Hvězda 3

Aiko mi ukázala kde je jídelna a cestou ještě několik tříd, kam se prý občas dochází na hodiny.
V jídelně jsme si sedli k malému stolku pro čtyři lidi, který stál úplně v rohu.
Moc jsme toho nenamluvili, ale ani jednomu z nás to nevadilo. Už teď jsem věděl, že si spolu budeme rozumět.
Najednou se k našemu stolu přiřítil nějaký kluk a bez jediného slova ujištění se, že je to místo volné se posadil.
„Ahoj Aiko.“ Zahlaholil zvesela a pustil se do jídla.
Aiko se celá rozzářila a tváře měla najednou úplně zardělé.
„Ahoj Taki.“ Pípla a zasněně si ho prohlížela.
V tu chvíli mi docvaklo, že Aiko opravdu nepatří mezi ty tlupy holek, co mě pronásledují na každém kroku jen kvůli………..no nic!
Byl jsem za to moc rád. S Aiko jsem se cítil příjemně a teď už bylo téměř úplně jasné, že i ona myslí naše přátelství upřímně.
Její zasněný obličej byl tak bezelstný, až jsem se musel začít tiše pochechtávat.
Oba spolusedící si toho všimli a zvědavě ke mně vzhlédli.
Ten Taki na mě zíral s pusou otevřenou, z které mu visela dlouhá nudle. Vypadalo to neuvěřitelně vtipně a já se nemohl udržet. Ten vytřeštěně nevěřícný pohled podtržený tou nudlí - to byl můj konec.
Rozřehtal jsem se na celé kolo a pro jednou mi zase ani nevadilo, že na mě všichni v místnosti zíraj jak na ježka bez bodlin.
Aiko se pousmála taky a rychle nás představila.
Takahiro nasál visící nudli zpátky do pusy a mírně zrudnul. Očividně rozpaky, že se mu směju, ale oči ze mě nespustil.
Já se snažil udržet v sobě smích, a proto jsem se celý otřásal a do očí mi vhrkly slzy. Když jsem se dostatečně uklidnil, setřel jsem si slzy smíchu a nasadil omluvný úsměv.
„Promiň, ale vážně jsi s tou nudlí vypadal hrozně vtipně. Jo a……..moc mě těší.“
Taki zrudnul ještě o trochu víc, ale rozpaky ho téměř hned přešly.
„Taky tě rád poznávám. A omlouvat se nemusíš, já takhle občas blbnu. To aby se lidi mohli jednou za čas zasmát.“ Zazubil se a pohodářsky nad tím mávnul rukou.

* * * * *

Aiko mi později vysvětlila, že Takahiro chodí do třídy naproti té naší.
„Je o rok starší, takže letos už bude končit. Je to moc milej kluk. Když jsem sem přestoupila, byl první, kdo se semnou začal bavit, takže jsem mu moc vděčná. Zvykli jsme si spolu každý den obědvat, takže doufám, že ti to nebude vadit?!“ Drmolila a prosebně mě pozorovala, čekajíc na mou odpověď.
„Jasně, že ne!“ Hned jsem ji uklidňoval. „Takahiro navíc opravdu vypadá jako dobrej kamarád, takž budu moc rád, když s váma oběma budu moct obědvat.
Rozzářila se jako žárovka a horečně přikyvovala: „Že jo! On je opravdu moc fajn.“
Tomu jsem se jen pousmál, ale dál jsem to nijak nekomentoval.

