Hi-Tech - Update 4 - Není labuť jako labuť

Druhý den ve škole Seiji studoval manuál normálních guardů. Podle příručky měl každý mít několik svých útoků, minimálně jeden. Ke každému byla podle obtížnosti přiřazena kombinace tlačítek. K seznamu útoků se dalo dostat pomocí speciálního programu, který se dodával spolu s AIGim. Seiji si povzdechl.
„Vážně si jsi jistý, že žádný svůj útok neznáš?“
Tek jen zakroutil hlavou. Seiji zase seděl na střeše a přemýšlel. Než zašel do školy, koupil si extra ovladač, aby mohl spouštět útoky, ale žádná kombinace nefungovala. Znovu se začetl do návodu.
„Eh!“ vykřikl po pár minutách čtení.
„Co se děje?!“
Seiji svěsil hlavu.
„Kruci! Útoky můžeš používat až po registraci na centrále.“
Tek jen polkl.
„A nešlo by to obejít?“
„To sotva.“
„Hacknu to tam!“
Seiji vyskočil na nohy.
„Ty idiote! Chceš mě dostat za mříže?! Hacknout centrálu nejde! Je to ten nejzabezpečenější systém na světě!“
„Fakt jo?“
„Jo! Opovaž se!“ Znovu si sedl a koukal na ovladač. Vypadal podobně jako mikrofon a palcem se šlo snadno dostat na všech šest tlačítek.
„No jo no, to je pořád.“ mumlal si Tek. Po chvíli se zeptal: „Nezajdem zase do herny? Včera jsem tam válel!“
Seiji jen zakroutil hlavou.
„Buď rád, že se ti nakonec nic vážného nestalo.“
Tek ho však moc neposlouchal, prohlížel si svůj plášť. Nabarvil si ho na světle béžovou, na zádech měl rozkvetlou sakuru a na spodním části pláště mlhu starorůžové barvy.
„Pojď, třeba tam bude ten Košťák ze včerejška!“
„Ne!“ Seiji se zvedl a utekl do třídy. O pár minut později zazvonilo.

'Promiň, Teku, není to tak, že ti chci boje zakázat, ale já … já ti neumím nijak pomoc.' Sklesle si sedl do lavice a jen s námahou se soustředil na učivo. V myšlenkách totiž přemýšlel o hacknutí centrály.

***

Ve středu ráno se Mitsuko projížděla po ledové ploše a procvičovala si svaly. Po několika malých rolí dostala hlavní roli v hodinovém představení. Byla nervózní, ale snažila se uvolnit. Zatočila a škobrtla. Vyštípaný led po stopách bruslí ji škrábl do ruky. Tiše vyjekla, ale hned se zvedla a pokračovala.
'Nesmím na to moc myslet. Musím si vyčistit hlavu.' Udělala piruetu a pokračovala v jízdě.
Suwana ji z LCD panelu pozorovala a její tvář byla skryta ve stínu. Hlavou se jí honily vzpomínky.

***

Do velikého představení zbývaly dva týdny. Suwana se zrovna vracela z pravidelné kontroly systému. Chtěla zrovna podat hlášení a zapsat statistiky, když zaslechla útržky věty.
„ … velikou chybu … bude potřeba vyměnit … leze na nervy …“
Jak se přibližovala k výstupu systému, byl hlas silnější. Poznala, že mluví její kamarádka Mitsuko.
„Já vím, že je to trochu hazard, ale …“ Povzdechla si.
„Ano já vím … ale co Suwana?“
„O to bych se nebála, ona … “
Mitsučina manažerka si všimla Suwany na displeji. Měla skloněnou hlavu a vypadala sklesle.
„Suwano?“ zeptala se jí Mitsuko.
Dívčí guard najednou vyskočil do vzduchu a okolo ní poletovaly konfety.
„Scan proveden! Žádná chyba! Žádný vir! Žádná zadní dvířka!“
Mladá žena se svezla do křesla.
„Takhle nás děsit … Do veliké premiéry zbývají už jen dva týdny a ty … “ Káravě se na ní podívala, pak se usmála a řekla: „No, není zdravé být pořád tak napjatý.“
Suwana se usmívala.

