Existence samoty

Byl vlahý podzimní večer v Konoze, kdy už všechny děti byly doma u svých rodičů a veškeré problémy jakoby odvál chladný vítr. Tu noc bylo obzvláště mrazivo, první předzvěst blížící se zimy.
„Měl bys ještě odpočívat, Sasuke. Potrháš si stehy jestli…“
„Dej mi už konečně pokoj, Kakashi!“ Okřikl svého milence černovlasý chlapec. Nikdy neměl souhlasit s tím, aby se ke svému bývalému mistrovy nastěhoval. Byl horší než zimnice. Pořád „ Sasuke tohle a Sasuke támhleto.“ Kdo to měl vydržet. Ano, z poslední mise se Uchiha vrátil poraněný, když mu nepřítelův kunai zasáhl břicho, ale Tsunade – sama říkala, že už je to celkem v pořádku. Přesto Hatake pořád vyváděl.
„Ale já jsem Tě chtěl jen…“
„Přivést k šílenství.“ Dokončil větu Sasuke a odporoučel se do té studené noci. Práskl za sebou dveřmi.
„Ochránit.“ Zašeptal do osamoceného ticha Kakashi. Tak moc ho zraňovalo, že se na něj Sasuke zlobí. Poslední dobou se na ně zlobil stále, ať udělal cokoliv, bylo to špatně. Věděl, že takhle jejich vztah dlouho nevydrží, přesto se snažil co mohl, aby udělal Uchihovi radost. Miloval ho a měl o něj starost.
Kakashi si jen oddechl a věřil, že se mu jeho černovlasý anděl v pořádku vrátí. Svlékl se a zalezl pod peřinu. Stále přemýšlel nad tím, jak by jejich soužití urovnal, ale dříve než dostal konstruktivná nápad, usnul.
Uprostřed noci ho vzbudili dvě ledově chladné paže, které se ho láskyplně objaly a mužné tělo, jež se na něj přitisklo.
„Odpust mi, Kakashi. Nemyslel jsem to tak.“ Zakňoural mu Sasuke do ucha a něžně ho políbil na krk. Ruce mu sjely až na mistrovu hruď a hladily mu napjaté svalstvo. Sasuke zbožňoval to tělo, tak krásně tvarované, tak pevné a přesto schopné lásky. Neustále ho líbal a jazykem studoval jemné linie jeho zad v domnění, že se na něj Kakashi otočí a němě ho vyzve k tomu, aby nepřestával.
„Prosím, Sasuke. Dnes ne.“Nebyla to slova pronesená ostře, jen prosebně.
„Skvělý, už se semnou nechceš ani milovat.“ Zanechal Sasuke všech svých doteků a otočil se k mistrovy zády. „Někdy si říkám, jestli se mnou nejsi jen proto, abys nebyl sám.“ Ukončil svůj proslov naštvaný Uchiha a nervózně se zavrtěl na posteli.
„Už jsi byl někdy sám, Sasuke?“ Ozval se slabý hlas staršího muže.
„Co? Jak to myslíš?“ Zachumlal se mladík do peřin a přivřel oči.
„Tak jak to říkám. Jestli si byl někdy tak sám, že sis přál, abys nemusel existovat, protože Tvým jediným posláním bylo naučit se žít sám se sebou?“ Mistrova slova vyzněla do prázdna, Sasuke už dávno spal.

Ráno se Kakashi probudil a vyděšeně zjistil, že na peřinách i prostěradle jsou krvavé skvrny. Po Sasukem v posteli zbyla jen odkrytá pokrývka. Hatake vyběhl z ložnice a našel svého drahého v koupelně, jak si čistí ránu. Oddechl si.
„Na to, žes mě v noci odmítl, jsem teda pěkně zřízenej.“ Okomentoval s úšklebkem svůj stav Sasuke a přišíval si vytržené stehy na břiše. Kakashiho opět jeho slova zasáhla, ale tvářil se, že je nevnímal.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Sasukeho a pozorně si ránu prohlížel.
„Jasně, nikdy mi nebylo líp.“ Zakoulel Uchiha očima a nechal mistra, ať ho ošetří. „Neboj se, jsem v pohodě. Jen jsem sebou asi moc mlel, to je všechno.“ Ujistil ho a začal si natahovat tričko.
„Ještě, že to není vážné. Bál jsem se, že…“
„A to je přesně to, v čem je problém, Kakashi! Ty se prostě pořád bojíš. Jestli si nevytrhnu stehy, jestli na sebe dávám pozor, jestli mi nic nechybí. A nechceš mě ještě vodit za ruku přes silnici? Přeháníš to. Připadám si, že žiju s rodiči místo s přítelem, jasný?“ Poslední větu Sasuke zdůraznil, aby dal najevo, jak se cítí. Nechtěl na Kakashiho pořád křičet i jemu bylo líto, že jde s nimi od deseti k pěti, ale měl tušení, že se z téhle péče brzy zblázní.
„Hai, rozumím.“ To bylo vše, co k tomu mistr řekl, než se odebral z koupelny. Sasukemu to bylo divné, jindy by se s ním Kakashi hádal, ale dneska ne. Třeba jen nemá náladu, pomyslel si a začal připravovat snídani.
I u jídla byl stříbrovlasý mistr podivně tichý. Za pokrm poděkoval a odnesl si ho do ložnice. Sasuke se začal cítit provinile, měl by se udobřit, ale pak si vzpomněl na tu přepjatou starostlivost a chuť po omluvách mu rázem došla. Když se poznali, dělalo mu dobře, že se o něho někdo tak stará a bojí, ale tohle už byla paranoia. Přesto se po hodině čekání v kuchyni rozhodl, že za ním zajde a promluví s ním. Ale Kakashi v místnosti nebyl, okno bylo pootevřené, na stolku ležel netknutý talíř a kratičký vzkaz.

