Každý začátek je těžký 9

9. kapitola - Život existuje proto, abychom si užívali

„Au! Moje hlava!“ Mladý muž s vlasy černými jako uhel se vzbudil. Co dělá tady? Tohle není jeho pokoj! A proč tu spí Deidara? Itachi si toho ze včerejšího dne moc nepamatoval. Snad jen teplo Konanina těla, když se snažili tančit. Blonďák na opačné straně pokoje spokojeně pochrupoval. Uchiha se chtěl převalit, místo toho však vyjekl bolestí. Na čem to u všech čertů leží? Hřebíky… ne, hřeby! Polilo ho horko. Díky své neopatrnosti začal slabě krvácet.
Křikem přivábený Hidan vpadl do pokoje. Uchiha ho sjel Sharinganem. „Co to má znamenat? Žádám opravdu stručné vysvětlení!“ Přitom se ohlédl a zjistil, že ta místnost vypadá vskutku podivně.
„Předem ti chci říct, že jestli mi zničíš postel, jednoduše tě přetrhnu.“ Pravil Hidan naprosto klidně. „Neměli jsme jiné místo, kam strčit vás dva odpadlíky. Ty ses praštil do hlavy, támhle toho jsme sem odtáhli po tom, co jsme mu vypumpovali žaludek. Deidara to včera s tím chlastem drobátko přehnal.“
Itachi se snažil vzpamatovat z té přemíry slov. Nakonec ze sebe vypravil jen: „Tvoje… postel?“ Vzápětí zaúpěl, protože se napíchl na další hřeb. „Tak mi z ní teda pomoz dolů.“
„Ty toho naděláš, Uchiho. Myslel jsem, že jste u vás na bolest zvyklí.“ Prohlásil bělovlasý a sundal ho dolů.
„Dobré ráno!“ Ozvalo se rozverně z rohu pokoje.
„Naše děťátko se konečně probralo?“ Neodpustil si Hidan. „Hochu zlatá, ty teda vůbec neumíš pít!“
„Když tomu tak rozumíš, nauč mě to.“ Broukl uraženě blonďatý ninja.
„Jasně! Půjde se na tah. Řeknu Kakuzovi, že si provětrá peněženku.“

Modrovláska se potácela po sídle. „Bolí hlavička, co Konan?“ Šklebil se na ni Sasori.
„Nezažils, tak nevykládej!“
„Takže dneska vařit asi nebudeš, co?“
„Tyhle tvý řeči si můžeš strčit…!“
„No schválně! Kam?“ Dráždil ji loutkář, protože měl jistotu, že po něm bude metat tak akorát peprná slova. Žena však zapomněla na hádku, protože její pohled padl na osobu, která právě vešla do dveří. „Itachi! Co se ti to proboha stalo?“
„Důsledek nezdravého alkoholového opojení!“ Ušklíbl se a ohmatal si bouli na čele.
„Není zas tak velká.“ poznamenala Konan opatrně.
„Dneska komplimenty nepřijímám.“ Opáčil Uchiha. „Mám akorát tak chuť někoho pořádně praštit.“
„Fajn. Tak to jsem ti plně k dispozici.“ Vzdychla modrovláska.
„Mlátit do ženský nepřináší chlapovi žádný potěšení.“
„Aspoň někdo v tom má jasno.“ Pokusila se usmát. „Zetsu si to teda nemyslel. Ohnal se po mně, jakmile ze sebe setřásl toho prcka. Nejspíš mne považoval… nevím ani za co. Každopádně…“ Ukázala mu velkou modřinu na předloktí. Upřímně se tomu podivil. Zetsu se vždycky choval spíše zdrženlivě.
„Dá se říct, žes mě uklidnila. Půjdu hledat Kisameho.“

Sasori vyslechl návrh ostatních členů Akatsuki a zásadně s ním nesouhlasil. „Já s vámi nehodlám nikam jít!“ Protestoval.
„Ale no tak! Musíš se naučit taky trochu žít!“ Domlouval mu Hidan.
„Vyrazíme po setmění, budeme míň nápadný. Pořádně se osvěžíme a posilníme a při tý příležitosti zasvětíme tebe a Deidaru do chlapskýho života!“ Zašklebil se Kakuzu.
„Čemu jste nerozuměli na větě: Já nejdu?“ Loutkář nafoukl tváře, vztek s ním lomcoval. Copak je to vážně taková banda zabedněnců?

