GAYsha

Ahoj! zdravím vás a už ze zvědavosti posílám jednu kratší povídku na motivy samuraje. Pokud si to někdo právě teď plánuje přečíst, musím ho varovat před lehce incestní scénou...ale nechci příliš spoilerovat. Takže chci jen říct :užijte si to bez jakékoliv psychické újmy=)

Když vstoupila do jeho dveří, jako by se roztančily sakury. Světlounce růžové kimono s rudou mašlí se lesklo v půlnoční záři měsíce, její malinové rty se chvěly rozpačitostí a její sněhobílá tvář nesměle hleděla na muže před ní. Na její skvostnou návštěvu se nijak elegantně neoblékl. Ležel podepřen lokty na širokém futonu a na sobě měl jen rubínově zelený plášť, jako by jí chtěl ukázat svůj nezájem a ponížit jí tím. I jeho výraz prokazatelně říkal :,,Pánem jsem tu já.“
Dívka si však zachovala úslužnický výraz a s lesknoucíma se očima popošla o krůček blíž.
,,Dobrý večer, pane.“ Pronesla něžným hláskem a uklonila se. Mužovi oči zajiskřily nesmírnou spokojeností. Dívek, jako je ona měl v tomto pokoji už stovky, ale žádná nebyla tak krásná. Vypadala jako kvítek rozkvetlé třešně. Něžně se pohybovala a postavou odpovídala sotva patnáctileté slečně. Nemohl si pomoct, ale za celý život poznal jen jednu, která jí byla podobná. Bylo to už hodně dávno a nerad na to vzpomínal. Raději se rozhodl obrátit svou pozornost zcela na ni. Probodl jí zvídavým pohledem, ale ona se jen nesměle usmívala s hlavou skloněnou.
,,Jakpak se jmenuješ děvče?“
,, Lili“
,,Lili? Podivné jméno...jako bych jej už někde slyšel...“ Jeho oči nespustily její drobné tělo ze svého dohledu. Překrásná dívka v něm vzbuzovala zájem stále intenzivnější. A jeho zvědavost rostla každou sekundou. Chtěl se o ní dozvědět víc a víc...chtěl o ní vědět všechno.
,,Pojď blíž “ Vyzval jí a ona skutečně o krok přistoupila. I když muž nebyl nejmladší ani nejkrásnější, nedovolila by si sebemenší vzdor. Snad ani nechtěla.
,,Pověz, co všechno umíš...?“ Zajímal se.
,,Co jen chcete. Tančit, zpívat, vyprávět příběhy...“
,,Vyprávět příběhy?“
,,Ano, to mi jde ze všeho nejlépe.“
,,Příliš si věříš. To mohu posoudit jen já.“
,,Jistě máte pravdu. Pak mne tedy vyzkoušejte.“
Na mužově vrásčité tváři se objevil nepěkný úšklebek. Jakoby za tou pouhou nabídkou viděl výzvu, ba dokonce sázku, kterou, nebude-li chtít, neprohraje.
,,Dobře Lili-chan.“ Řekl a nepěkně se při tom zasmál.,,Pověz mi příběh, který mě rozpláče a já pak uznám , že si zasloužíš můj obdiv. Ovšem pokud mně to nerozpláče, budeš do zítřejšího rána patřit jen mně a bez váhání splníš cokoliv ti řeknu.“
,,To je mým úkolem i tak, pane.“ Řekla vesele a dětinsky naklonila hlavu na stranu, až se její dva pramínky zavlnily. Muž se zašklebil ještě víc. Jednou svou velikou rukou zaklepal na futon, aby jí naznačil, že si má přisednout. Dívka tak trochu stydlivě učinila. Klekla si na futon kousek od něj a nepřestávaje se usmívat, složila dlaně do klína. Pootevřeným oknem do pokoje proudil jarní větřík, který drze rozcinkával skleněné perly na jejích sponách.
