Jak Choi potkal Lucifera 01

"Min, zlato, vstávej nebo přijdeš pozdě do školy!" Vysoký hlas paní Choi se ozýval zezdola a snažil se přimět jejího syna vstát z postele. Pondělní rána byla vždycky nejhorší. Minho si rád pospal. Kolikrát musela zasáhnout a sama ho z té postele dostat.

~ Minho ~

Slyšel jsem křik mojí matky. Prej mám vstávat ... Jasně, komu by se chtělo, při pondělku, první den školy, kterou jste viděli jen dvakrát v životě a ředitel vám připadal jako totální k****n. O těch lidech ani nemluvě. Všichni se tam chovali tak nadřazeně a některé ty partičky to ostatním dávaly dost jasně najevo. Podle mě to byla fakt hnusná šikana. Na hodnotě vašeho majetku přece nezáleželo. Nechápal jsem ty lidi, kteří si nejdřív prohlédli výšku vašeho konta a až pak se rozhodli, jestli jim stojíte za to, být jejich přáteli.
Svět bohatých je zatracené Peklo. Vím to, patřím k nim. A hned bych si to vyměnil. Mohl bych chodit na normální školu, možná bych si i časem našel nějaké přátele ... Jenomže řekněte to mojí matce. Poslat mě na tu nejhorší soukromou školu v celé Koreji, kde chodili samí vyšinutí snobi mohla jenom ona. Vím, že pro mě chce to nejlepší, ale někdy se až příliš stará. Jestli mě má tak ráda, jak to vždycky říká, nedala by mi takovou ránu pod pas.

Líně jsem se vysoukal z pelechu. Vůbec se mi nechtělo. Už jen pomyšlení na ten snobský ústav, kde si vás ze všech stran prohlížely ty namyšlené oči a hodnotily vás podle vzhledu mi zvedalo žaludek. Tipoval jsem, že to vydržím ani ne rok a pak dám všem vale. Na tu školu jsem šel jen kvůli otci. Aby se nemusel stydět i za svého druhého syna. Abyste věděli, mám ještě staršího bratra, ale ten se zdejchnul dřív, než ho otec stihl zasvětit do svého byznysu. Můj bratr měl jednou vést firmu, ale tomu se představa kancelářské krysy očividně nezamlouvala. Utekl někde do Evropy, aby mohl začít svou vysněnou kariéru zpěváka. Alespoň tak mi to říkal. Doufám, že se mu vede dobře ...

"Min!" To už bylo snad potřetí.
"Vždyť už jdu!" zakřičel jsem zpátky a soukal se do své uniformy. Fuj, nesnáším tenhle život a tu uniformu taky. Asi jsem měl taky zdrhnout do Evropy.
Popadl jsem tašku a sešel po schodech dolů do haly. Matka tam už na mě čekala a netrpělivě klepala prsty po zábradlí ze slonoviny. Drahá blbost od otce při příjezdu z Afriky. Jenom jsem protočil oči v sloup a čekal, až se na mě rozkřičí a zasype svými nadávkami, jak neposlušný jsem to syn.
"Máš zpoždění! Proč je vždycky tak těžké tě vzbudit? Po kom ty jenom jsi? Pospěš si, nechceš přece první den školy přijet MHDéčkem," zlobila se, mezitímco mi upravovala lem mé košile. Mami, ani nevíš, jak rád bych vzal zavděk busem místo té limuzíny. Polkl jsem ta slova a jen sklopil oči.
"Omlouvám se," vytáhl jsem ze sebe trhaně. Matku to zjevně uspokojilo, letmý polibek na tvář s popřáním hezkého prvního dne ve škole mě pronásledoval až ke dveřím, pak se odtáhla a ještě mě pevně objala. Cítil jsem ostrý Chanel a málem se udusil. Tak šílené parfémy by neměla používat.
Pšíkl jsem a s devadesátistupňovým úklonem vyšel ven z domu. Venku na mě čekal LeeHae, náš řidič a ta nechutná černá limuzína, ve které jsem si měl vozit zadek po celý dnešní den. A nejspíš taky po zbytek školního roku. Jenom jsem nad tím svraštil obočí.
"Dobrý den, mladý pane. První den do nové školy, že?" přivítal mě úklonem s úsměvem, když si mě všiml. Podržel mi dveře, abych mohl nastoupit. Přikývl jsem a pozdrav opětoval.
"Vůbec se mi tam ale nechce," zamumlal jsem si pro sebe a zašil se víc do jemné kůže sedadla. Cesta do ústavu netrvala více než deset minut, přesto jsem stihl pozorovat dění na ulici. Děti, přecházející přes přechod, autobusy, přeplněné školáky ... Alespoň jednou bych tohle chtěl zažít taky. Jeden normální den. A pak mě to napadlo.

