Každý začátek je těžký 10

10. kapitola - Sasori potřebuje soukromí

„Tak jak se líbila včerejší akce?“ Vyzvídal druhý den ráno blonďatý ninja.
„Hm,“ zabručel loutkář.
„Nemáš z toho vůbec žádný pocit?“
Vzdychl. „Tak dobře, přiznávám, bylo to fajn. Jenom nechci, aby si na to Hidan s Kakuzou zvykli. A pokud jim to řekneš, počítej s tím, že tě něčím přiotrávím.“
„Dobře, beru na vědomí.“ Rozesmál se Deidara. „Ale vážně se ti včera vedlo.“
„Být tebou, šel bych se někam schovat.“ Loutkář náhle změnil téma a ztišil hlas.
„Proč?“
„Protože až se Itachimu rozleží, cos mu včera proved, přijde tě sem zabít.“ Prohlásil.
Nestačil ani doříct větu a už se zdálky ozvalo zlověstné: „Kde jsi, Deidaro?!“
„Pomoz, Sasori.“ Poprosil blonďáček přiškrceným hlasem.
„Jen si sněz, co sis nadrobil.“ Zavrtěl hlavou.
„Jde sem.“
Zaslechli dupot. „Zalez do skříně. Dělej!“ Deidara se nenechal pobízet dvakrát.
Sasori se natáhl pro jednu ze svých loutek, navěsil na ni svá chakrová vlákna a nechal ji pohybovat se v blízkosti dveří. Bylo stoprocentní, že Uchiha do ní vrazí. „Taková dobrá loutka! To nemůžeš dávat pozor?“
Itachi mu nevěnoval příliš velkou pozornost. „Kde je ten zmetek?“
„Žádnej jsem nevyrobil!“ Ohradil se Sasori dotčeně.
„Ty víš dobře, jak to myslím! Kam zmizel Deidara?“
„Popravdě jsem ho ještě dneska neviděl. Vstával jsem teprve před chvílí.“
Uchiha vztekle zaskřípal zuby a vyběhl ven. „Můžeš vylézt.“ Poznamenal loutkář. „Radím ti někam se schovat, do večera určitě vychladne.“
„Když to říkáš…“

Jak Sasori neustále přemýšlel o včerejší noci, došlo mu, že je za to vlastně tak trochu vděčný. Napadlo ho totiž, jak se skrýt před lidmi a být ještě nenápadnější. Byl to jeden z těch nápadů, které nestačil pořádně rozvinout. Ta loutka má před sebou slibnou budoucnost a on teprve nyní přišel na to, jak ji dokončit.

„Přísahám, že příště už se seřvat nenechám!“ Prohlásil Zetsu rozhodně.
„Co se stalo?“ Vyptával se červenovlasý, který se právě přehraboval v jednom šuplíku a něco hledal.
„Konan! Začíná si nějak moc vyskakovat! Prý: Kde se flákáte? A tak podobně. A vyhrožuje, že nás práskne.“ Zaškaredil se kanibal z Akatsuki.
„Z toho by mohl být pěknej malér. Co budem dělat?“
„Hidan a Kisame snad na něco rozumného přijdou.“

Loutkář konečně našel nářadí, které potřeboval a chtěl se soustředit na práci a až ji dokončí, opravit ještě pár poničených loutek. Právě teď zkoušel trochu experimentovat ve své ložnici.
„Zkoušíš si přidělat ocas?“ Blonďatá hlava vykoukla ze dveří.
„Ty už se neschováváš?“ Podivil se Sasori.
„Zetsu venku zaučuje Tobiho a Itachi mu s tím pomáhá, tak se zatím nemám čeho obávat.“
„Jen tady něco zkouším. Až bude hotovo, dozvíš se to.“
„Chápu. Uvidíme se.“

Jediné, co chtěl, bylo trochu soukromí. Vzdychl, posbíral štos svitků a hodlal se poohlédnout po místě, kde by byl větší klid. Bohužel, zrovna dnes neměl štěstí. Všude narážel na některého z členů Akatsuki. Kakuzu se pokoušel vybrakovat Šéfovi jeho malý trezor. Když procházel kolem kuchyně, podařilo se Konan nějakým záhadným způsobem vystřelit vajíčka z pánve, takže se mu rozprskla na obličeji. Přešel to bez povšimnutí, jen poněkud změnil trasu a zastavil se v koupelně.
Obtěžkán dřevěným těžkým nákladem rozhlížel se Sasori po nějakém úkrytu. Musí tu přece být alespoň jedna místnost, kde ho nikdo nebude hledat!
„Nechcete pomoci, Sasori-san?“
„Zvládnu to odnosit sám, Tobi.“ Prohlásil a dodal: „Docela by mne zajímalo, co se stalo s těmi rozbitými loutkami, které jsem onehdy nechal v té velké skříni na konci chodby.“
Tobi malinko zpomalil. Výhružný tón se mu nezamlouval. „Pokud jste si jistý, že to zvládnete sám…,“ zamumlal a ztratil se mu z očí.
Loutkář něco tušil, teď měl tedy jistotu. Nehezky zaklel. Od téhle chvíle si bude muset své věci mnohem lépe hlídat, protože jak se zdá, ten skrček vleze kamkoli.
Nakonec se zabarikádoval na terase. Zde mohl pracovat v klidu a měl jistotu, že ho nebudou rušit. Až na ten nedostatek prostoru to bylo místo naprosto ideální.

Jakmile byla práce dokončena, rozhodl se ukázat Deidarovi svůj výtvor. „Je to nějaké velké.“ Zíral blonďatý na loutku.
„Není to jen obyčejná loutka!“ Prohlásil Sasori pyšně a vlezl si do ní. „Slouží zároveň jako účinné brnění a dokonalé maskování.“
„Vypadáš v tom hrozně.“ Uchechtl se Deidara. „Vůbec nejsi k poznání.“
„Přesně o tohle jde, skrýt se před lidmi. Jsem samotář, odmítám jakékoliv vztahy. Uvnitř téhle loutky se cítím daleko svobodnější.“ Vylezl ze svého výtvoru, který pojmenoval Škorpión.
„Chceš se schovávat, Sasori? Dokonce i přede mnou? Myslel jsem, že jsme přátelé!“
„Tos myslel špatně!“ Ohradil se loutkář. „Přátelství je slovo, které je mi cizí! Jsme týmoví partneři, ale nic víc! Orochimaru to věděl a nijak zvlášť mu to nevadilo.“
„Takže…“ Blonďatý ninja se zarazil. „Myslím… že už raději půjdu.“ Zamumlal zkroušeně a vytratil se. Hluboce ho ranilo, jak moc se v Sasorim spletl.