Hvězda 4

Aiko do školy nechodila celý týden, takže jsem byl každou přestávku obklopen houfem zvědavců, který ze tří čtvrtin tvořily dívky.
Na obědě jsem se ale vždy sešel s Takahirem a o samotě jsme si povídali o všem možném. Jen mé minulosti jsem se vyhýbal a on to absolutně toleroval a na nic se neptal.
Když jsem se poprvé od mamky dozvěděl, že budu chodit na jinou školu, strašně jsem se toho děsil.
Teď jsem tu celkem šťastný. Mám dva kamarády, kteří se o mě nezajímají jen kvůli mé minulosti, ale kvůli mně samotnému a to je opravdu skvělý pocit.

* * * * *

Na počest prvního týdne v nové škole, jsem se rozhodl udělat doma malou oslavu. Pozval jsem tedy Aiko a Takahira na páteční odpoledne a popřípadě i na noc, pokud proti tomu nebudou jejich rodiče něco namítat.

V pátek po škole jsem zamířil do obchodu, koupit něco na zub. Nakonec jsem přibral i nějaké balonky a podobný věcičky. No co. Ať už to za to stojí.
Nakonec jsem domů dovlekl dvě vším možným přecpaný tašky.
Doma jsem trochu uklidil a pak jsem vyzdobil obývák, který čítá i kuchyni a jídelnu, protože to je prostě jedna obrovská místnost.
Nakonec jsem se donutil uklidit i můj pokoj. Jelikož jsem zastáncem hesla – inteligent se vyzná v jakémkoli chaosu (bordelu) – nebyla to zrovna procházka růžovým sadem.
Ve tři čtvrtě na čtyři jsem byl hotov a v rychlosti jsem se ještě osprchoval a převlékl.
Ve čtyři pět zazvonil zvonek a já šel otevřít.
Oba mí hosté nervózně přešlapovali za dveřmi a šťastně se na mě usmívali.

* * * * *

V osm jsme dokoukali nějaký akční film, který jsme stejně celý prokecali.
Potom ale musela Aiko odejít domů, protože její rodiče jí nedovolili tak brzy po nemoci spát někde jinde.
S Takahirem jsme ji doprovodili k zastávce a potom si objednali pizzu.
Protože zrovna dnes nebyla mamka doma, ještě dlouho jsme si povídali a spát jsme šli až po jedné.

K ránu mě probudila neuvěřitelná zima. Celý jsem se klepal a v hlavě mi třeštilo. Malátně jsem se posadil a rozespale pomrkával po zšeřelém pokoji.
Pohledem jsem zabloudil k pohovce, na které ležel Taki. Nespal a zaujatě mě pozoroval.
„Probudil jsem tě?“ Strachoval jsem se.
„Ne, ne. Nějak nemůžu spát.“
„Aha. A není ti něco? Mě je strašná zima.“ Jen co jsem to dořekl, rozklepal jsem se zimou.
Okamžitě vyskočil z postele a pospíchal ke mně. Přiložil mi svou dlaň k čelu a tvářil se u toho dost ustaraně.
„N-nic mi není. T-to za chvilku p-přejde.“ Snažil jsem se odstrčit mu ruku a taky zastavit třes, který by prozradil, že lžu.
Nenechal se ale vůbec zmást.
„Určitě máš horečku. Zůstaň v posteli a já ti zatím udělám čaj a donesu nějakej prášek. Kde máte lékárničku?“
Za chviličku byl zpět s čajem, paralenem a dokonce nesl i teploměr.
„Nejdřív si změř teplotu, jo?!“
S největším sebezapřením jakým jsem v tu chvíli byl schopný disponovat, jsem udělal co chtěl a svalil jsem se do peřin. Hlava se mi nepřestávala točit.
„No jasně! Máš skoro čtyřicítku. Koukej se zahrabat do peřin a nevystrkuj ani nos. Já jdu zavolat domů, že tu u tebe zůstanu, než se vrátí tvoje máma.“
„Ale ta se vrací až v neděli!?“ Vykulil jsem na něj nevěřícně oči. Co by tady se mnou asi celou tu dobu dělal, když budu furt zavrtanej v pelechu??!
„To nevadí, přeci tě tu nenechám umírat samotnýho!“
Asi si o mě opravdu dělal starosti, ale nemohl jsem si nevšimnout jeho úšklebku a jiskry v očích.

