Každý začátek je těžký 6

6. kapitola - Všichni milují Tobiho

První sluneční paprsky pronikly přes zavřená okna do sídla Akatsuki. Červenovlasý mladík zívl a posadil se na posteli. Včera večer požádal Vůdce, aby jemu a Deidarovi omezil počet ninjovských misí. Vyslechl jeho přesvědčivé důvody a nakonec se zdráháním souhlasil.
Promnul si oči a vykročil ke dveřím. Cestou šlápl na něco malého a nyní mazlavého. V tom tekutém mu ovšem zůstala vězet noha. Blonďák se přetočil na druhý bok, ještě tvrdě spal. Podvědomě udělal s rukama nebezpečný pohyb. „Katsu…,“ zamumlal a zívl.
„Ksakru!“ Sasori se stačil vyprostit, ještě než to bouchlo, i když slabě. Ten kluk mě má asi vážně rád! Pomyslel si zdrceně a v duchu si řekl, že tuhle úchylku z něj rozhodně vymlátí. Vztekle prásknul dveřmi, ale zůstal v pokoji. Doufal, že to blonďáka vzbudí.
Nestalo se tak. Přistoupil tedy k němu a ze všech sil mu zařval do ucha: „Sídlo hoří!“
Rázem byl vzhůru. „Kde?“
Červenovlasý ukázal na podlahu, kde něco seškvařeného slabě doutnalo. „Ber to jako poslední varování!“ Zasyčel Sasori. „Ještě jednou tu necháš válet některou ze svých výbušných hračiček a vyhodím tě z téhle ložnice! A je mi úplně jedno, co na to řekne Šéf! Další atentát už ti trpět nebudu!“ Pustil ho a odešel.
„Atentát?“ Blonďáček nic nechápal, jen zamyšleně pohlédl na skvrnu na podlaze, ze které se kouřilo.

„Kisame vylez už! Vyplýtváš všechnu vodu!“ Hulákal Itachi před koupelnou.
„Dej mi ještě pět minut! Je tak krásně chladná!“ Přišla odpověď. Uchiha zalitoval, že v jeho blízkosti není nic, do čeho by si mohl kopnout.
„Už jsi tam přes dvě hodiny! To byl ten trénink vážně tak namáhavý?“ Hlavou mu prolétla myšlenka, jestli to tentokrát doopravdy nepřehnal. Vzápětí uviděl Kisameho rozesmátou tvář. Zamračil se. Proč si z něj ten žralok neustále utahuje? „Šetřil jsem tě,“ zabručel a vyběhl ze sídla.
„Itachi! Co jsem zas proved?“ Kisame se ale už odpovědi nedočkal.

„Zetsu je na výzvědách. Musíme se postarat o to individuum.“ Prohlásil Kakuzu.
„Od kdy používáš taková vznešená slova?“ Neodpustil si Uchiha. Popravdě si maskovaný nikdy hlavu s výběrem slov příliš nenamáhal. Vyjadřoval se vždy stručně, jasně a hrubě.
„Nemám páru!“ Kakuzu se poškrábal na hlavě. „Asi to chytám od Hidana.“
„To by sedělo,“ zamumlal Itachi a dál zíral do prázdna.
Netrvalo to dlouho a tahle nečekaná zpráva vzbudila v Itachim zájem. „A kde teda je?“
„Hidan prohlíží sklepení. Prcek se nám někam zašil.“
„Jdem ho hledat, než dojde k nějaký nehodě.“ Řekl Itachi a chystal se vstát.
Vchodové dveře se náhle otevřely a dovnitř se přišoural Deidara. Vlasy měl úplně mokré, všude po tváři bláto a sotva chodil.
„Kde ses tak zřídil? Nějaká náročná mise?“ Podivil se Hidan, který právě dorazil.
„Ne… mise ne,“ zakuckal se Deidara a s tichou omluvou pospíchal do koupelny. Za ním do dveří vešel Sasori, ještě naštvanější, než bylo obvyklé, v rukou držel dvě naprosto zdemolované loutky. „Ten má spotřebu!“ Utrousil a zmizel jim z dohledu.
„Co to bylo?“ Zeptal se Itachi.
„Nevím,“ přiznal Kakuzu. „Poslední dobou se ti dva chovají divně.“
„Jo, to Kisame taky.“ Mávl nad tím černovlasý mladík rukou.
„Ve sklepení není. Rozdělíme se!“ Navrhl Hidan a Uchiha souhlasil. Alespoň nějaké vzrušení do jinak nudného dne.

