Heikou no Monogatari - ep. 003

Yamamoto Genryuusai Shigekuni skutečně svolal poradu kapitánů.
„Všichni jsme byli svědky skvělého souboje dvou silných shinigami. Yang je opravdu silná, dokázala porazit Hitsugayu Toushira. Myslím, že sem beze sporu patří. Jenom by mě zajímalo, jak je možné, že je tak silná. Nikdy nechodila ani na akademii...“
„Myslím, že to bude spíš Yin,“ ozvala se Soi. „Ta totiž byla shinigami.“
„Žádná Yin tu nikdy nebyla.“
„Ono to taky není její pravé jméno. Ani Yang jistě neví, jak se Yin jmenovala doopravdy. Ale myslí si, že její jméno bylo Kara Urahara.“
„Kara Urahara?!“
„Kdo to byl?“
„Kara Urahara byla jedna z nejsilnějších shinigami. Byla to ona, kdo byl přede mnou Vrchním kapitánem. Je to také sestra Kisukeho Urahary, bývalého kapitána 12. Divize.“
„Má taky zvláštní regenerační schopnosti,“ řekla Unohana. „Ta zranění po jejím pádu byla opravdu vážná. Byla by na ně brzy zemřela – ale ona vstala a neměla žádné z těch zranění. Ta její síla musí být opravdu obrovská. I to, jak vyléčila zranění Hitsugayi-taichou...“
„Do které divize půjde?“ ozval se Byakuya.
„To je ten důvod, proč jsem svolával poradu. Navrhoval bych 2. Divizi, protože Yang má dobrý vztah se Soi Fong, ale také 11. Divizi, protože na ní jde vidět, že má ráda boj. Samozřejmě za předpokladu, že s tím budete souhlasit,“ dodal s pohledem upřeným na Kenpachiho.
„A neměla by si sama vybrat?“ řekla Soi.
„To není špatný nápad. Dojděte pro ni.“
„Rozumím,“ řekla Soi a vytratila se.
Yang seděla se zavřenýma očima na střeše jednoho z domů. Když se Soi přiblížila, zvedl se lehký vítr a ozvalo se zacinkání.
„Soi, co potřebuješ?“ zeptala se Yang se stále zavřenýma očima.
„Jak víš, že jsem to já?“
Yang otevřela oči a zvedla levou ruku, na které měla černý náramek, ke kterému byly přivázány dva zvonečky.
„Moje zvonky reagují na sílu a velikost reiatsu. A protože žádní dva shinigami nemají úplně totožné reiatsu, vždycky vím, kdo to je.“
„Máš se dostavit k Vrchnímu kapitánovi.“
„Dobře,“ řekla Yang, vstala, zavřela oči, zvedla levou ruku, pravou založila za záda a zmizela. Když znova otevřela oči, stála před kapitány. Soi dorazila asi o tři sekundy později.
„Yang Kinsei,“ promluvil Genryuusai, „rozhodujeme o tom, do které divize půjdeš. Máš na výběr ze všech třinácti, ale navrhoval bych...“
„Každá divize má určité vlastnosti,“ skočila mu do řeči Yang. „Tak já vám řeknu ty svoje. Záhada a sobectví. Patřím do 10. Divize.“
Zase si založila ruce do svojí pózy a zmizela. Yin jen pobaveně poznamenala: Pořád stejná. Nikdy nikoho nenecháš domluvit. I když je to Vrchní kapitán.
Vrchní kapitán, nekapitán, to je mi jedno. Ty jsi byla taky Vrchní kapitán a stejně tě nenechávám domluvit.
Pravda. Hitsugaya-taichou by se už měl každou chvíli probrat.
Bude mi chvilku trvat, než si na to oslovení zvyknu.
Mě by celkem zajímal jeho výraz, až zjistí, že tě nakonec přiřadili k jeho divizi.
Mě taky.
Je to celkem zvláštní. Málem zabiješ kapitána a pak se necháš přiřadit do jeho divize.
Jsem zvláštní už jenom tím, že mám v mysli tebe. Nehledě na počet zabitých lidí nebo věk.
Ts, věk? Máš jenom sto dvacet. To já už skoro šest milionů.
Ty jsi starší než ten staroch, kterého všichni považují za Vrchního kapitána?
Ne asi. Byla jsem přece Vrchním kapitánem před ním, tak je logický, že budu starší než on.
Tak to jo.

