Inky - Epilog

„… Malý ptáček vyletěl k nebi… Kam to letíš, kam? … Daleko, daleko, švitořil modrý ptáček… “ Toudai kolébala v náruči malé asi půlroční miminko a procházela se po trávníku. Nedaleko ní byla rozdrcená fontána, vyvrácené stromy, mnoho cihel a i pár železobetonových bloků. O několik desítek metrů se k nebi tyčil zbytek mrakodrapu a jeho pokroucené antény mířily k nebi.
„Spi maličký, spi.“ Políbila dítě na čelo a uložila do hnízda spleteného z trávy a listí. Sedla si vedle něj a dala se do zašívání modrých kalhot. Nad hlavou jí proletělo několik tříocasých ptáčků a o pár chvil později vyběhlo z křoví několik známých chlupatých koulí, které však značně povyrostly. Pískaly a dováděly, a když si všimly Toudai, hned k ní přiběhly.
„Tiše, tiše.“ nabádala je k opatrnosti. „Zrovna jsem ho uspala.“
Kato-Sagíkové se shromáždili okolo miminka a zvědavě k němu čuchali. Blížil se večer a s ním i návrat jejího manžela. Ten jí už mával ze zad statného Kato-Saga.
„Jsem zpátky.“ řekl, když sesedl.
„Vítej doma.“ odpověděla mu Toudai.
„Uff … “ S unaveným heknutím ze sebe sundal pracovní kabát a košili. „Dneska je ale zase vedro.“ Setřel si pot z čela.
„Doufám, že brzo začne pršet nebo letošní úroda bude malá.“ řekla starostlivě Toudai.
„Neboj, bude to OK.“ Uklidnil ji Ryu a podíval se na nebe, kde se vznášely ostrovy Tsukai-Tenů.
„Jak bylo dneska v práci? Museli jste často zasahovat?“
„Dneska byl na Sekaiské hlídce docela klid. Jen se objevilo několik Ztracených, nic víc. Situace se začíná pomalu uklidňovat.“
„Copak, Fafrire, vypadáš sklesle?“ zeptala se obrovského králíka Toudai. Jeho černá srst místy zešedla, ale ne kvůli stárnutí, ale kvůli vlivu novému složení vzduchu.
„Flurr se bude vracet ze své první módní přehlídky. Tvrdě pracovala a … “ Schoulil se a nevěděl, co říct dál.
„Neboj,“ Toudai ho podrbala za uchem, „všechno dobře dopadne.“
Nejistě kníkl.

„Ryu, viděl jsi teď Shiou?“ zeptala se ho.
„Ne, proč?“
„Před chvílí se prý vrátila z ostrova Setzuzoku i s Prvním. Nemůžu ověřit tomu, že Shiou tak vyrostla a má humanoidní tělo. Myslím, že jí ty uši závidím. Jsou strašně roztomilý.“ Toudai se zasmála.
„O Prvním mi nemluv, když jsem viděl, že vypadá jako šestiletý kluk … no, bylo to prostě 'mrk, mrk'.“
Fafrir se začal hihňat. Moc dobře si na to vzpomínal, byl tam i se svým nevlastním bratrem a tvářili se úplně stejně. „Generál má teď také hodně práce. Když se Shiou k obrovskému překvapení stala Nejstarší, stal se jejím opatrovníkem. Myslím si však, že je šťastný.“ řekl Fafrir.
„Je to divný, co?“ Ryu se zahleděl do dáli. K horizontu se táhly trosky ale i zachovalé budovy, hory, které tam předtím nebyly, stromy i jezera a nové řeky. Celá planeta Země byla předělána. „Kdo by si kdy pomyslel, že to 'Zničení' představovalo zničení bariér mezi světy.“ povzdechl si Ryu. Když se to stalo, nastal obrovský chaos, země se zvedala, vlnila i praskala, moře ustoupila a jinde se přelila na pevninu, objevily se neznámé rostliny, stromy, tvorové i nové národy.
Nebýt Tsukai-Tenů a Kyouko-Shinů včetně Prvního a Shiou, byly by ztráty na životech i další škody mnohem větší. Sžití s novým prostředím bude trvat ještě několik generací. Lidé znovu objevili ztracenou magii a obyvatelé zbývajících dvou světů poznali novodobou technologii. Administrativy a „politiky“ se ujali Tsukai-Tenové a několik nejstarších tvorů z Be-Sekai jako reprezentanti jejich světa.
O rozepře není nouze a případy vzájemného napadení jsou skoro na denním pořádku. Proto byla sestavena speciální policejní jednotka. Služby se převážně ujali menší draci a oba druhy Sagů. Bylo to zvláštní. Po dlouholeté nenávisti se jejich rody spojily za jediným cílem a teď jsou občas k vidění i smíšené páry.