* * * * *

Byla poslední hodina a já byl zase duchem nepřítomný. Hlavou se mi rojily myšlenky a vzpomínky na dnešní dopoledne a výklad jsem vůbec neposlouchal.
Po chvilce jsem si ale uvědomil, že je ve třídě nezvyklé ticho. Pohledem jsem přejel k tabuli, a koho nevidím?! Stál tam Yoshiro!
Myšlenky se mi hned stočily k němu.
Jak je to možný, že na jeho hodinách jsou všichni tak strašně v klidu?
Nenápadně jsem ho pozoroval tak, aby si mého pohledu nevšiml.
Hm, takhle vypadá celkem dost přísně.
Rázně vykládal danou látku z fyziky a po milém úsměvu nebyla na jeho tváři ani památka. Tvrdým pohledem přejížděl po celé třídě a kontroloval, zda všichni dávají pozor. Potom stočil pohled i ke mně a střetl se s mým.
Nervózně jsem se pousmál a rychle si začal psát poznámky.
Po chvilce jsem zase vzhlédl a zjistil, že mě stále pozoruje. Jeho výraz se ale změnil. Pohled jakoby změkl, na tváři se zase objevil ten povzbudivý úsměv a i jeho hlas se zdál být o něco méně ostrý.
Zase jsem to byl já, kdo uhnul pohledem a ještě dlouho potom jsem na sobě ty dvě temně oříškové oči cítil.

„Jsi v pořádku, Aiko?“ Ze zamyšlení mě vytrhl ostrý hlas.
Hned jsem se podíval co se s Aiko děje. Tváře měla úplně rudé, ale zbytek obličeje byl až neuvěřitelně bledý. Oči měla ospale přivřené do úzkých štěrbinek. Hlavu položenou na lavici.
Yoshiro na mě pohlédl a zamyslel se.
„Katsuo, mohl bys prosím doprovodit Aiko na ošetřovnu? Tuhle látku už máš stejně probranou, tak ti nebude chybět.“ Hned potom zase nasadil ten svůj – můj - úsměv.
Než jsme vyšli na chodbu, ještě za námi stačil zavolat: „A potom se zastav u mě v kabinetu, prosím. Chtěl bych vědět jak je Aiko!“

* * * * *

Doprovodil jsem Aiko na ošetřovnu a počkal, než ji sestřička dala nějaké prášky. Potom ji poslala domů. Nabídl jsem se, že ji doprovodím, ale odmítla to.
„Mám to jen dvě zastávky městskou. Navíc se přece musíš zastavit u Yoshira, vzpomínáš? Být tebou, šla bych tam hned, není zrovna tolerantní k opozdilcům,“ dodala s úsměvem.
Potom mi zamávala a šla domů.
Já měl ale hlavu plnou neodbytných otázek, takže jsem ji ani mávnutí neoplatil.
Není tolerantní k opozdilcům? Tak proč mi nevynadal, že jsem na jeho hodinu přišel pozdě? A navíc proč se na mě pořád tak usmívá? Navíc, jenom na mě.
Rázně jsem ty myšlenky zahnal a namířil si to k Yoshirovu kabinetu.

* * * * *
„Tak jak je Aiko?“
Pokrčil jsem rameny a dodal: „Sestřička jí dala nějaký prášky a poslala ji domů. Chtěl jsem ji doprovodit, ale ona nechtěla.“
„Hm, dobře dobře. No a co ty? Líbil se ti první den v naší škole?“
Něco neurčitého jsem zabručel a prohlížel jsem si u toho špičky bot.
On se zase uchechtl a stále mě propaloval pohledem. Když už to trvalo docela dlouho a pořád nic neříkal, nervózně jsem se ošil a vykoktal: „N-no, jestli už nic nepotřebujete…………….?“
Ještě chvíli mě pozoroval a potom se postavil a přešel ke mně.
Je opravdu vysoký a tak jsem se musel trochu zaklonit, abych mu viděl do očí.
Úplně jsem se utopil v jejich hloubce. Zrychlil se mi tep, ale srdce jakoby se mi zastavilo.
Co se to sakra děje?
Položil mi ruku na rameno a naklonil se ke mně o něco blíž.
„Kdybys něco potřeboval, klidně se na mě obrať.“
Nasucho jsem polknul, kývl že rozumím a rychle vyklopýtal z jeho kabinetu.