Fanfictionářské trable - Zlatý Zámek 1

Další divný den, bolest, zrada či další důvody. Samá bolest, jak to slovíčko dokáže ublížit jen při pomyšlení na něj a tak když prostě, nemáte nic čeho by jste se ve světě opřeli, opřete se o něco co neexistuje, i když by jste si to moc přáli. Ať už je to cokoliv. V mém případě…to dopadlo velmi groteskně.
Když si myslíte, že když sebou prásknete na postel, začnete drmolit nadávky na celý svět a pak jednoduše usnete a ráno se vzbudíte po noci BEZ ÚHONY, jste na omylu - tak to bylo v mém případě.
Ano, práskla jsem sebou na postel, začala drmolit nadávky a pak jednoduše usnula, ano. Ale že by se mi ráno stalo toto jsem fakt nečekala. Ani nevím co mě vzbudilo, prostě jsem cítila že na sobě nemám deku a tak jsem automaticky šáhla rukou dolů na pravou stranu - obvykle ji totiž při spaní ze sebe skopu na zem. Ale nahmátla jsem jen vzduch a…hloubku! Prudce jsem otevřela oči, jindy mi z postele stačilo jen trochu posunout ruku a vytáhnout deku, ale teď…no řekněme že…Moje postel se na střeše, jenž byla velmi ale velmi příkrá a polorozpadlá, držela za okapy a já? Já se vyděšeně držela hrany postele abych nespadla. ,,Hodně blbej,blbej,blbej sen!!" Drmolila jsem a neměla daleko ke vzlykům. Musí se mi to zdát nebo ne? Doufám že ano! V tom jsem cítila jak se postel naklání. Nemám být tak přežraná. Cítila jsem že asi za pět vteřin, než dopadnu se určitě probudím a probudím tak všechny ostatní v bytě - jedno jediné malé přání, které by si přál každý na mém místě. V tom zmatku na mě dole začal někdo pokřikovat. ,,Holka co tě to napadlo?!" Teď jsem si byla zaručeně jistá že se mi to zdá. ,,Nehýbej se, ano? Hned tam pro tebe dojdu!"
,,Ne já chci spadnout a probudit se!" Začala jsem hystericky řvát - ani jsem si neuvědomovala že to křičím v jiném jazyku - a kopat nožičkami jako malé děcko.
,,Tak sakra nehýbej se! Tohle je až moc reálné, tak se nehýbej a počkej až tam za tebou doletím, ano?"
Postel se nebezpečně nahnula. Začala jsem nohama kopat ještě víc a dostat z toho divnýho přeludu. V tom jsem cítila jak mě někdo chytl za pas a ani ne o pár vteřin později jsem seděla na inkoustové sově a dál se modlila aby ten sen, či co to bylo, skončí. Když jsme přistáli Sai se na mě podíval jako na někoho kdo právě chtěl skočit ze střech…heh… no, byla jsem ten kdo chtěl skočit ze střechy.
,,Zbláznila ses?!" vyštěkl.
,,Heh…" vypustila jsem z pusy. Na nic víc jsem se nezmohla. Jsou sny tak živé? No, když jsem si tak probrala své noční můry, kde se mi zdálo o Naruťácích - vždycky vypadali kresleně. Počítám i tu noční můru kde jsem byla Sasuke. Ale nikdy nevypadali takhle ŽIVĚ!
,,Takže…já už asi poběžím…" ukázala jsem nějak za sebe a couvala. On se na mě pořád tak zvláštně díval…otočila jsem se na patě a chtěla se rozběhnout, místo toho jsem do někoho vrazila. Spadla jsem na zadek a hlasitě zaklela. No takže, nenarazila jsem vlastně do NĚKOHO spíš do NĚČEHO. Zlostně se na Saie otočím, v tom mi zlost z obličeje spadne a vystřídá záchvat. Jak to že jsem do něčeho vrazila, bolí mě pozadí a…neprobudila se?!!,,Já…já…se mohla zabít…" vykoktám nakonec. ,,Ano, pěkně tvrdě."
,,A-ale…KYÁÁ!!!" pročísnulo relativní ticho, můj výkřik - právě jsem se dostala do pořádnýho průšvihu.

Držela jsem se za hlavu a poskakovala jak šílenec s Vřískotem vepsaným na tváři. ,,Zklidni se jo? HEJ ZKLIDNI HOLKA!" To už mě držela za límec další ,,super hvězda" s divným hárem. ,,KYÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!" zakřičela jsem ještě víc, až se ve zdi toho domu z kterého jsem se chtěla zabít (i když ne úmyslně) objevila prasklina.
,,Saii co je to s tou holkou?" Poslouchala jsem je jen něco jako, pozadí, klišé a vnímala jen to že sem teď v parádním průšvihu.
