Kazuki Café 10.díl

Akira
´Nechápu. Proč tohle Ryuu dělá? Když jsme se poprvé setkali, byl na mě hnusnej a řval na mě. A teď?! Teď se na mě furt lepí a dělá si, co chce. Až do teď mi to nevadilo. Byli to pouze polibky…., ehm nechápu proč mi polibek od Ryuua nevadí. Vždyť je to kluk! Dneska to ale přepískl. A co sakra mělo znamenat to ho „Už nechci čekat?!!!!“´ Nervoval jsem se v mysli a utíkal po přeplněných ulicích.
„Auu…dávej pozor!“seřval mě již několikátý chodec, do kterého jsem, až moc vrazil. Já však bez omluv utíkal dál. Zastavil jsem se až v místním parku a rozdýchával svůj běh.
„Hele mladej….“pošeptal kluk v mikině s kapucí přes hlavu.
„Hmm???“otázal jsem se ho.
„Nesháníš fet?“otázal se mě bez okolků.
„Ne!“odpověděl jsem mu rázně a raději si hleděl svého.
„Neblbni. Uvidíš, bude ti dobře. Mám to nejlepší zboží.“přesvědčoval mě.
„Já nejsem feťák!“vyjel jsem na něj polohlasně.
„To jde vidět. Ale zkusit to můžeš né?!“
„Co to tady děláte!?“uslyšel jsem za sebou přísný hlas.
„Fízlové!“vyjekl ten přede mnou a dal se do běhu. Jeden z policistů se rozeběhl za tím chlápkem a ten druhý pohlédl na mě.
„Ale kampak, kampak?!“otázal se mě.
„Domů?“zkusil jsem.
„Nikam!“řekl rázně a spoutal mi ruce pouty.
„Cože? Já za nic nemůžu!“vyhrkl jsem bojácně.
„To říkají všichni.“utrousil policista a zavedl mě k policejnímu autu. V autě mě zamkl a čekal na příchod svého parťáka. Jeho parťák přišel chvíli na to s tím chlápkem a posadil ho vedle mě.
„Tak a uděláme si výlet.“řekl jeden z policistů.
„Kam?“otázal jsem se nesměle a doufal, že to nebude to místo, který si myslím.
„Na stanici samozřejmě.“zašklebil se druhý a auto se rozjelo.
…….
„Takže pane Akiro.“pronesl snad už popáté policista a zcela vážně na mne pohlédl.
„Ano?“otázal jsem se ho a čekal, až mi přečte mou výpověď.
„Jak jste již řekl. Byl jste dnes v bytě svého kamaráda….ehm Ryuua?!“dořekl a pohlédl na mě. Já pouze kývl na souhlas a čekal na zbytek správy.
„Poté jste utekl a běžel až do místního parku.“znovu jsem kývl.
„A tam jste narazil na toho drogového dýlera?!“a znovu následovalo přikývnutí. To už se však policista naštval.
„Copak neumíte mluvit?!“
„Promiňte.“řekl jsem skoro neslyšně. Nevím proč, ale hlas se mi zlomil a nechtěl poslouchat.
„Tak ať se to neopakuje!“
„Ano…..“
„Poté jste uvedl, že se vás ten chlap zeptal, zda byste nechtěl od něj koupit drogy. Vy jste ho odmítl, ale on vás stále přemlouval. Následoval příchod mích kolegů a zbytek už známe….“
„Přesně tak.“řekl jsem zcela rozhodně.
„Zajímalo by mě, proč jste utekl od svého přítele?!“
„No…..ono je to trošku složitější.“vyhrkl jsem a sklopil rozpaky hlavu.
„Jestli nám to nepovíte, tak to bude o dost složitější.“
„Noo……“hledal jsem rychle výmluvu.
„No?!“
„Pohádali jsme se.“
„Všichni se hádají.“řekl mi a čekal….