,,Tak mluv, jsem zvědavý!”
,,Jak si přejete.” Pronesla a znělo to trochu škádlivě, jako by se snad měl bát...
,,Kdesi v jedné chudé Japonské vesničce žila mladá žena, která byla nešťastná. Byla pouhou otrokyní v rukách zlého člověka. Ten člověk jí dával peníze za to, že dělala společnost mužům podle jejich libosti. Připadala si jako propůjčený šperk. Pouhý doplněk pro ctěné a vážené muže, kterým musila zpívat a tančit, ne-li s nimi lehávat do jedné postele, jen aby uživila svého nemocného otce. Jednoho dne jí dal ten muž za úkol rozveselit smutného člověka. Šla k němu v domněnce, že jde o pouhou konverzaci, ale spletla se. Ten člověk se stále neusmíval. Zkoušela všechno. Tančit, zpívat, bavit ho svou vtipností, ale on se stále mračil. Až teprve když se jí začal dotýkat pochopila, co by ho učinilo veselým .Věděla, že nesmí vzdorovat a proto s ním strávila noc.”
Muž , jenž jí naslouchal se zničehonic rozkašlal. V očích měl viditelnou hrůzu, jakoby mu vypravování něco připomnělo.
,,Zaskočilo vám?” Zeptala se dívka udiveně. On však okamžitě přestal a netrpělivě jí nabádal, aby pokračovala.
,,Tak tedy...Po té noci se hodně změnilo. Musela se přestat stýkat s muži, neboť její tělo se měnilo. Od té doby v sobě nosila člověka. Její břicho rostlo a jí pomalu docházely peníze. Neměla na jídlo a její otec brzy zestárnul a zemřel. Ona ale dál bojovala o život svůj i o život dítěte. Když konečně přišel čas, narodili se jí dokonce dvě děti. Dvojčata - chlapec a dívka. Jak dospívali, žena je učila všemu, co jí učili ve škole pro geishi. Naučila by je toho víc, ale nic jiného neuměla. Když jim bylo třináct let, zemřela a nechala je napospas osudu. Protože dívka byla krásná a zkušená, dali jí šanci stát se geishou a odvezli jí do velkého města, kde nic neznala. Chlapce nechali pracovat, jako rybáře, ale on se po roce vydal za ní. Zmaten ve velkoměstě hledal svou malou sestřičku...A co se dozvěděl? Byla krutě zavražděna, díky svému poslání společnice. Ten muž, co ji zabil jí nutil k neušlechtilostem a ponižování. Neviděl v ní umělkyni, jen pouhou služku a ukojitelku jeho potřeb.
A když konečně poprvé ve svém životě projevila nesouhlas a bránila se, podřízl jí hrdlo...”
,,Mlč! Okamžitě ztichni, slyšíš?” Vyjel po ní znenadání posluchač a chvěl se přitom po celém těle.
Geisha po něm překvapeně mrkla.,,Proč?” Zeptala se líbezným hláskem.,,Něco vám to snad...připomíná?” Její oči zajiskřily a její pohled se docela změnil. Skoro až naháněl strach.
,,N..ne.”
,,Dobře. Pak tedy můžu pokračovat?”
,,Samozřejmě. Pokračuj. A pospěš si, trvá to moc dlouho!”
,,Jak si přejete.” Dívka se mu znenadání ocitla na klíně, jejich tváře dělily milimetry. Starší muž se najednou zděsil. Cítil něco na svém stehně. Něco, co žádné ženě nemůže patřit. ,,Její bratr tu ránu těžce nesl.” Pokračovala ona záhadná osoba v hedvábí, avšak její hlas byl čím dál hlubší a chladnější. ,,Ona byla jediný člověk v jeho životě. Jediná jiskra naděje, se kterou mohl žít. A proto Začal hledat toho muže, aby se pomstil. Po roce námahy a uplácení ho konečně našel a zbývala jen jediná věc, která ho mohla osvobodit od všech těch strastí, od všech těch lítostihodných zážitků....”
