Jak Choi potkal Lucifera 04

~ Minho ~

Jak jsem mohl usnout? Kruci, měl bych se svým spaním něco udělat. Ten hajzl mi chtěl ukrást brýle ... Doufám, že mě nepoznal. Už vidím, jak si mě druhý den bude se svou školkou dobírat a posmívat. To by až tak nevadilo, jsem schopný tu jejich povrchnost ignorovat, ale jestli něco udělají Taeminovi, tak za sebe neručím. Tihle nevypadali na žádný ořezávátka.
Rychle jsem ty brýle vzal z jeho pracek a utřel sklíčka. Ten parchant je stihl opalcovat. Vrhl jsem na něj nenávistný pohled, ale ten si z toho nic nedělal, jen si zevlil a byl opět pánem Světa. Jednou ho z toho jeho pomyslného trůnu někdo ošklivě shodí.

"Ty seš fakt slepej?" zeptal se zničehonic a vyrušil mě tím od čtení. Achjo, to je otravný skrček.
"Co si myslíš ty?" oplatil jsem mu otázku, aniž bych vzhlédl.
"Že seš fakt dobrej herec. To nejsou dioptrický brejle," usmál se vítězně a prstem mi ukázal mezi oči. Začal jsem si uvědomovat, že tenhle klamal vzhledem. Nechal jsem se unést tím jeho ksichtem. V hlavě to měl docela dobře spořádané. De*ilně jenom vypadal.
"Tys je už někdy nosil, že poznáš rozdíl?" rýpnul jsem si a čertík ve mě jásal, když mu škublo v oku. Kruci, to žadonilo po fotce. Škoda, že v tom spěchu jsem si nevzal mobil.
"Na to je nemusím nosit, abych to poznal," odsekl a dál si hrál na nedotčeného. A pak kdo tady je "dobrej herec".
"Když myslíš," hlesnul jsem jen tak přes rty a dál se věnoval čtení. Dostával jsem se do zajímavé části, kdy se před vrahem zjeví jeho mrtvá oběť. Jenomže mě pořád někdo musel otravovat.
"Vím to. Nejsem takovej hlupák, za jakýho mě máš. A určitě nebude vadit, když si s těma tvejma nevkusnejma brejlema pohraju, viď?" Zase on. Snažil jsem se jeho kecy neposlouchat, ale měl tak silný a vtíravý hlas, že to bylo těžké. Sakra, už aby tenhle den byl za mnou.
Naklonil se přes stůl, čehož jsem si nemohl všimnout, protože jsem byl zabraný do čtení a jeho ruka udělala něco nehoráznýho. Ta svi*ě využila mé nepozornosti a sebrala mi brýle přímo z očí. Než jsem si stačil uvědomit, co se vlastně stalo, ta opice vstala ze židle a držela v rukou brýle jako nějakou trofej.
"Tak co teď? Pojď si pro svý druhý oči, ty Harry Pottere, nebo máš strach, že bez nich hodíš masku?" posmíval se a mával mi s nimi přímo před nosem. Harry Potter? Jestli jsem já byl Harry Potter, tak on musel být zaručeně Draco Malfoy. Hajzl zakrslý. Jestli ty brýle zničí, nevím, jak to Haemu vysvětlím. Budu mu je muset vyrvat z těch pracek násilím, protože u něj to nejspíš jinak nepůjde. Určitě na to čekal. Chtěl mě vyprovokovat a to se mu fakt podařilo. Choi Minho ty jsi de*il. Nechat se vytočit takovou držkou. Neslíbil sis přece, že od takových lidí se budeš držet dál? Podobná předsevzetí si už dávat nebudu.
"Vrať mi je," zkusil jsem to ještě hezky. Jen se zašklebil a zkoumavě si je prohlížel ze všech stran, jak je za obroučky otáčel v ruce. Ta chuť spravit mu ciferník, až by potřeboval plastiku byla přímo šílená.
"Haha, to by se ti líbilo, co? Žádný takový, jestli je chceš v pořádku, nebude to zadarmo," zasmál se. Hrozně se smál, až mrazilo v zádech. A všude bylo takové ticho.
Podíval jsem se na něj a následně pak vstal, protože tohle bych vsedě nevyřešil ani za mák.
"Co chceš?" Ještě jsem si držel svůj obvyklý tón, ale občas mi přeskakoval hlas, cítil jsem to. Bože, ten de*il by si zasloužil, až by byl barevný jako duha.
"Pěkně popros na čtyřech." V očích mu jiskřilo a z jeho pohledu šlo vidět, jak se na tohle těšil. Jako by si myslel, že to udělám. Psa ze sebe dělat nebudu. Taky jsem měl svou hrdost. Musel bych být úplně pomatený, abych se před ním takhle ponižoval.
Jen jsem nad tím ohrnul nos a pro změnu se zasmál já. "Tak to si na*er, takovému skrčkovi čokla dělat nebudu" vyplázl jsem na něj jazyk a založil ruce vbok. S tím asi nepočítal, protože ztuhl a obočí se mu vytvarovalo do vlnky. Jasná žíla na spánku věštila, že jsem ho dostal do varu.
Ruce se mu začaly třást a ta, v které držel moje brýle ošklivě třískla o stůl. Ani jsem nestihl včas zareagovat a už byl u mě a svalil mě na zem, kde mě zasedl tělem.
"Ty chcípáku, teď dostaneš co proto, já už tě naučím poslouchat!" vykřikl, zatímco mi dal ruce za hlavu a pevně je držel. Druhá ruka, napřáhnutá v pěst se mi chystala dát ránu.
"Jen do toho, nic jiného ani neumíš, než jen mlátit slabší, že? Posluž si, aspoň se ti uleví," snažil jsem se ho rozrušit. Vzal to jako výsměch, samozřejmě a silněji stiskl obě moje zápěstí. Zatraceně, bolelo to jako čert. Měl jsem pocit, že mi vymáčkne všechny žíly.
"Drž už konečně tu svou hubu!" zavrčel a roztřesenou pěstí se chystal k útoku. Zavřel jsem oči.
Náhlý křik mě však zachránil. Knihovnice k nám šla rychlým krokem, v ruce svírala Shakespeara a tvářila se fakt naštvaně.
"Půlhodiny! Nemůžete vydržet ještě půlhodiny bez toho, aniž byste dělali problémy, pane Kim? A v knihovně, že vám není hanba! Pusťte toho chlapce a odejděte, než vás nahlásím řediteli!" křičela, až se jí třepaly ruce. Vypadala, že by byla schopná ho tou knížkou přetáhnout přes hlavu.
Dino ze mě slez a prskal na všechny strany. Ani necekl, jen si sbalil své věci a než odešel, poctil mě ještě nevraživým pohledem na rozloučenou.
"Tohle ti ještě spočítám, ty socko," zaskřípal nebezpečně zuby.
"Pane Kim!" vyjekla ta ženská a hnala ho k východu. Jen jsem se pro sebe zasmál.
"Budu se těšit," odpověděl jsem s úsměvem a díval se, jak mizí těmi obrovskými dveřmi. Pěkný zadek, jen co je pravda.