***

Seiji se v podvečer premiéry ošíval v tmavě modrém obleku. Třebaže měl jeho oblíbenou barvu, neměl ho na sobě rád. Připadal si v něm spoutaný. Tek na tom byl podobně. Memo ho pořád peskovala a napomínala. Tuhle za nezastrčenou košili, za říhnutí, drbání se v uchu a nebo za zívání.
Mai měla na sobě jednoduché šaty světle žluté barvy s polovičním rukávem a bílou lilií ve vlasech. Na rukou pak měla bílé rukavice a s sebou malou kabelku.
„Sluší mi to?“ zeptala se Seijiho, když vyšli z jeho bytu, kde si dali sraz.
„Hmm … Jo, vypadáš dobře.“
Memo se taky řádně oblékla. Měla dlouhé přiléhavé šaty s výstřihem. Vlasy učesané do drdolu s několika volnými prameny vlasů. Do vlasů též měla vpletenou květinu. Tek k ní přišel blíž a zadíval se jí do očí.
„T-Teku … “ zakoktala, ale hned toho nechala, protože jí Tek šťouchal prstem do prsou. Memo zrudla a vrazila mu facku. „Co si myslíš, že děláš?!“ Rukama si kryla hruď. Seiji jen smutně kroutil hlavou a Mai se červenala, ale ne tolik jako Memo.
„Šíš~ … “ Tek si hladil rudou tvář a zvedal se. „Nikdy by mě nenapadlo, že holky budou tak háklivý na stočený ponožky.“ Udělal ještě dva kroky, něž mu Memo udělala na oku monokl.

***

Stadion byl veliký a sloužil jak pro sportovní utkání, tak pro kulturní akce. Premiéra se konala v podzemním podlaží. Navzdory předpokládanému chladu se tu teplota pohybovala mezi patnácti a sedmnácti stupni. Ledová plocha pak měla mínus tři stupně. Umělý led byl protkán nanovlákny, které zpomalovaly přirozenou výměnu tepla.
Seiji a Mai chvíli hledali svá místa, která byla v horních částech hlediště. Tek už zíval, a to představení ani nezačalo. Memo se na něj za celou cestu ani nepodívala. Oko měl Tek ještě trochu šedivé, ale šok ho už dávno přešel. Nad arénou vysely lampy, světlomety a veliká kostka se čtyřmi displeji.
Arénu odděloval od hlediště kovoplastový plot. Po ledové ploše jezdily uklízecí stroje a smetávaly úštěpky ledu a jiné nečistoty. Vypadaly jako pojizdné krabice s kartáči. Jakmile opustily plochu, nahradili je jiné krabice s vozíky, ty nanášely novou vrstvičku ledu.
Z reproduktorů se linula hudba z rádia a krátila čas na čekání. Lidmi se proplétali zaměstnanci a nabízeli lidem čaj na občerstvení a dětem džus. Čekání pomalu skončilo a hudba ztichla. Světla do hlediště pohasla a zůstala jen ta nad plochou. Po chvíli pohasla i ta. Hra předváděná jen dětmi do čtrnácti let začala.
„Kdysi dávno … “ řekl vypravěč, „žila jedna krásná labuť.“
Jedno ze světel se rozsvítilo a odhalilo uprostřed ledu postavu s malými křídly. Seděla na jedné skrčené noze a druhou měla nataženou dopředu.
„Ráda zpívala, létala a plula po jezeře.“ Bílá baletka se zvedla a zakroužila po ploše. Seiji skoro zatajil dech a Tek byl také zticha, což u něho bylo vzácné.
„Její otec na ni byl pyšný, ze všech labutí na jezeře byla tou nejkrásnější.“ Na led vjely další baletky, ale ty měly šedivé oblečení. Vířily v kruzích, točily se dokola, skákaly a dělaly piruety.
„Jeho dcery ve dne žily jako labutě a o úplňkové noci se měnily na krásné ženy, které tančily po vodní hladině.“
Na led se začala promítat nahrávka mihotání vodní hladiny. Hledištěm se neslo nadšené zvolání a dětský jásot.