* * * * *

Prospal jsem celý den.
Takahiro mezitím hrál hry na mým noťasu a občas mě přišel zkontrolovat.
Když jsem se probudil, bylo už sedm večer. Cílil jsem se ale ještě hůř, než předtím.
Snažil jsem se posadit, ale celý svět se semnou točil, takže jsem spadl zpět. Vyčerpaně jsem ležel na posteli a tiše nadával. Co sem komu sa**a udělal?
Ještě hůř se mi udělalo při představě co bude, až se vrátí máma. Od té doby hrozně vyšiluje i když mi jen teče z nosu. Je to hrozná otrava.
Živě jsem si představil její reakci, až přijede a uvidí mě. Bude volat rychlou a potom mě objímat a u toho vzlykat, jako by to byla moje poslední vteřina v životě. No to mi ještě chybělo!
„Tak jak ti je, marode?! Nepotřebuješ něco? Zrovna před chviličkou jsem uvařil nějakou polívku z pytlíku.“
Při představě jídla se mi udělalo značně nevolno a žaludek se mi rozhoupal. Rychle jsem zavrtěl hlavou, že nechci, ale to taky nebyl nejlepší nápad. V hlavě mi třeštilo a prudké pohyby mi nedělaly nejlíp. Zavřel jsem oči a snažil se bolest potlačit.
„No, nevypadáš zrovna nejlíp. Radši si tu teplotu ještě jednou změř!“
Protože jsem se ani nehnul, strčil mi do podpaží tu ledovou zrůdnost on. Ublíženě jsem se na něj podíval, ale Taki tomu vůbec nevěnoval pozornost.
Bezvládně jsem ležel v peřinách, a když si bral teploměr zpět, už jsem zase usínal.
„Prosim tebe, můžeš mi laskavě říct, co to děláš?!“ Ozval se trochu naštvaný, ale hlavně ustaraný Takahirův hlas.
„Kde je tady u vás nejbližší pohotovost?“ Teď už zněl opravdu nešťastně.
Okamžitě si tím získal moji plnou pozornost. Vytřeštil jsem oči a zakřičel: „Jen to ne!!!“

Nakonec se mi ho podařilo přesvědčit, že takhle pozdě k doktoru nemusím. Nenechal se ale odbýt úplně. Musel jsem mu za to slíbit tři věci.
1) Pokud budu mít ráno horečku přes 39°, okamžitě a bez protestů mě odvede k doktoru.
2) Vypiju všechen čaj, který přede mě postaví.
3) Teď hned dostanu studený zábal.
Moc se mi to nelíbilo, ale nebyla tu jiná možnost jak ho přesvědčit.
Nejdřív šel udělat plnou termosku hnusného, neslazeného bylinkového čaje a namočit do studené vody velké prostěradlo.
Když se vrátil, pomohl mi posadit se, donutil mě vypít celej hrnek té ohavnosti a svléknul mi pyžamo.
Pak chvilku pozoroval, jaký dělám znechucený obličeje a pantomimu na to jak z toho zvracím, ale ani to mu nezabránilo v tom, aby mi okamžitě nalil druhý hrnek.
„No, no. Vždyť je to zdravý a určitě to nemůže bejt tak moc nechutný! Osladit ti to nemůžu, to by ztratily ty bylinky účinek.“
Nasupeně jsem ho propálil pohledem a strčil mu hrnek pod nos.
„Když seš tak chytrej, tak si to ochutnej sám.“
Takahiro ani nemrkl, s rozhodností sobě vlastní popadl hrnek a dal si pořádný hlt.
Snažil se na sobě nedat nic znát, ale já věděl svoje. Mě jen tak neoblafneš, chlapečku.
Pusa se mu na chvilku zkřivila odporem a když polykal, svaly na krku měl úplně napjaté.
Když nasadil zase svůj obvyklý výraz, ukázal jsem na něj prstem a zakřičel: „Usvědčen!“
Takimu cuklo v koutcích a potom jen tak ledabyle prohodil: „No, možná ti ten čaj trochu osladím.“
To už jsem nevydržel a začal se nekontrolovatelně smát.
Když jsem se uklidnil, všimnul jsem si, že po mě přejíždí pohledem a divně se u toho tvářil. Jako hladový pes na obrovskou kost.
Moc jsem se tím nezabýval. Před očima se mi dělaly mžitky, takže se mi to mohlo jen zdát.
Pak jsem si ale všiml, že má vytřeštěný oči a zírá mi střídavě na pravou ruku, hruď, břicho a nohy.
No jo vlastně. Protočil jsem oči v sloup. Sa**a, zapomněl jsem, že ještě neviděl ty jizvy.
Vždycky jsem nosil trička s dlouhým rukávem a dlouhý kalhoty, aby na mě lidi divně nezírali.
Na tělák jsem taky nechodil. Byl jsem od něj osvobozený, kvůli zdravotním problémům.
Takahiro na mě kulil oči, pusu otevřenou. Zdálo se mi, že se mu v očích zaleskly slzy, ale při teplotě 41° vidíte občas divný věci.
Natáhl ruku a letmo se dotkl dlouhé bílé jizvy přes celé nadloktí, jakoby se chtěl přesvědčit, že není jen namalovaná.
Musel jsem se chtě nechtě uchechtnout – ten jeho výraz!!! Navíc ten letmý dotek pěkně šimral.
Natáhl jsem se pro prostěradlo a začal se jím nemotorně obmotávat.
Když viděl, o co se snažím, trochu se vzpamatoval a pomohl mi pořádně ho na mě utáhnout.
Stál těsně vedle mě, a když koncový cíp zastrčil za okraj, zadíval se mi zpříma do očí.
Potom mě bez varování něžně políbil.