Večer se rychle přiblížil. Ninjové naoko souhlasili, ale pak se stal Sasori obětí hromadného útoku. Bránil se statečně, ale nebylo to nic platné. Deidara měl tu výhodu, že šel s Hidanem a Kakuzou dobrovolně, stejně tak Kisame, Itachi a Zetsu. Konan nahoře v ložnici vyspávala kocovinu. Celý den se motala a teprve k večeru jí došlo, že se z toho musí vyspat. Nebáli se nechat ji v sídle samotnou. Kdo by jí tak asi mohl ukrást? V úvahu přicházel jedině Orochimaru, ale všichni se shodli na tom, že tahle žena není jeho typ. Tak jakápak starost!

Banda natěšených chlápků se převlékala do civilu. Vyrazili na cestu. Kisame a Zetsu se maskovali, ostatní to neměli zapotřebí. Kde zůstal Tobi, to nikoho nezajímalo. S sebou ho brát rozhodně nechtěli.

Sasori vztekle skřípal zuby, ninjové totiž přišli na většinu jeho slabin a teď ho drželi v šachu. „Chakrová vlákna, jo? Jste teda pěkný mizerové!“
„Ještě nám poděkuješ!“ Zachechtal se Zetsu.
„Jo. Doma by ses nudil a s náma se ti nemůže vůbec nic stát!“ Hidan držel svou oběť pevně, vykroutit se mu tentokrát nemohl.
Loutkář zkoušel zapůsobit na svého parťáka. „Deidaro? Nepokusíš se mě osvobodit?“
Blonďatý ninja zakrýval rozpaky. „Obávám se, že to není možné, Sasori. Itachi má zbraň v ruce a když udělám špatný pohyb, je téměř stoprocentní, že ji do mě zapíchne.“
„Ksakru! Čeho si myslíte, že tím asi tak dosáhnete?“
„Povím ti jedno velké moudro, milý Sasori. Život je od toho, abychom si ho užívali.“
„Nechci si užívat, Hidane.“
Zastavili se před jedním větším městským domem. „Mrkej na tu ceduli! Nezadaní mají dneska všechno za poloviční cenu.“
„Co když po nás budou chtít nějaký důkaz?“ Uchiha zadržoval smích, takže to chvílemi vypadalo, že se dusí.
„Jednoduchý! Prostě tam Deidara se Sasorim svedou některou z osamělých děvčat.“
„Co kdybyste se napřed zeptali, než začnete něco plánovat?“ Zavrčel mladík s rudou hřívou.
„Bral bych raději tuhle možnost. Ještě totiž existuje plán B.“ Kakuzu se rozchechtal.
„A to je?“
„No, že bychom tam přišli s tebou a Deidara by šel až po nás, vydával by se za dívku a pak…“
„Hej! Tak na to laskavě zapomeň! Já se s ním rozhodně cucat nehodlám!“ Zaprotestoval blonďák. „A to ani z toho důvodu, abyste to měli za polovic!“
Hidan se obrátil ke stále se vzpírajícímu mladíkovi. „Už znáš varianty. Kterou si vybereš, Sasori?“
Oslovený se chvíli rozmýšlel a pak jen kývl hlavou. „Když to musí být… jsem pro první variantu.“
„Konečně rozumná řeč.“ Mnul si ruce Zetsu.

Modrovlasá žena otevřela oči. V sídle Akatsuki bylo až nezvyklé ticho. Příliš podezřelé, že by šli spát tak brzo? Vzala do ruky lampu, to bude nejjistější. Nechtěla rozsvěcovat světla, kdyby přeci jen někdo z nich spal. „Zetsu? Hidane?“ Prošla první chodbou, nikoho nenašla. „Itachi? Kisame? Deidaro?“ Proč jí nikdo neodpovídá? Sešla po schodech dolů. „Kakuzu? Sasori?“ Je snad tenhle dům prázdný? Začala propadat panice. „Tak kde jste všichni?!“ Rozkřikla se. Po bližším zkoumání dolního poschodí však objevila jen Tobiho, jak se v kuchyni cpe jídlem.
„Kde jsou ostatní?“
„Tobi to neví. Nemá ani tušení, kam všichni šli!“ Dušoval se zakuklenec.
„Já ti věřím.“ Povzdychla si a přisedla si k němu.