„No, ale tohle byla docela jiná hádka, než si myslíte.“
„A jaká? Finanční problémy? Nedodržený slib? Rozdílný názor?! Těch už tady bylo…..“
„No Ryuu….., ošahával mojí holku.“
„Jste si jistý? Určitě šlo o nedorozumění.“
„Žádný nedorozumění! Sprostě ji povalil na zem a vrhl se na ní.“odporoval jsem a v duchu si představoval sebe v roli mé tzv. holky.
„No tak dobře. Je zcela zřejmé, že jste nic neudělal. Budete moct jít.“
„Dobře.“zvedl jsem se ze židle a vydal se ke dveřím.
„Ale kampak?“otázal se mě nově příchozí policista.
„Domů?“otázal jsem se ho.
„Ale takhle by to nešlo. Nejdříve musíme zavolat rodičům a ti si vás tu vyzvednou.“
„Ale rodiče jsou mimo zemi.“oznámil jsem jim.
„No tak jinýmu z příbuzných.“řekl druhý.
„No….v tom bude problém.“
„hmmmm….“
„No jak už jsem řekl, rodiče jsou pryč a můj jediný příbuzný, který žije v Japonsku je můj bratr. A ten shodou okolností je na svatební cestě.“
„To vás tu nechali samotného?!“můj pohled mluvil za vše.
„No tak tě aspoň odvezeme domů. Řekni mi adresu.“
„To nejde.“
„Proč? Seš snad dost starej, na to, aby sis ji pamatoval.“
„No v tom by problém nebyl.“
„Tak co se děje.“
„Můj byt mi vyhořel.“oznámil jsem mu.
„Kluku ty jseš snad jedno, velký neštěstí.“zabědoval policista. „Tak kde teďkons bydlíš?“otázal se mě následně.
„U kamaráda.“
„Zkusím hádat. U toho, se kterým jste se pohádali.“
„Hihi… mám odpovídat?“uculil jsem se.
„Bože tak mi dej aspoň jeho telefonní číslo.“
„Já ho neznám.“oznámil jsem mu.
„Bože. Já se z tebe zblázním. Tak mi řekni aspoň jeho jméno nebo něco podobného.“
„Ryuu…..“
„To mi stačit nebude.“
„Ryuu Kazuki. Pracuje v Kazuki Café a jeho otec se jmenuje Saburo.“
„Dobře tak tu chvíli počkej.“oznámil mi a odběhl kamsi do kumbálu.
……………..
„Tak pojď ty kriminálníku.“pohlédl na mě Ryuu.
„Říká ten pravej!“osopil jsem se.
„No tak klídek. Tohle není holubník! Tady to podepište a můžete jít!“vyjel na nás policista.
„S ním, nikam nejdu!“odsekl jsem.
„Ó ale ano. Teď je vaším zákonným zástupcem a tak má nad vámi plnou pravomoc.“oznámil mi policista.
„Cože?!“vyhrkl jsem.
„Tady to máte černé na bílém.“ukázal mi listinu a zazubil se na mě.
„Jdeme!“zavelel Ryuu a prošel dveřmi stanice.
„Hmm.“zabručel jsem a loudavým krokem jsem šel za ním. Naštvaně jsem vyšel ven a bouchl za sebou dveřmi. Nevšímal jsem si policisty co ze dveří vyletěl a zařval na mě cosi s klikou a dveřmi.
„Akiro tohle se nedělá!“řekl mi poučně Ryuu.
„Nech mě bejt, nejsi moje máma!“zařval jsem na něj a chtěl odběhnout. Než se mi to však podařilo uskutečnit tak mi Ryuu chytl ruku a vlekl mě k nejbližší uličce.
„Tak hele.“začal. „Teď mě chvíli poslouchej. Vyjel jsem na tebe. Přiznávám! Omlouvám se ti. To ale nemění nic na tom, že se teď chováš jako rozmazlený dítě!“vyjel naštvaně.
„Jaký dítě. To je zcela oprávněný! Kdo by nebyl naštvanej kdyby ho skoro znásilnil člověk kterýho měl rád.“vyhrkl jsem rychle a ani si neuvědomil význam slov, který jsem právě vyslovil.
„Řekni to ještě jednou…“přilepil mě Ryuu k stěně baráku a pousmál se na mě.
