Hvězda 1

Vešel jsem do třídy za učitelkou.
Bylo sice po zvonění, ale rozhodně to tak nevypadalo. Všichni si povídali, běhali po třídě a házeli po sobě něčím, co nápadně připomínalo namočený tampón.
Učitelka jen vzdychla, rukou mi naznačila, ať zůstanu stát před tabulí a sama se postavila za svůj stůl.
„Tak třído, dnes k nám přišel váš nový spolužák,“ pronesla zcela nezaujatým hlasem a navíc dost potichu.
Ne, že by mi na tom záleželo. To spíš naopak, ale stejně mě zarazila jejich reakce.
Nikdo ji neposlouchal a ani se nesnažili, aby to tak alespoň vypadalo. Nakonec přece jen pár očí k tabuli zabloudilo. Koukal jsem, jak těch několik z nich vytřeštilo oči a údivem pootevřeli i pusu. Za chvilku na mě zírala celá třída a nikdo ani nemukl.
Vypadalo to, jako nějaká scénka z béčkovýho filmu. No to mi ještě scházelo.
Já se před tabulí snažil přikrčit do co nejmíň viditelný formy, ale bylo to úplně zbytečný. Stál jsem tam přikovaný jejich pohledama jako v záři reflektorů. No to mi ještě scházelo! Povzdychl jsem si už zase.
Úča zírala taky jak husa do flašky, ale naštěstí ne na mě. Asi nikdy nezažila ve své třídě takový hrobový ticho. To ale nevydrželo dlouho.
Nejdřív někdo dlouze zahvízdal a pak už všichni štěbetali jako houf kuřat.
To naštěstí vzpamatovalo i učitelku, která se ihned přeprogramovala do běžného módu fungování.
„No, myslím, že to asi nebude zapotřebí, ale představím vám ho. Váš nový spolužák se jmenuje Sanada Katsu a právě se sem přestěhoval.“
Pak stočila svůj pohled ke mně a povytáhla obočí: „Chceš nám o sobě něco říct, Katsu?“
No to si uhodla. Zabručel jsem si pro sebe a pokrčil rameny.
„Ahoj.“ Prohodil jsem a díval se přitom na špičky svých bot.
„No, jestli je to všechno, tak se můžeš posadit. Vedle Aiko je ještě jedna lavice volná.“
Rozhlídl jsem se po třídě a jediné volné místo bylo přímo před učitelským stolem. No bezva!
Hodil jsem batoh na zem a svezl jsem se na židli. Všichni na mě pořád vyjeveně zírali.
Pak začala učitelka vykládat něco o……no, ani nevím co to bylo, ale stejně ji nikdo neposlouchal.
Vytáhl jsem z báglu papír a tužku a začal si jen tak čmárat.
Hodina rychle ubíhala a čas nezadržitelně spěchal k okamžiku, který mě nepředstavitelně děsil. Tou chvílí byla přestávka!!!!
---
Jen co zazvonilo, vyskočil jsem ze židle a hnal se na chodbu dřív, než mě někdo zastaví.
Na chodbě nikdo nebyl, tak sem se rozběhl a hledal nějaký ‚úkryt‘. Nikde se mi to ale nezdálo dostatečně bezpečný. Nakonec jsem vyběhl ven a posadil se na schody před školou. Tady mě snad nikdo hledat nebude. Seděl jsem a přemýšlel o tom, co se poslední dny přihodilo.

Přestěhovali jsme se s mámou hned potom, co se rodiče rozvedli. Ti dva se dohodli, že než budu plnoletej a dodělám střední, budu bydlet u mámy. Mě se nikdo neptal. Pravdou ale bylo, že táta skoro nikdy doma nebyl a tak bych byl doma pořád sám.
Máma koupila obrovskej byt přímo v centru města. Z toho jsem opravdu nadšenej nebyl. Nakonec mě ale přesvědčila, abych jí to odsouhlasil. Měla to kousek do práce a ona navíc vždycky milovala ten živej ruch. Asi proto si tátu vzala. Pche.
Já, já jsem jejich přesnej opak. Miluju klid, a čím míň lidí je okolo mě, tím líp. Což je vážně ironie.

Nikdo mě před školou sice neotravoval, ale neslyšel jsem ani zvonění na další hodinu. Proto jsem taky přišel pozdě.
Nejdřív jsem si myslel, že jsem si spletl třídu. Zůstal jsem stát ve dveřích a zíral na ten výjev.
Všichni samozřejmě zase zírali na mě.
Spolužáci měli vytažené sešity a opisovali si poznámky z tabule. Nikde žádný křik, šťouchání nebo snad pobíhání po třídě.
„Tak pojď dál. Už jsme si dělali starosti, co s tebou asi je.“ Ozvalo se od tabule a tak jsem tam stočil pohled.
Stál tam mladý, vysoký a dost pohledný kluk. Nemohlo mu být zrovna o moc víc než mně. Podle mého odhadu musel učit tak prvním rokem.
Usmál se a rukou mě pobídl směrem k lavici. Sedl jsem si a zkoumavě si ho prohlížel. On pokračoval ve výkladu a nijak můj pozdní příchod neřešil.
Mrkl jsem na tabuli a tiše zaklel. Byla popsaná různými výpočty a náčrty grafů. Matika!!!
No to mi tak scházelo.
Matika mi nikdy moc nešla. Nevím, prostě tenhle předmět, který je prý celý založený na logice, mi absolutně žádnou logiku nedává.
Tak jsem vytáhl sešit a začal číslo po čísle opisovat z tabule. Občas jsem pohledem zabloudil i k mému novému matikáři a pečlivě si ho prohlížel. Byl opravdu vysoký. Teda alespoň proti mně určitě.
Já byl na kluka vždycky dost mrňavej, ale to mi vlastně ani nevadilo. Alespoň jsem nebyl tak nápadný.
Vlasy měl uhlově černé a vzadu svázané do malého culíku. No, spíš to byla jen taková štětka. Pár neposlušných pramínků mu spadalo přes oči v elegantních brýlích. Na tváři měl stále ten nakažlivý úsměv.
Kouknul směrem ke mně, a když zjistil, že na něj zírám, jeho úsměv se ještě rozšířil. Já ucukl pohledem jinam a zrudnul jsem od hlavy až k patě.
Když zazvonilo na další přestávku, byl jsem z toho tak vedle, že jsem se úplně zapomněl a zůstal jsem sedět na místě. To byla chyba.
Jen co učitel odešel, celou třídou se rozlehlo šoupání židlí a spěšné kroky. Zvedl jsem hlavu a pozoroval, jak se ke mně blíží celá moje nová třída a oči jim planou touhou lovců, obkličujíc bezbrannou kořist.