Byli jsme už skoro u bran školy, včas jsem donutil našeho řidiče zastavit před nějakým malým květinářstvím, dost od pohledů ostatních.
"Dobře, tady by to mělo být dobrý ..." Vystoupil jsem a sklonil se k okénku řidiče. "Hae, dneska pro mě nejezdi, jinak si tě osobně podám," vyhrožoval jsem mu a ono to zabralo. Přikývl.
"Mladý pán se chce dnes projet autobusem?" vypadlo z něj s úsměvem. Nechtěl jsem vědět, jak k tomu přišel, už tak jsem měl zpoždění a jestli se to matka dozví, budu mít průser. Což znamenalo týden bez playstationu.
"Ne že to někomu kecneš. A tohle si půjčím," natáhl jsem se k palubní desce a vytáhl z ní kosticové brýle s černými obroučky. Nechápavě se na mě podíval.
"A-ale takhle vás nikdo nepozná," vykoktal přidušeně a já se jen bázlivě usmál. Samozřejmě, to jsem měl v úmyslu. Hae odjel s poněkud ustaraným výrazem. Neměl jsem mu to za zlé, ale už mi nebylo deset, aby se o mě musel v jednom kuse někdo starat. Dokázal jsem do školy dojít po svých. Bylo fajn nadýchat se čerstvého vzduchu a pozorovat okolí. Za chvíli ale taková idylka brzo skončí, jen co vyjdu za ten dům oplocený živým plotem, který byl mimochodem opravdu krásný. A sedělo na něm malé ptáče ... Přál bych si mít tolik svobody jako on. Mít právo rozhodovat se o vlastním životě. Taky by se vám nelíbilo, kdyby vám váš život řídila druhá osoba.
S každým přibývajícím krokem ke mě doléhala ta pachuť peněz a drahých aut. Věděl jsem, že se k tomu blížím. Předtím, než jsem konečně zašel za roh a mohl se znovu podívat na ten ústav, nasadil jsem si brýle a sepnul vlasy vzadu do culíku. Matka pokaždé zuřila, když jsem se takhle před ní ukázal. Chtěla, abych se ostříhal podle římský helmy, ale na tohle jsem ji zvysoka kašlal. Aspoň do vzhledu mi nemusí kafrat.
Potichu jsem se zasmál. Kdyby mě takhle viděla, asi by ji klepla pepka. Ta myšlenka na její šokovaný obličej o trochu ulehčila situaci a já se vydal napříč svému novému Peklu.
Už jen pohled na tu nablýskanou kovovou bránu mě znechutil. Všude bylo tolik parády a přepychu, že se mi chtělo zvracet. Prostranství před školou sloužilo něco jako parkoviště a hodně studentů tam mělo svá auta. To bylo samé BMW vedle Jeepu, taky nějaké Ferrari, až mi z toho oči přecházely. Tahle děcka věděla, jak využít peníze svých rodičů. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou a vešel dovnitř. Cestou jsem se snažil nenarazit do žádného snobského usmrkance a co nejvíc se stranil holek, které se na každém rohu malovaly, aby vypadaly jako dě*ky. Jedinou výhodu tahle škola ale přece jen měla. Knihovnu. A to tak velkou, jakou si ani neumíte představit. Samé knížky, od stropu po podlahu. Jo, knížky, to byl můj Ráj.
Chvíli jsem hledal svou třídu, než jsem do někoho vrazil.
"P-promiň," omluvil jsem se, v domnění, že jsem za to mohl já.
"Jejda, za nic nemůžeš, neměl jsem bejt tak zbrklej," ozvalo se pode mnou. Sklonil jsem hlavu a pomohl tomu nebožákovi na nohy. Musela to být pro něj asi pecka. Vypadal, že neví co je to pořádný oběd. Takovou tyčku jsem v životě nepotkal.
"Fakt ti nic není?" zeptal jsem se ho a očima ho namátkově zkontroloval. Usmál se na mě. Páni, takový zářivý úsměv.
"Jsem v pohodě. Můj první den ve škole a zrovna narazím na takovýho fešáka." Znělo to jako by si mluvil pro sebe. Nevnímal jsem ho, jelikož mě zaujalo něco, co se nevidí jen tak. Nějaká partička právě ošklivě nadávala nějakému klukovi, zřejmě taky prvákovi. Ten jeden měl dokonce drzost do něj šťouchat. Asi si hrál na Fejsbuk.
"O-omlouvám se, nechtěl jsem do vás vrazit," slyšel jsem ho říkat přes roztřesené rty. Měl co dělat, aby se nerozbrečel.
"Omlouváš se, jo? Na to je ale pozdě," ceknul rozčileně prostřední z party, zřejmě jejich lídr. Byl ze všech nejmenší, zato nejvíc vybočoval z řady. A motala se kolem něj strašná spousta holek. Jeho vlasy vypadaly jako nějaký sladký zákusek politý karamelem a trčely mu do všech stran. Možná každé ráno strkal pracky do zásuvky, aby nabyly takového efektu. Zasmál jsem se. Vypadal jako dinosaur politý karamelem.
Nelíbilo se mi ale, jak si hraje na bosse a povyšuje se nad ostatními. Krom těch vlasů snad nebyl nijak vyjímečný.
"Kdo je ten de*il?" zeptal jsem se kluka, kterého jsem srazil. Úsměv mu zmrzl a jen sklopil zrak.
"Kim JongHyun. Chodí do druháku. Jeho otci patří právnická společnost, taky dotuje tuhle školu, a on se proto chová jako by mu tady všechno patřilo. Překvapuje mě, že ho neznáš," podíval se na mě a mě pomalu mizelo obočí ve vlasech. Nevěděl jsem, že ten chlap má syna. Otec a pan Kim byli obchodními partnery, ale nikdy se o jeho rodině nezmínil. To byl šok. Jestli se tak choval i doma, bylo mi jejich služebnictva docela líto.
"Radši se k němu nepřibližuj a vyhýbej se mu jak to jen jde, nemá rád tyhle typy," řekl a ukázal na moje brýle. Neměl rád šprty? To jsem si mohl myslet.
"Hele, ty o něm nějak moc víš. Nedělal ti podobné věci už někdy?" Chlapec se zbrkle usmál a pohodil rukou.
"To sice ne, ale mám svý zdroje a ty se mi líbíš, tak tě chci jen varovat. Dej si na něj pozor," upozornil mě s pozvednutým ukazováčkem. Připomněl mi matku dneska ráno. Počechral jsem mu jeho kaštanové vlasy.
"Chceš bejt můj kámoš?" zeptal jsem se s úsměvem a mohl vidět jasné hvězdičky v jeho očích.
"Že se ptáš. Každý mi tě bude závidět," smál se zářivě a už mi tiskl ruku. "Jsem Lee Taemin," představil se.
"Choi Minho."
První přítel, a tak rychle. Možná, že tu vydržím dýl než jeden rok ...
Podíval jsem se na toho týpka s barevným přelivem. Zrovna se rozčiloval nad barvou kravaty jeho kumpána. Takže Kim JongHyun ... To bude zajímavý rok.