Kakuzu tvrdil každému v sále, že on a pár dalších dělají doprovod dvěma nezkušeným a nezapomněl zdůraznit, že hlavně nezadaným, mladíkům. Pití na posilněnou jim donesli vzápětí.
„Dej si jedno a budeš mít od nás pokoj.“
Loutkáře už konečně osvobodili ze spárů pevných chakrových vláken, takže si užíval ten pocit svobody. Zamračil se. „Když to holt nejde jinak…“ Převzal od Zetsua lahev a na jeden lok ji vyprázdnil. Překvapilo ho, že to s ním vůbec nic neprovedlo. Došel k názoru, že si vypěstoval proti alkoholu imunitu a vzal si další lahev.
„Koukni se, jak to do sebe leje! Nechci ani vidět, co se stane, až mu to projde trávicím traktem!“ Chechtal se Hidan.
„Počítám, že se toho za malý okamžik dočkáme.“ Mínil Itachi. Na hlavě měl široký klobouk, který ho chránil před cizíma očima a nic mu nebránilo sjíždět Sharinganem všechny přítomné dámy.
„Kam zas čučíš, Itachi?“ Divil se Zetsu, který si toho zvláštního pohledu samozřejmě všiml.
Kisame si bral další láhev a právě poučoval blonďáčka. „Saké se nechlastá! Musíš ho tebou nechat protéct a přitom si ho vychutnat. Jedině tak z toho máš nějaký požitek.“
Deidara škytl. „Tak jo,“ uchechtl se a nechal si od žraloka podat další lahev.
„Jak se cítíš, Sasori?“ Kisame začínal mít malinko starost.
„Dobře, vážně. Akorát… ten sál se nějak rozplývá.“
Žralok mu vytrhl láhev z ruky. „V tom případě už nic nepij.“
Červenovlasý k němu vzhlédl. „Nevšiml jsem si, že vedle mě sedí holka!“
„To je maskování, ty moulo.“ Vzdychl Kisame. Sasori přikývl.
„Deidara má dost.“ Špitl Itachi Hidanovi do ucha. „Už mu nenalejvejte.“ A vzal od něj další saké. On si to ještě dovolit mohl.
„Tak. A na řadě je druhá fáze. Prohlédněte si přítomné dámy, bude se svádět.“ Prohlásil Kakuzu pyšně.
„Já se dneska nějak necítím… po včerejšku.“ Zamumlal Deidara a rozmýšlel se, jak se z toho nečekaného úkolu vykroutit. Nakonec si opřel hlavu o Itachiho rameno. „Co děláš?“
„To je plán C.“ Oznámil mu blonďák
Akatsuki pochopili a začali se hlasitě smát. Uchiha protočil oči v sloup. „Fajn, tak se opři pořádně.“
„Takovej talent! Škoda, že ho nevyužívá častěji!“ Plácal se Kakuzu do stehen.
„Co se týče mě, já jsem člověk tak z jedné třetiny.“ Připomněl jim Sasori.
„V tom nevidím problém. Na tohle ti stejně stačí jen hlava a srdce.“ Pousmál se Kakuzu.
„Možná ani to srdce nebudeš potřebovat.“ Poznamenal Itachi.
„Řekněte jedinej rozumnej důvod, proč bych měl svádět ženskou?“
„Protože to patří k životu každýho správnýho chlapa.“ Poučil ho Hidan. „Heleď, nikdo po tobě přece nechce, aby si se zamiloval. Prostě jen půjdeš k tamtomu hloučku děvčat, s některou prohodíš pár slov a můžeš se vrátit zas k nám.“
„To nezní tak moc složitě.“ Přikývl Sasori a zvedl se. Došel k jednomu ze vzdálenějších stolků, ani se moc nemotal, a posadil se k trojici dívek.
„Vážně si myslíš, že se tam zdrží?“ Naklonil se k bělovlasému Kisame.
„Věř mému úsudku a neprohloupíš!“ Zašklebil se nesmrtelný ninja.

