Hodnota citu

A bojím se zeptat sám sebe, zda je v tomto světě správné, abych žil, abych dýchal, ač nepotřebuji vzduch k ničemu jinému, než aby mnou procházel. Nesmím mít strach, už jen pouhé pomyšlení na něj nutí mé tělo se třást a oddávám se slabosti, jež by v žádném pochopitelné případě neměla být mou vlastní. A přesto, je to jen tak, jak to skutečně je, tak proč se skrývat za masku nebojácného silného, když takový jsem se nenarodil, ač v povaze to mám. Umět se tvářit jako někdo lidský, to mne naučili již dávno, toho jsem si vědom, že to možná svedu přesvědčivěji než skutečný člověk se všemi svými neřestmi a ctnostmi, kterých je, přiznejme si, po málu. Avšak ocení to někdo? Podívá se někdo upírovi do obličeje a pozná, jak dobrým je hercem, když se dovede přetvařovat a nazývat se lidským, když v jejich společnosti je naučený žít? Jako zdomácnělý vlk se lísám k lidem, snad v domnění že nebudu odhalen, odvržen jen proto, že cítím to, co je u nás, upírů hodno smrti. A je hřích milovat muže, když sám jím jsem, a pro neschopnost vlastního rodu je mi odpírána láska k jinému, tak jsem se již vzdal všeho, co mi bylo drahé a uchýlil se do podřadnější společnosti. Nesmět milovat toho, komu nejvíce si přeji city projevit, to nenazval bych ani týráním, ani znásilňováním mysli. Ale je to tak, to pro lásku k muži jsem takový a i když jsem mu prozradil, co k němu skutečně cítím, tak nařknul mne poblouzněným bláznem, co nemá soudnost. Cožpak, že nevím, jaký trest mne čeká, když dám světu najevo, jak se liším? Cožpak, že nevím, co čeká nás oba, kdybychom, byť jen jedinkrát se políbili a byli spatřeni jiným nemrtvým? Ovšem, že to vím! Zabili by nás oba a pokud bych chtěl pro něho vykoupení, že on nemůže za nic z citů, co jsem si k němu vypěstoval, krom těla by zavraždili i mou duši. Nepřiměřené sazby za lásku, ačkoli dnes nic nikdo nedává jen tak z rozmaru.
Mnoho let již uplynulo od chvíle, kdy jsem sám sebe vyhostil, abych mohl tonout ve vzpomínkách na něj a jen v nich, nic jiného mi on nezanechal, když jsem porušil všechny nepsané sliby a jednoho mlhavého, chladného večera jej navštívil v jeho komnatách. Bylo zapovězené, nemyslitelné, abych tam byl, abych udělal krok do jeho blízkosti, když aristokracie dávno vycítila mé pohnutky a lásku k němu. Věděla o ní a snad ji němě akceptovala, neb jsem se prozatím neodhodlal k něčemu víc, co by již nebylo možné mlčky odpouštět. Ale toho večera, jakmile jsem otevřel dveře jeho pokoje a uzřel veškerenstvo jeho krásy, propadl jsem všemu zlu, co na světě je možné vnímat a pro mne nezbývalo času na návrat, když jeho oči se na mě pátravě zadívaly a jen lehce se usmál. Vyrušil jsem jej, právě se převlékal a pro odhalenou kůži na hrudi se mé mrtvé srdce snad i rozbušilo, přísahal bych. Zemřít podruhé v tu chvíli, kdy mne oslovil, to bych považoval za spásu, které jsem se nedočkal.
„Antoine,“ zašeptal mé jméno do ticha svého pokoje, kde se rozlehlo a dolehlo k mým uším s dozněním jemnosti jeho hlasu. A jakmile jsem za sebou zavřel dveře, aby nikdo nemohl pozorovat zakázanou něhu, jsem přistoupil blíž, abych prolil slzu za krásu, jež mi nikdy nebude skutečně patřit. S elegancí a ladností jemu vlastní, odložil na hedvábné přikrývky svou košili, jakoby mu nepřišlo na paměť, že svým vším odhalováním mi způsobuje muka, co jsem jindy nezažil. Existovat jen pro ten okamžik a pod pohrůžkou smrti nemoci nic, jen se dívat, jen obdivovat, plakat nad věčností, přestože mi není dovoleno nikdy jej sevřít v náručí. Ladným krokem stanul přede mnou a natáhl štíhlé paže, aby setřel mi z tváře slzy a vzal ji do dlaní. Uvědomoval si, že porušuje vše, co je i není dáno písmem, že jen pro pouhou mou potěchu z jeho doteku, vzdává se vlastního bytí, když mi nabízí sebe.