~ JongHyun ~

Procházel jsem se se svou partou po škole. První den a tolik lidí. Vždycky mě to svým způsobem fascinovalo. Musel jsem si u těch prváků udělat respekt, aby věděli, kdo je tu šéf. Jo, takhle to tady fungovalo. A ten malej parchant si o to přímo koledoval. Neměl do mě vrážet.
"O- omlouvám se, nechtěl jsem do vás vrazit," vykoktal. Jasně, to mu tak budu věřit.
"Omlouváš se, jo? Na to je ale pozdě," odsekl jsem a hodil po něm knížku. Shakespearův Romeo a Julie. Jak ohraný. "Zmiz. Příště už tak hodnej nebudu," sykl jsem na něj a všichni za mnou se mohli smíchy umlátit, jak ten prvák se vzlyky běžel do své třídy. Usmrkanec.
"Oppa, ty jsi byl tak husteej ~ " Ozvala se Jessica a prodrala se přes Lunu a Krystal. Prohodila svými vlasy a majetnicky mě chytla kolem lokte. Obvyklá rutina. Byla strašně otravná, ale dobrá v posteli. To mi stačilo.
"Jako vždycky," odvětil místo mě NichKhun rýpavě. Někdy mi připadal, že je mimo sebe.
"Dal sis dneska lajnu?" zeptal jsem se s posměškem a poohlédl se po okolí, před vstupem do třídy. Na chodbě bylo celkem málo lidí, do zvonění chybělo jen pár minut. To by se ještě dalo něco stihnout ... Učitelé si ničeho nevšimnou.
"Jess, mohla bys na minutku?" V tomhle ohledu byla chytrá, pochopila náznak a poslušně šla se mnou na klučičí záchod. Zbytek se vydal do třídy. Nevypadali moc nadšeně. Jo, závist je mrcha.

~

"Oppa, rozmázla se mi rtěnka," stěžovala si s plnou pusou, zatímco se snažila dodělat svou práci. Jenom jsem nad tím pokrčil rameny. Každou chvíli mělo zvonit a taky sem mohl někdo přijít. Ale jí to nějak dlouho trvalo. Nebo jsem měl snad zásek já?
Slyšel jsem něčí kroky. Sakra, někdo sem jde? Kruci a to jsem byl tak blízko ... "No tak si pohni!" zakřičel jsem šeptem a popadl ji za vlasy. Zakňučela, ale to už dovnitř někdo vpadl. Nějaký kluk s brýlemi. Nikdy jsem ho neviděl, asi prvák. Stál tam jak přikovaný a pak zničehonic vyjekl, ale hned si připlácl ruce na pusu jako malý kluk, kterému před babičkou ujelo sprostý slovo.
"Ah, promiňte, nechtěl jsem vás vyrušit, jen klidně pokračujte a mě si nevšímejte, jako bych tady vůbec nebyl," mávl rukou rozpačitě a hned vycouval zpátky. I přesto, jak spěchal jsem si stihl všimnout jeho roztomilého culíku. Vypadalo to na dalšího prosťáčka, který se rád utápěl v knihách. S tímhle by se už dalo něco dělat. V duchu jsem si pogratuloval. Jongie, právě sis našel svou novou hračku.