Jak to mohlo být, ale neni. Kapitola 3.

„Ty víš kdo jsem?" zašeptal do korun stromu.
„Jasně, že vím." odpověděla dosti nepřátelsky.
„Tak proč nejdeš rovnou za Narakem, vyzradit mu kde se nachází jeho nepřítel."
„C. To si opravdu myslíš, že jsem tak blbá abych tě šla udat? Tak v tom případě promiň, ale o možnost tě zabít se s nikým dělit nebudu. A už vůbec ne s Narakem." Popuzeně si při tom odplivla.
„Takže ty deš po mě také? Mohu znát důvod. Mohu vědět co jsem stihl ti udělat, že mě chce zabít? Nebo je to prostě Narakův rozkaz a ty si jeho přívrženkyně." znělo to docela divně, jako by smířeně. Sí si toho, ale asi nevšimla.
„C. Nemusím ti říkat co jsi mi udělal, ale věř, že za to zaplatíš." Řekla to až s překvapující nenávistí v hlase. Normálního člověka by to překvapilo, ale Inuyasha na to byl už asi zvyklí.
„Chápu, tak tedy mě zabij, protože tohle je mé poslední útočiště. Když ho vyzradíš. Zemřu. Když se pustíme do boje. I kdybych ho vyhrál, pak zemřu. Takže mě s klidem zabij bránit se nebudu."
Sí byla evidentně z tohohle překvapená. Nečekala, že by bylo možné, aby to vůbec vyslovil.
„Předtím než zemřeš můžeš mi odpovědět na jednu otázku?"
„Na jakou?"
„Kdo tě dokázal zlomit. Zlomit tvůj odpor. To čím si býval."
„Nikdo mě nikdy nezlomil. To je jen tím dneškem. Zítra bych byl zase normální."
„Dneškem? Co se dneska stalo?"
„Řeknu ti to, ale ta informace ti bude na nic." nadechl se „Stalo se to před pěti lety. Já, Miroku, Sango a Shippo jsme narazili na Naraka. S odstupem času jsem pochopil, že jsme neměli šanci. To je i důvod proč jsem rád, že tu s námi není Kagome. Ta by to totiž nemohla přežít… Ten masakr." U slova Kagome na vteřinku zjemnil hlas, ale pak šel při starém.
Sí si toho všimla a aby ne, jen hluchý by si to neslyšel, ale ignorovala to.
„A kdo z vás to přežil?" Byla to prostá otázka, ale cítila, že se mu nani odpovídat nechce.
„Já… Jen já." zaznělo do ticha.
Jeho výraz ve tváři jí říkal ta samá slova, ale nechtěla je slyšet.
„Ách jo, už mě to tu s tebou přestává bavit. Pokecali jsme si a je načase, aby si odešla do světla. Jelikož, když si měla možnost mě zabít neudělala si to."
„Ty si fandíš jsi neozbrojenej a chceš si troufnout na mě, i přesto že mám meč."
„A to si myslíš, že tě zachrání? Už zdálky je poznat, že je tupý a ty mě s ním chceš zabít? Nebo dosti zranit?" posměšně si prohlídl očima čepel meče.
„Jo máš pravdu. Je to šílený, ale dokud nenajdu Totosai tak jiný nemám, ale kde máš ty ten svůj?"
„Narak mi ho sebral."
„Hm, to jsem skutečně překvapená. Narak se může dotknout tvého meče? Meče, který se vyvíjel jen díky odhodlání chránit. Vzkutku zvláštní."
Inuyasha vypadal na moment překvapenej a pak se jednou jedinkrát zeptal: „Kdo si?"
Sí na to jen mávla rukou a dodala: „Nikdo, kdo by tě měl zajímat a nyní konečně," Pod kapucou se objevili malá světýlka. Světýlka v jejích očích. „ZEMŘI!"
Uchopila pevně meč do ruky a s až neuvěřitelnou lehkostí a jen pár skoky se dostala k Inuyashovi a sekla. Jenže on ve chvilce odskočil mimo dosah meče.
„Dobrý,ale nevím jestli ti to bude k něčemu. Ani se mě nedokážeš dotknout." posmíval se.
„Jen si nemysli, že jsem tak slabá."
Jen jeden skok jí najednou stačil k tomu aby se dostala do jeho blízkosti a jeho to viditelně překvapilo, protože byl od ní až sedm metrů daleko. Opět máchla mečem a tentokrát už zareagoval pozdě. Od skákal na větve výše v koruně a vcelku nevesele se podíval na rukáv.
„To si přehnala."
Připravil se a skočil rovnou po ní s připravenými drápy. „Iron-Reaver, Soul-Stealer"
Sí se tomu však vyhnula a nejen tomu i Inuyashovi.