,,No nevím, jakmile zjistila že se může zabít začala vyvádět - nemám ani tušení proč vyvádí, nezabila se ne?"
,,Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu...," mumlala jsem si, aniž bych si to uvědomovala a dál pokračovala ve svém šílenství. ,,TO NE!!"
Popadla jsem se za hlavu a padla na kolena. ,,Nenenenenene…To NENÍ možné, to nemůže být pravda…" polkla jsem. Kolena mě pálila z toho jak jsem seděla na hrbolaté zemi, zadek mě neuvěřitelně bolel a hlava neuvěřitelně TŘEŠTILA. ,,Tak holt nespím…" zašeptala jsem když jsem si uvědomila že už nekřičím, ale slzím. ,,To je v pěknym hajzlu…" zamluvila jsem mojí hysterii z toho že se možná už nikdy nevrátím tam k nám a musím přiznat že se mi ani moc nechtělo.

,,Hele, není to ona?"
,,Kdo ona?"
,,Ta holka co zdrhla z toho vězení, minulý měsíc tu přece byla Temari-san, pamatuje Kakashi-sensei?"
,,Máš pravdu, může to být ona…"
,,Neměli bychom ji zavést k Tsunade-sama?" Jméno Tsunade-sama mi jakoby, dalo ránu do nosu. Tsunade je určitě chápavá žena (teď o tom silně pochybuji), ale který magor by uvěřil mému příběhu? No maximálně magor, stejného kalibru jako já - ale kde tu najdu Narutofila? Pokud nemám se svojí spřízněnou duší telepatii, jsem nejspíš opravdovém hajzlu.
,,Jak se jmenuješ?" zeptal se mně Kakashi. Jak jsem mu měla odpovědět? Nakonec jsem zvolila svou přezdívku.
,,Hikari."
,,Hikari?" v očích mu hrálo…překvapení? No těžko říct. ,,Pěkné jméno," ozval se Sai.
Bylo mi do breku ještě víc, i když, od slz jsem měla celou tvář. ,,Já chci domů…" rozhodla jsem se zahrát roli co jsem hrála jako malá ve školce; dívenku jménem Anna, která se ztratila při jarmarku mamince a pak jí jeden chlapec z ulice jí pomohl najít, Anna maminku našla a po pár letech se s klučinou uviděla znovu a žili šťastně až do smrti blablabla, happyend. Teď jsem si ale nebyla jistá jestli u mě to šťastně až do smrti fungovat bude, nejspíš mě budou mučit a tak. Kdo ví co je ta holka která utekla zač?!
Ti dva si povzdechli. ,,Ano, my ti domů pomůžeme, ale nejdřív budeš muset jít za náma a za Tsunade-sama ano?" To určitě, pomůžou. To určitě! Asi tak jako že já jsem dcera Jashinova!
,,Já se bojím…" fňukla jsem. Pokud mají aspoň trošku rozumu, neskočí na to.
,,A čeho?"
,,Ona se bude o mě bát…" Já se z toho zblázním…jak dlouho tu divadélko budu ještě hrát?
,,Kdo?" Teď se tam ještě přidala kolemjdoucí růžová hlava! Tady snad měli sraz!
,,Ona…Ona…"zavzlykala jsem.
,,Vymáčkne se vůbec?" zeptala se pochybně Sakura.
,,Ne, vy by jste mě zabili!" Vyštěknu a pak propuknu v hysterický pláč a zároveň i smích. ,,Ta holka je blázen…" Uslyším dalšího, čímž mi bylo ještě hůř - vždycky jsem se chtěla dostat SEM, jen tak ze srandy, ale že by to dopadlo TAKHLE? To jsem nečekala! Pěkná rána pod pás osude.
,,Asi bychom ji opravdu měli vzít k Hokage-sama." Zamumlal černovlásek a já se vzpamatovala. Rozhodla jsem se v jediné setině - radši si zahraju na F1 než abych zkončila vedle bosse z Konohy. Vyskočila jsem a jak nejrychleji jsem mohla jsem se rozběhla pryč - vím, nemá to smysl, brzy mě stejně dohoní!
,,Ta je ale rychlá!" uslyšela jsem kolem sebe lidi z Konohy, no jo, už jsem si to dokázala přiznat…sic neochotně. ,,To víte! Pud sebezáchovy!" zakřičím v odpověď (japonsky něco umím, proto jsem všem rozuměla) a někteří se rozesmějí - tak lidi ráda sem vás pobavila, ale něco vykecáte a já se neudržím!