Toushiro pomalu otevřel oči.
„Já žiju?“
„Ano, ale nechybělo málo a nežil bys,“ řekla Unohana.
„Žiješ už jenom díky Yang.“
„Yang? Vždyť to ona mě zranila, ne?“
„Když jste vy dva dobojovali a upadl jsi do bezvědomí, to ona tě vyléčila.“
„Ale proč to dělala? Byl jsem její protivník, ne? Měla povolení mě zabít.“
„Na poradě kapitánů se rozhodovalo, do které divize půjde. Yang byla přiřazena do desáté divize.“
„Cože?!“
„Sama si to vybrala.“
„Ale proč...“
„Protože jsi silnej. A nechtěla jsem, aby Soul Society přišlo o kapitána,“ ozvalo se. Yang stála u stěny a opírala se o ni.
„Kromě toho,“ ušklíbla se, „Kinsei by mi neodpustila, kdybych tě zabila.“
„Kinsei? To je přece tvoje příjmení, ne?“
„Kinsei je moje Zanpakutou. Já svoje příjmení neznám, proto ho mám podle ní.“
„Unohana-taichou,“ obrátila se Yang na Unohanu, „mohla byste nás nechat chvíli o samotě?“
„Samozřejmě,“ usmála se Unohana a odešla.
Toushiro se podíval na Yang a zeptal se: „Proč mě Hyourinmaru přestal během boje poslouchat? Víš to?“
„Ne jistě,“ řekla Yang. „Ale mám domněnku. Nevím, jestli sis toho všiml, ale Hyourinmaru tě přestal poslouchat, když se otřel o Kinseino křídlo. Podle mě spolu ti dva něco mají.“
„Že ti dva spolu něco mají?!“ řekl nevěřícně Toushiro a prudce se posadil. Vzápětí se zasténáním spadl naposled.
„Moc bych ti to neradila,“ řekla Yang. „Jestli se budeš moc přepínat, tak zemřeš.“
„Myslel jsem, že jsi mě vyléčila.“
„Myslel, nemyslel. Útoky způsobené jehlicemi při shi-kai ti zanechávají v těle jed. Při téhle fázi už není nijak zvlášť nebezpečný, ale i tak tě může zabít. Ale jestli chceš,“ řekla a zamyšleně se na něj podívala, „můžu ti ten jed odstranit. Jen chci, abys věděl, že jsem to ještě na nikom kromě sebe nezkoušela...“
„Ty sis na sobě zkoušela účinky jedu?“
„Jinak jsem nemohla zjistit, co ten jed dělá. I když musím říct, že mě to málem zabilo. Tak či tak, to odstraňování jedu je celkem nebezpečný. Pokud nemáš silnou mysl, může tě to...“
„Zabít?“
„To ne,“ zamračila se Yang. „I kdyby jo, stejně neumřeš.“
„Když mě to zabije, jak můžu neumřít?“
„Umím zvrátit účinek smrti,“ řekla Yang a zlověstně se zasmála, „ale to, co u toho musím udělat, by se ti asi zrovna moc nelíbilo.“
„Co?“
„Někdy ti řeknu, co se u toho musí udělat.“
„Kolik času by jinak zabralo, než jed zmizí?“
„Asi tak dva měsíce.“
„Cože?! To bych se dva měsíce nesměl přepínat?“
„Jasně. Ale pořád lepší než to, co by se stalo, kdybych neměla Yin a ty jehlice bych neuměla dobře ovládat. Když se to jednou stalo, byla jsem tři roky v kómatu.“
„Tak mi ten jed odstraň.“
„Dobře.“
Yang přešla k Toushirovi, jako předtím propletla svůj pramen červených vlasů s Toushirovým bílým. Levou ruku mu položila na čelo, pak zavřela oči a začala se soustředit.
Tobě se to líbí co? Zeptala se Yin.
O čem to mluvíš?
Prosím tě, Yang. Žiju v tvojí mysli už dlouho a znám všechny tvoje myšlenky. Je mi jasný, že...
Zmlkni! Ještě něco pokazím a pak budu muset použít tamto.
A to by se ti líbilo ještě víc, že?
Yin!
Dobře, dobře, už jsem zticha.
Yang dokončila odstraňování jedu, otevřela oči a pramen červených vlasů si zastrčila zpátky do svého ohonu.
„Už můžeš jít,“ řekla Toushirovi. „Jsi v pořádku. Půjdu se domluvit s Unohanou, aby tě pustila. Určitě tě čeká spousta papírování.“
„Ani to nepřipomínej.“
„Dobře. Už musím jít. Stavím se za tebou později, v sídle desáté divize.“
Potom znova zmizela.
Ta holka je divná. I když hezká... pomyslel si.
Toushiro, sakra, co se to s tebou děje? Že by se ti líbila? Ach jo, asi už začínám být schizofrenik, jako ona. Do háje, zase myslím na ni! Co to se mnou je, že na ni nemůžu přestat myslet?!

Yang se objevila na louce za Seiretei. Za chvíli se objevila Yin, ale už nevypadala stejně jako Yang. Měla krátké plavé vlasy a hnědé oči.
„Proč si na sebe bereš tuhle podobu?“ zeptala se jí Yang.
„Myslím, že pro ostatní je trochu matoucí, když vypadám stejně jako ty.“
„Aha. Tady by nás nikdo neměl slyšet. Cos chtěla říct, než jsem tě přerušila?“
„Že se ti líbí.“
„Kdo?“
„Yang, nedělej, že nevíš. Toushiro.“
Yang si povzdechla.
„Vážně je to na mě tolik vidět?“
„Jak se to vezme,“ řekla Yin. „Ten, kdo tě nezná, by to nepoznal. Ale já vím, že bys nikdy neléčila někoho, ke komu nemáš žádný vztah, kdo byl jenom tvým protivníkem.“
„To je pravda. Ale já nevím, proč zrovna on...“
„To neřeš. Běž se za ním stavit do toho sídla desáté divize.“
„Ty se mnou nejdeš?“
„Ne, musím si něco zařídit.“
„Co?“
„To ti neřeknu.“
„Jdeš do třetí divize.“
„No jo.“
„Co zrovna tam?“
„To tě nemusí zajímat!“ odsekla Yin, založila si ruce úplně stejně jako Yang a zmizela.
Ta má teda náladu, povzdechla si v duchu Yang. Stejně by mě zajímalo, co jde dělat do třetí divize. No nic, asi bych už měla jít.