~ JongHyun ~

Ku*va, ten zmetek mě tak nehorázně štve! Podruhý jsem měl možnost mu natáhnout brko a zase mě někdo vyrušil. To snad ta rašple udělala schválně ... Příště, příště mu to už tak snadno neprojde. Příště už nebude mít takový štěstí.

"Večeře je na stole, mladý pane," ozval se Hee za dveřmi. Překulil jsem se na posteli a vydávil ze sebe odpověď.
"Hned jsem tam," odpověděl jsem a vstal. Protáh jsem si unavený kosti a sešel dolů do jídelny. Zase ta otravná večeře s famílií, jako každý večer. Ani jednou by je nenapadlo zajít si na večeři někde ven. Hnít tady v tomhle baráku byla strašná nuda. Bože, bodlo by nějaký to vzrůšo. Třeba párty ... Jo, to by bylo super.
Jídelní stůl byl plnej k prasknutí vším tím nechutným žrádlem. Kaviár k večeři? Kdo by tohle žral?
"Jongie, miláčku, ber místo," přivítala mě matka svým typicky sladkým hlasem. Nechal jsem se od ní políbit na tvář a pak se posadil vedle ní na předem připravenou židli. Když se ostatní dali do jídla, chvíli jsem jen tak civěl na svůj plný talíř. Moc se mi do toho nechtělo, ale matka by zase peskovala a nejspíš bych urazil kuchaře. Achjo, to je otrava.
"Jak to jde ve škole, synku?" zeptal se otec strojeně. Jeho obvyklý tón. Tohle byla vzácná večeře, kdy byl u stolu s náma. Vzhlédl jsem a odpověděl s naučenou větou na jazyku.
"Skvěle, tati. Jako vždycky, však to znáš." Dusil jsem v sobě ostrou poznámku, když se jen pousmál v porozumění. Jako by toho on byl schopný. Vždyť byl doma jen párkrát v roce. Nikdy se ke mě nechoval jako pravej otec. Kdyby jo, nekupoval by si moji lásku drahejma dárkama a trávil by se mnou víc času. Nikdy ani nepřišel na můj zápas. Nikdy.
Suše jsem polkl. Někdy jsem měl chuť mu pěkně od plic říct, co si o něm myslím.
"Žádné problémy?" zeptal se monotónně.
"Žadný," potvrdil jsem, i když to nebyla ani tak pravda. O tom dnešním poškoláctví jsem radši nemluvil. Nemusí vědět všechno.
"To jsem rád," usmál se a nabral si trochu salátu z mísy. Skousl jsem si rty a znuděně se vidličkou nimral ve slanině. Pěkně hezká konverzace.

Hluboký povzdech. Jeden. Druhej. Už toho mám dost. Poslouchat pořád ty stejný řeči dookola jak u papoušků bylo nesnesitelný.
"Choi v sobotu pořádá malý večírek. Jsme pozvaní a doufám, synu, že půjdeš taky," ozval se otec do ticha, když dojedl. Jenom jsem protáhl obličej. "Alespoň se poznáš s mladým Choi, myslím, že je téměř ve tvém věku, určitě si budete rozumět," usmál se nenuceně, jako by si myslel, že bude samozřejmostí, když půjdu taky. Stejně se rozhodovalo za mě. Bylo zbytečný protestovat. Na tý snobský párty se nějak vytratím a půjdu si někam zapařit. Zatím se budu tvářit jako hodnej chlapeček.
"To bude paráda," zamumlal jsem a utřel si ruce. Byl čas se zdejchnout a nechat naše, ať si užijou chvilku o samotě. Otec ráno odjížděl do Indie na služební cestu a měl by se vrátit až v pátek. Vůbec jsem matce nezáviděl. Takovej život bych teda nechtěl. Vstal jsem od stolu a omluvil se. Cestou jsem políbil matku na tvář a popřál jí a otci dobrou noc.
"Dobrou noc, zlatíčko, hezky se vyspi," usmála se mile.
"Ty taky," hlesl jsem ještě a vyšel po schodech nahoru do pokoje. Musel jsem se vyspat. Po to všem jsem byl tak unavenej, až to nebylo pěkný a usnul bych v polovině cesty. Na zítřek jsem musel bejt ve formě. Ten šmejd s falešnejma brejlema dostane co proto.