„Ne, to nesmíš. Uvidí nás. Uvidí nás a oba…“
„Zemřeme?“ Dokončil tichounce má slova, přestože se zdálo, že ho tento fakt nijak nezasáhl, jakoby již byl smířený s tím, že jakkoli se budeme snažit držet od sebe co nejdále a hrát si, že všechno to cituprolití je jen společenský kodex, tak i tak ze všech úhlů nedokážeme bez sebe vydržet. A bylo to tak, to jen já si namlouval, že stihnu zabít v sobě cit k němu chovaný, než rozvine se v něco víc, než jen náklonnost. Sám sobě jsem lhal do očí, přesvědčoval se, že vše, byť to prozatím byly jen pohledy a občasný letmý dotek, či zabarvený význam slov, že to vše byla jen má špatná hra a dovedu se ovládnout. Pravda se nám oběma zračila ve tvářích, když jsme se jeden druhému dívali do temných vod očí a uviděli vážnost celé situace.
„Ano, zemřeme.“ Doplnil jsem a možná bych se i přemohl a vymanil se ze stisku jeho studených dlaní na svých lících, abychom se oba ještě mohli vrátit za pomyslné hranice naší existence. Vím, že bych to ještě zvládl a zachránil nás oba, jenže…
„Potom mi dovol zemřít s Tebou.“ A v tom okamžiku zaprodal bych vše, co mi do té doby bylo drahé, když se naše rty setkaly a já cítil jeho podmanivou sladkou vůni ve své blízkosti. Pamatuji si naléhavost s jakou jsem mu polibek opětoval a již nešlo nic vrátit, vše jsme tím zatratili, jen pro naší neschopnost držet se zákona. Nebylo to možné, když láska po mnoha staletí je utlačovaná a musí se tísnit v hrudi jen jako nechtěný parazit a náhle byla vítána, byla nucena se vybídnout, když jeho jazyk našel skulinu mezi mými rty a mírně násilně se vměstnal do mých úst, abych měl možnost ochutnat všeho, co mi tenhle cit je ochoten poskytnout. Zabíjeli jsme jeden druhého tím nejnádhernějším způsobem. V šeru místnosti i našich neomezených myslí jsme se pro dlouho potlačovanou touhu pokoušeli popadnout dech, který ani jeden z nás nepotřeboval. Bylo to pouze lidské, pouze naučené a já nevědomky dál plakal, neb mi začalo docházet, co vše jsme tím způsobili a jakoby to nebylo snad dost, jako bychom už tak necítili, že vše, co bylo vykonáno zaslouží si nejvyšší trest, tak už jen z toho důvodu, povalil jsem jen na měkkou matraci a přilehl k němu.
„Miluji Tě.“ A dál nebylo nic, než slova, co vyjadřovaly lítost, že dřív jsme se neodvážili k ničemu, co by cit jen napodobovalo, vědě, že i zbabělý útěk někam, kam by aristokracie, co vládně nejpřísněji, neodvažovala se nás hledat, by nás neosvobodil. Vím, že on by takhle žít nedokázal, ať mne miloval sebevíc. On takový nebyl a upíří čest bránila mu v našem rozkvětu, což jsem nedokázal mu zazlívat. Byl pravý nemrtvý, vládce noci a ať kdokoli se odváží mu ukřivdit slovem, že neměl snahu podporovat vzájemný cit, tak já vím, že mnohem víc toužil být on se mnou, než já s ním.
A zatímco mne zbavoval ošacení, zbytečného, když naše těla se dožadovala nahoty, tak bylo možná i hmatatelné, jak se naše duše pomalu plaví do podsvětí, odkud se nedá nijak vykoupit. Tam je to věčné tak, jak věčně cítím na stehně jeho váhavý a přesto promyšlený dotek, když snažil se mne ukonejšit před vstupem do mého těla. Toužil jsem po něj, jako po tom nejvzácnější a nikdy bych nevěřil, že v těle někoho tak přísně úchvatného se může schovávat jemnost s opatrností vzájemně se prolínající v hlazení, v polibcích, v tom, jak zlehka si mne podmaňoval a sténal mé jméno do látky průsvitných nebes. A my oba nemrtví jsme ožívali, stávali se skutečnými v každičkém pohybu, kdy mnou procházel. A jí svíral jeho hebké vlasy v hrstech a nutil jej nebýt ke mne tak shovívavý, že snesu v sobě jeho tělo v jakékoli podobě i kdyby měla být nepřirozeně hrubá. On však zůstal svým, nedovolil si tu nejmenší známku jakékoliv krutosti a plnil mne jen rozvážně, jakobych byl cenností, jež by mohl nedopatřením poškodit a to on v úmyslu neměl. Nikdy by neublížil, ačkoli se snažil navenek, před cizími vypadat jinak. Byl jsem jím a on byl mnou, jakmile mraky poodstoupily ze záře měsíce a nechali ji nakouknout do hříšné komnaty, kde se odehrávalo čité zlo v podobě chlapeckého milování. A pak se naše těla vzepjala proti sobě, jako dva kordy, jež se zkřížily v nepřátelském souboji a tlačily na sebe, než vše utichlo a jen mi zbylo cítit na sobě jeho váhu, přestože záhy přilehl si vedle mě a otočil hlavu, aby se mohl usmát, čímž dokazoval mi to, co jiný by mi nikdy schopen vyjevit nebyl. Nejhlubší oddanost, že i ve smrti, která nepochybně přijde za spáchaný zločin, že i v té byl akt citu, co se zde odehrál, to nejnádhernější v jeho životě. Tak i v mém, to přísahám.