„Avšak jedné noci, kdy byl měsíc v plné kráse, se u jezera objevil nezvaný host.“
Na led vstoupil mladý herec a jel na dřevěném koni. Ploužil se k jezeru, zatím co pod ním šustila tráva. Labutě ujely k malému ostrůvku uprostřed jezera, aby se skryly a sedly si.
„Mladý princ, znaven svojí cestou, se rozhodl u jezera přespat. Vládce jezera své dcery varoval. K lidem se nesmí nikdy přiblížit. Nejkrásnější a nejmladší dcera krále však jeho varování nedbala. Hnána zvědavostí se k princi přiblížila.
Princ však krásku objevil a oba se do sebe zamilovali. Dokud měsíc svítil, tančili spolu. S ránem se však musela princezna proměnit do labutě a vrátit se do středu jezera. Princ přísahal, že se znovu vrátí.“
Princ odjel z ledu a vrátily se šedé labutě.
„Král nic netušil, ale jak šel čas, mladá labuť smutnila a její tanec byl pln zármutku a slz. Král se radil se svými rádci, ale nic nevymysleli.“ Baletní rádcové tlačili královský trůn i s králem a když se zastavili, lomili rukama a kroutili hlavami, zatímco kroužili kolem trůnu. I král kroutil hlavou, neschopen najít pro svoji nejmilejší dceru lék.
„Avšak jen co se měsíc začal kulatit, úsměv se jí na tváři objevil. Král se radoval a nechal na noc úplňku uspořádat velikou slavnost. Účasnili se jí všichni vodní ptáci z jezera.“ Na ledě se promítalo hemžení mnoha barevných bublin a přijelo mnoho herců v barevných kostýmech a kroužili do kruhu. Někteří se pitvořili a jiný se zase tvářili veledůležitě.

„Všichni se radovali a tancovali, že si nevšimli, že se malá labuť vytratila. Mířila k okraji jezera, kde potkala lidského prince.“ Led se vyprázdnil od barevných hostů a bubliny nahradila plocha s jezerem a trávou. Labuť se zastavila u okraje jezera a vyhlížela svého prince. Ten se na led vyřítil tak rychle, že sebou flákl. Vysloužil si nejen modřinu, ale i smích dětí.
Labuť okolo něj zakroužila a pomohla mu na nohy. Do pozadí začala hrát něžná hudba a oni tančili. Z hlediště se neozval ani hlásek. Dvojici sledovalo jediné světlo.
„Avšak jejich štěstí trvalo jen krátce.“
Prudce se rozsvítilo šest světel a v nich stály černě oděné postavy. Z rukávů jim vlály černé cípy látky a divoce mávaly rukama.
„Král se dozvěděl o lásce své dcery a rozhodl se oba rozdělit.“ Stráže začaly kroužit okolo dvojice a několikrát udělaly synchronizovanou piruetu. Hudba zrychlila a měla hrozivý podtón. Dva strážní odtrhly prince a táhly ho pryč. Zbytek obkroužil princeznu, spojil ruce a obklopil ji jako vězení. Led ztmavl a hudbu nahradilo temné šplouchání vody.
„Král zavřel svoji dceru do nejhlubší jeskyně a nechal ji hlídat úhoři.“ Strážní vyndaly ocásky a přivázaly si je k oděvu. Světlo pohaslo a všichni opustili led.