„Ne!“řekl jsem naštvaně a snažil se ho odstrčit.
„Ale Akiro…..Co to děláš? Vždyť si se mi právě vyznal.“
„Nevyznal! A nech mě!“vypískl jsem ostýchavě.
„Teď už to nemusíš skrývat….“řekl mi sametovým hlasem a přiblížil se svými rty k mému obličeji.
„Ryuu, né!“řekl jsem zcela neslyšně a zavřel zdráhavě oči. K mému údivu mě Ryuu nepolíbil na ústa, ale na mé zavřené očko. Když jeho krásný, malý polibek ukončil, nevěřícně jsem vykulil oči a nevěděl co říct.
„Přeci bych ti neudělal nic, co by si nechtěl, né…“dal si prst před pusu a svůdně na mě pohlédl. Já ze sebe nemohl dostat ani hlásku.
„Půjdeme?“uculil se na mě a vzal mou ruku do své. Já pouze pokýval hlavou a s prudkým puštěním jeho ruky jsem vyběhl z uličky.
„Až naprší a uschne…..“vyplázl jsem na něj jazyk a utíkal k mému novému domovu.

Ryuu
„Až naprší a uschne…“vyplázl na mě jazyk a řítil se směrem našeho domova.
„Akiro….. Rozhlížej se, když přebíháš přes ulici!“řval jsem za ním a utíkal stejným tempem domu. Jen co jsme dorazili ke vchodovým dveřím, jsem se dotkl Akirovi ruky. On však ucukl a obdařil mě novou přezdívkou.
„Tak co budeme dělat teď?“uculil jsem se a rozvalil se na pohovce.
„My? No ty nebudeš dělat nic!“
„Oh no tak na to se těším. A kam si mám lehnout?“zeptal jsem se.
„Cože?“vyjekl udiveně.
„No tak kam? Pohovka? Tvoje postel? Vana? Nebo něco víc vzrušujícího?“optal jsem se. Akira na mě pouze vyjeveně koukal a nevěděl, na co se ho ptám. Po chvilce se mu nejspíš vyjasnilo v hlavě a jeho obličej uchvátila červená barva.
„Teď mě napadlo, jedno skvělé místo, kde by to bylo úžasný.“řekl mi a lišácky na mne pohlédl. Jeho pohled jsem mu opětoval a nechal se vést na ono místo.
„Teď na chvilku zavři oči.“řekl mi.
„Mám rád překvapení……“řekl jsem dychtivě a oči semkl k sobě. Když jsme vešli do místnosti, ucítil jsem vlhký vánek. To mi napovědělo, že jsme v koupelně.
´Že by si vybral hrátky ve vaně?!´zajásal jsem a představil si ho v sto různých polohách. Čekal jsem, že mi řekne, ať si vlezu do vany, on však měl jiné plány. Vedl mě koupelnou na jiné místo.
´Záchod? No je to trochu divný, ale sexistický dost.´zaplála ve mně touha. Když jsme však prošli kolem záchodu, nevěděl jsem si rady.
„Teď chvilku počkej…..“zašeptal mi u ucha.
„Dobře….“řekl jsem s trochu nakřápnutým hlasem od touhy.
„Měl by ses zchladit!“zařval Akira radostně a zapnul studenou vodu. Teprve teď jsem si uvědomil, že stojím ve sprše a vidím jak za sebou Akira zabouchává dveře od koupelny.
„Studí!“vyjekl jsem a rychle utíkal za Akirou. Když jsem vzal za kliku, bylo zamčeno.
„Akiro!“zařval jsem prosebně.
„Copak?“otázal se mě nevině.
„Pust mě za tebou….“zaskuhral jsem.
„Ne…“řekl dětinským hláskem a začal si hvízdat.
„Copak chceš, abych nastydl?“otázal jsem se ho.
„Klidně.“řekl klidně a zasmál se nad mým počínáním.
„Ty nemáš srdce….“
„To je pravda….“řekl potichu. Věděl jsem, co to znamená. Teď už patří jenom, a jenom mě.