Proběhla jsem další uličkou a zahnula doprava. Tam si mě nadběhla Sakura a praštila pěstí o zem, takže obrat o 180 stupňů nazpět. ,,Už vím proč tě nemám moc ráda!" Nejradši bych ještě něco zakřičela, asi něco jako: ,,Ty růžovlasá pijavice!" Ale to jsem si netroufla a radši nabrala větší rychlost, nechápu ale jak to že jsem tady tak rychlá. Obvykle jsem jedna z posledních ze třídy, když jde o tělocvik - takže při příštím závodě na mě pošlete ninji s katanama s kunaiema, shurikenama,…No a uvidíte!! ,,Pomoc…!" Zaúpěla jsem když se přede mne snesl inkoustový pták. O vteřinu později se objevil šedý kouř a Kakashi Hatake. Vzadu za mnou stála růžová a co nevidět se tu objeví i Naruto.
V několika nanosekundách jsem zvážila svoje naděje - byly malé. Nedokázala bych přeprat tyhle čtyři. A i kdybych se přiznala k mému pochybnému (i když jak pro koho) příběhu, strčí mě do blázince. To bude nej, pokud ho tu ovšem mají!
Nadechla jsem se a odevzdaně přestala s utíkáním - věčně to dělat nemůžu. Takže se můžu rovnou rozloučit se zdravým rozumem a přivítat…něco co přichází po zdravém rozumu.
,,Takže, řekni nám co jsi zač…" Zaskočilo mě to a zalapala po dechu. Nečekala jsem že se zeptají, myslela že mě čapnou a…a… Ani jsem tu myšlenku nedokázala zformulovat. Mučení to bylo pro mě skoro všechno - vypadlý internet, lochtání, škola a veřejnost. No prostě, všechno to stojí za nic, ale tohle mučení, bude jiné. Horší. Jak by dopadl asi konec? Měla jsem přemýšlet o smrti už dřív, ale kdo by v mém věku chtěl přemýšlet o smrti?
,,Nebudete věřit," opáčila jsem a chtěla aby to vyznělo chladně. Místo toho bylo na mě znát udýchání a strach. Chvíli je mlčení neúprosné, jako při každé konverzaci při které jde o život. Dělaly se mi mžitky před očima a čekala na rozsudek.
,,Vyprávěj," pobídl mě nakonec boss týmu sedm.
,,Vy," -ukázala jsem na Kakashiho- ,,ty, ty i TY" - v poslední řadě jsem ukázala na Sakuru, kde postával už i Naruto- ,,jste jen něco co vymyslel někdo jiný, u nás jste jen kreslené postavičky!" Zapomněla jsem dodat že velmi oblíbené postavičky.
Ukazuju, ruka se mi třese a čekám na cokoli, smích, rozzuření ale ne hrobové ticho!
Zavřela jsem oči a čekala, ruku jsem svěsila dolů a sedla si na zem. Z krku mi spadl zlatý klíček, tedy ne zlatý, ale z nabarveného kovu. Dala mi ho Diana s tím že otvírá bránu do jiných představ. ,,Vstávej!"
Rozhodla jsem se v několika světelných rychlostech. Vzala klíček vědomím že snad není jenom ozdůbka a pročísla s ním vzduch. Objevilo se nazlátlé světlo. ,,Nenechte jí utéct!"
,,Vstávej!" a ošklivě mi škubnul někdo s ramenem. ,,Nenechte-!"
,,Tak vstávej!" třepal se mnou za ramena můj mladší otravný bratr. ,,Héé!!??" Křiknu a prudce vstanu - jsem ve svém pokojíčku, malém ale útěšném, nad hlavou mě propalují oči týmu sedm a pro jednou mi připadají naštvaní. ,,C-co se děje?" ptám se a trhaně se kolem sebe rozhlížím. ,,No křičela jsi ze spaní a navíc už je ráno a…no…tohle jsi držela až ti krvácela ruka a… a nemám tušení kdes to vzala…" A podal mi zlatý klíček, s otrými hranami a s nějakou zvláštní značkou. Sáhla jsem si po krku, místo klíče mi tam vysel větší fialový zámek. Popadla jsem dech a zanaříkala. Bratr se taktně vytratil z pokoje. Ve spěchu jsem popadla krabici s věcmi na které nesmí nikdo šahat - ani já. Jsou tam různé kraviny co mi daly kamarádky. Kondom(,,Nemuseli jste utrácet dvacku, mám ještě pár let čas,"), tužka s modrým delfínem jako guma a černá sluchátka popsaná stříbrnou fixou a další kraviny co nepotřebuji… Sundala jsem z krku zlatý řetěz s fialovým zámkem a zakrvácený zlatý klíč vložila i s tím do šedé pomalované krabičky z osmdesátých let.
,,Tak, už nikdy tě nevyndám, ani kdyby mi hrozil život!" Rozhodnu a navždy víčko zaklapnu. Navždy? To se ukáže časem, zatím ale nespatříš světlo světa klíčku…