„Nevadí, když si přisednu?“ Sasori se snažil působit klidně, ale neustále se otáčel po svých druzích. Zvolil tuhle taktiku, protože cítil, že nohy už mu vypovídají službu. Dvě vyzývavé mladé ženy se vytratily, poslední, dosti tichá a nejistá, zůstal sedět na místě. Mladík se pohodlně usadil a zaposlouchal se do toho, co jeho společnice říkala.
„Nejsou nic jiného, než vypočítavé mrchy! Jak já mám proboha takhle ulovit nějakýho chlapa? Je to směšný!“
„Není to nic než úkol, co se musí splnit.“ Pokýval hlavou Sasori.
„Úkol? Nejsi ty…?“ Se zájmem si ho prohlédla poněkud důkladněji.
„Co nejsem?“
„Ninja.“
„Uhodlas.“
„Páni!“ Vydechla překvapeně a pak se trochu zastyděla.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se jí.
„Mai.“ Posmutněla, v duchu si říkala, že se chová vážně hrozně.
„Proč jsi smutná? Je to hezký jméno.“
„Děkuji. A smím znát tvoje?“
„Akasuna no Sasori. (Sasori z Červených písků) Zapamatuj si ho, protože jednou bude slavný.“
„Nepochybně.“ Usmála se.

„No co jsem ti říkal? Dívej, jak se k sobě mají! Někde tam uvnitř se skrýval svůdce mladých děvčat.“
„Musím uznat, že máš pravdu Hidane.“
Kakuzu zkontroloval čas. „Už je dost pozdě. Měli bychom vyrazit nebo dorazíme do sídla až k ránu. A vsadím krk na to, že Konan už se po nás shání!“ „Platím!“ Zařval hlasitě, aby ho nikdo v sále nepřeslechl.
Vmžiku se k nim přitočila jedna z žen, která roznášela nápoje. „Hm. Docela tučný účet, pane. Ale pokud jste splnil podmínky, dostane Vaše skupinka slevu.“
„Splnil, tím jsem si jistý. Tady já a můj kamarád,“ ukázal přitom na Hidana. „…jsme vzali s sebou naše přítelkyně.“ Přitáhl si k sobě dívčinu s brčálově zelenými vlasy.
„To je teďka nová móda,“ zamumlala, když si všimla ženina pátravého pohledu. „Opatrně Kakuzu,“ sykl Zetsu, když ho maskovaný ninja malinko zmáčkl.
„Tady náš přítel si tu dneska večer našel společnost.“ Prohlásil Hidan. Itachi se tvářil nesmlouvavě, možná i trochu znechuceně, a hladil přitom něčí blonďatou hřívu.
„A náš poslední druh sedí támhle.“ Uchechtl se Kakuzu a s úsměvem pozoroval, jak se Sasori objímá s cizím děvčetem, aniž by ho k tomu kdokoliv nutil.
„Důkaz je to dostatečný.“ Žena se zatvářila kysele a přeškrtala pár řádků na papírku. „Zde je Váš účet.“ Kakuzu přepočítal sumu a pak vytáhl peněženku.
„Kdy se zas bude konat nějaká taková akce?“ Zajímal se Hidan.
„Vzhledem k finančním ztrátám to už nejspíš nebudeme opakovat.“ Zněla odpověď.
„Tak to jsme měli štěstí.“

Rozesmátí ninjové vyšli ven, kde chtěli počkat na Sasoriho. „My jsem teda komedianti!“ Deidara se tvářil šťastně.
„Úplně mě dostal ten Uchihovo ochranitelskej výraz!“ Bublal Kakuzu.
Blonďáček se musel o někoho opřít, aby nepadl na zem, přece jen měl docela dost upito. „Aspoň jsem nepotřeboval maskování, na rozdíl od Zetsua a Kisameho.“ Prohýbal se smíchy.
„Řekl bych, že naše mise se nám vydařila.“ Zasmál se Hidan.

Červenovlasý mladík se odtrhl od děvčete. „Jsi opilá. Vyspi se a zapomeň na tohle noční dobrodružství.“
Zachichotala se a podržela v ruce sklenku. Tiše se vytratil.
Vyšel ven a usmál se na své kumpány z Akatsuki.
„Jsi borec, Sasori!“
„Dobrá práce, zvládls to!“ Přijímal gratulace.
„A teď rychle do sídla, než nás Konan přetrhne.“ Vyrazili zpátky.