Jacob a Nessie - Noční polibek

Vyběhli jsme z vilky na pobřeží s veselým smíchem. Na oblohu už vystoupal měsíc a my dva se rozhodli poskytnout naší šťastné rodince trochu soukromí.

Nessie běžela přede mnou. Na nohou měla nazuté lehounké černé baleríny, na sobě tričko stejné barvy a bílou nařasenou sukni. Dlouhé vlasy si nechala rozpuštěné, i ve slabém světle noční oblohy byla jasně poznat jejich barva mědi.

Za běhu se na mě otočila s veselým úsměvem. Její oči zářily, bílé zuby kontrastovaly s rudými tvářemi. Vlasy se jí tím pohybem rozlétly do všech stran.

„Rychleji to nedokážeš?“ zasmála se škádlivě.

„Cíl je v oceánu!“ zavolal jsem na ni a pokusil se nasadit stejně rychlé tempo. Uháněl jsem, až mě svaly pálily námahou, ale po dvou jsem prostě neměl šanci držet s ní tempo. Na dohled se objevila pláž s oceánem a já se pokusil naposledy zaútočit na její místo vpředu. Marně.

Bez zaváhání vběhla do vln oceánu, cestou skopla botky. Nesla se s lehkostí víly a její, teď už bosá chodidla, nenechávala v tekutém písku takřka žádné stopy.

„Vítěz!“ rozesmála se Renesmé nadšeně.

Usmál jsem se. Zvuk jejího smíchu jsem miloval víc než cokoliv jiného na světě. Kdoví proč, ale měl jsem ho spojený s perlami. S tekutými perlami. Možná to nedává smysl, ale je to tak. Zastavil jsem se na pláži, písek jemně zakřupal pod mýma nohama. K botám mi ve vytrvalé rovnováze přinášely drobné kamínky vlnky s bílou pěnou na špičkách.

Nessie, stále s vítězným úsměvem, který jí tvář zkrášloval až do neskutečné míry, přišla pomalu za mnou. Sukni měla promáčenou skrz na skrz a i na tmavém tričku ulpělo několik tmavších skvrnek od kapek mořské vody.

Zastavila se krok ode mě a nejistě na mě zůstala koukat.

Váhavě, s podivnou jistotou, že se rozplyne jako fata morgana v poušti, když se k ní příliš přiblížíte, jsem udělal poslední krok zbývající k mé vyvolené.

Teď už jsme stáli tváří v tvář. Renesmé váhavě zvedla obličej a upřela na mě své tmavé oči s nečekanou a neobvyklou vážností. Na dlouhých, uhlově černých řasách ulpělo několik kapiček slz způsobených smíchem i větrem. Rudé prstýnky vlasů se jí pohupovaly ve vlahém větříku od moře.

Právě na tenhle okamžik jsem celý život nevědomky čekal. Naprosto a jasně hmatatelná správnost téhle situace mi vrátila potřebnou odvahu a sebejistotu. Bez jakéhokoliv dalšího přemýšlení jsem sklonil hlavu a přitiskl své rty k těm jejím – dokonalým a sladkým.

Nessie se natáhla na špičky prstů a spojila mi ruce za krkem. Připadalo mi, jako bychom něco takového dělali už alespoň stokrát – tak přirozené to bylo. Pro tuhle chvíli nebylo potřeba nic vysvětlovat. Jakákoliv slova by jedině porušila atmosféru.

Ale i přes ten podivně uklidňující pocit, že všechno tohle už důvěrně znám, to byl zážitek neuvěřitelný, nepopsatelný a hlavně neopakovatelný.

Její rty, pružné, hebké a sametové, mi připadaly důvěrně známé. Pohybovaly se v přesném souladu s těma mýma, jako v dobře nacvičené divadelní hře. Její dech byl stejně sladký jako vůně jejich vlasů a kůže.

Když jsem po chvíli otevřel oči, uvědomil jsem si, že i ona se na mě dívá. V očích se jí odráželo světlo hvězd, v dálce zněly vlny oceánu, v trávě jsem slyšel vrzání cikád. Všechno kolem mě vonělo – opojná vůně exotických květin, vůně soli z moře, ve vzduchu byl slabě cítit déšť. Oblohu nad Renesminou hlavou protla padající hvězda.

Ale ze všeho nejvíc jsem však cítil ji – její lehce čokoládovou vůni, její teplé tělo ve své náruči, rychlé tepy jejího nadmíru živého srdce. Vlasy, otírajíc se o mou tvář…

A najednou to všechno bylo pryč. O krok couvla a překvapeně se na mě podívala.

Chtěl jsem natáhnout ruku, znovu ji k sobě přitisknout, abych prodloužil ten neskutečně krásný okamžik, ale ovládl jsem se. Teď nebyla vhodná chvíle.

Její tělo se lehce třáslo, jak nabírala vzduch rychlými, mělkými hlty. Její krásné čokoládové oči, vzrušením rozšířené a s nádherným výrazem, se dívaly do mých s váhavou a nejistou radostí. Rudé rty se pootevřely, sladký dech jí unikal šokovanými ústy. Zrzavé kadeře s červeným nádechem se jí vlnily až pod lopatky, zářily a třpytily se ve světle hvězd. Nikdy nebyla krásnější než nyní. Rozechvělá rozkoší a štěstím a zároveň šokovaná tímhle okamžikem.

Myslím, že jsem byl dost podobně. Ovšem to, co na její tváři vypadalo kouzelně a přitažlivě, na mně muselo vypadat poněkud hloupě. Samozřejmě.

S nekonečnou důvěrou, kterou můžou mít snad jen partneři spojení otiskem, vzhlédla do mého obličeje. Na tváři jí zářil odbourávající rozpustilý úsměv.

„Miluji tě, Jacobe Blacku. Páni, až se tohle táta dozví, zabije tě.“