„-Ding Dong- Děkujeme, že jste se na naše představení přišli podívat. Prosím zůstaňte s námi i po patnáctiminutové pauze.“ Světla se rozsvítila a lidé se zvedali, aby si odskočili nebo zašli k bufetu.
„To je tak krásný příběh.“ řekla Mai.
„Naprostou souhlasím, je to úžasné představení. Netušil jsem, že se mi bude líbit příběh pro holky.“ řekl nadšený Seiji.
Mai se na něj přísně podívala. „Co mi tím chceš naznačit?“
„No … víš … romantika … láska … a tak.“ Odtahoval se od Mai a krčil se do křesla.
„Ta labuť je krásná.“ Oba se podívali na Teka, ale jelikož mu z pusy kapaly sliny, bylo jasné, že ji vidí na pekáči. Vzájemně se na sebe podívali a rozesmáli se.
Pauza skončila a příběh mohl pokračovat.
Led pokryl hustý les.
„Princ bloudil širokým krajem. Došel až do hlubokého lesa, kde vyhledal čarodějku.“
Na led vjel netopýr táhnoucí kotel a za ním byla hned Baba Jaga. Vyhazovala koště do vzduchu jako mažoretka a dokázala ho i chytnout. Princ k ní přijel a padl na kolena.
„Princ prosil, žadonil a žebral velkou čarodějku o pomoc. Měla tvrdé srdce jako skála, ale princovi slzy ji obměkčily. Přislíbila mu svoji pomoc, ale bude muset zaplatit svýma očima.“
Princ se postavil a sklonil hlavu, ve znamení že souhlasí. Světla se divoce roztočila, měnila barvu a na led vstoupili čarodějničiny familiáři. Princ klesl na kolena a oni ho úplně zahalili. S otočkami zmizeli, princ se zvedl a na zádech nesl křídla.
„Čarodějnice pravila, nikdy nesmíš o své pravé podobě promluvit. S princeznou budeš moci žít, jen pokud tě ona sama pozná.

Oslepen a změněn do podoby labutě, princ dlouho hledal svoji vyvolenou. Kouzlo jej spoutalo a nebyl schopen se navrátit do své lidské podoby ani v době úplňku.“
Princ kroužil po ledě a pod ním ubíhala jedna krajina za druhou.
„Po mnoha letech se konečně dostal k labutímu jezeru. Princezna však stále byla ve svém vězení.“ Princezna jednou objela arénu a okolo ní jeli úhoři.
„Král se po čase nad svou dcerou slitoval a dovolil jí tančit v měsíčním světle.“ Úhoři ustoupili do pozadí a princezna začala tančit. Krajina pod ní se změnila na její jezero.
„Jak princezna tančila, plna radosti nad svobodou, její srdce posmutnělo při vzpomínce na prince. Kde jsi? Uvidím tě ještě?, ptala se světlušek, které okolo ní kroužily. Jak princezna tančila, všimla si osamělé labutě.“ Prince seděl na ledu, na okraji jezera a nehýbal se.
„Přišla k ní a vzala ji do náruče. Nesouce ji do bezpečí svého domova.“ Princezna vzala prince v podpaždí a odtáhla ho do jezera.
„Princ se za nedlouho uzdravil a žil s princeznou, aniž by věděla jeho city. Princ už mnohokrát chtěl princezně vyznat lásku, avšak nemohl, obával se slov čarodějky. Znovu nadešel úplněk a princezna se vydala tančit. Princ ji zpovzdálí sledoval, ohromen její krásou a čistotou.
Zastavila se uprostřed jezera a stála. Princ, stále v podobě labutě, k ní připlul blíže.“
Seiji si pomyslel, že bruslit a sedět přitom na bobku musí být náročné, ale herec zdá se to zvládal v pohodě. Tek okolo sebe začmuchal a mlsně se olízl. Princ byl jen na několik kroků od princezny, když se náhle otočila.

„Princi můj, řekla princezna a z prince byl znovu muž.“ Na ledě se promítala poletující bílá pírka.
„Princi, věděla jsem, že jsi to ty. Když nás oddělili, slíbil jsi, že se vrátíš. Věřila jsem tvým slovům, řekla princezna a princ ji objal. Nikdy tě neopustím, má bílá labuti, řekl princ. … “
Objali se a najednou zapraskalo v reproduktoru a všechna světla zhasla. Obecenstvo se začalo ošívat. Všichni znervózněli a ptali se, zda je to součástí představení, nebo jen technická závada. Z reproduktoru začal jít jiný hlas.
„Drahý princi, měj se na pozoru, místo bílé labutě, černého hada objímáš.“
U výjezdu na led se rozsvítilo světlo a uprostřed stála černá baletka. Na zádech měla malá černá křídla, tak jako bílá princezna.
„Suwano!“ zakřičela Mitsuko aka bílá labutí princezna.
„Věřila jsem ti a ty jsi mě podvedla. Za svou zradu zaplatíš!“ Pokynula rukou a na led vyjely čistící stroje. Princ se dal na zbabělý útěk, ale princezna se už nestačila zachránit. Stroje ji obklíčily.
„Hej, Seiji, je tohle součást představení? Nějak se mi to … Seiji!“ zakřičela, když zjistila, že Seiji už vedle ni nesedí. Ten už běžel k ledové ploše.
„Pusť mě do systému! Ta holka je určitě AIGi!“