„Takže jsi toho spojil víc … huh … “ zamumlal Ryu.
Přiběhly k nim dvě udýchané postavy.
„Toji, Momory! Tak jste přišli!“ pozdravila je Toudai a králíčata okolo nich začala pobíhat.
„Je to docela fuška … “ Toji oddechoval, „ … být člověkem.“ Setřel si z čela pot.
„Jak si na to zvykáš? Jde to?“ zeptal se ho Fafrir, který už o životě v kolektivu, který ve skutečnosti není pokrevní rodinou, věděl své.
„Vlastně … “ podíval se na své ruce, „to vůbec není těžké. Nepřipadám si nijak zvláštní.“
Momory si oprášila sukni a vzdychla. „Pořád to nemůžu pochopit. Jak někdo dokáže obětovat své dítě pro svou … “ Její hlas se pomalu ztrácel.
„Jsem si jistý, že pro to měli svůj důvod.“ řekl Toji. „A navíc … “ rozzářil se, „kdyby to neudělali, nikdy bych neměl tak skvělého tátu a nepotkal bych tak úžasné kamarády a ani tebe.“
S posledním slovem se Momory začervenala a Toji hned nato taky.
„Šíš, ale bylo to fakt neuvěřitelný štěstí, že tě Kamichi potom přenosu do Be-Sekai našel jako první. Stačilo jít o vteřinu dřív nebo později … Brrr …. “ Ryu se otřásl.
„Hej!“ křičela na ně Flurr, která k nim utíkala, jako by jí za patami hořelo.
„Jak to šlo?“ zeptal se jí Fafrir, jen co si daly čumáčkovou pusu.
„Byla jsem hodně nervózní, ale nakonec se jim moje kolekce moc líbila. Tenhle klobouk je z ní a je můj oblíbený!“ Flurr nadšeně vyprávěla. Veliký žlutý a široký klobouk s mnoha malými a látkovými slunečnicemi jí moc slušel. Za policejními uniformami Sagů měla Flurr víc než jen jeden drápek.
Toudai tleskla a řekla: „Co si dát čaj?“
Všichni nadšeně přikývli.

***

Uvnitř jejich skromného bydlení, které bylo postaveno uvnitř částečně zničeného domu, se posadili okolo velikého stolu. Toudai uložila svého syna do postýlky a přikryla ho. V mezičase přišel i Washy s Tsuki. Společně začali cestovali po světě a tvořit encyklopedii nových tvorů. Navzdory velikému zásahu do prostředí se matce Zemi zas až tolik nic nestalo.
Došlo k snížení populací některých původních druhů, ale protože došlo i k magickému zvětšení prostoru podobně, jak tomu bylo na inkubým hradě, nebylo o místo až tak veliká nouze. Nový obyvatelé měli co dělat, aby si na nové prostředí zvykli a nechávali lidi víceméně na pokoji.
„Hej, Washi, co křídla?“ zeptal se Ryu.
Okřídlený démon se ohlédl a sáhl si na rameno. „Už to vypadá dobře. Lidská technologie i kouzla mi moc pomohly.“ Na tváři se mu objevil podivně smutný a zamyšlený výraz. Znovu létat mohl až před několika měsíci a to ještě jen málo.
Oba se otočili na chumel hlav, který se tyčil nad Tsukiiny náčrtky a poznámkami.
„Kdy vlastně přijde tvůj bratr?“ zeptal se Washi.
„Měl by přijít společně s Michaelem, na Setzuzoku vyjednávají s lidmi. Myslím, že by už měli končit.“
„Marie říkala, že také přijde. Doufám, že je v pořádku. Kůže se jí ještě plně neuzdravila a její mrňousek se má za měsíc narodit.“ dodala Toudai.
„Slyšel jsem, že Tatsu-Doshi si pořád vyhlíží samičku.“ řekl Fafrir.
„To je pravda.“ řekl Washi a dodal: „A je o něj veliký zájem, běžela za ním snad celá samičí populace. Viděl jsem při jednom svém zkušebním letu.“
„Ten se nikdy nepoučí.“ smál se Ryu.
„My o draku … “
„Nazdar lidi!“ pozdravil je Tatsu.