Překvapeně zamrkal, když si všiml další rány tentokrát to schytal levý bok.
„Dobrá tak to udělám jinak." zavrčel. Připravil se a skočil. Tentokrát byl tak rychlí, že nedokázala zareagovat. Chytl jí pod krkem a silou přitiskl k zemi a v ten okamžik na moment uviděl její tvář. Připadala mu povědomá, ale neměl dost řasu na to si jí prohlídnout, protože ho silným kopnutím oběma nohama dostala na záda za sebe a tím si jeho stisk dostatečně uvolnil na to, aby mohla uniknout z jeho sevření.
„To nebylo špatné." pronesla otočená zády k němu. Inuyasha se na ní podíval. Měla krásně černé vlasy a tak dlouhé. Vlasy jí sahali po kolena. Zvedla obje ruce a všechny vlasy zase uklidila do a pod kapucu, kterou si pak ještě hodila přes hlavu.
„Nejsi nějak příbuzná Kikio?" ozvalo se za ní.
Otočila se a jen tiše pro vítr a tu osobu zašeptala. „Dalo by se to tak říct."
Ohlédla se po okolík a hned uviděla ten tupý meč. Zaúpěla, ale šla pro něj.
„To se jí asi bude po tobě stýskat. Tedy až zjistí, že si mrtvá."
„Moc si fandíš. Já ještě neřekla svoje poslední slovo."
„Ne? Tak to by si měla."
Zprudka se ohlédla za Inuyashou a k tomu hned šla do obraný pozice, ale i tak to bylo pozdě. Moc pozdě. Pěstí ji silou praštil do břicha. Byla to dost velká rána, protože odletěla ještě 2 metry od něj.
Křečovitě se chytla za břicho, ale byla to jen chvilka a už zase stála. Zakašlala a z úst vykašlala trochu krve. Nebylo jí mnoho, ale stačilo to Inuyashovi k velkému poznání. Ten důvod, proč si toho nevšiml spočíval ve voňavce, kterou Sí používala na zakrytí pachu. Jenže Inuyasha už tu vůni krve znal. Znal jí dobře, ale nemohl si vzpomenout odkud. Než stačil cokoliv říct schytal tvrdou ránu do hlavy a on se zhroutil na zem.
Když se probral už byl sám. Ležel ve svém stromovém domku. Sí už odešla. Mířila dál za les. Pohybovala se klidně. Věděla, že je na bojovém poli, ale neznala ještě svou stranu. Stranu za, kterou bude bojovat. Měla jen jednu jistotu. Ať to bude jakákoliv stara, bude muset zabíjet aby ochránila ty jenž jsou na její straně. Ty jenž v ní možná budou věřit, možná budou i vědět kdo je nebo co byla a už neni. V myšlenkách se jí mihla spomínka. Spomínka, která zabolela tak silně až na moment zavřela oči. Snažila se u toho potlačit slzu, ale ta se bez jakýkoliv zábran svezla po její tváři.
Otevřela pomalu oči a spatřila vesnici. V dálce doslovně svítila. Svítila jasným žlutým světlem viditelným na kilometry daleko v zácloně černa s jako by dirkami skrz, které procházelo jasné světlo hvězd a měsíce. Sí sklonila hlavu, nedokázala se na tu zář dívat. Bolelo jí z toho u srdce a trápila se představou, že tady venku umírají lidé kvůli ní. Kvůli ní, protože jim nepřišla včas na pomoc.
"Jaký má smysl jednotlivec, když za něj trpí celá planeta." Vzdychla v duchu a dál mířila za neviditelnou niťkou spletenou z jejích pocitů, smyslů a instinktů dívky a ženy. Bylo to zvláštní. To vše dohromady jí vedlo přes bojiště a bylo jedno jestli je to místo kde se ještě brání nebo místo, kde vyhasla duše vesnice či města. Za jednu noc se dostala přes dvě vesnice. Obě padli.
Zastavila se ponořená ve svých pocitech v jednom lese. Nebyl nijak velký, ale stačil pro dokonalé skrytí a taky pro odpočinek po předchozím probdělém dni. Byla to vcelku slušná náhoda. Ten lesík byl už jen od pohledu velmi starý. Koruny stromů v něm dosahovali neobvykle velké výšky i pro tuto planetu, měla pocit. Přeměřila si ten les ještě jednou pohledem. Byl tak malý. Šlo jen o desítky stromů. Ale lepší něco než nic. Pomyslela si a co nejrychleji jak to jen dokázala zamířila do hlubim lesa do nejbezpečnější koruny. Tak si v tichu rána lehla a usnula tím nejtišším a nejneklidnějším spánkem.