Seiji jen zamručel a Tek skočil do terminálu na otevírání vstupu na plochu.
„Sakra, je to tu komplet zavirovaný!“ zakřičel Tek, když se po něm vrhla sněhová koule s očima a tlustým obočím. „Bude pár minut trvat, než to vyčistím!“
„Tolik času nemáme! Zkus najít toho, kdo za tím stojí, o viry se můžeme postarat později!“
Mitsuko zakřičela.
„Ach jo!“ sykl Seiji. Stoupl si na prázdnou lavičku kousek od plotu a rozběhl se po ní. Běžel k němu už i zaměstnanec, aby ho zastavil, ale Seiji skočil, zachytil se o vrcholek bariéry, nohama se zapřel o stěnu a prudce vykopl. Síla výkopu a setrvačnost ho přehodily na led.
Pod podrážkami mu zakřupaly krystalky ledu. Mitsuko obkroužily stroje a jezdily blízko ní. Černá labuť se smála. Seiji zabral do nohou a vyrazil napříč ledovou plochou. Jeden ze strojů se rozjel a mířil k Mitsuko. Neměla však čas uhnout, ale Seiji ji včas zachránil. Vrazil do stroje a o vteřinu později se od něj odrazil. Sice měl tvrdé přistání, ale neskončil na druhé straně arény jako stroj.

„Co jsi zač?!“ zakřičela Suwana. Stroje se zastavily.
'Výborně, jak jsem si myslel, je to ona, kdo je ovládá.'
Seiji se narovnal a Mitsuko k němu přibruslila.
„Okamžitě s tím přestaň!“ zakřičel na ni Seiji.
Ona se jen pousmála a řekla: „A proč bych jako měla? Nezáleží na tom, kdo jsi. Rozdrtím vás prostě oba.“
Stroje začaly zase okolo nich kroužit.
„Suwano, nech toho! Proč tohle děláš?“
„Ty … ty máš tu drzost se ještě ptát?! Sama jsi to řekla! Že jsem velká chyba a že ti lezu na nervy!“ Obličej černé labutě pokroutil smutek, člověk by ji skoro litoval. „Já nejsem nadbytečná!“ Okolo jejího těla začaly jiskřit elektrické výboje a její tělo chvilku pohaslo.
„Robot?“ zeptal se sám pro sebe Seiji.
„Je to GB.“
„GB?“
„Guard body, tedy v podstatě robot, který může obývat jen AIGi. Speciální povrch vykreslí okolo sebe hologram nahraného AIGiho. Projekt je zatím jen v testovací fázi.“
„Ty toho AIGiho znáš, proč tohle dělá?“
„Já nevím … Do teď se Suwana chovala normálně.“
Černá labuť se narovnala a zle se usmála. Chystala se k poslednímu útoku, zvedla ruku a dala svým vojákům povel k útoku. Stroje se však zastavily.
„Cože?!“
Seiji se zasmál.

„Tek to dokázal!“
„Takže jsme zachráněni?“ zeptala se nejistě Mitsuko.
„Kdo? Kdo to udělal?!“
Na ledě se začalo znovu promítat padající peří.
„Princezno, nesmutněte už. Konečně jsem váš našel. Dlouho, předlouho jsem vás hledal.“
„Kdo je to?! Ukaž se!“
Světlo nalevo od černé princezny se rozsvítilo a odhalilo Teka.
„Teku!“ Seiji nevěřil vlastním očím. Tek tam stál v lehké ukloně, vlasy měl svázané do culíku a svůj večerní oblek.
„Nesmutněte již.“ Zvedl hlavu.
„Vypadni!“
Tek se k ní rozjel, chytil ji za ruku a táhl za sebou. Prinezna se vzpouzela, ale Tek ji nepouštěl. Z reproduktorů začal jít hudba závěrečného tance.
„Krutá bouře tě oddělila od své rodiny. Bloudila jsi krajinou, ztracená, osamělá, opuštěná. Jak šel čas, z touhy po domově se stala zášť a nenávist. Král mě vyslal hledat tě.“ Zastavil se a poklekl. Suwana byla zmatená a nevěděla, co dělat.
„Je mi to moc líto, že mi to trvalo tak dlouho.“ Políbil ji hřbet ruky a vyzval ji k tanci. Princezna přijala. Seiji a Mitsuko se přesunuli ke kraji a vše mlčky sledovali, stejně tak jako obecenstvo. Manažerka vše pozorovala zpoza bariéry. Správci sítě a technici se zatím marně snažili otevřít vchody na led a vyčistit systém.