,,Ty jsi...Ty jsi...”
Na tváři té záhadné osůbky se začal rýsovat ostrý úsměv prozrazující mnoho skutečností. Muž se zděsil ještě více. V okamžiku se přestal kontrolovat. Chytil jí surově za zápěstí a mrštil s ní na postel. V další sekundě jí ruce uvolnil ze sevření a zbrkle se žílovitými dlaněmi přesunul na její krk.
,,Kdo jsi?” Ptal se, svíraje hrdlo neznámé bytosti.
,,Nepoznáváte mou tvář? Není vám ani trochu povědomá?” Mluvila bytost, chraptivě a snažila se lapat po unikajícím vzduchu, stále se usmívajíc.,,Jak je to absurdní.”
Muž opět přitlačil na bledý krk. ,,Tak mluv! Mluv, nebo tě zabiju!!!” Zahřměl a zdál se být zoufalý.
,,Nebo mě zabijete? Stejně jako jste zabil mou jedinou sestru?”
,,Takže jsi opravdu...”
,,Její bratr.” Odpověděl mlaďoučký chlapec v dívčím oblečení , stále se na prázdno nadechujíc.,,Vy jste jediný člověk, který se váže do mého života, ovšem tím nejhorším způsobem. Nenávidím vás.”
Poté co to řekl, vytáhl z obi ( tlustá ztuha kolem kimona)malou, nenápadnou, avšak ostrou zbraň. S velkou námahou přesunul kunai k hrdlu vraha , který se okamžitě lekl a znehybněl, jako by se proměnil v led. Jeho oči zbaběle těkali po mladém a krásném obličeji. Klučík měl oči čisté jak orosená tráva. Zvláštní, zelenohnědá barva, kterou spatřil jen na jediném člověku, do jejich setkání, mu konečně pomohla procitnout. To on, on je ten, co nosí stejnou barvu očí, spatřil je již několikrát v zrcadle, ale nenáviděl je. Obzvláště když byl mladý. Přišel si vyjímečný, a to bylo v té době hříšné, ba dokonce opovážlivé. A teď viděl stejného hříšníka přímo před sebou . Byl krásný a vyjímečný. Byl to klenot , kterému nemohl poškodit jediné místo na jeho bělostné, dětské kůži. Dal pryč své rozechvělé ruce z docela rudého krku, na kterém se ještě rýsovaly stopy po jeho prstech. Jeho oči zeskelnatěly, rty se rozechvěly...až nakonec nedokázal potlačit svou hrdost, jíž se pyšnil a hořké slzy se rozlily po jeho oplácaných tvářích. Chlapec se opět usmál.
,,Vidíte? Podařilo se mi vás rozplakat.” Zašeptal a přitlačil ostrý kov na jeho krk. ,,Ani přes ty slzy vás však nelituji.” Zachraptěl v posledních slovech, které mu chtěl sdělit, načež zatlačil celou svou silou na zbraň, která začala ostrou hranou otevírat hrdlo nemilosrdného muže, jenž nikdy nodokázal být lítostivý k druhým. S nenávistí tlačil na kunai a se spokojeností v očích hleděl na porušenou kůži a stále větší a větší ránu, ze které mu na tváře kapala krev. Zavřel oči a s ještě větším potěšením dokončil , co načal. Zabil ho bolestivě, ale on nevydal ani hlásku. Snad protože to nedokázal, nebo možná věděl, že si to zaslouží. Chlapce zatížilo bezvládné tělo bez duše. Nebyl to však on, kdo mu ji sebral. Neměl ji nikdy. Bez lítosti a s chladnou tváří odvalil ho ze sebe a postavil se na nohy. Pomalu opouštěl krví zapáchající místnost a ,ještě stihnut poznamenat.: ,,Sbohem otče”, zavřel za celým svým dosavadním životem dveře z bambusu.