Brzy se vrátím. Miluji Tě, Kakashi.

Uchiha byl zmatený, ale když tam stálo, že se brzy vrátí, tak se vrátí. Nedělal si z toho hlavu a tak, když nebyl na nějakou dobu pod dohledem, domluvil si, že večer stráví s přáteli. Naruto jako každou sobotu pořádal u sebe doma takové malé posezení jen s partou kamarádů a Sasuke moc rád pozvání přijal. Nakonec se to posezení ukázalo neřízený mejdan dvaceti lidí, kteří se přišli jen bavit.
„Hej, Uchiho, kde máš doprovod?“ Zařval mu připitý Naruto do ucha, když ho přiváděl mezi ostatní.
„Nemohl přijít, má toho teď nějak moc.“ Procedil mezi zuby Sasuke, otevřel si láhev a sedl si do hloučku známých kamarádů. Chvíli jen tak debatovali a smáli se všemu. Červenovlasý Gaara si potom jakoby nic přisedl vedle Naruta a položil mu ruku na stehno. Blonďák si ho chvíli prohlížel, než mu vtiskl vášnivý polibek a propletl své prsty s těmi jeho. Sasuke nemohl uvěřit tomu, co vidí.
„Co tak zíráš, Uchiho? Naruto už je zadanej, jasný?“ Změřil si Sasukeho pohledem Gaara a objal Uzumakiho kolem pasu. Aha, takže Ti dva spolu už nějakou dobu chodí, to Sasuke nemohl vědět. Naruto svého přítele uklidnil.
„Jen klid, Gaaro, Sasuke taky není volnej, jen je tady dneska sám no.“ Usmál se na něj Naruto a najednou přišlo černovlasému líto, že nemá po boku svého mistra. Neočekávaně promluvila Sakura, která se celý večer sápala po Leem.
„Nedivím se, že Kakashi nechtěl přijít, musí to teď být pro něj těžké. Vím, jak na něj tohle roční období doléhá.“ Odmlčela se jakoby vůbec nic neřekla, ale vzápětí zjistila, že na ni zírá většina osazenstva.
„Co? Jak na něj co doléhá?“ Zeptal se nechápavě Sasuke i když by nejspíš sám měl vědět, co Sakura myslí. Štvalo ho, když toho o Kakashim věděli ostatní víc než on. Byl to přeci jeho přítel a měl by ho znát.
„Vždyť je podzim.“ Řekla dívka. „Vy to vážně nevíte? Je to už hodně let zpátky, co Kakashimu zemřel jeho nejlepší přítel. Bylo to na misi. Jmenoval se Uchiha Obito. Zemřel, když Kakashimu zachraňoval život. Stalo se to právě na podzim a touhle dobou se Kakashimu vždycky vrací vzpomínky.“ Najednou v místnosti zavládla ponurá atmosféra a Sasuke byl z toho všeho úplně vyplesklý. Jen seděl a Sakuřina slova mu zněla v hlavě. Proklínal se za to, jak se choval.
„Ale, ale jak tohle víš?“ Ozval se Kiba s Akamarem za zády.
„Jednou mi to vyprávěl, bylo to loni na podzim. Často jsem ho potkávala u památníku padlých. Jen jsem procházela okolo, protože jsem chodila do lesa pro byliny na léky a masti. A on tam stával každý den. Někdy i v noci. Tak jsem za ním zašla a prostě se zeptala.“ Pokrčila Sakura rameny a pohlédla na Sasukeho, který se rukama držel za hlavu, div si nevyrval vlasy. Jakoby mu došlo, že o Kakashim skoro nic neví, nikdy se ho na nic neptal, zda ho něco trápí a dostal o něj strach. Věděl, že odešel. A rozuměl i tomu, proč se o něj Kakashi pořád tak bojí. Nechtěl ho ztratit.
„Zatraceně!“ Vyhrkl Sasuke a zvedl se.
„Ty už jdeš, Uchiho?“ Vzhlédl k němu Gaara a pořád křečovitě svíral Naruta.
„No, myslím si, že bych Teď měl být s někým jiným.“ Šeptl Sasuke a raději by se neviděl. „Dveře už najdu, děkuju. Mějte se.“ Letmo se rozloučil a co nejrychleji spěchal domů.
Když konečně rozrazil dveře, zjistil, že Kakashi doma není, venku byla tma a jeho část postele zůstala tak, jak ji zanechal. Sasuke zaťal ruku v pěst a zuřivě udeřil do stěny.
„Pane Bože, proč jsem takovej k****n.“ Zkonstatoval si pro sebe a vyrazil zase ven. Jeho kroky vedli k velkému památníku na severní straně Listové vesnice. Nevnímal chlad ani vítr, rychle dýchal a doufal, že svého drahého nalezne právě tam. Jakmile tam dorazil, nepochyboval. Kakashi ležel na promrzlé zemi vedle památníku a spal. Třásl se zimou, ale jinak byl v pořádku. Sasuke ho pohladil po tváři a něžně se usmál. Poté přes mistra přehodil svou mikinu a vzal jej do náručí. Kakashiho to probudilo.
„Co, Sasuke, co to děláš?“ Hatake byl mrzutý, ale nesnažil se vymanit z Uchihova sevření.
„Vezmu Tě domů, Kakashi. Už nikdy nebudeš sám, slibuju.“ S těmito slovy uložil Sasuke Kakashiho do postele a zahříval ho vlastním tělem. Začal si ho vžít více jako člověka. Jako osobu, která je mu drahá. Protože když odcházel z Narutova domu, uvědomil si, že je bez Kakashiho tak sám, že si přeje aby neexistoval.