Tek i Suwana spolu tančili. Tek si počínal jako profesionál a jako by věděli, co přesně mají dělat. Drželi se za ruce a společně pluli skrz déšť peříček. Tek dal ruku na její břicho a rychle ji zvedl nad sebe. Princezna roztáhla ruce a pokrčila nohy. Vypadala jak skutečná letící labuť. Tek ji položil na zem a zamířili ke středu ledu. Tam se Suwana v prostředku točila, zatímco Tek kroužil okolo ní.
„Smutek a žal, tvou lásku vzal. Zatvrdil srdce tvé. Neplakej, nesmutni … Jsem zde. Vzlétněme ke hvězdám. Měsíc ukazuje cestu nám. Nikdy nezapomenu. Vždy s tebou zůstanu.“ pronesl Tek a s každým slovem se kus černé labutě přebarvil na bílou.
Zastavila se a vypadala zmateně, vyděšeně. Tek ji pohladil po tvářil.
„Už je to v pořádku.“ řekl něžně.
„Ne, není.“ zakroutila hlavou. „Řekla jsem něco strašného.“ Skryla si tvář do dlaní.
„Každý občas řekne pitomost, to se stává.“
Suwana asi chtěla něco říct, ale najednou se chytila za krk, kde jí prosvítalo něco černého. Její obličej se zkroutil bolestí.
„Suwano!“ zakřičela Mitsuky a vyrazila k ní.
AIGi se podlomily nohy a začala padat dozadu. Tek se naklonil, uchopil ji v pase a políbil ji.
Seijimu klesla čelist. Suwana široce otevřela oči a cítila jak bolest ustupuje, až úplně zmizela. Tek ji postavil a ona se jen červenala a pokukovala po něm. Sevřené dlaně si tiskla k hrudi.
Mitsuko jí skočila kolem krku a málem obě spadly na zem.
„Suwano! Už jsi v pořádku, ne? Řekni, že ano!“
„Mitsuko, já … já … “ Nedokázala dát dohromady souvislou větu.
„Jestli jsem tě někdy ranila, je mi to moc líto. Musíš mi to říct, ano? Když se ti něco nebude líbit, ano?“ Trochu s ní třásla. Suwana nakonec je kývla hlavou.

Následující události byly trochu chaotické. Manažerka donutila zbytek osazenstva k pokračování děje jinak, než tedy bylo zamýšleno. Děkovačky se zúčasnil i Seiji, ale když se ukláněl, začal se převažovat, a tak začal bláznivě chytat balanc. Stejně ho nechytil a natáhl se na led. Tek se mu smál a než se stačil Seiji zvednout, popadl Suwanu a odjel s ní do zákulisí.

***

„Teku, netušil jsem, že umíš bruslit. Kde ses to naučil.“ zeptal se ho Seiji, když se vrátil do G-terminálu. Tek chvilku přemýšlel a pak řekl:
„Naučil jsem se to při sledování hry, vůbec to není těžký.“
„Ah?“ řekl jen a ohlédl se za sebe na mechanické GB, ze kterého Tek vylezl. Podle Mitsuko byly připraveny dva prototypy a oba měly být po dnešním představení představeny. Seiji by se rád vytratil, ale Mitsučina manažerka ho odtáhla k sobě do kanceláře. Přešla za pracovní stůl, vytáhla dva papíry a řekla: „Tady se podepište.“
„Cože?“
Razantně praštila dlaní do stolu.
„Chci vás ve svém sboru! Chci, aby jste své představení zopakovali!“
„Paní manažerko, to nemůžete!“ Vykřikla Mitsuko, když vešla do místnosti.
„Ale můžu, jsem manažerka.“ odpověděla s úsměvem. Pak si sedla a nasadila zamyšlený výraz.
„Víte, co to způsobilo?“
Do místnosti ještě vešla Mai, která hned po představení Seijiho seřvala.