***

Než se kdo mohl nadát, přišla Marie, Koukimi i Kanesa. Ta přinesla domácí sušenky, které se skvěle hodily k dalším asi pěti plechům sušenek, které se tu sešly. Nemohl tu chybět ani generál a slečna veterinářka Ika Raplhová, která se stala oficiální doktorkou všech Sagů. Ale Generál navždy zůstane jejím oblíbeným pacientem. Dostavil se i Kimichi, Fafůf starší a nevlastní bratr. Jeho černá srst také značně zešedivěla, ale pořád se krásně leskla.
Jako úplně poslední přišla Shiou s Prvním a Michael se Seyiakem.
„Co je to za krásné a roztomilé chlupaté kouličky?“ zeptala se Iky Michaela. Obě mu seděly na ramenou a tiše předly.
„Nemám tušení. Jednou jsem je našel schované v křoví.“ Jedna kulička byla zelenohnědá a druhá černošedivá a obě se k Michaelovi tulily. „Byly zraněné, tak jsem je vyléčil a od té doby mě všude pronásledují.“ Podrbal je mezi tykadly s bambulkami.

***

Večer uplynul jako voda a změnil se v mladou noc. Výročí třetího roku spojení všech světů proběhlo tak jako vždycky. Plné povídání, smíchu, vzpomínek a otázky „Kdy se vrátí?“. Inky ani já jsme se po vlétnutí do tunelu už nikdy neukázali. Všichni si o nás dělali starosti.
„Vážně by mě zajímalo, kde jsou.“ povzdechl si Ruy a zahleděl se do dálky. Slunce klesalo za obzor. Tuto otázku si každý klad, ale nikdo neměl odpověd.
„Neboj se,“ uklidňoval ho Seiyak, „je s ním můj mladší brácha. Nic hrozného se jim stát nemůže.“
„Jo, to máš pravdu. … Jsou spolu … “
Jedna postava ustoupila do stínu budovy a zmizela. Přecházela přes most tvořený padlým stromem a troskami budovy. Rozepjala křídla a slétla dolů. Michael se rozhlédl. Po prázdné ulici se přehnala jen větší kočka, jinak bylo ticho. Šel stále dopředu. Minul starou a na půl zničenou fontánu, když náhle zaslechl tichou hudbu. Byla to tichá melodie, kterou velmi dobře poznal. Až příliš dobře. Zrychlil krok, který však rychle přešel do běhu a pak do trysku.
Melodie vycházela ze starého a malého křesťanského chrámu, který kdysi stál na okraji města. Rozrazil dveře a spatřil hráče, který melodii pískal přes malý list.
„Yoichi … “ zašeptal.
Černokřídlý Tsukai-Ten odložil lístek a usmál se na něj. „Vyrostl jsi.“
„Zemřel jsi … všichni to viděli … všichni … jak … “ Aniž by si to Michael uvědomil, ocitl se v jeho bezprostřední blízkosti. „Proč? Proč jsi to udělal?“
Yoichi seskočil, objal ho a jeho dlouhé černá vlasy vytvořily okolo nich závěs. „Je mi to líto.“ zašeptal mu do ucha.
Michael ho objal a víc sevřel. „Idiote.“
Yoichi se trochu oddálil a řekl: „Já vím, jsem strašnej brácha.“ Políbil ho.

*** … … …

„Jak je?“
„Fajn.“