Čtveřice ninjů pátrala po Tobim. Itachi po dlouhém váhání přizval na akci také Kisameho. Na rozdíl od Hidana s Kakuzou hledali jako jednotlivci. Tobiho našli, jak vyjídá lednici.
„Hej! Koukej dát to jídlo zpátky, ty malej spratku!“ Zavrčel Kakuzu.
Diplomat Hidan mezitím vymýšlel taktiku, jak nováčka obelstít a přitom nenásilně přinutit k poslušnosti. „Ticho!“ Zaburácel náhle. „Nech toho, nebo ještě to dítě zkazíš!“
„Co?“ Zděsil se maskovaný. Nový ninja prohodil, že už dávno není dítě.
Nesmrtelný se přitočil Kakuzovi za záda. „Přistoupíme na jeho hru,“ zašeptal a odpovědí mu bylo tiché souhlasné zabručení. Hidan se podíval na jejich „příživníka“ a zkoumal ho pohledem. Tobi poplašeně pomrkával, ale tvářil se uraženě. On je ninja, žádné dítě.
„Tak Tobi… teď buď hodný chlapec a hezky mi podej to jídlo, co jsi ještě nesnědl…,“ domlouval mu Hidan se vší obezřetností. Zpozorněl a přikývl. Kakuzu s údivem pozoroval, jak zakuklenec podává ninjovi postupně jednotlivé kousky ovoce. Tobi byl již téměř oloupen, když zaslechl od dveří hlas. „Páni! Ten teda žere jak nezavřenej!“ Skrček vypískl, vytrhl se ninjovi a prchal se sladkostmi pryč z kuchyně.
„Itachi!“ Rozzuřil se bělovlasý. „Dycky všechno zkazíš!“
„O co jsem přišel?“ Otázal se Kisame. Hidan se plácl do čela a raději už nic neříkal.

Sasori začínal být už malinko nervózní. Někde nechal ležet dvě své nedokončené loutky a teď je nemohl najít. „Nechal jsem je v hale nebo o poschodí výš?“ Přemítal, zatímco se rozhlížel. V sídle bylo ticho, zaposlouchal se do něj. Z jedné vzdálenější místnosti zaslechl zvuky podobné dětskému pobrukování. Skoro to vypadalo, jako když si dítě hraje se stavebnicí. Přepaden zvědavostí se tam vydal.
Tobi našel podivné předměty a začal si s nimi hrát. Chvíli do nich bušil, pak je zkoušel rozebrat. Právě teď z jedné z loutek něco vystřelilo a málem Tobimu vypíchlo oko. „Jů!“ Podivil se, ale nepřestával pátrat dál.
Sasori už stál těsně za ním. „Hej! Tohle přece není na hraní!“ Zděsil se, když uviděl své poničené výtvory.
Tobi k němu vzhlédl. „To je Vaše, Sasori-san?“
Mladík si odplivl. „No to bych řekl, že je! A jestli na to ještě jednou šáhneš, nasekám ti na zadek!“ S vražedným výrazem posbíral „zbytky“ a odnášel si je do ložnice.

Konan se právě převlékla a nyní pozorovala zamyšleného Peina. „Odjíždíme zítra?“
Zvedl hlavu. „Odjíždím,“ poopravil ji. „Příliš nebezpečné, abych tě bral s sebou. Jedná se o velice delikátní záležitost, v níž sebemenší chyba napomůže ke zhroucení celého plánu.“ Objasnil jí se vší vážností.
Modrovláska se zamračila, ale neodporovala. Už delší dobu tušila, že Pein má nějaký plán, se kterým se zatím nikomu nesvěřil. Když se ozval v ložnici šramot, zpozorněla.
„Nevzpomínám si, že bychom tu měli myši!“ Zarazila se.
„Jde to z té skříně.“ Ukázal jí Pein. Oba ztichli a jen poslouchali. Skřípání a šramocení sílilo. „Jsem muž, vyřídím to!“ Prohlásil velitel Akatsuki a poručil jí, ať rozsvítí. Přikradla se k vypínači a stiskla ho. Pein mezitím rozrazil dveře skříně a v ní našel…
„Tobi! Co ty tu sakra děláš?!“
Nováček seděl a chroupal čokoládu. Konan nevěřila vlastním očím. Jak dlouho už je vlastně tady?

Zetsu se vracel z výzvědné mise. Bylo dávno po setmění. Našlapoval opatrně, nechtěl nikoho vzbudit, pokud už tedy šli ostatní spát. Zaslechl křik z horního poschodí a pak už se jen divil. O patro výš práskly dveře, něco seběhlo rychle po schodech dolů a s výkřikem: „Pomoc, Zetsu-san!“ ho to málem srazilo k zemi. S úžasem pozoroval Šéfa v pyžamu s katanou v ruce, jak stojí na schodech a pohledem by mohl vraždit. Ostatní už se sbíhali.
„Až si příště budeš pořizovat mateřskou školku, tak nás laskavě vynech!“ Naštval se Hidan a ostatní mu sborově přizvukovali. Zetsu byl čím dál zmatenější. Nakonec ze sebe Tobiho setřásl a důrazně mu poručil, aby se odebral do ložnice. Upřel na něj prosebný pohled.
„Hned!“ Zetsu ho vzal za límec u kabátu a odtáhl s sebou.