„No … pokud vím, je to nějaký nový druh červa.“ začal Seiji, „Napadá zatím jen AGI, už jsem se setkal se s jedním případem. Kompletně jim přitom mění osobnost.“
„Ach.“ Mitsuko se ulevilo. „Tak proto se Suwana chovala tak divně. Jsem moc ráda, že si v pořádku.“ Podívala se na terminál, ale Suwana vypadala smutně. Zakroutila hlavou.
„Velmi dobře jsem věděla co dělám. Já … byla jsem na tebe rozlobená, že jsi mě chtěla odhodit.“
„Odhodit? Jak si na to přišla? Vůbec ti nerozumím.“
Suwana jí pověděla, o tom co slyšela, když se vracela z pravidelné kontroly systému.
„To jsme nemluvili o tobě, ale o GBodech. Tohle je druhá verze, prvním skřípaly klouby. Vím jak moc miluješ bruslení, a tak jsme s manažerkou vymysleli plán, ti vytvořit fyzické tělo. Víš, no … chtěla jsem s tebou bruslit a po premiéře jsem tě chtěla poprosit, jestli bys je nepředstavila. Promiň, asi jsem ti to měla říct dřív.“
Suwana pochopila svoji chybu a dala se do pláče.

***

Po dlouhé hodině manažerka Seijiho a Mai propustila. Memo se po deseti minutách chůze přesunula Tekovi do PP a zeptala se ho: „P-Proč jsi 'tamto' udělal?“
Tek se na ni otočil.
„Tamto?“
„No … ten … polibek.“ Memo se červenala a vypadala nervózně.
„Jo tohle.“ řekl s úsměvem. „Nějak jsem se k pamlsku musel dostat.“
„Pamlsku?“
„Červíčci jsou moc dobrý.“
Memo mu takovou vrazila, až Seiji leknutím nadskočil. Po ploše měl rozházené ikony a na zemi ležel Tek a škubal sebou. Seiji si jen povzdechl a nijak to neřešil.

***

O dva dny později jim učitelka oznámila, že mají novou spolužačku. Kluci se hned začali bavit, jak moc bude roztomilá, nebo ošklivá. Dveře se odsunuly a do třídy vstoupila …
„Mitsuko?!“ Seiji i Mai vyskočili.
„Vy se znáte? Tak to je dobré.“ řekla učitelka a spojila ruce v přátelském gestu.
„Jmenuji se Mitsuko Hakucho. Mám ráda krasobruslení a balet. Ze zvířat mám nejraději labutě a moje oblíbená barva je azurově modrá. Doufám, že budeme kamarádi.“
Podobně se představila i Suwana. Pan Tabule ji přivítal, stejně tak jako ostatní AGIové.

***

Mladý muž v brýlích sledoval záběry z premiéry představení.
'Je dobře, že jsem tam šel. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového stane.'
Zastavil záznam blízko jeho konce, myší vybral oblast a nechal si ji zvětšit. Na obrázku byla tmavá podlouhlá skvrna.
'Je tohle ten červ o kterém mluvil?' Otevřel si nové okno a na něm si zobrazil Teka.
'Tenhle robot byl jen prototyp. Byl chráněný speciálním systémem, proti zneužití. Není možné, aby normální AGIové jako oni, mohli jejich ochranu prolomit. Sám jsem ji před půl rokem navrhl. Hmm … Je možné, že ten červ posouvá napadené programy na vyšší úroveň?
Pokud ano, jak se to systému mohl nabourat … Tek?'
Poposadil si brýle a opřel se víc do křesla.
„Budu si muset s oběma promluvit.“