Jak to mohlo být, ale neni. Kapitola 1.

KAGOME

Dnes ráno je to necelý den poté co mě Inuyasha hodil do studny a k tomu mi sebral perlu, bez které se nemohu vrátit do jeho světa. Ještě včera jsem se marně snažila se tam dostat, ale teď už vím, že je to zbytečné. Proč mě takto podrazil to nevím, ale něco ve mě ho za to proklíná, nenávidí, ale i mi to něco, vypráví o smutku o zklamání. Moje matka se už rozhodla co se mnou bude, když mě ten den viděla, bylo jí to, prý hned jasný. Zítra odpoledne už nebudu doma tady, ale ve Francii. Adoptovala mě nějaká rodina z jednoho malého městečka na okraji Francie. Jediné co o té rodině vím je, že mají jedno dítě. Ona je o 3 roky starší než já a co jsem slyšela, tak zatím chodí na gympl a i má každoročně vyznamenání.
Procházím se po dvorku a jen se snažím reálně uvažovat. Uvažovat o čemkoliv jen né o nastávajícím dni. Prolétne kolem mě malí růžoví květ. Otočím se a až nyní si všímám toho, že ten strom kvete. Nevim proč, ale mám takové tušení, že by... Né, to neni možný. Jde jen o náhodu. Jen jde o podobu. Jen se šíleně podobá tomu stromu, ke kterému byl Inuyasha připíchnutej, šípem Kikio. Přikročím k tomu stromu a položím na jeho kmen ruku. Zavřu oči a nechám se pohltit tím nádherným tichem. Cítím zvláštní chvění něco v tom kmenu je a chtělo by to ven. Je to živé i mrtvé, ale co to je. To nemám zdání.
„Kagomé!" To je máma. „Oběd je na stole. Poť se k nám přidat."
Otáčím se a mířím do obýváku až ke stolu. Dědeček a brácha tam už jsou a ani jeden z nich se netváří příliš nadšeně. Asi je to kvůli tý adopci a i to, že se už možná nikdy neuvidíme.
„Kagome, prosím neodjížděj tak daleko. Zůstaň tu s námi."
Mlčím raději.
Chtěla bych tu zůstat i nechtěla. Mám tu rodinu. Zázemí. Ale může mě tu kdykoliv najít Inuyasha.
„Mami. Řekni něco. Prosím řekni něco ať zůstane a neodchází," dál žadonil bráška.
„Sota, víš, že to jinak už nešlo. Kagome by se tady akorát utrápila a to by si nechtěl. Zítra sice odjíždí, ale to neznamená, že se už neuvidíte. Ona tady bude vždy vítána a může sem kdykoliv přijet na návštěvu." chlácholila brášku máma.
„Doufám, že se ti v novém domově bude líbit, a že taky nikdy nezapomeneš na to, že tady máš přátele, kteří tě mají rádi," řekl tiše dědeček a já stejně tichým hlasem odpověděla: „Neboj, já nikdy nezapomenu."
Dál se pak nesl oběd a celý zbytek dne v tichém duchu. Večer po večeři jsem si sbalila všechny věci. Téměř všechny. Zanechala jsem v pokoji vše co mi připomínalo druhý svět. Už jsem chtěla být co nejdřív, co nejdál od té studny. A s tou to myšlenkou jsem i usnula.

Nastávající ráno mě probudil tichý něžný hlas mámi.
„Kagome už je čas vstávat."
Otevřu oči, ale máma už odešla. Převlíknu se ještě jednou překontroluju všechny věci a pak s cestovními kufry slezu dólu, do předsíně a zanechám je před dveřmi. Směřuju do obýváku na mou poslední snídani v tom to domě s mou rodinou. Na všech je opět znát jejich názor na mou adopci. Jen,... ano na mámě se jako vždy nic poznat nedá dneska je obzvlášť velmi nečitelná. Sedám si ke stolu a potichu jim se svou „rodinou„ snídani. Pak vstanu a zamířím ven. Chci se naposledy podívat na to to místo než odjedu, než zmizím z jejich života na hodně dlouho a hodně dlouho neuvidím vše co mě teď obklopuje.
Pipíí pipíí pipíí.
To jsou moje hodinky. Podívám se na ně a bolestně zavřu oči. Už je 9:00 za krátko tu budou. A měla jsem pravdu za 10 minut tu bylo tmavě modré auto s dvěma pasažéry.
Žena s, dalo by se říct, nadváhou a zároveň malé výšky. Lehce šedé krátké hnědé vlasy. Na sobě měla květinové šaty. Tedy šaty se vzorem květinovým. Druhá osoba byl muž. Velikost byla prakticky stejná jako ženy jen byl hubený a ty vlasy měl černé. Na sobě měl černé kalhoty a modrou košili, která ladila k ženině šatům. Paní Kinivová a pan Kiniv, mí nový rodiče.
Jdu je přivítat a pak s nima zamířím do domu. Jsou to moc milý lidé. Tam se jen rozloučím s mámou, dědou, bratrem a samozřejmě naším kocourem. Všechny kufry naskládám do auta a odjíždím s mými novými rodiči do nového domova ve Francii. Ještě v dáli jsem zahlédla své nejbližší jak mi mávají. Jako by poslední slova sbohem.