak se vrátil zpět dovnitř.

Hiroki
Když jsem došel domů, napustil jsem si vanu a vlezl si do ní. Po deseti minutách jsem uslyšel zvonění svého telefonu. S naštvaným výrazem jsem se vypotácel z horké vody, a aniž bych se podíval na display, zvedl jsem ho.
„Co?“otázal jsem se naštvaně.
„Hiroki.“ozval se mi známí hlas. Hned jsem zpozorněl a zapomněl náhle na vystrnadění z vany.
„Plán selhal.“řekl prostě.
„Jak selhal!“vyjel jsem podrážděně.
„Jednoduše. Akira toho kluka miluje.“
„Mě je jedno co k němu cítí.“
„Hiroki. Ten se ho nevzdá. Měl bys je nechat být.“
„To se ještě uvidí!“řekl jsem ostře a položil mu to. V hlavě se mi už rojil plán B.

Ryuu
„Crr…“nesl se domovní zvonek celým bytem. Na nic jsem ani nečekal a vyběhl ke dveřím. Za dveřmi stál Akira a táhlo to z něj jak ze sudu. Naštvaně jsem na něj pohlédl a rychle ho vtáhl dovnitř. Akira na mě koukal, jak kdybych spadl z višně.
„Kde si byl!“vyjel jsem na něj a přirazil ho ke dveřím.