Zbili nás jako psi, tloukli, a sami štěkali, ať se kajeme za to, co nestvůrného jsme provedli. Jaká hanba, že pro jeho urozený původ, nemohou jej nechat popravit, jak by si zasloužil a přece jsem byl nucen se dívat, jak bičují odhalenou kůži jeho bělostných zad a poté, aby již nespatřil nádheru muže, vypálily mu oči, že i bez nich bude moci dále žít jako otrok věků, avšak více mne už neuzří. Trest bez odporu podstoupil i když při mrskání bičem zaslechl jsem mezi výkřiky své jméno a mnohá vyznání, že ničeho nikdy litovat nebude a poté slova prosáklá citem. A to více jej poté mrzačili, až nebyl schopen pomalu ani zvednou hlavu, nebo jen postavit se na vlastních nohách. Nepodlehl ani když jsem plakal, zapřísahal jej, ať se mne vzdá, ať všem poví, že to já ho donutil jednat nečestně, proti pravidlům, tak jedinou jeho odpovědí na to bylo odplivnutí a výsměch všem trýznitelům, než přišel o zrak. I dnes stejně tak, jako za bezesných dní slýchávám jeho steny, když jsme se milovali, tak stejně hlasitě, možná hlasitěji vnímám řev, jak žhavé železo se zakouslo do jeho nádherně temně modrých duhovek a navždy roztavilo jejich půvab.
Nechali ho tak, jako zbité zvíře, co již není dost dobré svému pánovi a tak nemá smysl se o něj postarat. Tak jsem jej viděl naposledy, ležícího na ledové, ušpiněné a zakrvácené podlaze, stuleného do sebe, svlečeného, aby se projevila jeho hanba. Bylo to horší, než vlastní smrt.
Mým trestem měla být právě ona, společně s tím, že se budu účastnit jeho mučení, což jsem podstoupit musel, ale život mi jako jemu nevěnovali, neb jsem neměl tolik vážené postavení, abych nebyl postradatelný. Konec jsem uvítal, vždyť jsem s ním byl dávno srovnaný, už ve chvíli, kdy jsem přijal první polibek. Noc před ukončením mého trápení však zvítězila ve mně má slabost a místo abych hrdě spočinul na hranici, protože upálení bylo jediným zneuctění upíří podstaty, využil jsem okamžiku nepozornosti strážného a proklouzl do noci jako stín. Nenávidím se více, než kdy budu schopen přiznat sám sobě, nebo na co ještě stačí slova. Svou nečestností jsem pošpinil vše, co mi mělo být aspoň trochu vlastní a to nehledě na mého milovaného, který se jistě modlil, aby sám zemřel, jak se za mne musel stydět. Že se zaprodal někomu, kdo ani není schopen přijmout spravedlivý trest a raději uprchl, jako ustrašený pes, než by čelil následkům náhlého vzplanutí. Proklínám se za to, každičkou chvíli žádám o vysvobození se svého těla, ať si mne vezme smrt, chci ji, potřebuji ji. Nemohu žít se sebou nemohu žít bez sebe. Nevrátil jsem se a co vím, žádný se mne nevydal hledat, snad proto, že měl jsem se zabít sám, až by mi došlo, kolik bolesti způsobím svým zbabělým činem právě jemu, svému milovanému. Ale já ne, jsem neschopný, nemám vůli, sílu, přežívám jako tvor, co se člověku jen podobá, žije vedle něho, avšak je jen odrazem jeho samotného. Nikdy nebudu člověk, co je schopen milovat a nikdy nebudu ve své ubohosti tak odvážný, abych na sebe vztáhl ruku. Vše, co jsem jako upír vykonal, bylo zničení života někoho jiného. A s tím nyní žiji. Můj život, je mým trestem a smrti jako spásy se mi nedostane. Tak ukažte si prstem, abyste směli soudit, dovoluji to, již nejsem nikým. Ani člověkem, ani upírem, jen zbytkem kdysi cítící bytosti, jež na jeden večer ožila, aby mohla po dobu konce věků umírat…